Úvod > Cloud aneb mrak, ve kterém sami nevíte, kde, jak, kam a s kým vaše aplikace běží...

Cloud aneb mrak, ve kterém sami nevíte, kde, jak, kam a s kým vaše aplikace běží...

27.06.2018 10:06

Divadlo D21 - Praha

14. 6. 2018 /repríza/

„Chcete se stát nesmrtelnými?

Zbavit se závislosti na čase i prostoru?

Uložte svůj život do Cloudu!“

Cloud. Divný název, divná hra, divný děj, divné multilogy, divný pochody v divných hlavách, prostě divný svět divně digitalizované doby, plné divných aplikací. Je to dobře nebo špatně, je to normální, je to vývoj či slepá ulička, je to na nic nebo k něčemu?!

Vše nové je na začátku divné. Když bratři Lumièrové oficiálně vynalezli film, nevěděli, co s tím. K čemu vlastně ten vynález je? Pochopil to až Georges Méliès a „vynalezl“ film nejen jako technický zázrak, ale jako médium, jež diváky baví a uvádí do světa dějů, které by nikdy nezažili. Film dostal pak zvuk, pak barvu, pak třetí rozměr a pak se zdigitalizoval. A pak opanovala svět virtualita. Topíme se v ní? Víme, co s ní? Tušíme, kam nás vede mrak Cloud? A jsme ještě při napojení, opojení a spojení my…nebo už jsme součástí čehosi, o čem nevíme, co to je.

A o tom to je. D21 uvedlo na konci sezóny inscenaci takříkajíc ze života. Ale ne toho z masa a kostí, ale toho, co nás čím dál víc zahaluje jak mrak Cloud. Ze života ve virtuálním úložišti.

Z moudrých (?) zdrojů internetu (part 1.):

„Cloud (Cloudcomputing) je způsob vývoje a použití počítačových technologií, založený na využití internetu. Programy a služby jsou uloženy na serverech na internetu a uživatelé je mohou použít odkudkoli. Přistupuje se k nim přes klienta aplikace či přes webový prohlížeč. Nabízeny jsou operační systémy pro prohlížeče, kancelářské aplikace, systémy a další.“

Bonusem je závislost a znejistění toho, co je jisté a co je. Ztráta v mraku Cloud.

A začíná to tak hezky…

Pláž. Plážové vybavení. Plážový bar. Plážoví hosté…Že by skoro až modernistická parafráze kdovíkolikáté generace Srpnové neděle od Františka Hrubína z roku 1958? A vlastně ano. Jenže svět od té doby zhalil mrak Cloud. Což je průšvih.

„Lidé čím dál více přesouvají volný čas na sociální sítě.

Není divu, že si vědci pohrávají s myšlenkou, zda by šlo uložit lidské vědomí do počítače.

Nejen tím se Divadlo D21 zabývá v inscenaci - Cloud,“

píše se v programu hry.

Ano, protagonistky, Hana Mathauserová a Ivana Machalová s jejich společným (?) partnerem Michalem Dudkem sdílejí dialogy, monology, trialogy, multilogy, páté přes deváté, jeden přes druhého a všichni přes všechny - na pláži. Ještě, že tak. Mají plavky, divák nemrava (a divačka jakbysmet) si v poklidu pokukují po půvabech, cachtajících se v bazénu, polévajících se vodou ze stříkacích pistolek, opalujících se - virtuálně na slunci - reálně ve světle reflektoru boďáku a vedou řeči a vedou život neživot v reálu nereálu.

Ta hra děj nemá…

Ta hra nepotřebuje děj. Ta hra se děje. Stejně jako dialogy. Cikcak, od deseti k pěti. Ale to nevadí. Ta hra tají – neutají myšlenku. Kam se dostáváme, jak nás pohlcuje mrak Cloud a jak si rozumíme - nerozumíme. Scénář napsat muselo být dílo. Scénář se naučit ještě větší. Repliky nenavazují, stejně jako dialogy. Ta trojka na jevišti sice nedrží chytré mobily, nesleduje internet a navigaci, ale jedná tak. Kdosi cosi načne, jiný mu na to odpoví, ale až za chvíli, protože mezi tím mluví - jakoby esemeskoval - s někým dalším a odpovídal při odpovědi nahlas odpovědí po mobilu a do toho brouzdal internetem a vykřikoval to, co je mu tam nabízeno bez ladu skladu. Myšlenky těkají, city potácejí, pudy se v tom ztrácejí a lidé se mění ve virtuální samotlampače něčeho, čemu věří, co neposoudí, ale musí to přece být tak, když je to na netu. Nesledují se navzájem, nepotřebují se, vystačí si sami a ztrácejí se v mraku Cloud.

Z moudrých (?) zdrojů internetu (part 2.):

„Cloudy nejsou ani nesmysl, ani stříbrná kulka, co vyřeší všechny problémy.

Je to nová technologie, má klady i zápory, jako každá,

a pokud se dobereme podstaty a nenecháme se zmást povykem okolo něj,

dokážeme se kvalifikovaně rozhodnout, zda pro nás má smysl nebo nemá.

Ale k tomu je potřeba nejprve setřást nános pověstí, nepřesností a dezinterpretací.“

Ale dokážeme to ještě vůbec? Po opojení, i mediální a rozum matoucí, masáži virtuálních pravd a problémů míchaných s těmi ještě pořád reálnými?

Co tím chtěli autoři říci?

Rozhodně ne, že „štěstí je jen múúúška zlatá,“ jak tvrdíval klasik. Komedie? Ano je to v jádru komedie, ale v důsledku mrazí.

A podle autorů sleduje:

„na pozadí vztahu tří postav rozdíly chování on-line versus off-line.

Zatímco pro někoho může život ve virtuálním úložišti být lákavou budoucností

a způsobem, jak dosáhnout nesmrtelnosti,

pro jiné je tato představa děsivým koncem reálných radostí.“

Přesně tak.

A k tomu ještě jednou z programového vyjádření tvůrců:

„Často se setkáváme se zobrazováním virtuálního světa jako prázdného místa.

Scéna jde však směrem opačným.

V D21totiž věří, že kdyby byla internetová síť bezduchým prázdným místem,

jen těžko by si udržela naši pozornost dlouhodobě.“

Těžko říci. Postoje nesporně určí i věk, počítačová gramotnost, povaha a duševní vybavení každého z nás.

Z moudrých (?) zdrojů internetu (part 3.):

„Cloud je organizační a procesní změna a jenom využívá zavedené technologie (virtualizace). Je to jen outsourcing IT provozu.“ Kdož nerozumíme, doufejme, kdož rozumíme, hledejme cestu, jakou mrak Cloud alespoň trochu rozptýlí, než se zatáhne dočista do tmava.

Zajímavá autorská dvojice i počin

Dramaturgii D21 odvaha nechybí, ani prošlapávání jinačích cestiček. K napsání a realizaci této hry přizvali Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka, dvojici až z proslulého Divadla Drak. A ti se náležitě teoreticky vybavili. Inspirovali se vyčnívajícími mysliteli a vizionáři, jako jsou Martin Crimp, Marshall McLuhan, A. C. Clark, Tomáš Sedláček a prý i dalšími.

Z moudrých (?) zdrojů internetu (part 4.):

„Je to na nic. Další orwellovská technologie. Copak jste se už všichni zbláznili? To nevidíte, kam to všechno směřuje.“ Někdo vidí, někdo ne. Tvůrci hry nad tvůrčím počítačem, i ti na jevišti, zdá se, tuší. A chtějí nám naznačit, že bychom také měli tušit. A my tušíme. Alespoň snad my mrakem Cloudem dosud nepohlcení. Ale je nám to k něčemu? Snad…

A osoby a obsazení?

Hra Cloud je deklarována jako komedie. A diváci i my za www.www-kulturaok-eu.cz jsme se smáli. A s chutí. Herci se vyblbli, dá se říci, a diváci pobavili. Jo. Ale byla, a - to přestavení se bude hrát od nové sezony běžně – je to opravdu taková komedie?

Svébytný a dost výmluvný prvek je, že se herci jmenují, jak se jmenují. Jsou tedy postavy, ale vlastně jsou tam i sami za sebe. Střídají scény, poetické i etické, erotické i lidské. Hrají jako o život a nelze jim nic vytknout. Lze jen obdivovat tu spletitě složitou inscenační linii, kterou my vidíme jako obraz na jevišti, ale ten námi viděný obraz je složen ze spousty pixelů jako mozaika a seskládat je musejí ti tři na tom jevišti. Těm tam žádná virtualita nepomůže. Tam je to jen dřina. A sakra reálná… Ještě, že mají ty plavky a cachtají se v tom bazénku…

Název hry: Cloud

Režie: Jakub Vašíček

Dramaturgie: Tomáš Jarkovský

Hudba: Daniel Čámský

Výprava: Tereza Venclová Vašíčková

Světla a zvuk: Karel Kučera /Ondřej Kahoun