Červený pokoj mi učaroval aneb když jsem poznala malířku Simi
Ve výstavním prostoru DIVUS Prager Kabarett v pražské budově bývalých Dopravních podniků u stanice metra Vltavská v Praze 7 – Holešovicich se na jaře od 22. března do 19. dubna 2012 konala výstava „Milující antikrista“, kde byly vystaveny obrazy od tří umělců - Lucie Ferlíkové, Simony Blahutové a Lukáše Maliny.
Lucie Ferlíková a Simona Blahutová jsou absolventkami Akademie výtvarných umění v Praze a Lukáš Malina vystudoval na brněnské FAVU.
Výstava „Milující antikrista“
Ústředním obrazem je Zmrtvýchvstání – Eva – Venuše - Chhinnamasta, který namalovala Lucie Ferlíková a jak sama k obrazu v bulletinu Prager Kabarett píše:
„Jde o přímý odkaz k zmrtvýchvstání mistra Vyšebrodského. … a vše je na něm rudé…“
Apokalyptický příchod druhého Krista autorka vnímá jako rehabilitaci ženského principu.
„Již od počátku dochází k rozdvojování tohoto symbolu. Ženský tvůrčí princip, který „Figura ženské bohyně je v první řadě Venuše – Jitřenka, a tudíž i Lucifer. Ostatně středověk se nerozpakoval ženu ztotožňovat se zlem a Lucifera – Světlonoše – se Satanem, což ale znamená pomlouvač, princip, který se snaží stavět vše proti sobě. Vznikl tím zajímavý paradox“, píše dál malířka. „Nezbytně obsahuje hmotu, bolest, vše přírodní, je oddělován od Luciferského počinu, který je označován jako hřích, pýcha a troufalost rovnat se samotnému bohu – svrchovanému mužskému principu… Lucifer je stále trestán či haněn za sebeuvědomění, následný nutný objev svobodné vůle, a tudíž i svobodného jednání a tedy také tvoření. Z psychologického hlediska je to zdravý projev dospělosti. Zvláštní je, že tato vlastnost sebeuvědomění je opět přisuzována mužské figuře, ačkoliv je Lucifer obviňován z oslnění vlastní krásou – schopnost vidět se v zrcadle se bez sebeuvědomění neobejde. Pak následuje posuzování sama sebe. Ještěže došlo ke zhlížení se. Východní nauky ví, že je to pro ženu přirozené. Skutečná schopnost bezpodmínečně milovat, přijmout a být těšen sám sebou, je prvotním předpokladem k možnosti milovat dále...“
V současné době dochází k permanentnímu nadržování západní symboliky mužskému principu, a tak dochází k celkovému vychýlení a narušení lidské duše v obou jejích pólech. Mužský princip se zdá malířce být ještě více zaseklý a celková proměna závisí na něm. Všechny společenské struktury jsou jím ovládány…
„V mém obraze je ženská figura také Evou,“ pokračuje Lucie Ferlíková. „První Adamovou ženou byla Lilit, příliš nespoutatelná žena, která se nijak nechtěla muži podrobovat. V podobě hada to byla ona nebo také Satan-Lucifer, kdo podali Evě jablko ze stromu poznání dobrého a zlého. Není rozdíl mezi touhou okusit – ve smyslu poznat ovoce ze zakázaného stromu, a tím se dopustit smyslnosti, hříchu – lásky. Eva tedy dějinně nese toto břímě, vlastně bolest na svých bedrech a v mém obraze je Adam stále nevědomý, spící, pouhým předpokladem, který už má ale rozevřenou dlaň, aby její jablko zachytil. Z rakve tu má povstat Adamova nevinnost, což však nemá nic společného s absencí sexuální touhy. Právě naopak. Má být konečně pochopena jako nevinná. Ženský princip má být očištěn od démonizace a přivítán jako příchod druhé jitřní hvězdy.“
„Třetí podobou božské ženy připomínám čtyřrukou Kálí - …indickou podobu Černé matky … Podstatné je její zobrazení jako Chhinnamasty – tantrické sebeobětující se podoby déví - bohyně… Chhinnamasta si sama utíná sobě hlavu, aby nakrmila dvě hladovějící společnice i sama se – živení a dávání života je totéž. Ochota sebeobětování, ochota ztratit hlavu, vyjadřuje nelpění na vlastní osobě, vzdání se ega, vůli postoupit život i smrt, a tedy i bolest v nekonečném cyklu. To je právě to, co západní symbolika nechápe a to, co očišťuje Lucifera. Bohyně ví, že tím vědomě sama sebe neztrácí, i kdyby se rozkrájela na kousíčky. Tohle ale nevstřebává mužská mentalita zaměřená na absolutno.“ vysvětluje Lucie Ferlíková.
Rovněž zmiňuje: „prožitek sexuálního vraha zaměřeného na dítě… Tento typ lidí pohlcuje prázdnota, a pokud neovládají nebezpečné pocity a pudy, přijdou nakonec o duši. Stanou se živým tělem s duší, která nemá vlastní vůli. Dítě je pro ně objekt závisti a současně i touhy. Tyto osoby byly trýzněny neláskou matky a u oběti tuto lásku hledají, ale nejsou schopni ji pocítit, přestože ji osoba nevinného dítěte vysílá. Usmrcení objektu je důsledek snahy ji z oběti vydřít…“
A dále Lucie vyjádřila další velmi zajímavou myšlenku, týkajících se i ostatních obrazů i obou dalších malířů - Simony Blahutové a Lukáše Maliny. „Toto dilema, rozpor, mezi přitažlivostí k milované ženě a současně strach se v ní ztratit. Strach nebýt ničím a nerealizovat se, v sobě řeší snad každý muž. Stále to velká většina z nich vidí jako navzájem se popírající. Nikoli se doplňující. Citová složka muže, kterou mužství zdědilo od prvního milence, naopak řeší rozpor mezi zjevným násilným potenciálem sexuálního aktu a láskou k milované ženě, které nechce ublížit a zneuctít ji. Zdá se mi, že tento aspekt je neobvykle často překonáván realizací vlastní sexuality s méně milovanou ženou, kterou si často volí místo té pravé, za manželku. Mužský princip je od počátku nejednotný a žije neustále v rozporu rozumu a citu. No, tak tenhle přidaný příběh asi vysvětluje víceméně všechny ostatní obrazy, kde jen na různé způsoby všichni tři řeší: rozdělení, ztrátu, bolest…“
A co na to říkám já?
Úplně se mi rozsvítilo v hlavě. Konečně jsem pochopila, proč muži si berou ošklivé, bohaté ženy, a proč ty krásné milované nechtějí. Konečně ani já jsem se nevdávala z obrovské lásky, ale spíše z kamarádství, a nechuti podstupovat další pokusy, jak ulovit milovaného muže a prožít s ním celý život. Raději jsem neriskovala a jsem již po 35 let stále s tím jediným, kdy kamarádství se ukázalo být cennější devizou než láska, která snadno přejde v nenávist, sobectví a nekonečný smutek.
Když jsem pak na výstavu „Milující antikrista“ přišla 14. dubna 2012 znovu, zaujal mě tentokrát obraz Simony Blahutové ´Červený pokoj´. Spatřila jsem tam totiž Aničku J., která byla minulý rok tak tragicky zavražděna. A najednou jsem pocítila úplný příliv netušené energie. Až do té doby jsem byla sama ve velkých depresích. Předčasný odchod do důchodu, ztráta možnosti psát do časopisů… A já se tam najednou nadechla a vlastně ani nevím, jak se to stalo, požádala jsem galeristku o telefon na autorku obrazu malířku Simonu Blahutovou. Telefonicky jsem se jí zeptala, zda ten obraz prodává. Cena obrazu pro mne byla ale nedostupná, a i když jsme smlouvaly na stále nižší cenu, přesto jsme se nakonec dohodly na tom, že si ho nechám vyfotografovat, abych měla aspoň něco na památku.
Zavolala jsem tedy jednomu známému fotografovi, který bydlí v okolí galerie, aby byl tak laskav a obraz mi vyfotografoval na digitálním fotoaparátu, že si fotografii nechám zvětšit na papír a umístím ji nad svůj stůl v kuchyni. Pan fotograf byl ale, po zhlédnutí obrazu s názvem „Červený pokoj“, zděšen a varoval mě před jeho negativními účinky. Nakonec mi ale zaslal vyfotografovaný obraz po e-mailu s tím, že ho sám okamžitě vymazal z fotoaparátu, protože se ho bojí. Ha! Věc názoru. Na mne totiž dodnes působí stále víc blahodárně.
První setkání se Simi
Se Simonou Blahutovou jsme si tedy alespoň sjednaly osobní setkání. Koupila jsem jí velkou žlutou růži a… A Simi mě už na první pohled překvapila. Je to neuvěřitelně útlá, prý jen 50 kg a krásná tmavovláska. Narodila se ve Zlíně, a ohromila mě sdělením, že ví, že my v Praze nemáme rádi lidi ze Zlína... Sdělila mi také, že maluje pomalu – tak dvě čáry za dvě hodiny. Že učí v Písku, a když má čas, tak přijímá i nabídky na restaurátorské práce. Simi nemohla pochopit, že se mi její obraz tak moc líbí, a hlavně, to, že jsem poznala, přesně to, co chtěla tím obrazem říci, a také tím, že jsem na něm poznala zavražděnou Aničku J., protože lidé tak snadno zapomínají… Což jsem nemohla pochopit. Na závěr jsem jí předala svoji vizitku a více už ji nezdržovala, protože za ní už stála úplná fronta dalších ctitelů, kteří s ní chtěli mluvit.
Od té doby si e-mailujeme a esemeskujeme
Dobrý den, paní Koníčková, dívala jsem se na …, kam píšete recenze... To je internetový nebo i tištěný časopis? (když jsme spolu mluvily, byl asi špatný signál, dost špatně jsem vám rozuměla... přeslechla jsem, že jsou to recenze o výtvarném umění, co píšete).
Jak upozorňoval váš známý, že obraz je negativní... tak samozřejmě o ničem hezkém nemluví... to je pravda. Je to o samých nepříjemných pocitech. Vnímám obrazy jako sdělení informací, tedy aspoň já je tak vytvářím, a taky se na ně tak dívám. Popravdě jsem nečekala, že by někdo projevil zájem mít ten obraz doma, protože právě může být pro někoho děsivý nebo prostě nic, co by chtěl vídat denně. Mluvila jsem o tom s kamarádkou - kolegyní, říkaly jsme si, že když se vám tak zamlouvá, tak je tam asi nějaká informace - pro vás důležitá. Překvapuje mě taky, že byste si ho dala domů - je hodně veliký...?
Jinak je to, dá se říct, o ženském utrpení - pocitu bezvýchodnosti - strnulosti, svázanosti, jedna je oběť a druhá nemůže dál, jak nezvládá to utrpení. O tom, jak jsme jaksi v pasti - oběti a zároveň ty, které to musí vydržet. Takže na jedné straně zničená krása - nevinnost, a pak ta, která se stále musí tvářit, že je všechno v pořádku, usmívat se, i když je to nesnesitelná trýzeň. Ta je ničená postupně - ničí se sama tím, jak se nemůže hnout a jít dál - změnit to. Vidím ve světě přítomnost obou verzí - úzce propojeně, vlastně tak vnímám ženství samotné. Taky jsem chtěla udělat oběma trochu podobný úsměv: protože jsou na tom obě podobně. Zajímavé, jak vás napadla podobnost Anny s Monou Lisou právě tím úsměvem.... mě zas napadla podobnost s Twin Peaks (Laura Palmer), proto ten červený závěs vzadu a název Červený pokoj... V tom seriálu se šlo taky po stopách - hledal se vrah, ale ukázalo se, že je to daleko složitější... hledala se samotná příčina - proč se to děje?
Myslím, že obrazu rozumíte pocitově a nějaký výklad je třeba zbytečný, a ani ho zatím nejsem moc schopná, ale významů je hodně.... a taky mám potřebu Vám napsat, protože svět je přece jen dost chaotický, abychom si všichni jen tak rozuměli (což by bylo skvělé:-).
Ráda Vás opět někdy uvidím, mějte se pěkně, Simona Blahutová
Ze života Simony Blahutové
Simi se narodila 23. září 9. 1980 ve Zlíně. V současné době žije a pracuje v Praze. Kromě malování vyučuje v Písku.
Studium
1995-1999: SUPŠ Uherské Hradiště (návrhářství obuvi a módních doplňků)
1999 : Zlínská škola umění (sochařství, R.Hanke)
2005 : Gray School of Art (Robert Gordon University) Aberdeen,
Velká Británie- Skotsko (malba)
2000-2006 : AVU Praha (v ateliérech: sochařství II.prof.Karel Nepraš,
malba III. Michael Rittstein, malba II. Vladimír Skrepl)
Samostatné výstavy
2012 Foyer městského divadla Zlín, Virgo
2011 Galerie Vednevnoci Hodonín, Dostaveníčko na konci světa
2011 Hvězdárna Zlín, Planeta Země je téměř dokonalá
2011 Final klub Praha, Zrcadlo, ukaž mi realitu
2010 Loft 577 Zlín, Říkej oukej, všechno bude fajn
2010 Madbar Praha, Život začíná v devětadvaceti a končí smrtí
2010 Cafe Sladkovský Praha (instalace koláží)
2008 Galerie Doma Kyjov, Mini
2008 La fabrika Praha, wu-Man
2007 Jiné café Zlín, Pohár s třešínkou
2007 Galerie V zahradě Kolín, „Milujete mého muže“
Skupinové výstavy
2012 MOVING STATION – Jižní nádraží Plzeň- Tělo je pozemská zahrada utrpení
2012 Divus Prager Kabartt, Milující antikrista (s LuciFerlikovou a Lukášem Malinou)
2011 Gottfrei Opava, Salon 1
2011 Galerie Vednevnoci Hodonín, Salon 2011
2011 GVU Hodonín, Setkání mladých
2010 MeetFactory Praha, Artyčok.TV- Art Fair
2010 Galerie Univerzum Nitra, Multipoint- International Art Symposium Slovakia
2010 Galerie Orlovna Kroměříž, Parádní příběhy někoho jiného (aut. výstava přátel)
2010 Důl Michal, nár. kulturní památka Ostrava „ Dívčí sen 2009: Testosteron“
2010 Výstavní síň Synagoga Hranice, Dívčí sen 2009: Testosteron
2009 Zámek Zlín-grafický kabinet, Zlínský obraz světa: výstava k 15. výročí ZŠU
2009 KGVU Zlín, V. Zlínský salon mladých
2009 Divado Reduta Brno, Dívčí sen 2009
2008 GVU Hodonín, „Malý formát“
2008 GVU Hodonín, Mladé setkání
2008 Dolmen Brno, Tři- „LSD“ (autorská výstava přátel)
2007 Zámek Uherský Ostroh, Intimita
2006 GAVU v Praze „ Slečno, milujete mého muže“ (autorská výstava)
2006 GAVU v Praze, Spoon pool
2006 Zámek v Dobříchovicích u Prahy
2006 NG v Praze, Diplomanti AVU 2006
2006 KGVU Zlín, IV. Zlínský salon mladých
2006 NoD Praha, Konec školního roku at.malba II
2006 Nová síň Praha, Arskontakt
2006 Dolmen Brno, Arskontakt
2006 FAVU Brno, at.malba II. Vl.Skrepla
2005 Galerie Jídelna Česká Lípa, Současná česká koláž
2005 Kulturní dům Opava, Lesbická škola Karla Nepraše
2004 Divadlo Novanta Mělník, Variace 2004
2004 Galerie Vltavín Praha, at.malba III
2004 Výstavní síň Karla Pipicha v Chrudimi, Dole bez at. Karla Nepraše
2003 Divadlo Oskara Nedbala Tábor, at.malba III
2003 Galerie Husa na provázku Brno, at.malba III
2003 Městské muzeum a galerie Svitavy, at. malba III
2003 Muzeum města Hořice v Podkrkonoší, Po roce at. K. Nepraše
2003 Divadlo Oskara Nedbala Tábor, „Tábor“ at.K.Nepraše
2002 Galerie města Trutnova, Sochařská škola Karla Nepraše
2000 Galerie Doma Kyjov, Studenti Vyšší soukr. odborné školy umění ve Zlíně
Realizace
2009 Nový svět bude rajskou zahradou, street art- 50x3m, pro Terea Cheb s.r.o.
spolupráce s Lucií Ferlikovou
Symposia, workshopy
2010 Multipoint International Art Symposium Slovakia 2010
2008 symposium „Malý formát“ Hodonín
2005 workshop „Cihelna“ Loukov u Mnichova Hradiště
2003 sochařské symposium Pacov
Ing. Olga Koníčková
Foto: Jiří Ransdorf