Bratislavská architektura aneb stavby, které jsme na vlastní oči vidět chtěli …a viděli..
Bratislava - srpen 2018
Nejsme architekti. Nezhodnotíme Bratislavu odborně. Máme rádi zajímavou či diskutabilní architekturu. Nesoudíme. Hodnotíme očima jako mírně poučení diváci. A podle nás je Bratislava krásná, výstavní, může se chlubit skvosty historie i současna, mnohdy až budoucna. Mnohé jsme v naší sérii článků o Bratislavě psali a několika se zmíníme tentokrát.
Bratislava je směsí staveb všech stylů - od gotiky přes baroko po modernu i námi milovaný funkcionalismus. Najdeme zde i socialistický realismus, o němž lze vést diskuze, ale rozhodně ne ho šmahem zatracovat. Kolik jen diskuzí bylo o Mostě SNP. Ano, drasticky za své vzal kus historického jádra, ale panorama Bratislavy s dominantou Bratislavského hradu, v kontrastu k Mostu SNP, je zajímavé a turistům, nepamatujícím, co odvál čas a bourací stroje, připadá malebný.
Ostatně o Mostě SNP píšeme jinde (https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bratislavske-mosty-aneb-kdyz-po-sestem-bratislavskem-moste-jezdila-cisarovna-marie-terezie/).
I o Bratislavském hradu (https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bratislavsky-hrad-aneb-nemluvme-o-nem-jako-o-prevracenem-stole-nezaslouzi-si-to/).
Zmínka byla i o hlavním dómu Bratislavy, Katedrále sv. Martina (https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bratislavske-chramy-aneb-zjeveni-na-konci-mesta-pri-krizi/)
a neunikla nám, ani moderna, reprezentativní River Park na břehu Dunaje (https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/poklady-u-dunaje-na-river-park-bratislava-aneb-galerie-pro-vsechny/)
či mimořádná Danubiana (https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bratislava-ma-danubianu-aneb-komu-patri-bratislavska-cucorietka-cena-julia-satinskeho/ )
Trochu obecně o architektuře Bratislavy
Počátkem 19. století se Slovensko stalo nejprůmyslovější částí Uher a nastal stavební boom. Stavěla buržoazie, měšťané i správa. Zmizely zbytky opevnění, vznikala nová městská infrastruktura a veřejné stavby jako divadla či nemocnice. Architekti se inspirovali renesancí a motivy baroka i klasicismu. Střídmou neorenesanční architekturu reprezentovala i budova první železniční stanice, od bratislavského architekta a stavitele Ignáce Feiglera ml. (1871). Typicky renesanční palác byl inspirací pro Matici slovenskou (1864) od prvního architekta slovenského původu Jana Nepomuka Bobuly. V neobarokním slohu je budova Reduty (1913), architektů Dezidera Jakaba a Marcela Komora. V 19. století se rozvíjel i nový typ staveb, nájemní bytové domy, dvou až třípatrové budovy s dvorem. První navrhl Ignác Feigler st., pokračoval syn Ignác Feigler ml. a vnuk Alexander.
Nájemné bytové domy dnes tvoří zástavbu kolem ulic Laurinská, Palisády či Štefánikova. Vznikaly i četné obytné domy pro dělníky. Měly jednoduché dvojtraktové dispozice s chodbou či pavlačí, kam ústily jednoprostorové byty. Takovou sociální výstavbou byla třeba bratislavská dělnická kolonie Schülp z roku 1894.
Čeští architekti působící na Slovensku
Zajímala nás i česká stopa ve slovenské architektuře. A za nejvýraznější jsou zde považovány hned 4 osobnosti. Všechny ovlivnil otec slovenské architektury, Dušan Samo Jurkovič.
Architekt a stavitel Jan Pacl (1877 - 1938). Absolvent stavební průmyslovky. Působil v Praze, a s Jurkovičem a spoluzaložili projekční ateliér v Bratislavě, kde navrhli ve 20. letech řadu budov pro slovenskou metropoli.
Architekt František Krupka (1885 - 1963) studoval v Praze, působil na vídeňské UMPRUM a v mistrovské škole prof. Friedricha Ohmanna na umělecké akademii, kde Ohmannovi asistoval při úpravě nového císařského paláce v Hofburgu. Pak přesídlil do Bratislavy, na Památkový úřad vedenýJurkovičem. Tomu zase asistoval na projektu mohyly M. R. Štefánika na Bradle. V roce 1922 si založil v Bratislavě svou projekční kancelář a s ní vyprojektoval bratislavskou budovu policejního ředitelství a Slovenskou univerzitu (dnes Univerzita Komenského). Obě stavby jsou ve stylu moderního klasicismu.
Josef Marek (1889 - 1965) po studiu na brněnské průmyslovce prošel praxí u Jurkoviče a stal se posluchačem Jana Kotěry na pražské akademii. Pak ale už působil v Bratislavě. Jeho tvorbu ovlivnil funkcionalismus (viz. bytový komplex Avion).
Jindřich Merganc (1889 - 1974). Po 1. válce odešel do Bratislavy, kde navrhl spolu s Čechem Otmarem Klimešem ve stylu národního dekorativismu několik staveb, na nichž je patrný - hlavně v detailech - vliv Plečnika. Posléze přešel Merganc na avantgardní funkcionalismus (Dvořákova bratislavská vila). Jeho nejvýznamnější realizací je ´Kochovo sanatorium´, na němž spolupracoval s Jurkovičem. Stavba pojí tradiční architekturu s avantgardou. Po 2. válce pracoval v bratislavském Spojprojektu.
Slovenské národne divadlo
-
Historická budova na Hviezdoslavově náměstí
SND je důstojný novorenesanční dóm, kde se uplatnily dobově oblíbené bohaté barokní formy s prvky zdobných francouzských staveb. Zvláštností je monumentální zdvojené schodiště uvnitř. Autory jsou F. Fellner, H. Hellmera. Budova vznikla za 2 roky (1884 -1886). Zdobí ji sochy Józsefa Attily a Ference Liszta. SND stojí tam, kde stálo už od roku 1776 Městské divadlo. Dnes je budova národní kulturní památkou SR. Zajímavostí je, že autoři budovy založili jednu z nejznámějších architektonických kanceláři tehdejší monarchie ´Fellner&Hellmer´, a postavili 45 (!) divadelních budov na území Rakouska a Uherska.
Divadlo zprvu sloužilo německým a maďarským souborům.V roce 1920 se stalo Slovenským národním divadlem, a tím bylo do otevření nové budovy v roce 2007. V roce 1934 prošlo modernizací (technika sloužila do roku 1969). Rekonstrukci potřebovalo i po válce, bylo poškozeno bombami. Zatím poslední rekonstrukce proběhla v letech 1969 - 1972.
Hlediště pojme 611 diváků. Orchestřiště má 72 m², jeviště má rozměry 18 x 17,5 x 21,3 metrů. Interiér zdobily alegorie od K. Spányiho ve foyeru a malby L. Lüttgendorf - Leinburga v hledišti. Ne vše se však zachovalo. Před budovou stojí Ganymédova fontána. Opera zahájila v březnu 1920, o den později činohra a balet v květnu 1920. První představení ve slovenštině se konalo v květnu 1920 - jednoaktovky J. G. Tajovského - Hriech a V službe.
Od roku 1955 se soubory oddělily a činohra přešla do Divadla Pavla Országha Hviezdoslava na Laurinské ulici a na Malou scénu SND. Rozdělení ale příliš šťastné nebylo, a nastala potřeba nové budovy SND pro všechny tři soubory. Od vzniku nového SND (2007) se už zase soubory nacházejí v jedné budově na Pribinově ulici 17. Stará budova slouží SND dál a soubory se v ní střídají.
Slovenské národní divadlo - Nová budova na Pribinově ulici č. 17
Nová budova SND z roku 2007 zastřešuje činohru, operu i balet. Nabízí 1700 míst. Autory jsou architekti Peter Bauer, Martin Kusý a Pavol Paňák a jejich návrh zvítězil mezi 53 jinými. Spoluautory interiéru jsou Eduard Šutek a Alexandra Kusá. Od rozhodnutí do otevření uběhlo 27 let. Divadlo se nachází blízko centra i Dunaje. Okolí a blízký zimní přístav se má změnit v centrální městskou zónu. Původně ale divadlo mělo stát v kráteru po bombě tam, co je hotel Crowne Plaza. V 70. letech 20. století bylo rozhodnuto o tomto umístění a vedle měly stát Muzeum revolučních tradic, vládní budovy, sekretariát KSS, hotel devizových klientů a Parlament…
Budovu tvoří dva objekty (činohra jeden, balet s operou druhý) do půlkruhu,
kde je umístěna socha.
Opera s baletem nabízejí místo pro 901 diváků, činohra má 635 míst. Studio dalších 192. Uvnitř komplexu jsou zkušebny, restaurace, klubovna, espresso, jídelna zaměstnanců a dokonce prý i zdravotní středisko. V podzemí najdeme parkoviště, pro osobní auta i pro autobusy. Z hlediska architektury jde o postmodernistickou stavbu. Okolí tvoří sadová úprava a kašna s plastikou od Alexandra Biľkoviča, Ilji Skočeka a Pavla Bauera u vchodu.
Dispozice divadla jsou impozantní a plní úkoly budově dané, ale z našeho pohledu náhodného kolemjdoucího, působil celek monstrózně a ´betonově´. A než jsme nenastudovali fakta, zůstal v nás dojem monstra, zahlušujícího strohostí a mohutnosti. Ať Bratislava promine. Asi jsme staromilci, ale Staré divadlo má přece jen kouzlo divadla s velkým D. Omlouváme se…
Budova Slovenského rozhlasu
Při návštěvách měst nehledáváme stavby. Dáme se unést náhodou, objevováním i za cenu přehlédnutí. Raději bloudit, než běhat od bodu k bodu. V Bratislavě jsme ale výjimku měli. Slovenský rozhlas. V roce 1983, kdy vznikl, působil autor řádek v Československé televizi na Kavčích Horách. Mimo jiné přicházel do styku s odborníky a se zvukaři. Ti Slovákům záviděli budovu rozhlasu, vnímanou jako technický zázrak. A vyčítali ´otcům´ Kavek, že nemysleli podobně jako na Slovensku. Podobně a snad ještě víc se projevovali i pracovníci Československého rozhlasu, kde v téže době, působila šéfredaktorka tohoto webu. Českému rozhlasu se v Praze v té době stavěl konvenční mrakodrap u dnešní stanice metra C - Pankrác. Zkrátka, budova Slovenského rozhlasu byla pro Prahu bomba, co vešla do dějin technického řešení architektury v rámci tehdejší ČSSR. Tak nám v Bratislavě nesměla ujít. A neušla. Byla jen kousek od Blumentálu, jednu stanici tramvají č. 1 nebo do stanice Žilinská. Pěšky asi kilometřík.
Stavba upoutá na první pohled tvarem obrácené pyramidy. Díky okolní zástavbě je ale odhled malý, takže její pozoruhodnost moc nevyniká. Odborníci si ale cení jejich pozitiv. Mimořádné řešení, jež není exhibicí tvůrců, ale má ryze technický a rozhlasácký důvod. Však je budova, v kategorii Společenské stavby, slovenskou Stavbou století. Navíc ukrývá obří koncertní síň, skvěle vybavená nahrávací studia a v neposlední řadě i jedny z největších varhan Slovenska. Architekty jsou Štefan Svetko, Štefan Ďurkovič a Barnabáš Kissling. Ocelovou konstrukci (350 tun) v roce 1976 vyrobila někdejší Mostárna ve Vítkovických železárnách Ostrava. Výška budovy je 80 metrů. Projekt vznikal v nadějně probouzejícím čase před rokem1968, ale stavba byla dohotovena až v roce 1983. Zkušební vysílání začalo v roce 1984 a pravidelné v roce 1985.
Ač je budova Slovenského rozhlasu jednou z nejzajímavějších architektonických dominant Bratislavy, využívající progresivní technologiii konstrukční principy, chátrá. Slouží, ale chátrá - zubem času a dobou. Urbanistické začlenění vycházelo z dobového konceptu širokého městského bulváru, jenž měl vést od Hlavního nádraží až do plánovaného kulturně-společenského centra. Jenže, co by šlo do roku 1968, po srpnu a hlavně po roce 1970 nešlo. Koncept smetla normalizace. Ale budova stojí a udivuje. Její ´ocelový koš´, držící sám sebe - jako u košů proutěných. Obrácená pyramida se stala první slovenskou ocelovou budovou.
Nesmysly jsou, že jde o obrácenou zmenšeninu Cheopsovy, či pseudostudie o vlivu negativní energie pro okolí, známe i z Prahy. Třeba o Televizní věži na Žižkově…
Vznik budovy nebyl rutina. Na západě tuhle technologii znali, ale k nám to moc nedolehlo. Autoři vymýšleli vymyšlené. Technické myšlení architektů, techniků i řemeslníků ale uspělo.
Uvnitř jsme nebyli, ač k tomu moc nescházelo. Jak je dnes zvykem, kuřáci hulí před vchody. I rozhlasáci z Bratislavy. A podivná dvojka seniorů, fotící jejich budovu, upoutala. V dobrém. Potěšeni, že někdo, dokonce cudzinec má záujem o rozhlasovou budovu. Slovo dalo slovo a nebýt naší zdrženlivosti, mohli jsme vnu na soukromou exkurziu. Decentně jsme ale odmítli.
Interiér měl být podle autorů progresivní. Chtěli stvořit ´kancelářskou krajinu´, plnou světla, zeleně a vzduchu. Šest podlaží mělo být otevřeno a provázáno. Vize zůstala torzem. I tak je ale uvnitř alespoň zmíněná rarita. Koncertní studio. Sen zvukařů z rozhlasu i televize v Praze. Visí na ocelové konstrukci a na pružinách. Důvod? Jak stojí v odborných materiálech: „Dříve se kovové pružiny umisťovaly ve spodních částech akusticky náročných prostor, opotřebovaly se a časem ztrácely smysl. V koncertním sále rozhlasu nesou menší zátěž, je k nim volný přístup a lze je vyměňovat.“
Takže utopie v praxi. Ostatní plány ale už vzaly za své. Slovenský rozhlas vznikal v čase, kdy přilehlá Mýtná ulice byla periferií Bratislavy. Rozhlas měl být první z budov, jež měly tvořit přechod starého do nového. Nestalo se. Navíc, po roce 1989 budově začaly krušné časy. A trvají. Dominance velkého rozhlasu padla a ´malá´ rádia dík technice a vývoji vysílají se skromnějším prostorem i obsazením. Nastal tak důvod zpochybňovat budovu jako takovou a vzdor unikátnosti se rázem její budoucnost stává otazníkem.
A nakonec něco málo o tržnicích Bratislavy
Proč? I tržnice jsou dvě. Stará z roku 1910 je technickou památkou a ozdobou Náměstí SNP. Autorem je městský inženýr Gyula Laubner. Městskou tržnicí byla do roku 1960. Poté se až do roku 1982 stala televizním studiem. V roce 1990 ji získalo město a tržnice po rekonstrukci do původní podoby zase slouží svému účelu. Nestihli jsme ji navštívit. Žel. Asi škoda, ale my měli víc zájem o tzv. Novou tržnici či jen Tržnici kousek od Blumetálu na Trnavském mýtě. Otevřena byla v roce 1981. Důvodem bylo, že Starou tržnici užívala televize. Nový objekt vyrostl poblíž dávného centrálního tržiště. Fungoval skvěle až do roku 1989. Tržní hospodářství s obchodními centry z ní učinilo nekonkurenceschopný objekt, jenž je od konce 90. let ztrátový a původní prodejny nahradily podivné trafiky a diskotéky.
Budova architektů Ivana Matušíka, Pavola Čížka a Aleny Morávkové má na svou dobu zajímavý konstrukční systém a specifikum. Prosklený objekt s přiznanými armaturami vzduchotechniky v duchu high-tech, byl populární v půli 80. let, kde celoskleněný obvodový plášť odráží někdejší rušný život tržnice. Jde o železobetonový skelet s dvěma prodejními a obslužnými prostorami v přízemí i patře a s oboustranným přístupovým schodištěm. V suterénu byla prodejna potravin a stánky se zeleninou, ovocem i dalším potravinářským sortimentem.
Ale čas oponou trhnul a změněn je svět… Dnes je to místo podezřelých obchodů a nám, Pražákům připomíná stejně nedůvěryhodné prostředí všemožných maloprodejců na některých tržištích Prahy. A být tam vietnamští ´podnikatelé´ byla by obdobou neblaze proslulé pražské Holešovické tržnice. Nevábný obraz zajímavé budovy tvrdí i tamní hospody.
Jak jsme vyčetli, město už od roku 2017 řeší, co s Novou tržnicí. Byla vyhlášena soutěž na revitalizaci. Nápady na změnu měli přinést i experti i v souvislosti s přestavbou podchodu na Trnavském mýtě, který jsme si na vlastní nohy okusili. Tak držme Nové tržnici palce…
A dovětek pro Pražáky
Staroměstská tržnice v Praze je srovnatelná se starou tržnicí Bratislavskou. A je aktuálně předmětem úvah. Autor těchto řádek pamatuje coby kluk desítky svěžích stánků, kde bylo vše k jídlu a zná i současnou přeměnu v ostudnou prostoru s ubohou samoobsluhou a krajně podezřelými stánky a provozovnami všech národností, zabírající původní plochu. V duchu si vybavuje i nezapomenutelnou Budapešťskou tržnici. Ale naděje nám umírá poslední. Praha chce revitalizovat Staroměstskou tržnici, jen zatím neví jak. A tak tým v čele se známým nekonvenčním kavárníkem Ondřejem Kobzou nabídl městu projekt multifunkčního využití Staroměstské tržnice. A, pozor, spoluautor projektu je provozovatel bratislavské Staré tržnice Gábor Bindics. Tak uvidíme, jak to dopadne. Projekt je na Pražské radnici a ta ho posuzuje…
Tolik o architektuře Bratislavy od návštěvníků. Příště, už na závěr série článků z tohoto nádherného města, se zamyslíme coby turisté a ´cizinci´ nad Bratislavou a jejími obyvateli.
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček, © Ing. Olga Koníčková