Bratislavský hrad aneb nemluvme o něm jako o převráceném stole… nezaslouží si to…
Bratislava /srpen 2018
V Bratislavě jsme hledali hlavně její lidskou, osobitou a neformální tvář. Ale i tak jsme nemohli vynechat ani její hlavní turistickou atrakci - Bratislavský hrad.
V minulosti jsme ho už navštívili, ale hezkých pár let už ne. Tak nás na návrší (Vodní vrch) na jihozápadním ostrohu malokarpatského hřebenu, na levém břehu Dunaje, odtáhla i zvědavost.
Už před odjezdem jsme zjistili, že se od roku 2008 rekonstruuje Bratislavský hrad. Dosud vyčíslené skutečné náklady činily 118 milionů EURo (víc jak 3 miliard Kč). Poslední fáze za 16 milionů EURo (skoro půl miliardy Kč) rekonstrukce měla nastat na konci roku 2018. (Ve společnosti MAFRA jsme si ověřili, že zahájena byla). A něco pro úplnost - česká firma (VW Wachal) se na rekonstrukci podílí také. Prostě důvod víc, proč se na Hrad podívat pěkně zblízka.
Kudy tam?
Hrady se stavěly na místech chráněných už přírodou, a také na místech strategických. Bratislavský hrad není výjimka. Je na pěkně vyvýšeném místě. A stoupat k němu v 35 stupních vedra odkudkoli, by byl záběr. Alespoň pro naše nohy určitě. Tak jsme nastudovali možnosti bratislavské MHD (píšeme o ní více v našem článku: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bratislava-hlavna-stanica-aneb-cestujeme-do-mesta-a-po-meste-mhd/).
Z ´našeho´ dočasného domova v Blumentálu (o něm píšeme v článku: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bratislava-blumental-aneb-kde-docasny-domov-nas/) jsme to měli tramvají č. 3 do stanice Kapucínská. Odtud po pár metrech začíná ulice s jednoznačným názvem - Zámocká, jež nás povlovně obloukem s příjemným stoupáním zavedla až na nám. A. Dubčeka před vstup Vídeňskou branou do Bratislavského hradu.Tam nás uvítala tabulka s nápisem Bratislavský hrad – Národná kulturná pamiatka.
Bratislavský hrad trvá vlastně od pravěku po dnešek
Bratislavský hrad je jako každý hrad zajímavý. Máte pocit, že procházíte dějiny. Pokud je znáte, a když ne, tak na vás stejně působí. Bratislavský hrad je navíc výjimečný svými peripetiemi v běhu času, a tak je o čem přemýšlet a co na sebe nechat působit.
Chtít sepsat historii Bratislavského hradu na ploše jednoho článku by byla z naší strany drzost, nejsme historici, a byla by to vlastně i jistá neúcta k významu stavby poznamenané událostmi předlouhých dějin (první zmínka je z roku 907). Tak si dovolíme jen pár bodů, jež nás zaujaly.
Bratislavský hrad byl důležitá pohraniční pevnost Uherska a významné církevní středisko. Bratislava byla i korunovačním městem, na hradě rokoval Uherský sněm a sídlíval tu panovník. V jedné ze 4 hradních věží byly střeženy korunovační klenoty, když byly Uhry ohroženy Turky. Věž se dodnes jmenuje Korunní. Je 47 metrů vysoká a výstup na ni je součást prohlídky. Korunovační klenoty se ale nalézají v Budapešti, v Bratislavě je jejich kopie.
Nový reprezentační gotický palác si na Bratislavském hradě dal v 15. století postavit Zikmund Lucemburský (s českou přezdívkou ´Liška ryšavá´).
Císařovna Marie Terezie zde zase počasně vychovávala svých 16 dětí. Dnešní charakteristický vzhled se čtyřmi věžemi nabyl Bratislavský hrad teprve za vlády Ferdinanda I. Habsburského, když se stal jeho reprezentativní rezidencí. Ale stavba má ve skutečnosti opravdovou věž pouze jednu. Tři další jsou střešní nástavba.
Od 18. století byl hrad už jen sídlo generálního semináře pro výchovu katolických kněží. Mezníkem v životě Hradu byl rok 1811, kdy vyhořel. Stala se z něj ruina na dlouhých 140 let.
Nový život mu byl vdechnut až nyní.
V roce 1953 se začalo s jeho obnovou, která s přestávkami trvá dosud. Nejnovější etapa propukla v roce 2008. Hrad už plně funguje. Na první pohled se nám jevil skoro až moc sterilně bílý, jen věže jsou výrazně červené. Část Hradu využívá slovenská státní reprezentace, část Historické muzeum Slovenského národního muzea.
Z původní gotické stavby ale nacházejí fragmenty už jen archeologové. V dějinách byl Hrad totiž dvakrát kompletně přestavěn. V renesanci a baroku. Archeologický výzkum má svůj význam. Našly se předměty z dob Keltů…
Vývoj Bratislavského hradu
Hrad, později zámek, po Keltech převzali v 5. a 6. století Slované a už v dobách Velkomoravské říše hrál významnou roli. V základech zaniklých sakrálních staveb z 9. až 11. století byly objeveny ale i doklady z římských dob. Fragmenty nápisů a zbytky cihel s kolky XIV. římské legie, tedy z dob válek města Řím s Germány. Ve 12. století zde vznikl palác v románském slohu a zachoval se až do 13. století. Hrad sice odolal nájezdu Tatarů v roce 1241, ale i tak byl přestavěn hlavně z hlediska vojenského. Vznikla první obranná věž, nárožní pětipodlažní věž zděného opevnění, na jejíchž základech stojí dnešní Korunní věž a opevnění doplnila tzv. Vodní věž.
Nová podoba hradu přetrvala do počátku 14. století. V zásadě ale šlo o středověkou pevnost. Až v 16. století došlo k přeměně gotické stavby v renesanční a v roce 1562 tu mohl být korunován Maxmilián II. za uherského krále. V roce 1608 se Korunní věž královského paláce stala úložištěm uherských korunovačních klenotů. Další zásadní změnu Hradu, tentokrát barokní, přineslo 17. století. Po účelové adaptaci hradního paláce došlo i ke stavebním úpravám hradního areálu. Jednou z prvních úprav bylo také zbudování nové přístupové cesty, té, kterou jsme při našem dobývání Bratislavského hradu zvolili i my, tedy dnešní Zámecké ulice. 
Další přestavbou Hrad prošel v 18. století. Zasypán byl vodní příkop, vznikla dnešní Vídeňská brána a na severní straně budova posádky střežící korunovační klenoty. Nejskvělejší přestavbu doznal Hrad za vlády císařovny Marie Terezie. Zdržovala se zde často a většinou déle, což byl důvod přestavět Hrad pro potřeby novodobého komfortu a reprezentativnosti.
Po cíařovně Marii Terezii vládl její syn Josef II. Jedno z jeho prvních rozhodnutí bylo zrušit na Hradě místodržitelství a přesunout zemské úřady do Budína. Bratislavský hrad se stal nepotřebným a byl adaptován pro Generální seminář. Což přineslo řadu necitlivých zásahů a ničení interiérů. I když Seminář znamenal mimořádný přínos pro Bratislavu (studoval tu např. Anton Bernolák), pro Hrad to bylo zlé. A přesunem Semináře už čekal Bratislavský hrad jenom úpadek.
Počátkem 19. století Hrad byl přidělen vojenské správě a proměnil se v ubytovny vojáků. V době napoleonských válek se stal terčem francouzského dělostřelectva a v roce 1811 vyhořel. Armáda jej využívala dál a adaptovala ho pro své účely. Vojenské využití měl i v době obou světových válek.
Až po válce byl armádě Hrad odebrán a od roku 1946 velké nádvoří Hradu bylo zpřístupněno veřejnosti. Otázka, co s Hradem dál, vyústila naštěstí v názor jej zachránit. Hrad přece hrál významnou roli v dějinách, proto byl definován jako ´významná památka společensko-historického vývoje´ a v roce 1961 prohlášen za Národní kulturní památku Slovenské republiky. Současné označení Bratislavský hrad se ustálilo ale až v polovině 19. století, a to zásluhou Štúrovců.
Obnova do krásy
Jak už řečeno, v roce 1953 tehdejší vedoucí Katedry vývoje architektury stavební fakulty SVŠT Alfréd Piffl se ujal rekonstrukce. Bylo rozhodnuto o rekonstrukci Hradu do podoby poslední přestavby z 18. století. V roce 1956 práce začaly a souběžně i archeologicko-architektonický výzkum. Centrem byl palác. První etapa rekonstrukce paláce skončila v roce 1968. Dnes má Hrad opět tereziánskou podobu a prezentovány jsou i starší stavební nálezy. Areál dnes slouží k vycházkám a výhledům na historické jádro města, na Dunaj a Petržalku. Bratislavský hrad neminul ani vznik současné Slovenské republiky. Již před vyhlášením byla v dnešní Síni ústavy podepsána Ústava Slovenské republiky. V březnu 1993 se na Hradě konala inaugurace 1. prezidenta - Michala Kováče a Hrad se stal dočasným sídlem hlavy státu.
Dále do Hradu dále…
Po vstupu do Hradu nás uprostřed Čestného nádvoří zaujala impozantní socha velkomoravského knížete Svatopluka. Stojí tu od roku 2010 a jejím autorem je Ján Kulich. A pak jsme se vydali do hradního areálu. Mimo samotný palác k němu patří několik nádvoří a vstupní brány.
Než odškrtávání památek podle nějakého bedekru je nám milejší nechat se unášet atmosférou místa a nehledět důsledně na to, co bychom měli vidět. Vždy nám jde o první dojem. Takže teď opravdu jenom - podle nás zvídavých turistů - to, co nás osobně upoutalo, nebo čeho jsme se později při studiu ´ukořistěných´ materiálů a přivezených fotografií dopátrali.
Bratislavský hrad představuje symbol města. Prý je i velmi působivý jeho odraz v hladině Dunaje. Ten nám nějak unikl, nebo jsme si jej nevšimli, ale lze tomu věřit. Bedekry také uvádějí, že z Hradu lze dohlédnout až do Alp. My jsme je neviděli, a to bylo modro. Možná to ale bylo tím, že jsme z ochozů nevyhlíželi ani tak rakouské Alpy jako slovenské město pod námi, tok Dunaje s jeho mosty. Most SNP z nadhledu vypadá skvěle a ruch v ulicích Starého města také. Pro nás bylo zajímavější obdivovat základové zdivo slovanské baziliky, jež byla v 9. století součást Velkomoravského hradiště. Nebo celou paletu bratislavských památek od Dómu sv. Martina na úpatí Hradu a za ním Staré město, s nedalekou Michalskou bránou, severněji Starou radnicí, jižněji Academií Istropolitana a františkánským kostelem, Národní divadlo a … a bezpočet dalších objektů. V dáli i jedno z největších evropských sídlišť - Petržalku.
A samozřejmě jsme zavítali i do nově vznikající rozlehlé barokní zahrady.
Hradní areál zabírá celé temeno vršku (213 metrů n. m.) a Hrad má čtyři brány. Zikmundovu, Vídeňskou, Mikulášskou a Leopoldovu. Nejznámější vstup ve směru od Starého Města je nejfrekventovanější Zikmundovou branou. Vede k ní z města ulice Beblavého, nebo Zámeckými schody. Při naší návštěvě byla zavřená a nápis na ní sděloval, že kvůli stavebním pracím. Přibyla k němu sice lidová tvořivost nelichotivých připomínek, ale dalo se pohodlně a s výhledy projít klidně vně, podél hradeb k Vídeňské bráně. Ta je opravdu reprezentativní. Vznikla v roce 1712 ke korunovaci Karla III. (otce Marie Terezie) uherským králem. Dnes je hlavní vstupní branou. Z podhradí do Hradu lze vstoupit Mikulášskou brankou, jež tvoří úzký průchod v hradbách. Poslední brána (neslouží veřejnosti) je Leopoldova z roku 1674.
Bratislavský hrad je otevřen zdarma během celého roku. Kdo však chce dovnitř objektu, zaplatí vstupné. Hradní nádvoří je otevřeno i ve večerních hodinách, ale to jsme nevyužili. Možná k naší škodě, protože osvětlená Bratislava pod námi a most SNP by mohlo být zajímavým zážitkem. Stejně jako okolí Bratislavského hradu je propagováno jako tip na večerní procházku či západ slunce. Více o Bratislavském hradu už říci v tomto článku nejde.
Více je na (www.bratislava-hrad.sk nebo https://cs.wikipedia.org/wiki/Bratislavsk%C3%BD_hrad).
Pár slov o budově Slovenského parlamentu
Budova Slovenského parlamentu a Národní rady SR naší pozornosti neunikla. Nachází se vedle Hradu a na důstojném místě tvoří moderní pokračování významu a funkce Bratislavského hradu. Rovněž nabízí stejně krásný výhled na Dunaj a okolní části Bratislavy a relativně nedaleký do ´lesů´ větrných mlýnů v Rakousku. Dostaneme se až k budově, ale dál a jinam ne.
Slovenský parlament není usídlen v historické budově, ale naopak v budově, která je pro vrcholné politiky praktická. Vznikla v roce 1938 a navrhl ji Milan Michal Harminc. Slovenský 150-členný parlament v něm sídlí od roku 1994. Umístění obou institucí v letech 1986 - 1993 předcházela rekonstrukce budovy a nezbytná a účelová přestavba podle projektu tří architektů (Ľudovít Jendreják, Peter Puškár a Ján Šilinger).
Vedle dominanty Bratislavy podle našeho názoru budova Slovenského parlamentu nepůsobí rušivě a do panoramatu dobře zapadá. O sladění s Hradem usiluje i běl (mimochodem výhradně antigraffitová) budov souznící s bělí Hradu. Mimo to zlidšťuje budovu i velmi působivá a rozhodně vhodně situovaná socha Vítání, umístěná před vchodem. Jde o bezmála pětimetrovou bronzovou skulpturu vytvořenou v roce 1989 v autorské dílně sochaře Jána Kulicha. Téhož autora, který (o 11 let později) vytvořil neméně dominantní sochu velkomoravského knížete Svatopluka pro střed Čestného nádvoří Bratislavského hradu a pomyslně tak propojil oba významné objekty po stránce umělecké.
Do budovy se vstupuje po venkovním schodišti s 26 stupni. My je nepočítali, my je ani nevystoupali, my si je ani vystoupat netroufali. Údaj jsme vyčetli, stejně jako informaci o interiéru. Uvádí se, že v budově je k dispozici 12 výtahů a 3 plošiny pro imobilní. Běžně se tam ale veřejnost, tak jako u nás, nedostane. Možnost je pouze 1. září, kdy má Parlament Den otevřených dveří. Největším prostorem budovy překvapivě není zasedací sál, ale vstupní část. Má plochu 1.070 m². Naopak nejmenší místností je prostor pro agentury, televizi a rozhlas. Zasedací sál má plochu 360 m² a je bez oken. Zázemí Parlamentu je v podzemí této dvoupodlažní části budovy. To dovoluje bez ztráty užitné plochy zachovat přiměřenou nadzemní část, a některé prameny se o budově zmiňují jako o součásti krajinné architektury.
A nakonec krátké zastavení u Dubčeka
Mezi budovou Národní rady a Leopoldovou branou Bratislavského hradu je pomník Alexandra Dubčeka. Nemohli a nechtěli jsme ho minout. Alexandr Dubček pro nás hodně znamenal. Hlavně v roce 1968. Pomník vznikl na počest představitele obrozeneckých sil v tehdy ještě československé, v politice 70. let 20. století. Symbolicky byl umístěn do blízkosti Hradu i Parlamentu na náměstí A. Dubčeka. Potěšilo nás, že pomník není usmolená připomínka z nutnosti, ani okázalý nevkus ze servilnosti. Jen důstojné zastavení a připomenutí na místě správném z hlediska veřejného prostoru i z hlediska jeho významu pro nás všechny a Slováky zejména. Bronzová busta je v životní velikosti, osazena na stěně obložené bílým kamenem. Nevyvyšuje se, nepředvádí se, neexhibuje. Prostě je. Důstojně a v klidu bez afektů. Pod bustou je text bez patetičnosti a frází: „Alexander Dubček, slovenský státník.“Nic víc, nic míň. Před pomníkem je bílým kamenem vydlážděna přiměřená plocha. Příjemná připomínka mimořádného muže, kterou vytvořila v roce 2002 sochařka Ľudmila Cvengrošová.
K RNDr. Alexandru Dubčekovi není třeba nic k jeho působení a osobnosti dodávat. Byl první tajemník ÚV KSČ, muž Jara 1968, představitel nadějí, jež se vojenským zásahem (ne)přátelských armád zničily, mužem, u něhož nikomu nevadilo, že je představitelvládnoucí strany, neboť to nikdo jiný dosud neřešil. Pro nás byl představitel nového a dýchatelného žití země. A že to nedopadlo, bylo výsledkem naivity jeho i jeho týmu a dílem moci, jež byla nad námi všemi. I nad ním. Ale to není cíl článku. Mladé nepoučíme, a kdo to pamatujeme, víme své…
Ano, pamatujeme. A osobně. Naštěstí. V roce 1968 byl autor tohoto textu jako každý rok - tehdy již po šestnácté v prvomájovém průvodu. Ne z ideových důvodů. Ty ho ani nenapadly, ale proto, že tam byla legrace, alegorické vozy, lidé se smáli, zpívali, tančili a šlo jít středem ulic, kde jindy jezdily tramvaje a auta. Patnáctkrát stáli představitelé odtažitě na tribuně na konci Václavského náměstí, kde dnes stojí tzv. budova ČKD paní architektky Šrámkové a jejího manžela. A v podstatě - kromě najatých vyvolávačů - si nikdo nevšímal hlaviček, na tu dálku k rozeznání a toporně mávajících rukou. Bavili jsme se mnozí po svém.
V roce 1968 byl ale Dubček a další na dosah. Na Příkopech se s nimi setkal tváří v tvář i autor těchto řádek. Usměvavý, vnímavý, komunikující s odvážnějšími, co s ním měli touhu mluvit. Někdo mu podal pití, jiný chleba v papíru, „však musíte mít žízeň, hlad, rádi vás vidíme i máme, tak ať si dáte. Dobrou chuť.“ Bylo to úžasné a nezapomenutelné. Ale byla to jen klamná iluze. Pro všechny, od Dubčeka až po nás. Za pár měsíců bylo po všem a do průvodu už autor těchto řádek chodil - sice zase ne z musu - ale také už dávno ne z nadšení. Jen z tradice, tak jako večer týž den s kytičkou a láskou k pomníku K. H. Máchy. Což bylo mimochodem pak už také trestné. A tak se Dubček stal něčím, co vonělo vzpomínkami jako usušená květinka ukrytá v stránkách dávno nečtené knihy. Vzpomínka na naději, co zmizela.
A 20 let po té? Autorka fotografií k tomuto článku nastoupila do pražského metra a strnula. To je Dubček… Byl. Bylo jasné, že zvoní hrana tomu, co bylo, a naděje, že bude, co nebylo. Už ne v jeho režii, ale ani v naší. Starý pán byl asi jediný, jenž si myslel, že se vše vrací do kolejí, které navrhl. Nevracelo a starý pán se stal figurkou v rukou těch, kteří měli jiné cíle a také je prosadili. Možná to pochopil i on, snad to, díky trpkému konci ani pochopit nestihl. To vše se nám hnalo hlavami, když jsme mu stáli, díky lidskému rozměru pomníku opět tváří v tvář.
V souvislosti s Alexandrem Dubčekem dovolte malou citaci:
Autor textu je Jan Tesař (* 1933)
a
příspěvek součást kolektivní monografie
Syndikátu novinářů ČR Klub novinářů Pražského jara
s názvem „Osmašedesátý očima tří generací“:
„Ve společné jednotné vlasti
… Narodil se v témže domě jako Ĺudovít Štúr
a
za 100. výročí Matice slovenské se dostal k moci na Slovensku;
vzápětí pronesl sérii projevů,
vybízejících k domyšlení a dořešení vztahu dvou rovnoprávných ohnisek v naší elipse,
aby se zajistila soudržnost.
Odpověděl na otázku po smyslu existence společného státu dvou blízkých národů s neodlučným osudem.
´Ve společně jednotné vlasti´
(zněl jeho oblíbený termín).
Viděl pro oba národy záruku žít po svém, ve svobodě a spravedlnosti.
To pak tvrdošíjně prosazoval v praxi.
A dokonce i po návratu do Prahy roku 1989.
S československou ideou spojil svůj život a nevzdal se jí. …“
O čem příště? 
Bratislava je krásná a jsme tu jen jednou, možná i naposled…Tak hurá podél Leopoldovy a Zikmundovy brány dolů do města, k mostu SNP přes Dunaj. A o čem, že to tedy bude příště? No, když už jsme u toho skvostného mostu přes Dunaj, tak třeba o mostech v Bratislavě...
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková