Církevní památky města Jeseník aneb jak jsme viděli, zahlédli či k naší škodě i přehlédli…
Jeseníky
14. - 21. 7. 2019
Je čas letních dovolených. Tušíc na www.www-kulturaok-eu.cz již v loňském roce, že tropy se budou stále více stupňovat, vybrali jsme si penzion v Jeseníkách jako tip na trošku chladivější dovolenou, i když můžeme říci, že zde vedro bylo také, ale dalo se v hustých lesích lépe snést.
Ač křtěni, nejsme aktivní věřící. Tím však neříkáme, že věřícími nejsme vůbec a že se snad obloukem vyhýbáme všemu duchovnímu, co nás provází už víc jak 2000 let. Dokonce lze říci, že v současné korovinarové době, máme - a rozhodně nejen my - v běhu běžného žití, k této opomíjené stránce lidské jsoucnosti o kus blíž.
Za našeho pobytu ve městě Jeseník jsme v létě roku 2019, či - abychom byli styloví - L. P. 2019, o tom, co nás čeká půl roku po té, neměli ani zdání. Tak jsme se zajímali především o turistické atraktivity města a jeho okolí, o specifika, jež jinde na světě nejdeme a církevní památky zůstaly poněkud upozaděny.
Ale ne tak zcela. Patří k poznávání místa z historického, lidského a konec konců i z toho duchovního hlediska. Proto v následných řádcích zmíníme i tuto problematiku.
Specifika duchovního života města Frývaldova - Jeseníku
Jeseník má specifika, jež jsou způsobená jeho geopolitickou polohou, stejně jako všechna města a místa nacházející se v oblasti někdejších Sudet. Na rozdíl od ryze českých měst a míst byl Jeseník od počátku svých dějin pod vlivem německé populace a německého společenství a od roku 1945 se téměř ze dne na den změnil v lokaci českou. To zanechalo stopy nejen ve vývoji města a jeho obyvatel, ale i v duchovní sféře. A tomu odpovídá historie místních duchovních památek.
Dnes je už dávno vše jinak.
Dnes - z pohledu římskokatolické církevní správy
-
spadá město Jeseník pod farnost Jeseník,
jež je součástí děkanátu Jeseník diecéze ostravsko-opavské.
Mimo to v Jeseníku praktikují - podle Wikipedie – i jiné církve.
Farní sbor Českobratrské církve evangelické (byl tu založen v roce 1946) patří k moravskoslezskému seniorátu. Organizování bohoslužeb a duchovních setkání se tu věnuje i náboženská obec Československé církve husitské, náležící k olomoucké diecézi.
Najdeme zde ale i pravoslavnou církevní obec, která působí v kapli Zesnutí přesvaté Bohorodice a je součástí chudobínského okružního protopresbyteriátu, olomoucko-brněnské eparchie. Uvádí se ještě sbor Církve adventistů sedmého dne, jenž je součástí Moravskoslezského sdružení a sbor Církve Nová naděje. Inu svět se mění, zmenšuje a rozšiřuje zároveň. A náboženská svoboda si žádá své. Nechť.
Sedmero hlavních církevních památek města Jeseník
V našem článku jsme si samozřejmě nemohli vystačit jen s tím, co jsme viděli, ale potřebovali jsme nastudovat i řadu faktů. Ty nám poskytl vydatný pramen, dosažitelný na internetu, a to Archiv města Jeseníku. K hlavním církevním památkám města Jeseník oficiálně řadí a mapuje celkem sedm objektů.
O kapli sv. Anny na Křížovém vrchu jsem už na www.www-kulturaok-eu.cz psali (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/krizova-cesta-nad-jesenikem-aneb-poutni-i-vyletni-misto/).
Jako další je uváděn Klášter a škola Voršilek. Až v Praze jsme se dočetli o jeho existenci a přesto, že jsme se - jak ukázala následně mapa - pohybovali poblíž, tak jsme ho na našich toulkách do kopců minuli, ba míjeli. Škoda. Vyčetli jsme, že klášter vznikl v roce 1881, odkupem původní budovy pro řádové sestry Voršilky. Následovala přístavba obytných cel konventu a prostoru k výuce. Stavbu prováděl Johann Gröger a financovalo ji biskupství. Po schválení nového konventu státem začala výuka ve škole soukromé a od roku1884 i osmileté obecné. Pro veřejnost byla zpřístupněna od roku 1886. Sestry i chovanky z celé Evropy zde působily do roku 1948, kdy byl konvent zrušen, a sestry odešly do ciziny. Dnes tu je Základní škola Jeseník, dětské hřiště, malý lanový park a jesenická hvězdárna.
Další památkou, kterou jsme za našeho průletu městem minuli, byl Kostel Českobratrské církve evangelické. Působí v něm Sbor protestantů, jenž zde vznikl v roce 1851. Kostel se stavěl v letech 1879 - 1883. Od roku 1881 sloužil Sboru. Rozhodující náklady uhradila holandská princezna Marianna Oranžská von Nassau. Kostel jsme minuli cestou na Čertovy kameny (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/z-jeseniku-na-certovy-kameny-aneb-kam-se-leze-podle-retezu-ci-at-si-zlato-certi-nechaji/ ). Vedla nás touha dobýt Čertovy kameny co nejrychleji, protože jsme mínili pokračovat až na rozhlednu Zlatý Chlum (viz. náš. článek: (https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/rozhledna-zlaty-chlum-u-jeseniku-aneb-na-pivo-je-trochu-z-ruky-ale-stoji-to-za-to/ ), a tak jsme z Husovy ulice uhnuli vzhůru už za Katastrálním úřadem do ulice na Svahu, pak Dobrovského a Nerudovy, zatímco kostel se nachází jen o pár desítek metrů dál, směrem na Českou Ves, v parčíku u Jesenického hřbitova. Až zpětně jsme se dočetli, že je postaven v novorománském slohu, novorománská je i chrámová loď a presbytář s valenou půlkruhovou klenbou.
Strop lodi je plochý, stěny střídmé bez větších ozdob s hladkými omítkami. Na chóru se nacházejí varhany. Štíhlá věž sice připomíná novogotickou stavbu, ale portál a okna jsou už provedeny zase v novorománském duchu.
Další hřbitov města Jeseník najdeme na jižním konci města až u Bukové. U něj bychom nalezli Kostel sv. Jiří. Ale tím směrem, po břehu říčky Bělá, jsme nikdy nemířili. Jak jsme vypátrali na internetu, jde o hřbitovní římskokatolický kostel z roku 1901.
A teď už zmíníme sakrální památky, jež nám neunikly.
Tak nejprve barokní Sloup Nejsvětější Trojice.
Objevili jsme ho v parku u Zámeckého náměstí, když jsme obcházeli Vodní tvrz. Nese sousoší Nejsvětější trojice, je z roku 1721, a jak už to tak u podobných sloupů bývá, upomíná na morovou ránu z roku 1713. Na podestě si můžeme prohlédnout reliéfy. Je tam vyobrazen celý tým patronů nemocných (svatí: Roch, Šebestián, František Xaverský a Karel Boromejský). Nahoře je vypodobněn Bůh trojjediný. Tam, kde nyní stojí, stál do roku 1945 pomník obětem I. sv. války, který je dílem akademického sochaře Engelberta Kapse. Pomník byl na konci války však zničen.
mm.jpg)
Další sakrální objekt, jejž jsme obdivovali, byla socha sv. Jana Nepomuckého z 18. století, kdy vládl kult Jana Nepomuckého. Původně stál u dnešní Priessnitzovy kašny a pořádaly se u něj trhy. Po válce se přemístil ke vchodu do kostela, kde byl do své renovace v roce 2017. Pouť městem pak zakončil u radnice, kde jsme ho objevili i my.
A nakonec jsme si nechali nejpodstatnější církevní objekt,
Kostel Nanebevzetí Panny Marie…
Kostel Nanebevzetí Panny Marie
Své zasvěcení si drží od počátku svého bytí. Stojí pár kroků od Masarykova náměstí, jdeme-li ulicí Palackého na ulici Kostelní, kde konkuruje Vodní tvrzi, jiné dominantě Jeseníku. O ní jsme už psali (viz. náščlánek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/vodni-tvrz-jesenik-aneb-expozice-carodejnicke-procesy-na-jesenicku-ci-o-nejtemnejsi-historii-na-morave/ ).
Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl, podle letopisů, poprvé zmíněn v roce 1418. Jak jsme vyčetli, tak to bylo v čase, kdy byl Jeseník a okolí aktivně osidlován a duchovní správa tu byla svěřena vratislavskému biskupství. Původní kostel byl poměrně záhy, v roce 1457, obnoven a rozšířen. Jeho dnešní podoba je však z let 1882 - 1883. Byl totiž z kapacitních důvodů přestavěn. Původní půdorys kostela byl prodloužen, zůstala jen jeho zadní část. Je teď nejstarší částí, což potvrdilo při této přestavbě objevené, až do té doby zazděné, gotické okno z 15. století.
Výška věže je 38 metrů a jsou tam hodiny.
Instaloval je v roce 1883 arch. Rudolf Zelenka
(mj. autor kostela v Bukovicích, jesenické nemocnice či hotelu Koruna),
provádějící přestavbu kostela.
Rozšíření bylo nutné, Jeseník měl víc jak 10 tisíc obyvatel, vesměs katolíků.
Zhruba tolik, jako v té době měly například Pardubice (!).
V roce 1937 byl kostel povýšen tehdejším kardinálem Bertramem na proboštství.
Upomíná na to deska vpravo od vchodu,
dílo profesora Kytky ze Státní školy na zpracování mramoru v Supíkovicích.
Novorenesanční stavbu neminuly časté opravy. Ne důsledkem práce nedbalých stavebníků, ale tragických požárů (1638, 1696 a 1737). Ty ale také dokázaly, jak kvalitně byl kostel stavěn. Nikdy nedošlo k poškození chrámové klenby, takže mohl být vždy ´jen´rekonstruován. Dokonce unesl i rozšíření, prováděné na původních základech. Dalším dokladem kvality prací podle odborníků je i zpovědnice z roku 1760, bohatě zdobená intarziemi (autoři: řezbáři, bratři Antonín a Rajmund Kutzerovi, synové uznávaného sochaře Bernarda Kutzera). Věřícím totiž slouží tak- jak vznikla - dosud. Dodejme, že ke kostelu patřil až do přelomu 18. a 19. století i hřbitov. Byl ale zrušen.
Po posledním požáru v roce 1737 byl kostel opraven a vybaven inventářem, který zčásti slouží dosud. V roce 1763 byl na hlavní oltář umístěn obraz Eliáše Františka Herberza - Nanebevzetí Panny Marie. Od Herberza jsou i další dva obrazy, na vedlejších oltářích (Smrt sv. Anny a sv. Josefa). Oltáře vyřezal sochař a řezbář Kristian Keller z Vápenné. Z roku 1895 (autor vídeňský profesor Schüller) pochází nástropní malba, jež také zachycuje život Panny Marie. Vyčetli, ale až doma, že na fasádě je umístěna kamenná pamětní deska z roku 1606, na níž je vidět původní znak města a že jde o jedno z jeho prvních dochovaných vyobrazení. Inu, spěch má zavřené oči.
Poválečný vývoj kostela
Prvním poválečným českým farářemaž do roku 1950 byl Alois Eineigel. Inicioval vznik (1947) sochy sv. Václava z lipového dřeva s českými motivy od Břetislava Kafky, kterou kostelu darovali manželé Kočí jako díkůvzdání za poválečné smíření česky a německy mluvících obyvatel města.
Nachází se naproti votivnímu kříži zdobenému pro změnu motivy dubových listů. V roce 1962 kostel dostal novou břidlicovou střechu, ovšem z tak nekvalitní břidlice, že musela být v roce 1987 odstraněna a nahradila ji krytina hliníková. V roce 1971 se kostel dočkal také nové fasády. V roce 1991 došlo - téměř po stovce let - k vymalování interiéru. V roce 2002 prošla generální opravou část fasády, zbytek čeká na finance.
Dnes je kostel ve správě římskokatolické církve, patří pod Moravskou církevní provinciiv rámci Ostravsko-opavské diecéze, děkanát i farnost Jeseník. Současná podoba kostela je v novorenesančním slohu. Kostel je od roku 1988 na seznamu kulturních památek.
_3.jpg)
Stavba kostela Nanebevzetí Panny Marie
Citujme jen zásadní informace. Podrobný popis stavby kostela Nanebevzetí Panny Marie je na
(https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_Nanebevzet%C3%AD_Panny_Marie_(Jesen%C3%ADk).
„Kostel je zděná trojlodní stavba
s polygonálním závěrem a věží vestavěnou v západním průčelí.
Hranolová čtyřboká čtyřpatrová věž je vsazena v západním průčelí.
Tam je také prolomen vchod.
Ve zvonovém patře jsou v kruhových oknech ciferníky věžových hodin.
Věž je členěna nárožními lizénami.
Střecha věže je jehlanová.
Kostel má cihlovou kryptu z období baroka
uzavřenou deskou ze supíkovického mramoru.
V roce 2008 byl proveden průzkum krypty
a
objeveny pozůstatky 15 až 20 jedinců…
Stávající varhany jsou už druhé,
jež kostel má,
pocházejí zroku 1876
a
disponují 15 rejstříků, 1 200 píšťal a 2 manuály.“
Ve věži pod kůrem je od roku 1799 umrlčí komora s lankem k zvonku v kostelníkově bytě,
a to pro případ, že by se mohl (tehdy se to stávalo) nebožtík probrat…
Kostelní zvony
Od požáru v roce 1737 byly do věže během 18. století zavěšeny 3 zvony. Největší (1 008 kg) byl zasvěcen Panně Marii Nanebevzaté a v Nise vyroben Janem Jiřím Poseckem v roce 1737, střední (224 kg), zasvěcen sv. Janu Křtiteli, byl ulit v Olomouci v roce 1794 zvonařem Wolfgangem Straubem, a jej věnoval farář Jan Rother a nejmenší (168 kg), zasvěcen sv. Barboře a sv. Františku Xaverskému, byl ulit v Nise Janem Jiřím Poseckem v roce 1738, věnovala jej šlechtična Hedvika Františka Hundová. Do dnešní doby se zachoval jen největší. Pohání jej motor. Elektrické zvonění je tu již od 1. republiky. Druhý věžní zvon pochází až z roku 1947.
Tolik z našeho pohledu k otázce sakrálních památek města Jeseník. Nezbývá už jen dodat, že povznášející duchovno tohoto města nespočívá zdaleka jen v těchto památkách, ale že z atmosféry města vyzařuje všeobecně. Na každém kroku. A i to pomáhá obyvatelům v žití, pacientům lázní v léčení a turistům, jakými jsme byli my, v načerpání dobré mysli a pohody.
No, a abychom nezapomněli! Netýrala nás nadmíru individuální doprava a pomáhala nám doprava veřejná. Takže někdy příště zase na světské téma, něco málo o místní dopravě.
Hodnocení: 89 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková, internet