Burnout aneb Vyhoř! aneb má to všechno smysl ?!
A studio Rubín - Praha
2. 3. 2019
Po dlouhém čase jsme se zase vypravili do hloubi malostranského gotického podzemí, po strmých schodech dávného mázhausu na nejnovější představení A studia Rubín nazvaného skoro až varovně Burnout aneb Vyhoř! Pozvalo nás vedení A studia Rubín. Ryze mladé divadlo, souborem i diváky, ryze alternativní, hrami i atmosférou, chtělo znát názor diváků o dvě generace starších. Ano, tělesně to platí, duševně bychom si dovolili asi tak jednu generaci ubrat.
Pozvání jsme uvítali. Hlavně proto, že jsme se po letech vrátili tam, kam jsme chodívali na Zelené peří PhDr. Mirka Kováříka (* 1934) a pokorně mu 
předkládali k rozcupování (tvrdému, leč upřímnému) básně vzniklé ve věku dnešních diváků. Takže, trochu inkarnace do let minulých. Vplynutí do rozpomínek na čas, kdy jsme byli v rolích těch, jejichž role - či spíše generační výpovědi - jsme mohli při představení spoluprožívat. Jenže, představení bylo o vyhoření mladých ve svých 35 letech, ale naše plamínky neuhasly ani po dvojnásobné době planutí a dokonce se s chutí zaligotají s každým novým závanem. Nám prostě asi dohoří, až zhasneme…
„Neschopnost cítit smysl svého bytí je jistě typická pro naši dobu.
A neschopnost ocenit hodnotu vlastního života znamená,
že člověk nedokáže ocenit ani hodnotu života druhých.“
Hirojuki Icuki,
z knihy Tariki/Přijímat zoufalství, nacházet klid, str. 145, vyd. Pragma
Syndrom vyhoření? Ano nebo ne, ne nebo ano??
Nejprve citujme anotaci k inscenaci. Aby bylo jasno, o čem to je – a bylo.
„Záměrem nejnovější inscenace A studia Rubín Burnout aneb Vyhoř! je přiblížit pomocí kombinace dokumentárních prvků a divadelních obrazů téma syndromu vyhoření. Tím podle odborníků trpí každý pátý Čech. Režisér Jan Frič na tuto diagnózu doby upozorní v rámci zastřešujícího tématu ´S kým žijem?´, jež je mottem 51. sezony divadla A studia Rubín. Otevírá tak intenzivní scénický dialog mezi naším Já a prací. Ke spolupráci si přizval ´experty všedního dne´, tedy tvůrce a herce, kteří mají se syndromem své vlastní, minulé i současné zkušenosti.“
Taková hra - nehra
Hra bez děje. Večer k zamyšlení. A - u každého pátého (?) i k sebezpytu. Známe to. A nejen z divadla a zákulisí. Platí to pro všechny, tvůrčí zejména. Na počátku není slovo (viz. bible), ale otázka. Co dál? Inscenace nás uvede do fáze zrodu divadelního představení. Co chcem? Oč usilujem? Ideje? Velké, velkohubé, světodějné.
Thálie na nás čučí, lidé čekaj sukces, herec aplaus a samozřejmě ve stoje a tvůrci, foch mezi Shakespeary a Čechovy - nejmíň. A tak jsme s protagonisty na vzletné poradě o představení.
Jenže! Ideje? Fajn. Ale život se odehrává při zemi. Chce to něco nového. A vše už bylo. Pořád je to, že se zatmí hlediště, vyjede Hynais a vejdou herci. Ale to tu už tu dělal před 48 lety Pavelka (Ondřej Pavelka, herec ze Zlaté kapličky seděl mezi námi diváky…!). Dobře, tak zvíře na jeviště. To je pecka! Ale i problém. Zranění, nevyzpytatelnost. Zlé vzpomínky, trpké zážitky. Ne, zvíře ne. Musí ho někdo hrát. Ale zvíře už hráli… a seznam známých osobností… A hlavně, psa zahraje nejlíp pes.
Na jeviště vběhne reálný pes. A dělá si, co chce. Vzdor hercům i scénáři. Problém. Tak nic.
A co nahota? Nuda. I nudismus už je dnes nuda. I porno už je out. I sex je nuda. Nahota je nuda. Je všude. Nuda. Stačí pět minut elektroniky a virtuality a je to. A pak? Nuda.
A ideály se tenčí jak bulimičky, premiéra se blíží. Tak zase po staru. Střípky snah nadměrné velikosti se trousí špektáklem jak roztroušená skleróza. Frustrace. Dělám to dobře? Dělám něco? To s velkým Ň? Hořím? Dost? Málo? Moc rychle? A nevyhořím? Než dohořím?
Tma v hlavě i na jevišti
Plamen elánu zhas jak proud po blackoutu. Rejžo, co mám dělat, je tma? Hraj dál. Jak, když je tma? Co já vím, ty seš herec, poraď si. Temno roznítí obavy, pochyby, marnost, beznaděj. Už jsme vyhořeli? Nebo dokonce už dohořeli? Nebo snad jsme po tom všem uhořeli?
Ale makáme. Rutina, stroj žití nežití, zával povinností po prokrastinaci hrnut jak lavina beznaděje, popel z cigaret a vagon vajglů. Zbývá smrad, jako - no, jako když se pálí vlasy.
Ráno. Premiéra na krku. Hon na výsledek i nás. Beznaděj, štvanice na herce. Štvanice na tvůrce. Štvanice na diváky. Rychle. Vzestup je iluze, pády bolí jak facky nebo šlehy páskem. A šlice pálí… Zadek je jak řízek před smažením. Jsme snad masochisté?
Jak se máš?
Bezduché otázky, když je v duši prázdno, v hlavě vymeteno, v žaludku vydáveno a … No, všude nic. Otázky, na něž se nečeká a není odpověď. How are you! Sebestředná štvanice. Žít (?) a přežít (?). Hrát (?) a přehrát (?). Konec nekonec. Diváku jdi a přemýšlej. Můžeš-li. A sebezpytuj se, dokážeš-li to ještě vůbec. Jsi na tom jako já? Prodejná děvka v soukolí, co mele jako mlýnské kolo? Akorát, že zbude shit a ne mouka na chleba?
Mezi prací, posláním a posedlostí existuje hranice tenká…
„Překročení hranice vede k vyhoření či sebevykořisťování. Příznaky syndromu, jež mají psychickou i fyzickou podobu, se zjevují pomalu, zvolna. Extrémní snahy o výkon a nasazení způsobí nejčastěji ´smrtelnou´ únavu, nechuť žít a emoční nestabilitu. Vyhoření postihuje hlavně ty, co povolání vnímají jako poslání či službu jiným, a nejsou schopni od své práce zdravě (preventivně) poodstoupit. A tím si vytvářet záchrannou síť pevných rodinných vazeb, širokých sociálních kontaktů, koníčků a odpočinku, " napsali tvůrci o svém představení.
A o to jim šlo. Lze přemýšlet o generaci závislé na mobilech a síti, bez názoru, kde každý tvrdí, jak chce být jiný, ale přesto jsou všichni stejní. O generaci, ženoucí se za tím, co je in, jen aby nebyli out. Ale také lze uvažovat o generaci prorostlé jedinci s iluzemi spasitelů a vizionářů, o obětech pocitu sebevýjimečnosti, o štvancích zbytečné práce, o strojově se měnící v bioroboty, řítící se světem, netuše kam a proč. A když zakopnou, končí v bahně a jsou - burnout.
Slovo režiséra a spoluautora představení, Jana Friče:
„S nápadem vytvořit inscenaci o syndromu vyhoření jsem přišel já sám. Při náhodném přečtení jednoho článku mi došlo, že se s ním ve svém okolí setkávám až příliš často. A to, ať už se jedná o kolegy z divadla či kamarády, působící v jiných pracovních oblastech. Zároveň jsem si uvědomil, že ačkoliv se jedná o vážnou problematiku, která může velmi negativně ovlivnit mentální i fyzické zdraví člověka, není dostatečně diskutovaná. Já sám jsem si syndromem vyhoření prošel a uvědomuji si, jak těžké je dát nohu z plynu. Zpomalit. A začít žít svůj osobní život, nikoliv považovat práci za úplně vše.”
Původně Jan Frič prý chtěl obsadit známé a kamarády mimo divadlo, kteří se s vyhořením už bratřili či bratří. Byli ale, jak je u téhle sorty zvykem, přezaměstnaní nebo vyhořelí. Tak naverboval lidi z divadel a na scéně zříme herečku Natálii Řehořovou, herce Jiřího Panznera, scénografku Janu Hauskrechtovou a i režiséra Jana Friče. Představení nechybí autentičnost, je hraným dokumentem a divákovým svůdně voyeurským podhledem pod sukni naostro.
Soaré expertů na vyhoření
A jelikož přítomní jsou experty na vyhoření, inscenace má sílu dokumentu. Jasně, nejde jen o kecy u stolu, i když pro větší stravitelnost si střihnou i divadlo. Asi tak jako když opilec, ležící na stole procitne, něco zvolá, a zas spočine na své dlaňo-čelovce, tak prosakují inscenací etudy rolí včetně klasiky. A nenápadně do nás perou citace odborníků i slova psychologa.
Však také přiznávají, že
„text pro inscenaci je montáž různých existujících textů,
ale i textů, co dramaturgyně Dagmar Radová psala přímo pro inscenaci a textů,
které vznikly na základě improvizace.
V inscenaci se proto objevují úryvky z naprosté dramatické klasiky
jako je A. P. Čechov a jeho Ivanov nebo Strýček Váňa.
Autoři nechají promluvit i básníka Vladimíra Holana,
portugalského básníka a spisovatele Fernanda Pessou,
nebo Matku Terezu.“
Dobře tak. Jednak je jasné, že ´tvůrčí muka´ a následné vyhoření nejsou nic nového a klasika se dá zkousnout i v čase virtuálního odcizení se navzájem a sebestředné slepoty a hluchoty vůči všemu, stejně jako v posedlosti vyrazit, přerazit, prorazit, dorazit a pak tvrdě - narazit.
O hercích?
Nerozlišujme, hodnoťme. Celek je celek. Složený z typů, co tvoří problém - hru bez děje a možná bez naděje, neboť moc optimisticky to s námi nevyznívá. Spíš varovně. Zejména pro nějak už nebo ještě zainteresované v hledišti. Celek zkrátka hrál jako - jako - celek. Snad po téhle hře také nevyhoří …
Titul hry: Burnout aneb Vyhoř!
Autor: Jan Frič, Dagmar Radová a kol.
Režie: Jan Frič
Dramaturgie: Dagmar Radová
Výprava: Jana Hauskrechtová
Hudba: nejen Jakub Kudláč
Hrají: Natálie Řehořová, Jiří Panzner, Jana Hauskrechtová, Jan Frič
Propagace: Pavla Umlaufová
Premiéra: 1. 3. 2019
Reprízy: 15. 3. 2019, 25. 3. 2019
110 00 Praha 1 - Malá Strana
Malostranské nám. 9
Hodnocení: 89 %
Richard Koníček
Foto:
© Patrik Borecký (8x)
© Tomáš Vodňanský (1x)
© Ing. Olga Koníčková (3x)
Informace o A studiu Rubín
A studio Rubín je komorní nezávislé divadlo
v historickém centru Prahy v prostorech
sklepního domu U Tří korun na Malostranském náměstí.
Za 50 let existence má v divadelní kultuře jméno nezaměnitelné scény,
jež se ve všech svých etapách soustředila na autorské inscenace
a
vznik divadelních textů.
Současná dramaturgie se orientuje na intimnější,
upozaďovanější a subtilnější témata,
a ta nahlíží v širších společenských perspektivách.