Bratislavské chrámy aneb zjevení na konci města - pri kríži
Bratislava - srpen 2018
Kdo kdy byl v Bratislavě, a klidně třeba jen na týden jako my při našem pobytu, nemohl, i kdyby chtěl, přehlédnout i duchovní rovinu města. Kostelů a chrámů či dómů, jak to zde zvou je tam hodně. Nedohledali jsme konečné číslo a není to podstatné. Jak už jsme mnohokrát v souvislosti s našimi poznávacími cestami uvedli, nejsme systematici, co přivezou seznam pamětihodností, jež pak hledají, nacházejí a odškrtávají, aniž by je prožili. Nejsme hltači, kteří by nasedli byť na rozkošný vláček Přešpuráček a nechali se pasivně vozit od památky k památce. Jako atrakce a zážitek bezvadné, ale jako zdroj poznání ne. Alespoň pro nás. My dojmy chceme objevit více méně náhodně a prožít si je nepřipraveni a spontánně. Ano, může stát, že tím pádem něco, a třeba i podstatného mineme, ale určitě se stane, že naopak něco zajímavého zcela náhodně objevíme. A stejné to bylo s církevními památkami Bratislavy.
Bratislavská Kalvárie
Zatímco třeba evangelický kostel, jenž nás upoutal u našeho místa ubytování, píšeme o něm jinde (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bratislava-blumental-aneb-kde-docasny-domov-nas/ ) je nesporně v rámci fiktivní hierarchie bratislavského sakrálního místopisu relativně zanedbatelný, nás upoutal. Už tím, že se nám - řečeno nešetrně - připletl do cesty. Ale líbil se nám a obdivovali jsme ho. Na druhé straně, se nám - díky naší nesystematické metodě - ´připletl do cesty´ naopak světový klenot a unikát židovské minulosti Bratislavy, památník Chatam Shofer. I o něm píšeme, ale zase na jiném místě (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bratislava-ma-dva-dunaje-aneb-loudame-li-se-po-promenadnim-bezeckem-okruhu/).
Prostě něco mineme a něco ne. Tak už to při naší metodě je, bylo a bude. Až po návratu, kdy se konečně uchýlíme k pečlivému studiu informací o tom, co jsme to tam vlastně viděli, narazíme i na to, co jsme neviděli. Někdy je nám to jedno, jindy nás to zamrzí. A to, co nás docela mrzí, je neobjevení bratislavské Kalvárie. A přitom jsme byli blízko…Nalézá se totiž kousek od našeho dočasného azylu v Blumentálu a hlavně kousek od Hlavního nádraží, o němž píšeme také (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bratislava-hlavna-stanica-aneb-cestujeme-do-mesta-a-po-meste-mhd/).
Kostelů jsme viděli a míjeli plno, ale bratislavskou Kalvárii a Lurdskou jeskyni ne.
Kalvárie čítá 15 zastavení a je pozůstatek původní křížové cesty z roku 1694. Najde se ve Starém Městě nad Pražskou ulicí, po níž jsme chodili. Avšak - jinam…
A přitom stačilo zamířit z ulice Za Sokolovnou, kde začíná, nebo jet autobusem či trolejbusem do zastávky Sokolská na Pražské silnici. Další možnost byla z ulice Na Kalvárii, kde zase končí. Dá se tam dostat i z Langsfeldovy ulice, ale to vede rovnou k zastavení č. 8. Kalvárie máme rádi. Snad nejvíc nás okouzlila Lesní kalvárie ve Volarech (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/volarska-lesni-krizova-cesta-aneb-kde-vsichni-k-volarskym-nebesum-vzhledneme/ ). Stejně nám unikla i Lurdská jeskyně na Hluboké cestě, pár metrů od Kalvárie. Posvěcena byla v roce 1892. No nic. Škoda. Třeba někdy příště…
Katedrála svatého Martina…
Nejvýznamnější a největší kostel Bratislavy a jeden z největších na Slovensku je Dóm sv. Martina. Římskokatolický, vysvěcený 10. 3. 1452. Stavěn byl ale postupně, od roku 1311 do roku 1510. Architekty byli Ignác Feigler st., Jozef Lippert a Anton Pilgram. Původně gotická stavba byla barokizována. Od roku 2008 je diecézním chrámem bratislavské arcidiecéze (do té doby byl ´konkatedrálou´ bratislavsko-trnavské arcidiecéze). Dóm je jednou z nejvýraznějších bratislavských dominant a po Hradě druhý nejhledanější turistický objekt Bratislavy. Jenže...
V Bratislavě, tak jako v Praze a vlastně i ve většině měst a míst bývalé Československé republiky, došlo k řadě více či méně nutných společenských necitlivostí, nechceme říkat zvěrstev, neboť některé důvody byly vyvolány vyššími cíli. A tak jako nám v Praze vede dálnice napříč městem a přes rampu Národního muzea po horní části hlavního pražského náměstí, tak v Bratislavě vede uliční přivaděč na most SNP přes práh Dómu sv. Martina. Lehce jsme to zmínili již v našem článku věnovaném bratislavským mostům (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bratislavske-mosty-aneb-kdyz-po-sestem-bratislavskem-moste-jezdila-cisarovna-marie-terezie/ ).
Vyslovili jsme tam ale jen vnější cizincův údiv. Naše čtenářka z Bratislavy, paní Kristina Kleinertová, nám k tomu ale napsala:
„S chuťou som si Vaš článek Bratislavské mosty prečítala, dozvěděla som sa aj pre mňa nové veci. Obdivujem historické detaily s ktorými pracujete, určite je náročné ich získať. Ale čo sa týka Mostu SNP, patrím práve k tej skupine, čo zazlieva autorom urbanistickej časti, že naplánovala most na takom mieste, ktoré Staré město rozdelilo na dve časti a narušilo jej pôvodný historický kontext. Pre mňa, narodenú v Bratislave, je to úder pod pás, odvtedy sa město nespamätalo, nemá kontinuitu. Okrem toho, že bolo nenávratne zničených mnoho historických budov, včetne synagógy, bola porušená dominanta Dómu s. Martina. To,čopred tým tvorilo prirodzený kolorit města, je surovo prerušené betónovou stavbou. Už vtedy mohli urobiť spojenie oboch brehov tak, aby nešli zrovna najvzácnejšou časťou historickej Bratislavy. Nepopieram, že je to architektonický a technický skvost, ale žiaľ zle umiestnený. Bratislava trpela v období budovania socialistického štátu megalomanstvom , vtedy mladých, perspektívnych a vtedajšou mocou preferovaných architektov, ktorí stavali pomníky sami sebe a štátnej moci, bez ohľadu na históriu mesta /Nový rozhlas, SNG prístavba, zbúranie podhradí atď./ Ďakujem, za váš tolerantný pohľad na Bratislavu, snažím sa na ňu po prečítaní vašich článkov pozerať trochu vašimi očami.“
Tak, a i když jsme tohle netušili, ale podvědomě vnímali, nic nás - a teď to může znít hodně drsně, nic nás nepudilo, Chrám sv. Martina, jenž nebyl odnikud pořádně vidět, navštívit. Na rozdíl o jiných kostelů, jež jsme na svých toulkách Bratislavou potkávali. A v duchu dávného operetního songu „kam jsme mohli, tam jsme vlezli“ Dóm sv. Martina mezi nimi nebyl….
Kostel nejsvětějšího Spasitele
To takový pozdně-renesanční, barokně přestavěný, římskokatolický Kostel nejsvětějšího Spasitele, užívaný jezuity, nás na rohu Kostolné a Františkánské, neboli Hlavního a Františkánského náměstí, do sebe přímo vtáhl. Čím? Nepřehlédnutelným vstupním portálem.
Až doma jsme nastudovali, že se jedná o „bohatě profilované dvoukřídlé dveře hlavního portálu, jež tvoří mohutné hlavní průčelí, členěné čtveřicí vysokých půlkruhově zakončených oken a trojicí portálů. Stavba obrací do rozhraní. Relativně střídmou fasádu zdobí dveře dvou bočních portálů a hlavního portálu a nad jeho horní římsou reliéfem ztvárněný erb jezuitského řádu umístěný v stylizovaném akantovém věnci, po stranách podpíraným plastickými štukovými volutami.“
Štuková výzdoba průčelí je připisována jistému Johannu Wünglerovi. Kamenný kostel byl vystavěn v letech 1636 - 1638. Po zrušení jezuitského řádu Josefem II. v roce 1773 se dočasně stal dvorním chrámem uherského místodržícího. Jezuitům byl vrácen v roce 1855 a o sto let později opět zabaven. Tehdy se stal filiálním kostelem Farnosti Sv. Martina. Až v roce 1989 byl jezuitům vrácen podruhé a jejich je dosud.
Na obzoru kostel krásný 
Naším bratislavským objevem a favoritem, byl, vzdor kráse a významu historických chrámů, Kostel svatého Ducha v Dúbravce. Ano. Objevili jsme ho takříkajíc - zázrakem. Jeli jsme totiž další tramvají, jež protínala naše útočiště Blumentálu a byli, ten den, z předchozího putování znaveni. Tramvaj byla rozpálená, jako vše při našem pobytu, ale poloprázdná. A tak jsme se vezli. Obhlídka města oknem jedoucí tramvaje je sporný zážitek i sporné poznávání, ale v dané situaci jsme si řekli, že se buď necháme dovést na konečnou anebo- uvidíme-li něco zajímavého, vystoupíme. A čekali jsme na překvapení. Ale nepřicházelo. Zdánlivě. Tramvaj nás už vezla sídlišti, což nebyl důvod k vystoupení ale - přiznáme se - ani k pokračování v jízdě. Čas byl v Bratislavě vždy tím, co nás limitovalo a byla by škoda jej marnit jen tak. Tak, vystoupíme a jedem zpátky. Tudy cesta nevede. Ale vedla…
Jen jsme vystoupili, abychom přešli naproti na tramvaj zpět, zjevil se nám na vrchu svahu kostel. Už z dáli působil dokonale. Hup do nejbližší tramvaje a vzhůru. To musíme vidět!
Kostel svatého Ducha
Netuše jsme se ocitli ve čtvrti Bratislava IV, obci Dúbravka. A tam, na kraji sídliště, na křižovatce ulic, stál. Sluncem ozářený kostel, jenž nás přilákal jak světlo majáku. Nádherný, charizmatický, moderní, římskokatolický Kostel sv. Ducha. Jak jsme tam zjistili, vysvěcen byl 26. 10. 2002. Jeho tvůrci byli Ing. arch. Ľudovít Režucha a Ing. arch. Marián Lupták.
Kostel je 30 metrů vysoký a působí impozantně, zejména v slunci a zblízka. Atypický kruhový půdorys a netradiční řešení střechy. Je prostorný, pojme část chrámovou i pastorační a nabízí kapacitu 600 návštěvníků. Dalším ´bádáním´ jsme se dopátrali, že základní kámen kostela posvětil sám papež Jan Pavel II. Stalo se tak při jeho návštěvě Slovenska.
Kostel byl otevřen a šlo vstoupit. Uvnitř nás zaujal oltář. Místo tradičního oltářního obrazu je zde zavěšena na zdi kovová podoba Ducha svatého - holubice. Dílo Mistra Jurovatého.
Usedli jsme tiše do lavic a vnímali tu až nebývale intenzitní spiritualitu na tomto - upřímně řečeno - nečekaném místě. A setrvali jsme v zamyšlení. Mimo jiné i o tom, že duchovno nemusí být jen podloženo často až přezdobenými dómy s předlouhou historií, že když se spojí upřímnost a jednoduchost, v níž je vždy skryta genialita, vznikne pozoruhodné dílo při vší úctě k daleko historicky i společensky významnějším chrámům Bratislavy. Byli jsme vděčni za tohle osudové setkání. Patří rozhodně k našim nejsilnějším bratislavským zážitkům.
Dúbravka
Nevíme, co koho vedlo k rozhodnutí postavit tento svatostánek právě v Dúbravce, která se nachází na vyvýšenině, 700 m n. m. a je vymezena hraničními ulicemi (Štepná a Saratovská).
´Náš´ Kostel sv. Ducha se nachází v ulici Pri kríži, silniční komunikaci na severozápadě Dúbravky. Z významnějších objektů a institucí kolem je zmiňována základní škola, tu jsme zahlédli, která tu slouží od roku 1976. Je největší v Dúbravce a třetí největší v rámci Bratislavy IV. Zmiňuje se i mateřská škola z téhož roku, fotbalový stadión a Domov důchodců. Jinak je tam panelová zástavba s 552 byty ze 70. a 80. let minulého století. Mimo tramvaj č. 4 (Dúbravka - Zlaté písky), kterou jsme sem dorazili, jezdí i linka č. 5 (Dúbravka - Rača) a autobusy.
Historie Dúbravky
Hlavami nám vrtal důvod vzniku Kostela sv. Ducha právě zde. A tak jsme pátrali v historii někdejší obce Dúbravka, dnes nejvýchodnější městské časti Bratislavy, obklopené Chráněnou krajinnou oblastí - Malé Karpaty, na úpatí Státní rezervace Devínska Kobyla. Dúbravka se rozprostírá na ploše 862 ha a žije tam 39 tisíc obyvatel. Archeologové dokládají osídlení z mladší doby kamenné. Později tu sídlili Keltové, a ještě později Římané. Objeveny byly základy venkovské vily (Villa Rustica). Ve středověku byla Dúbravka poddanskou obcí. Od 17. století do roku 1945 patřila Pálffyovcům. Obyvatelé, kteří se nevěnovali zemědělství, pracovali v kamenolomu a ve vápence v Děvínské Nové Vsi a v bratislavskéPatrónce. Od roku 1946 je Dúbravka součástí Bratislavy. Přerod obce vesnického rázu nastal v 70. letech 20. století výstavbou sídliště.
Otázka nezodpovězena
Proč vznikl tak krásný kostel právě zde, jsme tedy nezjistili. Snad aby byl a sloužil místním farníkům. Jediné, co nám samozřejmě neuniklo, a co by s tím možná mohlo souviset, je kříž umístěný asi 20 metrů od kostela. Je tam tabulka z roku 2013 s nápisem:
„Připomínka mise sv. Cyrila a Metoda, kteří roku 863 stanuli na našem území.“
Nic dalšího jsme k němu také nevypátrali.
Ale co, místo Pri kríži bylo a je působivé a jsme rádi, že jsme tam
-
náhodou nebo snad řízením osudu
-
stanuli i my, a to roku 2018.
A místo nápisu budiž tento náš článek.
A o čem že příště?
Tramvaj objevitelka končí v Dúbravce. Druhou konečnou má na Zlatých pískách. Nádherné, leč neblaze proslulé jezero na jiném konci Bratislavy. A o tom na našem webu zase jindy…
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková