David Claerbout: Olympia aneb o tom, jak čelní atribut temné doby, zastaven uprostřed časoprostoru, dopadne, bude-li vydán na pospas koloběhu přírody a jejím zákonům
Galerie Rudolfinum - Praha
29. 1. - 26. 7. 2020
Galerie Rudolfinum má zcela osobitou dramaturgii a seznamuje nás s umělci a uměleckými počiny, jež se vymykají běžnému výstavnímu programu ostatních pražských galerií. Nejinak je tomu v případě video - výstavy nejnovější, nazvané Olympia, vytvořené belgickým tvůrcem pracujícím technologiemi kosmického věku, Davidem Claerboutem.
Nemusíme rozumět, jak dílo vzniká,
ale zasáhne-li nás je to umění
David Claerbout byl zahájení své virtuální instalace Olympia osobně přítomen.
Výstavu otevřel jako vždy ředitel galerie a v případě této výstavy i kurátor Petr Nedoma.
Ohromil nás návštěvníky vernisáže již první větou:
„Zahajuji výstavu, kterou dnes neuvidíte.“
Ve dvoraně Rudolfina byla přítomna řada umělců všech žánrů i novinářů mnoha oborů a periodik. Zasmáli jsme se a brali to za nadsázku, v krajním případě jako organizační nehodu. Omyl byl na naší straně. Petr Nedoma nám to vysvětlil tím, že výstava je audiovizuální, jež zachycuje proslulý a značně kontroverzní olympijský stadion v Berlíně, postavený pro diskutabilní ´nacistickou´ olympiádu z roku 1936. Stavbu, jež měla ohromit svět a symbolizovat proklamovaných tisíc let 3. říše. Říše naštěstí pro svět a civilizaci ale trvala jen 12 let, zatímco stadion stojí dosud.
Základem díla Davida Claerbouta je myšlenka,
že stadion - bude-li neudržován a bez lidské přičinlivosti,
již jen vlivem přírody bude v běhu onoho tisíce let chátrat.
Claerboutovo video-instalace na 2 velkoplošných projekčních plátnech vznikla (v roce 2016) snímáním aktuálního objektu, v reálném čase (ve dne v noci) v Berlíně. Počítačová animace ale současně ukazuje, jak budova a její okolí by mohla v postupném chátrání v čase vypadat. Tedy počasí a světelné podmínky jsou v dané minutě reálné, ale vzhled budovy je posunut o desetiletí či staletí dál. Tak, jak by to probíhalo, tak, jak by se budova měnila v archeologickou ruinu ne nepodobnou stavbám dávné historie.
Umělecko-filozofická myšlenka je jasná a pozoruhodná, ale ta věda za ní…
Netroufáme si odborný pohled tlumočit. Proto dáme slovo kurátorské zprávě Petra Nedomy.
„Počítačem generovaná kopie berlínského olympijského stadionu, který je uprostřed časoprostoru vydán na pospas koloběhu přírody a jejím zákonům, je předmětem instalace belgického umělce Davida Claerbouta nazvané v plném znění ´Olympia (The Real-Time Disintegration into Ruins of the Berlin Olympic stadium over the Course of a Thousand Years / Rozpad v reálném čase na trosky berlínského olympijského stadionu v průběhu tisíc let)´.
Belgický umělec David Claerbout (*1969) patří k výrazným osobnostem současného mezinárodního videoartu. V tvorbě zkoumá pomocí videa a digitální fotografie koncepční dopad plynutí času, jako je tomu i v případě jeho videoprojekce Olympia z roku 2016. Expozice Olympia je virtuální záznam v reálném čase ukazující postupný rozpad nacistického stadionu v Berlíně, který byl v roce 1936 postaven na Hitlerův pokyn pro letní olympijské hry.
Monumentální projekce, naprogramovaná na časový úsek tisíc let, na dvou plochách ukazuje, jak příroda redukuje monstrózní stadion na ruinu bez jakéhokoliv lidského zásahu.
Dílo neobsahuje žádnou přímou kritiku třetí říše, je to pouze čas sám o sobě, jenž koná ve smyslu pomsty. Na Olympii se lze dívat také jako na pokus postavit biologické trvání - například čas jednoho lidského života - proti ideologické konstrukci, což platí obzvlášť v kontextu nacistické éry s referencí na Hitlerovu touhu vybudovat tisíciletou říši a s tím související teorií o hodnotě ruin, zřícenin nacistického hlavního architekta Alberta Speera.
Hlavní horizontální projekční plocha zachycuje eliptický pohyb virtuální kamery kolem hlavního prostoru stadionu, zatímco druhá, vertikální plocha se zaměřuje na monumentalizované detaily, jako sochy atletů, ornamenty na budově, krajinu apod.
Pomocí technologie videoher a digitální reprodukce architektury stadionu umělec vytvořil virtuální svět zbavený života. Přesto, že tento obraz nápadně postrádá jakýkoliv lidský prvek, je zde metaforicky přítomen alespoň v podobě měnícího se životního cyklu. V průběhu projekce můžeme pozorovat růst plevelů ´zavlažovaných´ počítačovým programem, který přesně reaguje na načítaná data aktuálního stavu počasí a pozici slunce v Berlíně. Algoritmicky kalkulovaný proces generuje denně nové obrazy růstu i zániku.“
David Claerbout nám prozradil pohnutky vzniku díla
Prvním impulsem
pro vytvoření virtuální instalace Olympia
se stala
autorova návštěva Berlína a ´výlet´ na stadion.
David Claerbout byl ohromen, zdrcen i šokován.
Tak stavba měla ale působit. Malost jedince a velikost ideje. Když si David Claerbout prohlížel objekt, působil na něj však i zcela jinak. Nekonečné řady sloupů po obvodu nekonečných chodeb v něm vyvolaly pocit nastoupených vojáků. Ač každý jiný, jako celek tvoří jednotku. Napadlo ho i to, že stadion vypadá jak fantaskní stavby současných videoher.
A třetím impulzem k instalaci byla filozofická úvaha, že stavba měla symbolizovat tisíciletou říši moci a zla, a také tak dlouho vydržet, byla-li by udržována, ale také, co by se s ní dělo za tisíciletí bez údržby. Jak by přežívala tisíciletou říši? Kdyby na ni působily jen příroda a prostředí.
A prolínání času reálného s budoucím ho zaujalo velmi.
Nejprve mohutný objekt část po části naskenoval, a pak v počítači sestavil.
A počítačem nechal tisíc let jakoby stárnout….
Projekce virtuální kamery běží teď a tady.
Takže ač stavba už za pár hodin zestárne o léta, my ji vidíme dnes ve dne, za večera i v noci. Večer a v noci spíš nevidíme, když v Berlíně je tma. Proto, jak zdůraznil David Claerbout, souhlasí s instalací jen tam, kde je vstup volný, aby si zájemci mohli vybrat počasí, jaké je v Berlíně a na Olympii se dívat za slunce, sněhu, za deště či větru. Jenže objekt stárne, prorůstá porostem, a to vše reaguje na čas reálný. Proto u nás výstava trvá od zimy po jaro. A teď je právě ve tmě, takže jsme na této večerní vernisáži neviděli vskutku nic.
Závěrem vernisáže nás Petr Nedoma s Davidem Claerboutem pozvali na druhý den, na přednášku Davida Claerbouta, jež vysvětlí zájemcům i technické podrobnosti.
Na přednášku jsme nešli, ale na sluneční pohodu v Berlíně se zájmem ano…
(středa 29. 1. 2020/16.30 - 17.00 hodin)
Malý výtah z přednášky (v angličtině) napoví,
proč ještě dáme slovo tiskové zprávě…
„V éře optické čočky jsme vnímali analogii okolí - automaticky. Fotografie sloužila jako určitý systém kontrol a pojistek, tedy alespoň v koncepčním smyslu, protože to bylo něco, co šlo ´zachytit´. Teoreticky šel ´odečíst´ účel obrázku od pouhého nahodilého výskytu v daném místě. Díky tomu je fotografie samoúčelná. To teď neplatí; místo toho máme redukci diverzity vnímaného světa, percepci prostřednictvím informace, která je šitá na míru. Tato změna v rejstříku se avizuje jako nevyhnutelná technická evoluce - jako byl přechod z analogu na digitál - ale má dalekosáhlejší důsledky, které z fotografie časem udělají definitivně uzavřenou kapitolu historie. Tato evoluce by se dala označit za svého druhu ´temnou optiku´, v níž obraz už není záznamem něčeho v realitě, ale existuje výhradně jako mentální fenomén.“
A co jsme tedy viděli na vernisáži…
V noční tmě opravdu nic. Jen nezřetelné obrysy, zářící vstupní dveře a do sebe vrážející postavy v temnu. Co jsme viděli druhý den, kdy bylo v Berlíně slunečno, jsme si vychutnali, protože v Praze bylo naopak větrno, zataženo a temno. Dá se usednout a vnímat běh staletí i reálných minut. Zvláštní pocit prolínání času i míst…
Hrst faktů k doplnění
Berlínský Olympia stadion z roku 1936 byla postaven pro letní olympijské hry 1936 a zvýšení prestiže tehdejšího nacistického režimu, jenž se chtěl světu předvést. Stadion byl součást areálu sportovních zařízení. V letech 2000 -2004 byl citlivě modernizován. V Německu je vnímán jako památka. Dnes je mateřským stadionem fotbalové Herthy BSC Berlin a má kapacitu 74 400 diváků. V červnu a červenci 2006 byl dějištěm zápasů Mistrovství světa ve fotbale 2006, v roce 2015 hostil finále Ligy mistrů UEFA.
Olympia se nachází na místě někdejšího Německého stadionu z roku 1913 vybudovaného pro letní olympijské hry 1916, jež se vzhledem k 1. sv. válce nekonaly. Rozhodnutí postavit pro letní olympijské hry 1936 nový vzešlo od tehdejšího říšského kancléře Adolfa Hitlera, jenž zneužil hry i stadion ke své propagandě. Nový stadion podle návrhu architekta Wernera Marche z let 1934 - 1936 byl určen pro 100 tisíc diváků. Geometrickými formami připomíná antické sportoviště. Zajímavostí je, že je zapouštěn pod úrovní okolí a horní část okruhu s tribunami vystupuje nad terén. Hitlerovi se to ale nelíbilo, takže stavbu převzal skvělý, ale novodobému ďáblovi sloužící architekt Albert Speer. Upravil ji a stěny dal obložit dlaždicemi z lasturového vápna. Stadion se otevřel při zahájení olympiády. Po válce byl zanedbáván. Až pro Mistrovství světa ve fotbale (1974) byl modernizován a částečně zastřešen. Modernizace po roce 2000 přinesla další zahloubení. Kamenné kvádry byly očištěny a ze 70 % zachovány. Nové je i zastřešení a kryje všechny tribuny. Jen atletická dráha doznala změny, modrý tartan je zde místo červené tratě. Stadion je součást areálu s plaveckým, hokejovým a jezdeckým stadionem, a tak podobně.
Albert Speer (* 1905 Mannheim – + 1981 Londýn)
- hlavní architekt 3. říše
- 1932: vstoupil do NSDAP
- koncem 2. sv. války: ministr zbrojního a válečného průmyslu Německa
- 1. velkou zakázku, a to na přestavbu ministerstva propagandy, získal od Josepha Goebbelse. Ten byl výsledkem nadšen a doporučil ho Hitlerovi. Stal se tak prominentem režimu a Hitlerovým blízkým spolupracovníkem.
Po tragické smrti Fritze Todta se Albert Speer stal ministrem zbrojního průmyslu.Vzdor náletům a válce dosáhla produktivita práce v průmyslu maxima. Albert Speer totiž výrazně zlepšil podmínky vězňů v pracovních táborech. V březnu 1945 odmítl splnit Hitlerovo nařízení k destrukci německých průmyslových objektů, mostů, železnic a podobně a mnohé tak zachránil před zničením.
Po válce Albert Speer v Norimberském procesu byl odsouzen na 20 let, jež strávil ve věznici Spandau. Po propuštění napsal několik knih, z nichž nejznámější je analýza bývalého režimu.V češtině vyšla jako V srdci Třetí říše. S manželkou Margaretou Weberovou měl 6 dětí. Syn Albert se stal známým německým architektem.
110 00 Praha 1
Alšovo nábřeží 12
Vstup: volný
(Fotografování dovoleno bez použití blesku)
(Vícenásobná návštěva zcela možná, ba i nutná podle času i povětrnosti)
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček (tisková zpráva, internet)
Foto: © Richard Koníček, © Ing. Olga Koníčková, internet -wikipedia