Bratislava má dva Dunaje aneb loudáme-li se po Promenádním běžeckém okruhu
Bratislava - srpen 2018
Týdenní pobyt na rozlehlé a bohaté město Bratislavu je málo. Je to pak běh na všechny směry, chceme-li poznat co nejvíc. Jenže běh už není pro naše nohy použitelný, navíc ve 35 stupních vedra, a tak jsme Bratislavou spíše courali. Dokonce i po tzv. Promenádním běžeckém okruhu. A proč také ne? Proběhnout snad vůbec nejkrásnější úsek Bratislavy - Dunajské nábřeží - by byl nerozum. Ten úsek se má ne proběhnout, vlastně ani ne projít, ten se má přímo prožít. Což chce čas, línou chůzi, oči i duši na stopkách a fotoaparát při ruce.
Mnoho zážitků jsme si přivezli z Bratislavy, ale procházka po Dunajském nábřeží, přesněji po Dvořákově nábřeží a Nábřeží arm. gen. L. Svobody, byla nad jiné. Šlo však jen o kilometr chůze od pozoruhodného administrativního komplexu River Park (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/poklady-u-dunaje-na-river-park-bratislava-aneb-galerie-pro-vsechny/) , až po Most SNP, o němž ještě psát budeme. Sotva kilometr s mohutným Dunajem po pravici a pod dominantním symbolem Bratislavy, Bratislavským hradem, v podhledu, po levici. Překrásné místo, známé i z mnoha filmů.
Dunaj - 2. nejdelší řeka Evropy a 30. na světě
Začněme oklikou, abychom byli spravedliví. Bratislava má Dunaje dva. Aby se nepletly, ten hlavní Dunaj je Dunaj. Ten vedlejší a malý Dunaj, je prostě Malý Dunaj. Vlévá se do toho velkého dál po toku od Mostu SNP a my jsme mu, v rámci našeho nabitého týdne ve městě na Dunaji, nevěnovali pozornost. Je to nefér, ale bylo to nutné. Nezbýval čas.Tak jsme ho raději věnovali Dunaji velkému, protože mnoho honců zajícova smrt, jak se říkává.
Pražák zvyklý na skromnou, byť citově mohutnou, Vltavu - zírá. A to v Bratislavě nemá Dunaj pořád ještě maximum, neboť nenabral ještě všechny ze svých tří stovek přítoků na pouti k Černému moři. Přes Dunaj se v Bratislavě klene pět mostů (dálniční Lafranconi, SNP, Starý most, nejnovější Apollo, z roku 2005 a dvoupatrový Prístavný most.)
Dunajské nábřeží lemují památky, ční nad ním Bratislavský hrad a Parlament.
Velebnost Dunaje až překrývá fakta. Třeba ten, že Dunaj cestou protéká desítkou států jako jediná řeka světa a Slovensko je třetím z nich.
Po Dunaji lze plout vyhlídkovými loděmi mnoha směry, včetně lákavé plavby k troskám hradu Děvín či na hraniční soutok s Moravou. My jsme si tu atrakci nedopřáli. Zážitek by to byl, navíc je na vodě chladněji než v ulicích, ale ten čas… Bylo by to pro nás přílišné zdržení.
Už jen ten výčet dominant Dunajského nábřeží, jež lze vidět z řeky jinak. Mimo Děvín, abychom to vzali po toku, Botanická zahrada Univerzity Komenského (tam jsme měli namířeno v poslední den pobytu, ale na zázračné doporučení paní Kleinertové z CT Gallery, v níž jsme, shodou okolností absolvovali i zajímavou výstavu, jsme poslední den věnovali jinému skvostu na Dunaji - Danubianě (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bratislava-ma-danubianu-aneb-komu-patri-bratislavska-cucorietka-cena-julia-satinskeho/).
Botanická zahrada tak zůstala nenavštívena. Na rozdíl třeba od bratislavské ZOO, kterou jsem si ujít nenechali. (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bratislava-ma-zoo-jeste-mladou-aneb-kde-rozdavaji-andulky-olinkam-z-blumentalu/).
Ale pojďme zpět. Po Botanické zahradě bychom při plavbě po proudu míjeli Slovenské archeologické muzeum, River Park, Bratislavský hrad, Most SNP, Slovenskou národní galerii, Výstaviště Incheba i Slovenské národní muzeum. Z řady rekreačních a zábavních lokalit bedekry upozorňují ještě na sad Janka Kráĺa, nákupní galerii Eurovea, Park kultury a oddechu a pláže u Karloveského ramena.
A jižně od bratislavského přístavu a chemického areálu Slovnaftu se Dunaj, v chráněné krajinné oblasti Dunajské luhy, odkazuje se ještě na spleť ramen, kanálů a jezírek (Chorvátské rameno dokonce mezi paneláky Petržalky) a vodní díla Hrušov a Gabčíkovo…
My jsme si ale dali první Promenádní běžecký okruh - pěšky
Promenádní běžecký okruh jsme neběželi, ale ani ho neabsolvovali celý. Jeho délka činí 10 kilometrů. Otevřen byl v roce 2013 jako ´Nový běžecký okruh na bratislavském nábřeží Dunaje.´ Vede po obou stranách Dunaje a start i cíl má u sochy Milana Rastislava Štefánika v Eurovei, kde je informační tabule s plánem trati, a dokonce i názorným návodem na rozcvičení (!). Pozoruhodný architektonický počin Eurovea jsme ale také museli oželet.
Iniciátorem běžeckého projektu byla společnost ´BeCool´ a nebylo snadné ji vytvořit.
Ani ne tak techniky, jako organizačně, díky mnoha povolením a souhlasům řady institucí.
Lodě, lodě, lodě
Dunaj je největší řeka Slovenska. Hlavním provozovatelem lodního využití je Slovenská plavba a přístavy - lodní osobní doprava, a. s. Provozuje Osobní přístav na dunajském nábřeží a škálu možností plavby, od vyhlídkových plaveb v rámci Bratislavy přes plavby po blízkém okolí (Devín, Čunovo s Danubianameulensteen Art Museum, Jarovské rameno) až po plavby za hranice (rychloloď do Vídně, či plavby k rakouským městečkům Hainburg a Ort han der Donau). Většina lodí v Bratislavě vyplouvá z Osobního přístavu mezi Mostem SNP a Starým mostem, ale i z dalších přístavišť (Vlčie hrdlo, Dunajský pivovar, Knajpa, River Park).
Pár faktů o Dunaji vůbec
Délka Dunaje je 2811 kilometrů. Pramení ve Schwarzwaldu (1078 m n. m.) a ústí do Černého moře. Protéká čtyřmi hlavními městy (Vídeň, Bratislava, Budapešť a Bělehrad).
Jméno dostal od Římanů podle boha Danubia. Dunaj u Římanů představoval severní hranici Říše. Ale římský název, vžitý dodnes, je podle legendy tak trochu omyl. Římané vyslali expedici proti proudu hledat pramen. Ta doputovala až do Schwarzwaldu, města Donaueschingen, kde objevili silný minerální pramen, řinoucí se do řeky. Už se jim nechtělo se dál trmácet do hor a lesů, a tak určili místo jako pramen a horní část toku k prameni za přítok. Pramen ale najdeme opravdu až v horách.
Pokud jde o slovenskou část Dunaje, tak jen co překročí hranici (soutok s řekou Moravou), vstoupí do Devínské brány a je v Bratislavě. Obteče podunajskou nížinu, kde tvoří hranici s Maďarskem, Žitný ostrov a Slovensko opustí za Komárnem, když zamíří do Maďarska. Cestou po Evropě nasbírá 300 silných říčních přítoků, z nichž desetina je splavná pro lodní dopravu.
Kráčíme podél řeky, aneb tři osobnosti a jeden poledník 
Hned po vykročení po proudu od centra River Park nás uvítal nám dobře známý arch. Dušan Jurkovič. (1868 – 1947). Ve věku 79 let dokonal život v Bratislavě. Na Slovensku je to mimořádně ceněná osobnost (nár. umělec, nositel Pribinova kříže a In memoriam řádu T.G.M. 1. třídy a v roce 2016 po něm byla - v Brně - dokonce pojmenována i tramvaj…).
Dušan Jurkovič byl architekt, ale jak bývalo zvykem renomovaných architektů, byl i designér, navrhoval i nábytek. Málo se ví, že byl také etnograf. Jeho architektonické dílo má úzkou vazbu na secesi a vychází z lidové architektury. Odborné seznamy uvádějí 18 klíčových TOP staveb podle jeho projektů. Prvním je impozantní Mohyla Milana Rastislava Štefánika, neopakovatelná je i Lázeňská budova v Luhačovicích. Nejvíc TOP staveb má v Brně. Pokud jde o Prahu, tak k TOP stavbám se tu řadí Vila dr. Náhlovského v Praze-Bubenči a v Bratislavě je to Kochovo sanatorium.
Dalším společníkem na naší pouti ponábřeží nám byl Samuel Mikovíny (1700 - 1750). Toho jsme ale neznali. Bylo nutno zapátrat a poučit se. Takže Samuel Mikovíny byl slovenský inženýr-zeměměřič, kartograf a polyhistor. Jeho kartografická činnost přinesla zlom v kartografii na Slovensku. Mimo to zřídil v Bratislavě i první Slovenskou observatoř (1733). Inu, člověk se může - jak vidno . poučit i na procházce kolem Dunaje a vzhlížením k Bratislavskému hradu.
Druhým průvodcem se nám stal Johann Andreas Segner (1704 - 1777). Ani jeho jsme neznali, a tak jsme se museli poučit také až doma. J. A. Segner rodák z Bratislavy byl jeden z nejznámějších vědců své doby. Matematik, člen akademií v Berlíně, Londýně a Petrohradě. Jako první využil reaktivní sílu vody a vytvořil první vodní trysku - Segnerovo kolo. Vypočítal i první důkaz Descartesova pravidla o znameních a hlavně - je otcem pozdějších vodních turbín (Kaplan, Pelton, Francis...). Je po něm pojmenován lunární kráter a asteroid.
Třetím mužem dějin, před nímž jsme cestou stanuli, byl Mikuláš Moyzes (1872 - 1944). Slovenský hudební skladatel, varhaník, pedagog a autor řady školních učebnic. Je označován za průkopníka realistických tendencí ve slovenské hudbě, za předchůdce slovenské hudební moderny a svými učebnicemi přispěl výrazně k rozvoji slovenského školství.
Každé město má svou rovnoběžku a svůj poledník. I Bratislava. Bratislavský poledník protíná severovýchodní věž Bratislavského hradu. O jeho ´zhmotnění´, tedy vyznačení, se ale postaral právě výše zmíněný Samuel Mikovíny. Ten ho totiž dokonce využíval jako výchozí bod svých map. Památník s vyznačením poledníku ale vznikl až v roce 1997. Zeměpisná délka Bratislavského poledníku je 17 stupňů a 6 minut východní zeměpisné délky.
A překvapení na konec - Mauzoleum Chatama Sofera
Dá se říci, že za vše v tomto případě může náš, český sochař Jaroslav Róna. Fotografovali jsme si jeho sochu - Mýtická loď (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/jaroslav-rona-myticka-lod-aneb-kdyz-vzdavame-hold-dunaji-a-bratislave/ ). Nachází se na nábřeží armádního generála Ludvíka Svobody. Při focení Mýtické lodi, jsme si ale všimli, že naproti, prakticky přes ulici, je jakýsi zajímavý objekt. Přešli jsme a zjistili, že jde o Mauzoleum Chatama Sofera.
Chatam Sofer (1762 - 1839)
byl rabín bratislavské židovské obce
a
představitel tradičního židovského učení v Bratislavě.
Jak jsme později vyčetli, jde o poutní místo Židů. Nejen bratislavských, nejen slovenských, ale i zahraničních. Otevřeno bylo v roce 2002 u příležitosti 240. výročí Soferova narození. A co víc, tenhle zajímavý, v době naší návštěvy bohužel uzavřený objekt, je zařazen do nominace na zápis do světového dědictví UNESCO.
Na místě dnešního Mauzolea byl v 17. století založen nejstarší židovský hřbitov v Bratislavě, využívaný až do roku 1847.
V roce 1942, po velké povodni, byla ale většina hrobů zatopena. Zachovalo se jich jen 23 a 41 náhrobků. Naštěstí i hrob samotného rabína Chatama Sofera.
Za II. sv. války se tu prováděly úpravy komunikace, hloubil se tunel pro městskou dopravu (také jsme jím projížděli) a hrob se ocitl pod úrovní terénu. To vedlo k tomu, že byl zakryt betonovým stropem. Tak zůstal zachován až do roku 1989. Poté byl z finančních příspěvků Židů z celého světa celý objekt rekonstruován. Vyžádalo si to i posun tramvajové trati. Vznikl tak prostor pro pietní místo, pro návštěvníky, a zachované hroby se zrestaurovaly. Nutno říci, že už pohled zvenčí na architektonické řešení, jež vypracoval Ing. Arch. Martin Kvasnica (* 1958) působí duchovně. Kvasnica vyšel z toho, že hroby jsou už v podzemí, a tak nad nimi vytvořil umělý pahorek se skleněnými stélami.
Do hrobky se tak vstupuje lávkou přes původní hřbitov, pokrytý vrstvou jemného štěrku. Lávka vede do černého hranolu z pohledového betonu, ztvárňujícího hrobku. Hranol pak symbolizuje propojení současnosti a minulosti. Uvnitř je - jak jsme vyčetli - prostor opatřený skleněnou stěnou s výhledem na hrobový areál určený těm, jimž náboženské předpisy nedovolí vstup na půdu hřbitova. Odtud vede ocelové schodiště až k hrobům. Stropy nad hroby symbolicky kryjí skleněné desky vnějších stél, jež pronikají až na povrch a zároveň prosvětlují prostor dole. Ačkoli jsme samozřejmě uvnitř objektu nebyli, místo působilo už zvenku spirituálně a nesporně se jedná o řešení, hodné místa samého, stejně jako Soferova celosvětového významu. A tak si dovolujeme přidat alespoň malou virtuální prohlídku, jakou každému zájemci nabízí oficiální web Mauzolea Chatama Sofera.
(https://www.chatamsofer.sk/uvod/video)
Co dodat?
Že po skoro až mystickém závěru, jenž ale vyznívá optimisticky, neboť dokazuje, že lidé nejen boří (bohužel daleko aktivněji), lidé také památky a památná místa zachraňují a zhodnocují (to je ale - žel - vzácnější, a tím i cennější). Tak už zbývá jen jediné, naznačit, kam naše pozornost a kroky zamíří příště. No, kam? Tam, kam jsme vzhlíželi po celou cestu po nábřeží Dunaje, tedy na ostroh po naší levici, kde sídlí Slovenský parlament a hlavně Bratislavský hrad. I ten se právě citlivě opravuje. Tak se máme na co těšit. Ale o tom, až zase někdy příště.
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková