D21 - Boris Vian / Jakub Šmíd: Pěna dní aneb tak tahleta pěna Vám jen tak z hlavy nevyšumí..
Boris Vian / Jakub Šmíd
Pěna dní
Režie: Jakub Šmíd
D21
Nejbližší repríza: 17. 6. 2023
„Jsou tu pouze dvě věci:
láska na všechny způsoby a hudba.
Všechno ostatní by mělo zmizet, protože všechno ostatní je ošklivé.“
„Protože naše publikum je mladé bez ohledu na věk, jak rádi říkáme, rozhodli jsme
se, nabídnout mu další příběh z kategorie, které se říká young adult.
Půjde zkoumání fenoménu vstupu do dospělého života zase z jiného úhlu pohledu, než je
tomu u nás kupříkladu v Kafkově AMERICE.
Tentokrát budeme o něco romantičtější!
Zmíněný Vianův román uvidíte v nové adaptaci režiséra a našeho uměleckého šéfa,
Jakuba Šmída, který se touto premiérou s naším divadlem po šesti letech rozloučí.
Čeká nás tudíž vlastně dvojité završení sezóny ve znamení AMPUTACE SRDCE.
Všichni ale upřímně doufáme, že to loučení bude spíš symbolické povahy a Kuba se
k nám za nějaký čas vrátí třeba v roli hostujícího režiséra.“
Dramaturgyně divadla D21 Kristýna Čepková
Stokrát – jakkoli – silný příběh neumoří
Od roku 1947, kdy Borisi Vianovi vyšel příběh, který nazval přízračně a snově - Pěna dní - náš čtenář musel čekat přesně dvacet let, do roku 1967, na první český překlad.
První divadelní dramatizace tohoto příběhu se u nás odehrála o další víc jak dvacetiletí po té, v roce 1989, v Olomouci.
První český muzikál, vycházející z Vianova příběhu, byl uveden v roce 1994.
Český film, zatím na toto téma nevznikl, ale na stříbrném plátně našich kin neochvějně dominoval francouzský film z roku 2013, s nezapomenutelnou a něžně dojemnou, Audrey Tatou v roli Chloe.
Že Pěna dní divadelním prknům zjevně svědčí, dokazuje fakt, že od oné první – olomoucké - inscenace v režii Jana Roubala, už tuhle hru, v nejrůznějších úpravách, zařadilo za poslední třicetiletí na repertoár skoro každé divadlo. Dalo by se říci, proč tedy ještě v roce 2023 i D21? Otázka je to ale nesmyslná. Proto, že příběh je svůdný. Pro tvůrce úpravy i pro představitele samé. Ano, jistě, D21 vstoupilo jako další do téže řeky, ale proč ne? Jde přece o to, jak do té – pro mnohé potenciální diváky už známé - řeky vstoupit. A to je rázem výzva pro všechny zúčastněné. Pokus vydolovat z dnes už nesmrtelného příběhu nové vyznění, rezonující s dobou a zachovávající při tom původní jiskru i slzu Vianova příběhu. Takže je dobře, že i v D21 dospěli až k Vianovi a jeho nesmrtelné Pěně dní.
Už anotace naznačuje, jako cestu si v D21zvolili
Adaptace kultovního románu francouzského spisovatele, novináře a muzikanta Borise Viana Pěna dní je dle dramaturgie D21:
„Lehkonohý, fantaskní, humorný i zdrcující výlet do krajiny srdce – do lehce absurdního světa, kde vodovodní potrubí obývají úhoři, občas je všechno vzhůru nohama a v plicích vám může vyklíčit leknín. Je to svět zdánlivě bez pravidel, ve skutečnosti je ale stejně neúprosný jako ten náš. Čeká vás oslava lásky, svobodné imaginace i memento toho, čemu nikdo z nás neujde, jakkoli máme přirozené sklony koupat se bezstarostně v pěně dní.“
Šmídův vklad (nejen) do Pěny dní pro D21
Eliminace románových postav na dvě dvojice a jednoho muže v pozadí, jenž vše nejen komentuje a nejen posouvá, ale také spolutvoří, coby glosátor, trochu osud a realistický prvek. Ne však jen a pouze prvek. Postava je to pragmatická, ale i chápající, soucítící a vnímající nezadržitelnost vývoje, který - na rozdíl od obou dvojic - sdílí jaksi s nadhledem a odstupem věku a životního poznání. Tu je sám v roli diváka, tu v roli osudu, tu v roli hybatele děje a také v roli emocí, jež potrefují i divácké řady.
Jakub Šmíd už nejednou projevil při inscenování her, které nejen že režíruje, ale také dramatizuje a do nichž vkládá svůj osobitý a veskrze jinaký pohled na příběh – v tomto případě – až notoricky známý. Ovšem v provedení podle Jakuba Šmída, nějaký jiný a skoro až nový. Škoda, že osobnost jako Jakub Šmíd scénu po řadě let a inscenací opouští. Dá se sice připustit fakt, že každá změna je vývoj jinam a že nová osobnost na jeho místě cosi pozmění, cosi z potenciálu souboru potlačí a jiné vyzdvihne. Ale stejně je toho Šmída škoda…
Dejme slovo tvůrcům
V tiskové zprávě pečlivě připravené k nejnovější premiéře a současně závěrečné inscenaci této sezony, se lze – mimo jiné - dočíst:
„… Divadelní režie Jakuba Šmída, a to nejen na jevišti D21, spojuje výrazná výtvarná a vizuální stránka, vyhraněná hudební dramaturgie i osobitý či překvapivý výklad textu, postav, situací... U adaptací často dochází k výraznému posunu, nikdy ale nejde proti smyslu předlohy. Lze očekávat, že nejinak tomu bude i u PĚNY DNÍ.
Svou vlastní adaptaci vystavěl na propletených osudech a vztazích pěti nejvýraznějších postav z románu francouzského spisovatele, novináře a hudebníka Boris Vian, ovlivněn surrealismem, existencialismem, vlastním mládím, jazzem a možná i všeobecnou frustrací po 2. světové válce, jakkoliv není v románu doslovně tematizována.
Ve strhujícím příběhu o lásce, mládí, „sladkém životě“ i pádu na dno uvidíte nové členy souboru Jakuba Jelínka a Michala Krause, dále - coby stálého hosta D21 - Jaroslavu Koškovou, a zakládající členy divadla Stelu Chmelovou a Petra Pochopa.
Scénografkou inscenace je Lenka Hollá a pod hudbou je podepsán Zdeněk Dočekal, kteří oba spolupracují s touto scénou i režisérem pravidelně.
Třetí a poslední titul, který tedy podle dramaturgie divadla spadá do tématu letošní sezóny AMPUTACE SRDCE, by podle slov uměleckého šéfa měl v dlouhodobé dramaturgické linii volně navazovat například na inscenaci Utrpení mladého Werthera…“
A jak to viděl divák?
O divadelním přínosu a specifice Jakuba Šmída už řeč byla. O „výrazné výtvarné a vizuální stránce“ zatím ne, stejně jako o jeho „vyhraněné hudební dramaturgii“.
Pokud jde o Pěnu dní, nabízí tato inscenace po stránce výtvarné a vizuální opravdu celou řadu „vychytávek“, jež dotváří předváděný děj a vyslovovaný text.
K nejsilnějším vjemům vizuálním, nesporně patří obrazová - či spíše odrazová - ekvilibristika se zrcadlem. Především samozřejmě v okamžicích, kdy Chloé, v podání Jaroslavy Koškové jaksi doznívá a už si ani ona ani její Colin, stejně jako i ostatní tři aktéři, nemusejí v tomto směru nic namlouvat. Zrcadlo tu ale zrcadlí i patetický monolog Nicolase v podání Petra Pochopa nebo poslouží Alis – Stela Chmelová, k zoufalému pokusu dopřát Chloé slunce, po němž bytostně a zoufale ve své beznaději žití touží.
A vizuální stránka jak ji nabízí vidění inscenátora Jakuba Šmída? Akvárium plné vody. Zjevuje se v něm Chloé jako mořská víla vystoupivší z vln, aniž by divák v té chvíli ještě plně pochopil důvod jeho existence a klíčový význam pro celý příběh o osudu nešťastné Chloé. Vždyť právě v tom samém akváriu posléze s poslední oponou i Chloé zaniká…
Zde si lze jen (paradoxně) přát, aby se hra nehrála v zimních měsících, nebo Jaroslava Košková bude prožívat v zájmu děje a jeho dramatizace dost krušné chvíle, není-li náhodou jedna z otužilkyň, co se noří do mrazivé Vltavy u Národního o Vánočních svátcích…
Vizálně a obsahově (k smyslu děje) jsou výmluvné ovšem i ty plné trakaře knih nebo odkazy na absurdnost fetišismu, jemuž se oddává Chick v podání Michala Krause.
A do třetice k vizuálním mementům jistě patří finále, kde haldy povalujících se knih na levé straně jeviště a hromady pohozených květin na pravé straně jeviště naznačují marnost obého. I když každá halda ve zcela jiném smyslu.
K hudební dramaturgii, jež také patří k dalším osobitostem inscenování Jakubem Šmídem snad také tři divácké postřehy.
Úvodní šanson ve francouzštině přednesený Chloé – Koškovou, prezentovaný stoje v onom zmíněném vodou naplněném akváriu (po divadelních želvičkách…) vypadá zprvu dost absurdně. Ani komicky, ani logicky. Ale jak dál ukáže děj, logiku to má a jakou! Uvadající květina Chloé totiž žije vodou a nemá-li ji, uvadá tak že uvadne. První z vět pronesených ke Colinovi je její výzva, aby se napil čisté vody… Škoda, že autor těchto řádek není francouštinář, jistě by ocenil i soulad zvolené písně přeznamenávající následný příběh.
A v závěru, má nesporně podobný význam zase jiný šanson provedený Stelou Chmelovou – Alise nad uvadající Chloé.
A do třetice k hudbě… Luskání prsty a pokyny k neviditelné spolupostavě, řečené Myška, v titulcích je uvedena jako její představitelka Magdalena Klára Hůlová, jež zastavuje doprovodnou hudby a nastavuje světelné efekty. A tím mění nálady i atmosféry jednotlivých prolínajících se scén.
Osoby a obsazení, postavy a nasazení
Pětice osob na jevišti, jedna – neviděna – kdesi za hledištěm. Boris Vian by zíral. Ale nejde o to, kolik je hereček a herců, kolik postav, jde jaké herečky a herce režisér obsadil. Jak zdařilou volbu uskutečnil.
Ona Myška za hledištěm, Magdalena Klára Hůlová, je neviděna, ale řeší dost zásadně, co máme vidět a co skoro ne. Když jednu dvojici nasvítí a druhou nechá v polostínu a naopak. Tím přesouvá děj a konání postav aniž bychom byli zmateni, neboť všichni z jeviště úplně nikdy nezmizeli. Pominu-li nějaké to tu a tam odběhnutí za kulisy.
Překvapením, tedy alespoň pro autora těchto řádek byla trojice nových členů souboru. Ano, v případě Jaroslavy Koškokové – Chloé se jedná o stálého hosta, ale je již obsazena do stávajícího repertoáru. Stačí nahlédnout do programu D21. V příští sezoně se s ní diváci budou setkávat častěji a nejen v Pěně dní.
Její role jí nabídla tři polohy. Nejprve rozverné mládě, toužící po pestrém žití a vdavkách. Pak stylizovanou – ale každému jistě jasnou - chorobou sužovanou novomanželku, statečně se vzpouzející neviditelné ruce osudu, zde spíše stylizovaně liánám leknínů opřádajících kvítek do nemilosrdného klinče a nakonec i odcházející bytost, ztrácející vše, co jí žití mohlo nabídnout. Tři stavy duše i těla. Ani v jedné poloze nezklamala a ve všech třech byla uvěřitelná a vtahující divákovu mysl i soucítění.
Hlavní roli, titulárně, neboť na kvalitním představení není hlavních rolí, hlavní roli má tým.
Colina přestavuje Jakub Jelínek. I on se může prezentovat trojjedinně. Otrávený zhýčkanec, kterému by člověk jednu vrazil, nadšený probuzený muž, novomanžel mající plány a „drajf“ a zoufalec, který se potácí v situaci, kterou nechtěl zažít, kterou musí zažít a o níž si stále více, říká, že byla způsobena chybou výběru, kdesi na počátku. Zda je to režií či Jelínkovou přirozeností, není zřejmé, ale na rozdíl od svého protihráče, Chicka působí introvertně, uzavřeněji, sebekontrolující se a to, vše věrohodně v duchu postavy.
Dodejme, že tento dnes už stálý člen souboru D21, je zez Plzně, odchovanec DAMU, že už dokonce stanul na prknech Zlaté kapličky, v činohře Všem se nám uleví, samozřejmě v DISKu a nyní zakotvil v D21.
Chick – Michal Kraus je v přestavení pravým opakem svého protikladu. Nezodpovědný, negativně akční, dynamický, bezohledný, krutý, aniž by si to ve své zaslepenosti propadlého fetišisty (pardon, vášnivého sběratele) uvědomil, decimuje cit dívky, která ho miluje, která ho i - přesto - miluje, která se pro něj obětuje a snad … konec to tak naznačuje, snad, nakonec ho i přivede k rozumu. Ale, který propadlý čemukoli, do toho zase nespadne. No, držme jí palce.
K Michalu Krausovi, dnes už také kmenovému členu souboru D21dodejme, že studoval na proslulé JAMU v Brně, působil a působí v Horáckém divadle v Jihlavě, dnes už i v D21.
A úhrnem připomeňme, že novická trojka je sestavou pohybově nadaných a svěžích lidiček, kteří dobře zapadnou do souboru, jenž ve své prehistorii začal s pohybovým divadlem a dodnes se mu nevyhýbá…
Závěrem ještě něco o obou pilířích. Autoru těchto řádek se to špatně říká i píše, je totiž už podjatý. D21 sledujeme za náš web i sami za sebe přes deset let. Za tu dobu, jsme se stali tak trochu externí součástí souboru. A kmenové osy tohoto souboru, jsou už i našimi přáteli. Při vší úctě, samozřejmě.
Ale i tak, Stela Chmelová, coby trpící Alise, nám v téhle roli mohla srdce utrhnout, jak nám jí bylo líto, a jak jsme se museli držet sedadla, abychom si nepodali toho floutka nezodpovědného, co se k ní tak zhůvěřile a bezohledně chová., Chicka. Kraus za to samozřejmě nemůže, on to měl v roli (doufám,,,).
A Petr Pochop? No to je prostě Petr. Jako Nicolas dokáže hravě s minimalistickými gesty, jen volbou hlasové tóniny a dikce, vyseknout polohy servilního služebníka, nekompromisního komorníka, osoby, která je tam, kde je, ale toto zařazení si nevybrala, dělá jen svou práci, protože mu nic jiného nezbývá, ale uvnitř je to obyčejný člověk, citlivý, chápající tu omladinu kolem, vidoucí jejich nezkušenost a pošetilosti i krutosti jejich osudů. V noční čepičce se vybarvil i jako jiný člověk, který zde hraje, musí hrát, jen jakousi společenskou roli, jež mu osud vnutil. Inu v drobnostech je víc než v celém scénáři.
„Ty by ses chtěl zamilovat.
On by chtěl taky.
My bychom chtěli,
vy byste chtěli,
oni by
se taky chtěli
zamilovat!“
Text: Richard Koníček
Foto: Michaela Škvrňáková
Boris Vian / Jakub Šmíd
Pěna dní
Režie: Jakub Šmíd
D21
Hrají: Stela Chmelová, Jaroslava Košková j. h., Jakub Jelínek, Michal Kraus, Petr Pochop
Režie a dramtizace: Jakub Šmíd
Dramaturgie: Kristýna Čepková
Hudba: Zdeněk Dočekal
Výprava: Lenka Hollá
Produkce: Hana Mathauserová
Premiéra: 26. května 2023
Light design: Magdalena Klára Hůlová (Myška)
Divadlo D21, z. s. / Záhřebská 21, Praha 2, 120 00 / IČO: 26639050
tel. +420 777 922 277/ pr@divadlod21.cz / www.divadlod21.cz
Nejbližší repríza: 17. 6. 2023
