Ďáblický hřbitov aneb kubistický klenot, skrývající chmurnou stranu 100 let naší republiky
Ďáblický hřbitov - Praha
27. 4. 2020
Byl čas koronavirové karantény. Povolen byl jen pohyb v nejbližším okolí bydliště, a navíc ještě doporučen v parku. Kdo má park za domem či v ulici, měl kliku. Kdo to měl daleko, byl bez šance? Možná jsme maličko cosi porušili, ale zvolili jsme kompromis. Pár kroků od bydliště je stanice tramvaje číslo 10. A pár metrů od její konečné se nachází vchod do Ďáblického hřbitova. A ten je - jako každý hřbitov- i parkem. Navíc park, kde málokoho lze potkat. A ti, co jsou zde již trvale, se od nás ani my od nich, nakazit nemůžeme. Takže únik a malá klička mezi paragrafy.
Funkcionalismus = mimořádný architektonický směr
Pro jedny skoro až abstrahované škatule, pro jiného obdivuhodně racionální styl představující etapu moderní architektury. Autor těchto řádků patří rozhodně k té druhé části.
Funkcionalismus se prosadil ve 20. letech 20. století. Jak název napoví, vznikaly stavby podřízené funkci, jíž stavba měla sloužit. Ve 20. a 30. letech se stal hlavním slohem vzniklé ČSR. Nic v dějinách ani architektuře ale nemá pevné datum začátku a konce. I funkcionalismus se prosazoval postupně od počátku století a dozníval i po letech 30. Osobitým a pozoruhodným dokladem je Ďáblický hřbitov. Funkcionalistický, ač vznikl před 1. sv. válkou (1912 - 1914).
Ďáblický hřbitov není v Ďáblicích?
Není. Ďáblický hřbitov je v severní části Prahy, na Praze 8 - na Střížkově. Sice v Ďáblické ulici 564/2A, ale Ďáblice jsou vedle. Kdo ví, proč se mu neříká Střížkovský, ale Ďáblický. Přitom Ďáblice mají svůj opravdu ďáblický hřbitov. Vznikl v roce 1896, je maličký, má rozlohu jen 0.2 hektarů, ale je s malým ď. Ten s velkým Ď má rozlohu 29 hektarů a je po Olšanských hřbitovech druhý největší v Praze. A od roku 2017 je národní kulturní památkou České republiky. Právem.
Velká Praha potřebovala velké hřbitovy
Je to smutné, ale je to tak. Čím víc obyvatel, tím víc prostoru k pohřbívání si žádá jejich odchod. Zejména v čase, kdy žeh a urnové háje, či dokonce louky rozptylu nebyly ´in´, ba ještě ani možné.
Ďáblický hřbitov se původně jmenoval ´Pražský ústřední hřbitov´ a měl být jedním ze tří spádových hřbitovů Prahy. Po Olšanech to měly být Ďáblice a Chodov. Olšany se rozšiřovaly od roku v roce 1679, Ďáblický hřbitov vznikl před 1. sv. válkou a Chodovský už nevznikl, opozdil se a za okupace od jeho výstavby upustili. Dodnes z něj zbyla pouze brána. Lze ji spatřit cestou kolem spořilovského starého sídliště vpravo a vlevo kolem spořilovského nového sídliště směrem na Chodov. Jen co se opustí domky starého Spořilova, ulicí Türkovou na vrchol kopce, těsně před křižovatkou s Archivní ulicí, je vlevo patrná brána a zbytek zdi. Dnes slouží ke vjezdu do objektů jako Pizza Go Home, RV Autoservis, aj., ale původně to měl být vjezd do hřbitova.
Autorem funkcionalistického projektu Ďáblického hřbitova byl Vlastislav Hofman (1884 - 1964), architekt urbanista, jevištní výtvarník, malíř, grafik, publicista. Díky jemu máme jediný čistě kubistický hřbitov v českých zemích. A přesto, že se jedná jen o torzo původního projektu, i tak je cennou ukázkou unikátního architektonického a urbanistického řešení. Z projektu se zrealizovala jen umělecky pojatá hřbitovní zeď a trojdílná vstupní brána mezi polygonálními kiosky se stupňovitými střechami. Autor ale vyznačil i hřbitovní cestičky…
Hřbitov jako odraz běhu dějin republiky
Hřbitov je s ohledem na staré pražské hřbitovy mladý, a je to znát na jeho klasické části. Nejsou tu hrobky zvící malých domků, ani mohutné pomníkové náhrobky od umělců a architektů. I soch je zde poskrovnu. Většinou jde o běžné, skromné náhrobky. Co je ozvláštňuje, je převaha pestré výzdoby a udržovanost. I v čase naší návštěvy, vzdor omezením, jsme zaznamenali lidi v rouškách, kterak se věnují hrobům svých předků a blízkých.
Tím, že je hřbitov téměř tak starý jako republika, nese stopy všeho, co se s námi za tu dobu dělo. Přes 20 tisíc evidovaných hrobů o tom vypovídá. Uvádí se 81 hrobek, 3 203 hrobů, 4 817 urnových hrobů, 696 kolumbárií a jedna rozptylová louka. Smutné je, že se tenhle hřbitov jevil jako ideální k pohřbívání, o němž se nemělo moc vědět. Proto se tu do šachet ukládali už za 1. republiky mrtví, jejichž identitu nešlo zjistit. Německá okupační správa v tom pokračovala, ač jim identita obětí byla známa. Zejména od roku 1943. Po válce sem zase směřovaly ostatky popravených nacistů a po roce 1948 oběti nového režimu.
Parašutisté ano nebo ne?
Že je Ďáblický hřbitov místem, kde končily ostatky umučených obětí nacistů za války, je nesporné. Sporné bylo, zda tu jsou pozůstatky Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka, a také jednoho ze tří elitních odbojářů, zvaných Tři králové, Václava Morávka, legendárních parašutistů, kteří spáchali atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Že tu dva parašutisté jsou opravdu pochováni v anonymních jámách, potvrdil roční výzkum expertů VHÚ. Vedle Kubiše a Gabčíka (ze skupiny Anthropoid) jsou tu ale další parašutisté (z výsadku Silver A), Alfréd Bartoš, Josef Valčík, Jiří Potůček a velitel výsadku Out Distance Adolfa Opálky. Společný hrob s nimi sdílí i Václav Morávek, jenž padl při přestřelce u Prašného mostu a Marie Moravcová, která parašutisty ukrývala a do krypty jim nosila jídlo.
Paradoxem je, že na témže místě ale spočívají i ostatky Karla Čurdy, který zradil 7 parašutistů skrývajících se v kostele Cyrila a Metoděje. A ironií osudu, že je tu i válečný zločinec K. H. Frank, jenž po atentátu na Heydricha vybral k vyhlazení Lidice i ten, kdo vyhlazovací akci řídil - Harald Wiesmann, odsouzený za vyvraždění Lidic, stejně jako vlastizrádce a protektorátní ministr Emanuel Moravec či Heydrichův nástupce, Kurt Daluege a další.
Čestné pohřebiště
Dějiny šly dál. Z poválečné doby jsme objevili důstojné čestné pohřebiště jugoslávských a italských partyzánů z 2. sv. války a obětí Pražského povstání. Jejich pohřebiště je ovinuto hradbou dřevin a působí velmi pietně. Ale přišel rok 1948 a nový režim využil starých praktik a ve společných hrobech končily i oběti komunistické justice.
Pohřebiště politických vězňů
V severní části hřbitova jsme prošli kolem pohřebiště popravených a umučených z 50. let 20. století. Pohřebiště tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 politických vězňů, v segmentech oddělených živým plotem a řazených dle data úmrtí. Čestné pohřebiště popravených a umučených z 50. let - Třetí odboj, jak zní název, bylo vytvořeno v roce 1992 a rok po té bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Autorem pohřebiště je architekt Ladislav Šponar.
Ústřední památník obětem komunismu
Velice příznačně působí i zde instalovaný Ústřední památník obětem komunismu, znázorňující lidské ruce propletené ostnatými dráty, symbol věznění a mučení nevinných obětí. Autory jsou prof. Kargera (USA) a sochař Antonín Kulda.
Kříž Josefa Toufara
Součástí pohřebiště politických vězňů je i připomínka číhošťského faráře. Do roku 2014 tu byl pohřben Josef Toufar, katolický kněz umučený v roce 1950 ve vyšetřovací vazbě. Dne 12. 7. 2015 byl ale exhumován a pohřben ve své farnosti v Číhošti na Vysočině. Jeho osobu tu připomíná dál jeho klasický náhrobek, jenž do kontextu doby a místa rozhodně patří.
V sobotu 25. 2. 2012,
ve výroční den jeho umučení,
místo navštívil kardinál a pražský arcibiskup Dominik Duka OP
a
pronesl tu motlitbu, v níž mimo jiné zaznělo:
„Bratře Josefe,
stojíme u Tvého hrobu a děkujeme ti.
Ubili Tě k smrti a stal ses mučedníkem.
Stojíš jako svědek a Tvé svědectví je tak pravé,
že je i prorockým varováním:
„Chtivost a závist, droga moci, která rozloží zdravý rozum,
je stále levně dostupná.
Varujte se jí a varujte před ní ostatní.“
Dětský hřbitov
Zvláštním zážitkem na každém hřbitově je hrob dítěte. Zde je jich celá jedna hřbitovní sekce, a to u cesty podél pohřebiště politických vězňů. Jsou zde jako další relikty nešťastných 50. let. Na deskách v trávě najdeme - žel špatně čitelná - jména a data zemřelých dětí, které se narodily za mřížemi pankrácké věznice. Vesměs šlo o miminka, která nežila víc než pár dní. Napočítali jsme jich asi 40. Náhrobky tu ale mají jen děti identifikované, další jsou dál v anonymitě.
Louka rozptylu
Temno dob minulých snad přece jen světlá. Ostatky na hřbitovech jsou už přirozené a mají náležitější úctu. Zvláště Ďáblický hřbitov by si to zasloužil. Poslední desetiletí mu prospěla. Z temného místa, o němž se se vzdorem a hrůzou šeptalo, se stal klidný hřbitov, a jak je dnes klasifikován, hřbitov přírodní. Přírodní hřbitovy jsou dnes oblíbenou alternativou hřbitovů klasických s řadami kamenných hrobů. Ostatky na Ďáblickém hřbitově totiž mohou být pohřbeny také přímo na zdejší rozkvetlé louce. Známe loučky rozptylu a sami jsme si jednu vyhlédli, ale tahle ´loučka´ v Ďáblicích je kvetoucí louka a pro nás byla zvláštní událostí. A zdaleka nepůsobí na procházejícího a snad ani na pozůstalé depresivně a truchlivě, jako nekonečné řady náhrobků na běžném hřbitově. I když i ty mají své spirituální kouzlo.
Ďáblický Les vzpomínek
A to není vše. V Ďáblicích se ještě nachází tzv. Les vzpomínek. To jsme neznali. Ostatky je tu možno uložit ke kořenům stromů, jež se pak stanou živým náhrobkem. Na kmeni je jen dřevěná cedulka. Jde o první český přírodní hřbitov. Les vzpomínek je úctou k zesnulým i přírodě. Vzrostlé památeční stromy (javory, lípy a třeba i ptačí třešně) upomínají na předky jen tou cedulkou se jménem. Projekt zcela moderní. Výsledek to spolupráce a pochopení Správy pražských hřbitovů s organizací nazývající se - Ke kořenům. Předpokladem do budoucna je, že až památeční strom také jednou odumře, dožije svůj věk, budou i jeho ostatky, trouchnivějící kmen, ponechány jako přírodní kulisa. Les vzpomínek je zároveň i jakousi lesní galerií, kde mohou vznikat i umělecká díla z přírodních materiálů, jež se budou v průběhu roku proměňovat či zanikat. K tvorbě jsou zváni umělci, pozůstalí i běžní návštěvnici.
Závěrem malá úvaha o zanikání
Až dosud jsme zmiňovali živé, co různým způsobem odešli a zaslouží si upomínku odpovídající jejich pozemským činům. Ale ono to platí nejen o lidech, ale i věcech. I ty mají svůj věk, i ony slouží, jak mají či nemají a i ony dojdou konce bytí. Bylo až symbolické, že právě když jsme byli na Ďáblickém hřbitově, mizel hned vedle hřbitova, téměř nad našimi hlavami, kus historie. Probíhalo tam odstraňování nejstaršího pražského vysokonapěťového vedení z roku 1928, druhého nejstaršího v republice. Rozvodná síť byla kdysi zbudována proto, aby do Prahy přiváděla elektřinu až z Mostecka. A fungovala tři čtvrtě století. O něco méně než Ďáblický hřbitov a skoro tak dlouho, jak činí dlouhý lidský věk. Nové vedení už povede jinak a jinudy. Inu, nic není věčné. Ani lidský věk ani vysokonapěťové vedení.
182 00 Praha - Střížkov
Ďáblická 564/2a
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček (internet)
Foto: © Ing. Olga Koníčková
