Carmen Maura aneb na slovíčko se španělskou filmovou divou s krásnýma očima...
Febiofest 2016 – Praha – CinemaStar
17. – 25. 3. 2016
Se slavnou španělskou filmovou a divadelní herečkou - Carmen Maura - která byla na festivalu Febiofest oceněna cenou Kristián - byl na program festivalu zařazen její zatím předposlední film ´Bláhová noc´ (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/praha-febiofest-2016-blahova-noc-aneb-muze-se-noc-tocici-se-kolem-eutanazie-stat-blahovou/ ).
Carmen Maura si do Prahy přijela svoji cenu převzít osobně a den po jejím slavnostním předání se také zúčastnila besedy s námi novináři. S potěšením jsme proto absolvovali zcela neformální tiskovou konferenci, na které jsme se dozvěděli řadu zajímavostí a zjistili, že tahle krásná herečka je úplně stejná jako na plátně. Potvrdila nám, že lidé, kteří opravdu něco dovedou, si na nic nehrají, nic ze sebe nedělají, do žádné polohy se nestylizují a jsou, jací opravdu jsou. Najednou totiž zcela nenápadně byla mezi námi a povídala si jen tak s těmi, kdo ji oslovili. Drobná, půvabná, ale vlastně úplně obyčejná, a přece charismatická. Skromná, bez velkohubých gest. Prostě prima ženská s temperamentem na rozdávání…
Když Carmen Maura usedla s doprovodem za mikrofon, pronesla nejprve milou poznámku:
„Moc ráda bych s vámi mluvila česky. Ale váš jazyk zatím neumím. Na španělštinu, francouzštinu či italštinu tu není zrovna překladatelka, tak to zkusíme anglicky, jo?“
Pak se Carmen Maura rozpovídala a z tiskové konference se stala beseda. Samozřejmě, že hned v úvodu přišla řeč na Pedra Almodóvara. Že prý skvěle rozumí ženám. Je to tak?
„S Almodóvarem jsem za tu dobu zažila hodně smíchu i smutku. Natočili jsme asi deset filmů. Oba jsme už ale na roztrhání, tak jsem ho nechala zase jiným. Mnoho jsem se od něj naučila, ale musím říci, že i on se naučil mnohé - zejména o ženách - ode mne. Tak jsme si kvit.“
Zajímali jsme se i o pocity, jaké měla při předávání ceny Kristián.
„Jo, bylo to úžasné. Moc ráda mluvím před lidmi. A tam jsem mluvila. Mluvili jsme tam všichni. Každý po svém.Přes tlumočnici, když to stihla. A když jsme já nebo divác, občas tomu, co kdo říkal, asi nerozuměli, bylo to tak milé, že si myslím, že to ani nikomu nevadilo.“
Pak už nás ale zajímalo, jak si vybírala a vybírá role, a jak budovala svou hvězdnou kariéru.
„Já jsem nikdy nehrála pro nějakou kariéru. To ne. Podle mne je to se mnou celé o štěstí. O tom, být prostě ve správnou chvíli na správném místě, jak se říká. Nic víc na tom není.“
Zajímalo nás také, jaké scény a jaké typy rolí jí vyhovují víc?
„Raději točím venku. A ráda rozesmávám diváky. Ale není to zase až tak podstatné. Podstatné samozřejmě je to, co si ode mne přeje režisér. A já ho respektuji. A musím říci, že za těch 40 let, co už natáčím filmy, jsem asi měla na režiséry, na role i na scény kliku. To je vše.“
Herectví se ale učí, ptali jsme se, vy jste ho ale nestudovala a jste vynikající herečka. Čím to?
„Tak předně nevím, jestli jsem zrovna vynikající herečkou. Hraju, jak umím. Je ale pravda, že herečkou jsem byla vlastně už od školy. Věřím, že herectví se dá i naučit, určitě, ale podle mne to musí mít člověk především v sobě. Musí ho to hlavně strašně moc bavit. Troufám si dokonce říci, že já už na první pohled poznám, kdo je opravdu herec a kdo jen hraje. A to mám v sobě už od dětství. Nedokázala bych při hraní vnitřně trpět jen kvůli tomu, abych hrála. Utrpení je na světě i v životě dost a dost. Mám štěstí, že mě to pořád stejně baví, a že mi nedělá žádné potíže cítit se právě tím, kým se v dané roli cítit mám.“
Víme, že vaši rodiče byli proti herectví. Čím jste je nakonec přesvědčila, zajímalo nás.
„Já je nepřesvědčila nikdy. Na začátku, ani pak, časem. Nikdy. Celý život se tím trápili. Brali to, jako kdybych byla nějak nevyléčitelně nemocná. Pro ně bylo herecké povolání něco, jako kdyby jejich dcera začala dělat šlapku. Nepřesvědčila jsem je, a tak jsem si musela poradit sama. Nejprve jsem hrála zcela spontánně s amatéry. Pak postupně už stále víc profesionálně. Abych pravdu řekla, já vlastně ani nevěděla, co bych měla dělat jiného. Od počátku jsem měla jistotu, že se musím stát herečkou, protože já nic jiného neumím. A platí to dodnes. Neumím vařit. Neumím být manželkou. Neumím být ani matkou. Neumím nic. Jen hrát.“
Zcela speciální otázkou přispěl do diskuze i redaktor a moderátor Tomáš Pilát z Českého rozhlasu. Paní Carmen oslovil s tím, že je filmová a divadelní herečka. A že má zcela osobitý hlas. A proto ho zajímá, jak ji využívá nebo vůbec oslovuje médium čistě zvukové, jakým je rozhlas. A dodal, že u nás zaznamenáváme módní boom audioknih, které načítají právě herci s neopakovatelným hlasem. Jak je to tedy ve vztahu Carmen Maura a rozhlas?
„Vůbec nevím, jak je to s trhem audioknih ve Španělsku. Jakou u nás mají či nemají oblibu. Takže asi možná ne tak velkou jako teď u vás. Opravdu nevím. Nikdo mi to dosud také ani nenabídl. Osobně si ale myslím, že bych se to musela nejprve naučit. Mluvit jen tak bez diváka je totiž – alespoň pro mne – strašně divné. Vím, o čem mluvím. Rok jsem totiž vysílala v rozhlase. Měla jsem tam takový pořad. Ale bylo to pro mě děsivé. Mluvit do prázdna. Chybí mi při tom kontrola reakcí okolí. Na divadle je to sál plný diváků, ve filmu alespoň štáb, kolegové, režisér. Ale ticho a nikdo přede mnou jako v rozhlase to pro mne není.“
Navázali jsme na to praktickou otázkou. „Natáčíte filmy pro Španělsko, Francii, Itálii a vlastně i další země. Jak je to s dabingem Vašich rolí, když jste tak dobře jazykově vybavená. Dabujete se a dabujete případně někdy i někoho jiného? A koho konkrétního?“
„Když jsem začínala, tak jsem brala a dělala všechno. I dabing. Jednak mě to zajímalo, zkusit si to, jednak má člověk na začátku i dost odvahy, nebo snad přímo drzosti, a jednak jsem se musela nějak uživit. Potřebovala jsem peníze, tak co? I dabing byl dobrý. Ale kromě těch mých začátků dabing jiným kolegům nedělám. Sebe samou ale dabuji. To ano. To je jiná. Dabuju se tedy ve francouzštině, v italštině a v angličtině, pokud netočím přímo v té řeči. V tom případě se zase pro španělské diváky nadabuju do španělštiny. A tak je to pořád dokola...“
Zajímala nás i trochu soukromá otázka, týkající se toho, že jsou herci, kteří si své výkony po natočení filmu tajně studují a hodnotí. A jsou jiní, kteří to naopak ani raději nedělají. „Co Vy? Vídáte se ráda ve filmu a prožíváte, co byste bývala udělala jinak, co bylo podle Vás špatně?
„Se mnou je to složité. Není pro mne totiž snadné dívat se na sebe. Nemám to ráda a pokud možno to nedělám. Ani při natáčení, když se sleduje a zkoumá natočená scéna či záběr. Ne. Nedělám to a ví se to. Už mě k tomu ani nikdo nenutí. Nedělám to hlavně proto, že vím, že bych měla okamžitě pocit, že jsem to všechno udělala špatně. Ne. Od toho je tam režisér. Ten ať to posoudí a rozhodne, co je špatně a co ne. Jiná věc je, když je už film natočen. To se na něj podívám naopak velice ráda. Jako na hotový celek. A pak, samozřejmě, jak jinak, vidím, co se mi povedlo a co ne. To asi každý. Ale já si to nechávám pro sebe. Neprozradím to nikomu ani za nic. Člověk by se pak zbytečně sebetrýznil. A já nemusím a nechci.“
Filmoví fajnšmekři mezi námi, nenechali stranou ani dnes už kultovní scénu z Almodóvarova filmu Zákon touhy, kde hrála transsexuálku Tinu Quintero a kde ji postříkali vodou…
„Vím, že ta scéna žije sama. A že jsem na ni často tázána. Těší mě, že i u vás. Ale můžu vám říci, že vznikla úplnou náhodou. Kolega mě měl postříkat vodou z hadice. Ano. Ale nastavili tam proud tak silně, že mě v prvním pokusu doslova smetl a srazil. To bylo až do grotesky. Museli mě pak celou usušit, vyfénovat a znovu nalíčit, abychom mohli pokračovat. Ale já právě v tomhle vidím hlavní a úžasné kouzlo filmu. Scéna je sice hodně tradovaná, to ano, ale ona vznikla naprostou náhodou. Rozumíte, proto miluju film. Jen on totiž umožnuje vznik takových a podobných zážitků, na které se pak nezapomíná. A na obou stranách kamery…“
Navázali jsme dotazem, co si myslí o filmu a o hraní jakožto převtělování se do jiných osudů?
„Víte, podle mě je film magická věc. Je úžasné už to, že herec může hrát ve filmu absolutně něco jiného, než jak se soukromě právě cítí. Sama sebe občas překvapím, když vidím některý svůj film a v něm scénu, kterou jsem natočila. A vzpomínám si při tom, jak mi zrovna bylo. Že mi třeba nebylo do skoku, a přitom tam bujaře rozesmávám diváka. Jako bych to tam snad ani nebyla já. Jen já totiž vím, že jsem byla unavená, otrávená, že mi nebylo dobře, že jsem chtěla už jít domů a hle najednou, výsledek je zcela opačný. To ale není mým herectví, kdepak. To je kamerou, tvrdím já. Kamera je podle mne u filmu od toho, aby spolu s technikou umožnila, aby herec nic nedělal a technika tu jeho práci odvedla za něj. No je to tak, věřte mi…
Samozřejmě, že došlo i na to, co paní Carmen čeká v dohlednu za role.
„O konkrétních projektech předem nemluvím. Promiňte. Obecně vzato už ale vím, že končím s rolemi matek a začínají převažovat babičky. Dokonce už budu ve filmech i umírat. To je život. Mám už tři scénáře, kde umřu. Ale klid, já hrát ale budu dál, na to vezměte jed.“
Poslední otázka byla typická. Co by vzkázala budoucím – hercům. Co jim radí na startu?
„Nejsem pedagog a nemyslím si, že bych měla radit jiným, natož mladým,vznikajícím hercům. Ale chcete-li, tak sama za sebe říkám, ať to dělají, jako jsem to dělala na začátku já, a jak to vlastně dělám až dodnes. Ať hrají s chutí a nedělají z herectví vědu.“
Dlouho po besedě, byla Carmen Maura mezi námi, zajata fotografy a zvědavci, než odešla. A vůbec se nebránila a vůbec neprchala někam do soukromí. Bylo to krásné a milé odpoledne…
Carmen Maura
- ztvárnila 140 filmových a televizních rolí, byla hlavní herečkou madridského Národního divadla
- nejčastěji hrála ve filmech Pedra Almodóvara – role transsexuálky v Almodóvarově filmu Zákon touhy (1987) z ní udělala ikonu gay komunity a společná hvězda Almodóvara a Maurové coby jeho múzy stoupala
- velký mezinárodní úspěch na sebe nedal čekat poté, co byl v roce 1988 nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film snímek Ženy na pokraji nervového zhroucení, kde se po boku Maurové výrazněji ukázal Antonio Banderas
- Carmen Maura natočila s Almodóvarem až po 18 letech další snímek Volver až po 18 letech
- herecký ženský ansámbl filmu, včetně Penélope Cruz, získal ocenění na festivalu v Cannes
- španělskou obdobu Oscara, cenu Goya pro nejlepší herečku, získala Maura 4x, za roli Pepi ve filmu Pepi, Luci, Bom a ostatní holky z party si přivezla i hlavní cenu z MFF v Benátkách a Cenu evropské akademie pro nejlepší herečku
- za titulní role v podstatném snímku španělské režisérské legendy Carlose Saury Ach, Carmelo! zasazeném do dramatického závěru občanské války získala Goyu i evropskou cenu Felix
- diváci Febiofestu 2016 mohli vidět Carmen Maurovou, rodačku z Madridu, kromě zmíněného snímku Ach, Carmelo! (1990) i ve francouzsko-švýcarské černé komedii o eutanazii Bláhová noc (2015)
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková