Český kubismus v Domě U Černé Matky Boží aneb konečně své ke svému a ve svém!
3. 12. 2015 – Praha
Když jsme se na www.www-kulturaok-eu.cz z tisku dozvěděli, že se právě otevřela expozice Českého kubismu v budově klenotu architektury a našeho jednoznačně nejvýznamnějšího architektonického počinu českého kubismu, ve skvostném nárožním Domě U Černé Matky Boží, bylo jasno. TO si nesmíme nechat ujít, TO prostě musíme vidět. Vzdor všemu a všem. Stůj co stůj. A když jsme se pak následně – opět z tisku – ještě ke všemu dozvěděli, že se dne 3. 12. 2015 v této expozici koná den otevřených dveří, bylo rozhodnuto. Jdeme tam. A nebyli jsme zklamáni. Naše obava z přemíry zvědavých návštěvníků se naštěstí nenaplnila. Nedostatečná informovanost o celé akci způsobila, že více méně náhodní návštěvníci, ještě přímo z výstavních prostor, nadšeně volali svým známým a příbuzným, aby všeho předvánočního běsnění nechali a do Matky Boží spěchali. Že to stojí za to. A stálo.
Český kubismus česká veřejnost napoprvé téměř vypískala
Zopakujme si tedy, co kubismus byl. Inspirací se mu stala příroda. Jenže neživá. Tedy třeba krystal. Nezobrazování světa kolem nás jen z jednoho úhlu jako do té doby, ale z více úhlů, a to tak, že současně. To ale chtělo nový pohled nejen na zobrazovanou realitu, ale i v myšlení autorů. ´Rozbít´ to, co vidím, na cubusy, čili krychle. Základem názvu nového pojetí umění, které záhy infiltrovalo do všech výtvarných směrů, včetně architektury, bylo tedy latinské pojmenování krychle – cubus. Odtud tedy cubismus. U nás kubismus, protože "krychlismus" by byl až příliš moc neústrojným a nezvukomalebným novotvarem.
Samozřejmě to chtělo představivost autorů a notnou dávku fantazie. Sdělovaný obraz, socha, tvar je sestavován z krychlí a vypadá pak poněkud pokřiveně a rozbitě. Navíc umožňuje nové pohledy z více úhlů. Dá se říci, že za všechno může Albert Einstein a jeho studie o nekonečnu. Kubismus totiž usiloval zobrazovat tzv. 4. dimenzi a dokonce i nekonečno.
Že se tento směr nerozvinul víc, než se stalo, zapříčinila I. sv. válka. Zatímco kubismus byl v prvním desetiletí 20. století na vzestupu ve všech uměleckých oborech, válka jeho vývoj zastavila. A po jejím konci už neměl čistý kubismus šanci. V poválečné euforii se už začaly rozvíjet jeho nové výhonky, nové umělecké styly - futurismus, konstruktivismus a expresionismus. U nás lze dokonce hovořit o uměleckém slohu, a je zaznamenatelná jistá specifičnost, proto také hovoříme o tzv. českém kubismu. Ale ten to neměl vůbec lehké.
Když byla hrdě nadšenými průkopníky (především architekt Pavel Janák) tohoto směru otevřena 1. výstava u nás, byl z toho skandál, pobouřená laická i umělecká veřejnost a propadák. Pak se to ale stále zlepšovalo a dnes vnímáme tuto relativně krátkou ´českou´ kubistickou epizodu jako mimořádnou uměleckou událost a vážíme a ctíme vše, co nám z té erupce novátorství zbylo do dnešních dnů. Inu ´Brevi tempore mutantur´, jak nás učili na gymplu, v nepovinných a milovaných hodinách latiny, čili - velmi volně přetlumočeno - časy se mění…
Kdo s tím začal?
První s touhle – tehdy šokující – myšlenkou přišli v roce 1906 ve Francii, Georges Braque a ve Španělsku Pablo Picasso. Oba – nezávisle na sobě – přiznávali inspiraci velikánem malířství – Paulem Cézannem a stále více objevovaným uměním domorodé Afriky. Od roku 1907 už oba o sobě věděli a až do roku 1914, začátku války, ´válčili´ v kubistickém stylu společně. Název kubismus ale nevyřkli. S tím přišel jistý Louis Vauxcelles, francouzský kritik, v roce 1908 a nemyslel to pozitivně. Spíš hanlivě. Název se ale vžil i přes výhrady ´otců zakladatelů´. Od roku 1910 se kubismus šířil jako lavina a začal se různě směrovat a zdárně vyvíjet. Žel, jen krátký čas. Kdoví, nebýt války, kam až by to dospělo.
Odborné studie proto hovoří o tzv. 1. fázi (1906 - 1909), kdy kubismus teprve vznikal v ateliérech obou zakladatelů. V letech 1909 –12 se už mluví o tzv. analytickém kubismu, kdy už je jednotlivými tvůrci „zobrazovaný předmět rozkládán na jednotlivé geometrické tvary, jež jsou pak zobrazovány neperspektivně, vedle sebe“.
Těsně před válkou (1912 – 14) se hovoří dokonce o tzv. syntetickém kubismu, jenž se „přiblížil abstrakci, zobrazovaný předmět, je skládán z linií a ploch a objevuje se i koláž a konečně také barevná škála.“ Některé zdroje označují toto období i pojmem – vrcholný. Během války a těsně po ní, se už ale hovoří o tzv. orfismu a původní kubismus se už mění v abstrakci. V dalších letech, zejména pak od roku 1923, už je kubismus přehlušen. Zejména surrealismem.
Některé osobnosti kubismu ve světě
Kromě zmíněných ´otců zakladatelů´ (Georges Braque, Pablo Picasso) patří k významným osobnostem kubismu například Robert Delaunay či Fernand Léger. Ale i řady dalších, a to nejen ve Francii a Španělsku, ale také ve většině kulturně vyspělých zemí Evropy.
A jak to bylo s kubismem u nás?
Náš, český kubismus je představován především jmény jako Emil Filla, Josef Čapek, Otakar Kubín, Bohumil Kubišta, Antonín Procházka a Václav Špála. Ti byli také těmi prvními, kdo si vykoledovali bouři odporu, a také těmi, kdo hroty nepochopení a staromilství dokázali postupně otupit v respekt a dokonce i oblibu určité části uměnímilovné veřejnosti.
O důležité roli kubismu v architektuře
Architekti jsou - a hlavně byli - víc umělci než čistými stavebníky. A když ti se zhlédli v kubismu, a že jich nebylo málo, stál před nimi jeden problém navíc. Jejich díla musela ve výsledku sloužit svému účelu, byť kubisticky ztvárněná. Jejich úsilí tedy bylo nutně vždy určitým kompromisem mezi zákony fyziky a statiky, možnostmi technologií a jejich uměleckým avantgardním vyjádřením. Díky tomu jsou ovšem stavby vzniklé, a mnoho jich - opět z důvodů válečného běsnění - vlastně nebylo, značně unikátní. A dodnes nepřehlédnutelné díky své odlišnosti. Stačí si říci jediné jméno světové architektury a i ten, kdo nikdy nebyl v Barceloně, ví – alespoň z obrázků – co může očekávat. Antonio Gaudí. I když samozřejmě netvořil celý život jen v duchu kubismu.
Kubismus poznamenal celou architektonickou generaci
U nás vliv kubismu v architektuře ohromil a na čas téměř pohltil výkvět našich tehdejších architektů a většinu z nich poznamenal i po útlumu kubismu v důsledku války a vzniku naší republiky. Asi nejzapálenějším ´kubistou´ byl u nás architekt Pavel Janák. Stranou ale nezůstal ani Josef Chochol či Otakar Novotný. A samozřejmě také kníže naší architektury, Josef Gočár. Ale jmen, která si vyzkoušela tento specifický architektonický styl, bylo u nás ještě víc. Jenže období pro volnou tvorbu bylo příliš krátké a nepřálo architektuře vůbec. Před I. sv. válkou se vše teprve rozjíždělo, za války vznikaly jen malé, více méně soukromé, stavby pro různé osvícené investory a po válce už se vývoj kubismu a architektury ubíral jinam. I když všichni ti ´kubismem nakažení´ jím zůstali poznamenáni i potom.
K exkluzivním dílům kubistického období naší architektury, která lze potkat přímo v Praze, patří Hlávkův most (Pavel Janák), Učitelské domy (Otakar Novotný), vila stavitele Bedřicha Kovařovice (Josef Chochol) v Libušině ulici na Vyšehradě a vrcholem pražské kubistické architektury je jednoznačně Dům U Černé Matky Boží (Josef Gočár). Týž autor v čistě kubistickém stylu stvořil – také mimo Prahu jiný klenot kubismu - Lázeňský dům v Bohdanči. Odborníci připomínají i kubistickou lampu z Jungmannova náměstí od Emila Králíčka.
Dům U Černé Matky Boží od Josefa Gočára
Dům U Černé Matky Boží vznikl v letech 1911 – 1912 na místě barokního domu rytířů Granovských. Autorem i objednateli byl koncipován jako - na tehdejší dobu - velký obchodní (dnes bychom spíše řekli polyfunkční) dům.
V suterénu byla vinárna, v prvním patře kavárna, ve druhém obchody s textilem.
Třetí patro obsadily kanceláře a čtvrté byty. Kubisticky byl i precizně zařízen a vybaven do všech detailů také interiér, včetně nábytku a všech ´maličkostí´.
Kavárna zanikla už ve 20. letech minulého století, neboť byla považována za nevyhovující a nemoderní, právě kvůli svému kubistickému slohu. Nahradily ji už tenkrát kanceláře. Ty, postupně vytěsnily i další funkce domu. Definitivní přerod v poslání budovy přinesla 50. léta. Dům byl už jen využíván jako kancelářská budova podniku, jenž se nazýval Výstavnictví. Až do 90. let 20. století, tedy zhruba 80 roků, ale sloužil - sice různě a různým účelům - naštěstí bez větších necitelných devastačních zásahů.
V 90. letech už ale dozrál ke kompletní rekonstrukci. Tu prováděl významný pražský architekt, mimochodem autor dodnes obdivované, ale i zatracované přestavby někdejšího Federálního shromáždění, dnes Nové budovy Národního muzea a řady dalších více méně diskutovaných staveb po Praze - Karel Prager (1923 - 2001). Díky jeho citlivé péči a také díky pochopení investorů byla budova opět uvedena plně do Gočárovy podoby. A jediné, co při tom bylo učiněno navíc, byla dostavba prosklené střechy. Tu ale plánoval už sám Josef Gočár v roce 1911, ovšem za jeho doby ani později se nerealizovala.
Dům byl znovuotevřen a stal se Muzeem českého kubismu. Stalo se to 18. 10. 1994, a to za osobní účasti tehdejšího prezidenta, Václava Havla. Dům U Černé Matky Boží byl pak následně (v roce 2010) zařazen na seznam národních kulturních památek. Muzeum v prvotní podobě z různých důvodů nakonec zaniklo a bylo obnoveno až zase letos. A to je dobře.
Něco o stavbě Domu u Černé Matky Boží
V prvním patře najdeme kubistickou kavárnu. Za povšimnutí stojí čistě kubistický bar. Obě vyšší podlaží jsou zasvěcena artefaktům a informacím o českém kubismu z naší vrcholné éry (1910 – 1919). Čtvrté patro by mělo být vyhrazeno pro příležitostné doplňkové výstavky.
Transparentní kubismus ale nabízí stavba i kolemjdoucím.
Nepřehlédnutelná pětipatrová nárožní (Celetná 569/34 a Ovocný trh 569/19) budova se totiž pyšní nezaměnitelnou fasádou svého východního průčelí. Zásadní je pak balkon prvního patra, výrazné pilíře mezi okny, římsa odkazující na dórský sloh a pochopitelně také impozantní vstupní portál.
Proč vlastně právě Dům u Černé Matky Boží?
Proč se této tak bytostně modernistické budově říká takovým historizujícím názvem? Dům u Černé Matky Boží? Důvod je prostý. Je to podle barokní sochy černé Madony, která drží Ježíška. Najdeme ji, když zvedneme hlavu a pohled stočíme do výše prvního patra, na nároží (severovýchodním) domu. I když byla na budově od začátku, měla už také své za sebou. A tak byla dokonce odstraněna. Ta, kterou vidíme dnes, byla na své místo umístěna až v roce 2000. Dnešní polychromovaná řezaná socha je už jen přesnou kopií oné původní černé Madony.
Co nám nabídla nově otevřená expozice českého kubismu?
Především jsme viděli kusy i soubory nábytkových výtvorů Pavla Janáka, Josefa Gočára, Vlastislava Hofmana, Josefa Chochola, Otakara Novotného a Antonína Procházky. K tomu jako doklad, že kubismus se nevyhnul i jiným oborům, ukázky keramiky, kovotepeckých výtvorů, ornamentálních tapetových vzorů, plakátů a grafiky, včetně knižních ilustrací. Podstatnou část expozice tvoří i průřez kubistickými počiny malířů a sochařů. (Emil Filla, Bohumil Kubišta, Josef Čapek, Václav Špála a Otokar Kubín či plastiky Otto Gutfreunda).
Samostatný oddíl je tu vyhrazen fenoménu českého kubismu, architektuře. Kromě několika vysvětlujících panelů můžeme shlédnout ve smyčce průřezovou videoprojek
ci.
Pro nadšence, jako je autor těchto řádků, bude vzrušující možnost vidět předměty z bytů slavných architektů, zejména dosud funkční nábytek z Gočárova bytu. Samozřejmě že si ho Josef Gočár sám v duchu kubismu navrhl a že mu ho vyrobila jím a Janákem založená dílna - proslulý - Artěl.
110 00 Praha 1 – Staré Město
Ovocný trh 569/19
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková