Úvod > David Böhm - Jiří Franta / Fabulant aneb ten, co není lhář, ale je vymýšleč neskutečných a smyšlených zážitků, které pak vydává za pravdu

David Böhm - Jiří Franta / Fabulant aneb ten, co není lhář, ale je vymýšleč neskutečných a smyšlených zážitků, které pak vydává za pravdu

05.07.2024 18:45

David Böhm – Jiří Franta

Fabulant

18. 6. – 29. 9. 2024

Kurátorka: Denisa Václavová

GHMP

Dům fotografie

Procesuální uvažování a postupy tvorby obrazů, na výstavě

umělecké dvojice Davida Böhma a Jiřího Franty připravené pro Dům fotografie, připomínají teorii o principu neurčitosti filozofa a vědce v oblasti kvantové fyziky Wernera Heisenberga.

Schizofrenní povaha instalace, zdánlivě se replikující v obou patrech galerie, navozuje pocit rozostřeného vidění, zdvojeného vnímání a rozdělení diváckých perspektiv.

Nabízí však i celou řadu povědomých i podvědomých významů a otázek:

Co když vidím něco zcela jiného než ostatní?

Co je pozorované a co představované?

Co je prožívané a co skutečné?

A když propojím všechny části, uvidím celek?

Všichni se ptají, kde fotky mají…

Snad každý z nás, kdo jsme vstoupili do výstavních prostor GHMP, do Domu fotografie (!) nevěřili jsme vlastním očím. Kde jsou fotografie? Rozeznělo se nám v hlavách i v ústech, jako když ráno zadrnčí do snů zlovolný budík. Tohle ale nebyl sen, to bylo překvapení. Kde jsou fotky?! V obou patrech slovutné foto-galerie (!!), v Domě fotografie (!!!), se nabízely jen a jen obrazy. Změť obrazů…

Obrazy, jako kdyby jen tak nakladené, navěšené, bez ladu a skladu, navíc s obsahem nejistým. Ovšem to, co nás v té - už beztak nastalé zmatenosti pojmů mezi obrazem a fotkou - konsternovalo úplně nejvíc, byl fakt, že to vše tu snad bylo nainstalováno dokonce zdvojeně, opakovaně, jakoby námi viděno dvakrát, ač k tomu nebyl žádný náš osobní důvod, plynoucí třeba z narušení životosprávy. Řečeno (omlouvací) sportovní terminologií…

I přicházeli aktérky a aktéři prapodivné výstavy…

První dorazila paní Helena Musilová. Hlavní kurátorka celé GHMP. Tak atak dotazů schytala nejprve ona. Kde jsou fotografie? Jsme přece v Domě fotografie.

Mgr. Helena Musilová, PhD., náměstkyně ředitelky GHMP pro odbornou činnost a vedoucí oddělení sbírek, toho dne zastupující i paní ředitelku, Magdalenu Juříkovou, nám však naše zamlžené vnímání podivné výstavy na nečekaném místě příliš nerozjasnila.

Dozvěděli jsme se jen, něco v tom smyslu, že GHMP chápe pojem fotografie otevřeně a že rozhodně nehrozí, že by GHMP a Dům fotografie do budoucna opouštěly fotografické umění, ale touto výstavou, že pouze rozšiřují naše vnímání kam, že má fotografie směřovat…

A vypadala u toho docela pobaveně. Asi tím naším tápáním.

Ani autoři obrazů pánové David Böhm a Jiří Franta nám moc nepomohli. V jejich případě by bylo ostatně i značně naivní něco takového očekávat, že.

David Böhm nás ujistil, že jsou si s Jiřím Frantou moc dobře vědomi, že vystavují v Domě fotografie, že, když by na to přišlo, tak i fotit umějí, ale že raději chtěli vytvořit hru o tom, že jsou obrazy dvojčata. Že jejich cílem je docílit zmatení nejen nás, ale pojmů. Že tou výstavou ta hra ještě zdaleka nekončí, že ještě třeba vyjdou dokonce i speciální noviny k výstavě… Prý, že ve čt 22. 8. 2024, v 18.00 bude jejich Křest na výstavě. A zmínil také, že při přípravě výstavy pracovali oba současně na dvou věcech naráz. Závěrem uznale ocenil, obě kurátorky jejich výstava za to, že tu jejich hru hráli s nimi.

Ne, že bychom v této chvíli ještě přespříliš zmoudřeli, ale bylo nám už jasné, že jsme svědky, ne-li součástí, jakéhosi happeningu, recese a možná i do určité míry performance. Tím se nám ulevilo. Víme, na čem jsme, bez ohledu na to, kde jsme. Nebo vlastně stejně moc nevíme?

Jiří Franta to totiž ještě vylepšil, když doplnil svého spoluautora informací, že oba často pracují i pro děti, a že to bylo příjemné dejavue, které jim dává možnost se vyjádřit.

No…

Naše smysly se upnuly k paní Denise Václavové, především proslulé spoluzakladatelky vynikajícího pražského Festivalu 4 + 4 dny v pohybu, který již dvě desítky let veleúspěšně oživuje moderním uměním chátrající a opuštěné budovy našeho hlavního města. Zde, na výstavě pánů Böhma a Franty, však byly hlavně v roli kurátorky této výstavy.

Denisa Václavová především očividně uvítala možnost právě takové výstavy. Pak krátce zavzpomínala na první setkání s oběma autory a vyzdvihla jejich až neuvěřitelnou pracovitost.

K vlastní výstavě ještě zdůraznila, že jde o esencí toho, co tito autoři tvoří. Zároveň připomněla jejich mimořádně citlivý vztah k veřejnému prostoru. Neboť, jak zdůraznila, když tvoří pro nějaký veřejný prostor, dokáží si vždy najít nějaký svůj vlastní, specifický, přístup k tomu jim poskytnutému prostoru. A jak nám povysvětlila, tak i tahle jejich výstava nazvaná příhodně Fabulant určená právě pro Dům fotografie nebyla jimi pojata jinak. A souvztažnost k fotografické technice? NO, přece reprodukční proces, je i fotoproces…

Připomněla nám ještě, že práce s divákem spočívá v tom, jak se divák bude dívat na to či ono dílo a odkud.

Konstatovala, že z vystavených obrazů obou autorů, přímo čiší jejich energie a práce. Že zde vystavené obrazy tu zdaleka nejsou jen tak, ale že jsou až umanutě zpracovány a vytvářejí jakýsi dotazník, o tom, co bychom měli znát. Oba autoři své obrazy totiž vytvářejí společně. Vstupují si do nich a přemýšlí nad nimi za nás, za diváky. A my diváci bychom se tedy neměli ptát, co je v těch obrazech sdělováno, ale vnímat je sami za sebe a po svém.

Závěrem nás ještě odkázala na kurátorskou zprávu, kterou, jak neopomněla zdůraznit, zpracovali - po příkladu autorů – se spoluautorkou, Jitkou Hlaváčkovou, coby spolukurátorkou, také jako „dvojautorky“.

A co, že se dozvíme z kurátorské zprávy?

Tak tedy čtěme a přemýšlejme:

„Co když vidím něco zcela jiného než ostatní? Co je pozorované a co představované? Co je prožívané a co skutečné? A když propojím všechny části, uvidím celek?

Procesuální uvažování a postupy tvorby obrazů, které vidíte na výstavě umělecké dvojice Davida Böhma a Jiřího Franty připravené pro Dům fotografie, připomínají teorii o principu neurčitosti filozofa a vědce v oblasti kvantové fyziky Wernera Heisenberga. Schizofrenní povaha instalace, zdánlivě se replikující v obou patrech galerie, navozuje pocit rozostřeného vidění, zdvojeného vnímání a rozdělení diváckých perspektiv. Nabízí však i celou řadu povědomých i podvědomých významů a otázek.

Jiří Franta a David Böhm se společně už přes dvacet let věnují zkoumání živých procesů, které bezprostředně vycházejí z určitého místa a z témat, jež jsou v něm přítomna.

Vnějším pojítkem je tu princip kresby, která však do sebe absorbuje všechny představitelné tvůrčí postupy. Stává se malbou, expanduje do prostoru, reprodukuje a rozvíjí sebe sama. Především se ale její těžiště přesouvá do různých forem performativních a akčních situací, kde se prvky dada a náhody mísí s postkonceptuálními přístupy.

Místo, tedy Dům fotografie Galerie hlavního města Prahy, přineslo téma záznamu, reprodukce a forem jejich šíření a sdílení.

Téma fotografie, která, jak konstatuje teoretik Geoffrey Batchen, dnes nevzniká s cílem být vytištěna a stát se trvalým dokumentem, nýbrž s touhou být sdílena. Ne jako materiální objekt, nýbrž jako obraz – vizuální informace – a jeho odraz v sociálním prostoru se schopností brát na sebe podobu nejrozmanitějších médií, stylů a formátů. A každý z těchto obrazů existuje v nekonečnu verzí, které mohou existovat zároveň na mnoha místech i v různých časových rovinách.

Při tomto uvažování se prototypem sdílené informace stala autorům důvěrně známá dětská encyklopedie Už vím proč (1980) manželů Škodových s ilustracemi Vojtěcha Kubašty.

Jde o strukturovaný heslář přírodních jevů a lidských vynálezů, jejichž podstata je tu vysvětlena srozumitelně a nekomplikovaně. Otázky, které dospělé pročítání encyklopedie přineslo, se ukázaly být různorodé a převážně naléhavé: Jak si vystačit s encyklopedickými hesly v době, kdy se svět přestal skládat z jednotlivých fenoménů, ale je stále více sítí nepoznatelných vztahů? Jak přistupovat k informaci tam, kde žádní dva pozorovatelé nevidí stejnou věc stejně? Jak dospět ke shodě, když každý z aktérů vypráví jiný příběh?

Autoři výstavy – jak je jejich zvykem – nedávají odpovědi, jen konstatují, že na rozdíl od dětských let dnes vědí, že už nechtějí všemu rozumět.

Co zbývá, je přijmout realitu bez možnosti jejího racionálního uchopení. Vnímat skrze intuici, smysly a emoce, které nakonec vždy rozhodnou o tom, zda se vzájemně shodneme, nebo skončíme ve válce.

I proto se stěžejním principem při přípravě výstavy stal tvůrčí experiment, hra a náhoda, které přinášejí kontakt s živou realitou a jí vlastními principy neurčitosti a entropie.

Oba autoři tak spolu i každý po svém ohledávali možnosti a limity malby skrze dynamické a často nepředvídatelné procesy v interiéru studia i pod širým nebem. Neboť přibližování se přírodě/originálu znamená zároveň vzdalování se světu reprodukcí v podobě digitálních

technologií a sítí, v nichž jsme zachyceni. Uvíznutí v místě, které se stále méně podobá našim snům a představám a stále více našim psychózám.“

Tak, a teď je to na nás – na divácích

No, nezbylo nám tedy než se na prohlídku téhle výstavy vydat znovu. Tentokrát obrněni a poněkud poučeni. Poučeni o tom, že je na nás - a jenom na nás – co si z výstavy odneseme za dojem, poučení, poznání a zážitek.

Pospojovat si obrazy a jejich náznaky je už náš problém, ale třeba také požitek. Autoři si nás teď ulovili, ovinuli nás sítí svojí výtvarné filosofie a fantazie jako pavučinou a ať už chceme nebo nechceme myslet. A to my musíme. Přemýšlet o souvislostech v obrazech a avizech souvislostí širších a širších.

Vidění čehokoli dvakrát – není-li příčinou té výše zmíněná porucha životosprávy - je jednoznačně ku prospěchu věci. Vždy. A platí to pro jednání, vztahy, matematiku, účetnictví, pracovní stůl, kuchyni a také umění.

Jak se také píše v tiskových materiálech k výstavě…

„V hlubší rovině výstavy Fabulant se odehrává další otevřený proces: zkoumání vlastní paměti, identity a zkušenosti skrze vyvolávání fragmentů vzpomínek, představ, myšlenek i vjemů z dětství. Vyprávění o určité zkušenosti, které se ve vzpomínkách vzdalujeme, pozměňujeme ji, přikrašlujeme si ji a zase se k ní přibližujeme, čímž možná vzniká úplně jiný příběh. Při sdílení těchto příběhů vychází najevo, že žádná zkušenost není opakovatelná a že totéž nikdy nebude totéž. Jeví se znovu a znovu pokaždé jinak.“

Takže – FABULANT…

„David Böhm a Jiří Franta díky své mnohaleté spolupráci často splývají v jednu autorskou osobnost. Svým dvojjediným přístupem tak trochu demonstrují pokročilé lacanovské „stadium zrcadla“, které se ve výstavě Fabulant rozvíjí v kontextu intuitivního uměleckého mono-dialogu. Znovu se tu společně s autory setkáváme s představami z nevědomého dětství, a tímto setkáním dostává dávná zkušenost nový tvar – promění se a překryje další vrstvou vědomí. Stav, proces či změnu nemůžeme chápat v momentě, kdy se odehrává, můžeme v ní pouze být. Až zpětně, s kritickým odstupem, se obrazy dají poskládat do srozumitelného příběhu.“

Potud tiskové materiály.

A co na to tedy my na www.www-kulturaok-eu.cz? Chce to čas a uvolnit mysl i fantazii. Sledovat ty veselé i neveselé kolážovité příběhy, určené k volnému výkladu divákem, k jeho potěšení i poděšení, ale hlavně k přemýšlení až luštění. A že jsme u toho v Domě fotografie? No, za mlada autora těchto řádek, se říkávalo – dnes už to zní samozřejmě nekorektně – sranda musí bejt, i kdyby fotra věšeli… Tak to teď parafrázujme: Sranda musí bejt, i kdyby to bylo v Domě fotografie…