Custos Turris /Strážce města aneb Svatomikulášská městská zvonice otevřela novou stálou expozici
Muzeum hlavního města Prahy otevřelo pro novináře a odborníky stylově, na sv. Mikuláše, tedy 6. 12. 2016 (pro veřejnost od 7. 12.2016) 2. a už finální část zajímavé a stálé expozice ve Svatomikulášské městské zvonici.
Jako pravověrní Pražáci a příležitostní návštěvníci této poněkud opomíjené dominanty Malé Strany, čnící na konečně už odautomobilizovaném a zlidštělém Malostranském náměstí, jsme na akci nemohli chybět. Už pouhý pohled z věžního ochozu, ideálně vyvýšeného bodu na úpatí Hradčanského kopce, je úchvatný a neokoukatelný.
Pravda, vede tam bezpočet schodů, jen finálních je 88, ale výstup nás odmění čarokrásným výhledem. Pod námi skvost Prahy, prejzové mnohotvárné střechy, ulice a uličky, paláce a starobylé domy, náměstí a náměstíčka, výhled na Karlův most, Královskou cestu, no, jako kdyby nám dějiny města kráčely pod nohama. Ruch provozu je náhle daleko, nebe blízko a historie se promítá jak film. A od 7. 12. 2016 to celé už není zdaleka to jediné, co můžeme jako návštěvníci Svatomikulášské městské zvonice za svou námahu s výstupem získat. Odměnou je expozice, která provází stoupajícího návštěvníka od současnosti k minulosti pradávné, dávné i nedávné.
Custos Turris / Strážce města/City Warden
Expozice má latinsko-český přiléhavý a vlastně i plně odpovídající název – Custos Turris / Strážce města. Ano, městské věže se odedávna nestavěly, aby obyvatelé na ně vystoupivší mohli k potěše oka i ducha obhlížet město své, ale věže měly poslání ryze praktické. Všechny městské věže byly – moderně řečeno – polyfunkční. Jak nám osobně a názorně objasnil autor expozice, historik Mgr. Karel Kučera, tak takové věže – Svatomikulášskou nevyjímaje – sloužily jako tzv. městské věže, též jako obecní zvonice a byly nezbytnou součástí středověkého a ještě i raně novověkého města. Přesto, že jsou namnoze dodnes zachovány, tak jako tahle naše Svatomikulášská, zůstávají pro většinu veřejnosti skoro neznámým pojmem.
Současná věž je vlastně 4. generací zde umístěných městských věží
Stejnému účelu, tedy jako dnešní Svatomikulášská městská zvonice či věž, sloužil Špalíček na Malostranském náměstí už v gotice. A stál tu dokonce i gotický kostelík. Jezuité, kteří pozemek později získali, však původní kostelík zbořili a vystavěli kostel jiný, ten se ale také nedochoval a další také ne, takže ten současný kostel sv. Mikuláše je už fakticky 4. svatostánkem na prakticky tomtéž místě. Jak nám zdůraznil náš průvodce Karel Kučera, od vstupu do zvonice, která ale není a nikdy nebyla součástí přilehlého kostela sv. Mikuláše, ač to při letmém pohledu tak vypadá, stoupáme vnitřkem věže ve stopách dějin směrem k současnosti. Tak je ostatně také koncipována expozice ve věži, patro po patru. Dodejme, že nápadité vnitřní architektonické řešení stoupající výstavy je dílem Vladimíra Kosíka.
O majetku Menšího Města pražského
Svatomikulášská městská zvonice tedy nikdy nepatřila ke kostelu sv. Mikuláše, i když si ji po jistou dobu v 18. st. snažila přivlastnit rozpínavá a sousedící jezuitská komunita. Vždy však nakonec věž zůstala součástí obecního majetku Menšího Města pražského – Malé Strany. A sloužila svému světskému účelu, tedy jako požární hláska, zvonice a hodinová věž.
Malá historie velké věže Menšího města pražského - Malé Strany
Současná barokní věž musela být na nátlak obce, po třenicích a obstrukcích ze strany řádu, jezuity, budujícími si zde svůj kostel sv. Mikuláše, postavena. Původní gotická kamenná městská zvonice totiž musela ustoupit jejich novostavbě. A tak na jejím místě nakonec museli jezuité po soudech a tahanicích na vlastní náklady postavit tu dnešní. Výstavba ale probíhala dlouho a s různými provizorii a peripetiemi (od 1739 do 1755), tedy 16 let.
O současnou podobu věže se zasloužil Kryštof Dientzenhofer (* 1655 + 1722) český stavitel a architekt německého původu, typický představitel vrcholného baroka. Sám ji ale nestavěl. Po jeho smrti se projektu ujal jeho pátý syn, Kilián Ignác Dientzenhofer (* 1689 +1751) další věhlasný český architekt a stavitel. Otcův projekt převzal až na detaily a v roce 1751, v roce své smrti ho i dokončil. Do provozu ale byla věž - kvůli dalším potížím s jezuity – uvedena až v roce 1755, a to i s vnitřní instalací tzv. „1. bytu“ věžníka.
Byt věžníka číslo 1
Od roku 1755 ve věži žil a pracoval věžník. Podmínky pro obývání věže byly z dnešního, ale zřejmě i tehdejšího, hlediska hodně drsné. Jak nám prozradil Karel Kučera, „životnost“ věžníků byla cca půlroční. Umírali vesměs na zápal plic.
Chudičký příbytek toho prvního věžníka je v popiscích a náznacích k nahlédnutí právě díky nové expozici Městského muzea. Můžeme si prohlédnout jeho byt, spíš příbytek, jehož součástí byla i černá kuchyně. Ta je mimochodem jediná přístupná v Praze. K bytu, přináležela i tzv. hlásovna, pracoviště věžníka. Její interiér je už ale představen v podobě, jakou měla v 1. polovině 19. století.
Kdo byl věžník?
Předešleme, že šlo o nelehké, ale ve své době mimořádně důležité povolání. Budilo i náležitý respekt. Věžníci žili sice bědně, ale jinak byly ve všeobecné úctě. Proč?
Věžník
- byl hlavně ochránce bezpečí a majetku obyvatel
- tvořil jeden z klíčových článků případné obrany za válek a hlavně roli - současným jazykem řečeno - krizového řízení města
- měl za povinnost dnem i nocí (na to byl vymyšlen a do detailů propracován systém) hlídat město před řáděním nejhoršího, co mohlo město potkat, červeného kohouta
- za válek samozřejmě hlídal i před nájezdy nepřátel
- z výšky věže měl totiž pod sebou město, jak na dlani a při jeho o poznání menší velkosti a hustotě zástavby, i relativně nevzdáleného okolí, mohl hlásit – včas - co viděl a shledal podezřelé - od nezvyklého kouře, přes reálný oheň až po případně různé dopravní, stavební, lidské a dokonce zločinné nepravosti
- i na hlášení byl vypracován a stále zdokonalován systém
My, jako návštěvníci, se dozvíme vše ve věži, neboť stálá expozice je pojata nejen jako konkrétní informace o věži, ale obsahuje i všeobecnější poučení o vývoji hlásné služby jako takové.
Dva věžníci v jedné věži?
Důležitost profese s časem neklesala. Spíš naopak. Město rostlo, žilo víc a rušněji, a tím pádem i rizikověji. Od počátku byl věžníkovým partnerem zvoník. I ten měl své úkoly a patřil plně do systému bezpečnostní signalizace. Zvon byl jedním z hlavních a nejvýznamnějších šiřitelů základních zpráv. Jak nám vysvětlil Karel Kučera, lidé tehdy velmi přesně rozuměli hlasu zvonu a věděli tak, co jim ohlašuje. Zda běžné společenské události či varovné signály.
I na ně byl dán řád a variace zvonění sdělily všem jasně, co se děje. Zvoník byl tedy prvním, koho věžník o zjištěném hlášení informoval, aby to zvoník, takříkajíc náležitě „vyzvonil.“ Hlavní roli v bezpečnosti města hrál tedy trvale bdící a do dálky kol kolem se neustále rozhlížející věžník. Rostla nutnost jeho posílení. Umožnilo to ale až dočasné zrušení problémového sousedícího Řádu jezuitů roku 1773. Malostranští zabrali majetek zaniklého řádu a jedno z prvních, co učinili, bylo, že věžníkovi, od té chvíle už dvou věžníkům, vybudovali ve věži 2. byt. Náročnosti služby bylo ulehčeno, střídali od té doby v službě dva.
Pokrok funkci věžníka překonal
Všeobecně bylo ale jasné, že stále modernější město už není možno takto elementárně střežit a byly vyvíjeny nové a nové systémy, jaké umožňovala technika, komunikační možnosti a v zásadě i vznik profesionálního bezpečnostního aparátu. Proto zhruba o půl století od zdvojení věžníků ztratila jejich funkce význam.
- 1881 byl tedy jeden ze dvou věžníků obcí zrušen a ten druhý se musel „rekvalifikovat“ na jinou činnost, kterou byla údržba hodin v chodu. Byl jím jistý Karel Landa (1841 až 1909). Druhý byt věžníka je proto obyvatelnější, o patro výš a v expozici je upraven do stavu z roku 1891, kdy už byla hlásná funkce deset let zrušena a někdejší věžník či hlásný se už staral jen o věžní hodiny.
Rod Velebových
V roce 1889 se do věže nastěhovala rodina. První byl Josef Veleba s rodinou. Obývali oba byty jako jeden, a to až do 2. pol. 20. století. Dědičně se starali o hodiny, obývali byty bývalých věžníků jako obecní byt, platili nájem a žili ve věži. V pol. 20. st. zanikla i péče o hodiny, jež byly elektrifikovány, ale vnuk posledního věžníka zde směl dožít. Zemřel v roce 1960.
Po Velebových estébáci
Po jeho skonu se bytů zmocnila STB. Doplnila věž pozorovatelnou, jež v letech 1964 -1990 monitorovala zastupitelstva v dohledu. Jak nám potvrdil Karel Kučera, strážci měli sledovat americké, britské, německé a další veledůležité objekty z hlediska obrany státu, ale ani na jeden z věže detailně neviděli. Věž proto byla tzv. řídícím bodem a před sledovanými objekty byl vždy bod pozorovací. Odtud šlo hlášení, že vyjíždí vůz značky té a té, tím a tím směrem a kontrolní věž pak sledovala pochyb vozidla v uličkách pod věží a navigovala sledovací vozy STB, aby se na vozidlo pověsili a monitorovali jeho cestu.
Tuto jistě "záslužně" primitivní činnost v roce 1985 vylepšil a zmodernizoval kamerový systém rozvedený po Malé straně na „klíčová“ místa a ve věži už byl dispečink, jaký známe třeba z obchodních domů.
Perličkou je, že službu zde konali agilní důchodci. Ti ale nemohli vzhledem ke svým specifickým potížím běhat po schodech o patro či dvě níž na WC, a tak jim bylo přímo v pozorovatelně zabudováno „nouzové zařízení“. Kultivovaný odpad ale nebyl k mání, tak byl vývod nasměrován do vnějšího okapu věže vedoucího dolů - na chodník. Až do roku 1990! Komičnost všeho je zejména v tom, že tohle „moderní řešení“ z 20. st. (!) tu můžeme porovnat s dokonale (a ve 3D provedení zmapovaným) původním o poznání důmyslnějším kanalizačním systémem, existujícím ve věži jen o dvě patra níže, jež bylo vyprojektováno už v baroku, tedy v 18. st. (!) a sloužilo - kulturně a důstojně - až do 60. let století dvacátého…
Pro zájemce něco z konce 2. světové války
Pražské povstání v květnu 1945 neminulo ani Svatomikulášskou věž. Dočasně se jí totiž vrátila dávná funkce hlásovny. V tomto případě posunů pražských povstalců, německých jednotek, jednotek povstání pomáhajících „vlasovců“ a nakonec i sovětských vojsk. Informace z věže měly cenu životů na obou stranách. Zejména, když velení pražské posádky wehrmachtu bylo umístěno za kostelem sv. Mikuláše, v Lichtenštejnském paláci. Velitelství protektorátního četnictva – jež se ale cele dalo k dispozici Pražanům, bojovalo tedy za povstání proti Němcům – bylo shodou okolností naproti německému velení a dělila je fakticky jen barikáda…
I tato epizoda života věže je součástí expozice a zájemce může den po dni sledovat (digitálně, na monitoru) postupy bojů ve dnech pražského povstání na plánu v oblasti dohledu z věže.
Kterak „protipožární“ věž sama hnedle shořela…
I o tom vypovídá expozice ve věži. A dokládají to i ohořelé trámy, které dodnes dál slouží svému nosnému účelu.
- Historka nápadně připomíná historku s požárem nově vybudovaného Národního divadla
- Zde však budova popelem nelehla, ale díky náhodám byla zachráněna.
- Při rekonstrukci na střeše věže nechal – i tentokrát nedbalý klempíř - pracovní oheň plát v domnění, že oheň se uhasí sám a šel domů.
- Inu, padla...
- Jenže byl vítr a rozdmýchal a odklonil stále ještě zapálení schopný plamen tam, kam neměl a požár vypukl.
- Klempíř to (náhoda první) zjistil dřív, než stačil sejít z věže.
- Signalizace, jež měla chránit Malou stranu, teď posloužila věži samé.
- Ale jak dostat vodu ze stříkaček tak vysoko? Věž se právě opravovala a bylo kolem ní lešení (náhoda druhá). Hasiči se tak dostali až k požářišti a požár uhasili. Relativně včas.
Odborná komise pak dlouho zkoumala ohořelé trámy a rozhodla rozvážně, ale správně, že ohoření není takové, aby narušilo nosnost trámů a statiku a tak mohly zůstat, jak byly. A jsou tak dodnes.
Stojí to za to… 
Na tiskové konferenci, jež se ovšem konala v Lichtenštejnském paláci, nás o události informovala předně ředitelka Muzea hlavního města Prahy PhDr. Zuzana Strnadová, pak její náměstkyně a hlavní kurátorka sbírek, Mgr. Pavla Stádníková a průvodcem nám byl autor expozice a kurátor Pražských věží, sbírky zbraní a muzejního archivu již výše zmiňovaný Mgr. Karel Kučera.
Přední zástupci Muzea hl. m. Prahy, stejně jako my, jsme se shodli, že všem doporučujeme věž k návštěvě a radíme nevynechat ani zvonové patro se zvonovou stolicí a zvonem sv. Mikuláše z roku 1576. A hlavně, nezapomenout fotoaparáty, dalekohledy a nebát se nahoře vyjít na ochoz a obejít si celou věž. Na schématech tam umístěných jsou obrysy a pojmenování objektů, které jsou před vámi a můžeme si tak z netradičního úhlu prohlédnout prakticky celou Prahu. A na chvilku si třeba i zahrát na dávné věžníky a odhadovat, kde naší Praze hrozí jaké nebezpečí…
110 00 Praha 1 – Malá Strana
Malostranské nám. 556
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček, © Ing. Olga Koníčková