Bratislava kolem nás aneb bratislavský čumil…
Bratislava - srpen 2018
Každé město, jež navštívíme, má svou specifickou atmosféru. Tvoří ji krajina, architektura, lidé, ulice, ruch, prostranství a zeleň. Nebo šeď. Jak kde. V Bratislavě za našeho pobytu byla vzdor suchu, vedru, všemu, sytá zeleň. Sucho jak na Sahaře, a zeleň kdekoli zelená, šťavnatá. Podivovali jsme se. V Praze byla tou dobou zeleň spálená a zvadlá. Jak to?
Hovořili jsme o tom s jedním místním a ten nám to „vysvětlil“. Prodáváme, jak jsme koupili, bez záruky. Bratislava a Slovensko leží na vápencovém podloží. To saje vodu a je-li třeba tak ji vrací. Čechy jsou prý na žule.Ta vodu nepřijímá a ještě se ohřívá. Zní to logicky, ale co pravdy v tom je, nevíme. Ale v Bratislavě bylo opravdu zeleno. A jinak?
Veřejný prostor
Veřejný prostor či prostranství jsou místa přístupná veřejnosti.
A nejsou to jen parky, náměstí, zákoutí, ale i veřejně přístupný exteriér vnitrobloků i vnitřního prostoru budov. Veřejným prostorem jsou tedy místa města přístupná bez omezení a určená k obecnému užívání. Americký sociolog, ErvingGoffman, expert na veřejný prostor, to definoval takto:
"Veřejný prostor je protiklad prostoru,
kde chování a jednání určuje vlastník či správce“.
Historie veřejného prostoru sahá jako vše až do starého Řecka. Tam vznikaly tzv. agory, shromaždiště, kde se lidé mohli veřejně vyjadřovat. Ve středověku byla hlavním veřejným prostorem náměstí. Dnes je veřejný prostor to, co jiný moudrý muž Camil Sitte vtipně charakterizoval takto:
„Veřejný prostor je přerušení jednotvárného moře domů.“
Ano, dnes nostalgicky vzpomínáme na prostor, kde jsme hrávali kuličky, skákali panáka, provozovali staré zvyky. Ale občasné aktivistické pokusy o vyvolání té doby a onoho využití veřejného prostoru (Zažij město jinak apod.) jsou marná gesta a zábavní skanzen daného dne. Vzpomínkové praktiky ve veřejném prostoru už do dnešní doby nenávratně nepatří. Žel…
A tak dnes všude a vždy vstupujeme do veřejného prostoru, jakým se snaží město demonstrovat své postavení, záměry i danou lokalitu.
Což chtěl tento úvod sdělit.
Náš zájem o to, jaký veřejný prostor nabízí Bratislava a jak nám demonstrovala své postavení a záměry?
Stačilo bloumat ulicemi. Což turisté, tedy ti, našeho typu, dělají od první minuty po té, co složili někde hlavu ve své dočasné základně. A o té jsme už informovali v našem článku: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bratislava-blumental-aneb-kde-docasny-domov-nas/
Artefakt, čili umění ve veřejném prostoru
Artefakt je cosi spojeného s uměním, dílo stvořené člověkem, čili výtvarné umění. Něco, co má sdělovat, vyjadřovat, symbolizovat a ve veřejném prostoru navíc i doplňovat, zdobit, krášlit a symbolizovat. Artefakt pak může být umístěn v každém veřejném prostoru.
Jde hlavně o pomníky, jež mají něco připomínat, spojovat minulo se současnem. Ale umění ve veřejném prostoru nemusí být jen pomník. Je to vše, co tam člověk dal, aby tím sděloval, místo zdobil a zhodnotil. Tedy socha, skulptura, a třeba obraz, či často diskutované - graffiti.
Pokud jde o umělecká díla všech druhů a kategorií ve veřejném prostoru, nestačili jsme v Bratislavě otáčet hlavy a fotografovat. Pokud jde o graffiti, byli jsme ale překvapeni…
Graffiti jak šafránu?
Těžko říci. Bratislava je rozlehlá a mnohočetná. Od klasiky po modernu. Od vzorně udržované lokace po brownfield i ruiny. Jak u nás a všude. Ale graffiti nic moc. Možná jsme chodili, co se četnosti graffiti týče, po špatných místech, možná jsou bratislavští writeři a sprejeři ukázněnější než u nás, kdo ví? Ale v Praze, jak víme, je posprejované a počmárané vše bez ohledu na památku, čerstvou fasádu či prýskající zeď nějakého slumu. Ale v Bratislavě ne.
Přitom graffiti, ať chceme nebo ne, je už neoficiální výtvarný projev ve veřejném prostoru. Od rytí, psaní, škrábání leptání až po malbu, která se dnes děje hlavně pomoci sprejů. A jako u všeho je špatné a dobré. Graffiti - kdysi pilíř Hip hopu, protestu, se už vžilo jako městský folklór. Jen pramalý zlomek lze ale brát za streetart, jenž už běžně vstupuje do renomovaných galerií, jeho tvůrci odkládají masky anonymity a pořádají výstavy. (Keith Harring, Jean Michel Basquiat či Banksy). Nic takové jsme v Bratislavě neobjevili.
Škoda. Ale ani město zaplevelené zoufalými tagy pseudoumělců a kazitelů. To naštěstí.
Ale dokonce ani něco jako mural art,
tedy nejsoučasnější umělecký směr
- velkoplošnou malbu stěn ve veřejném prostoru.
Ten - na rozdíl od street artu či grafitti, vznikajících ilegálně, vzniká legálně.
Ale ani reklamní mural-artová díla,
ani opravdová umělecká díla jsme neobjevili.
Ale opakujeme znovu.
Třeba jsme se pohybovali v tomto směru na špatných místech.
Pomníků, soch , pamětních desek a objektů nepočítaně. Hurá!!!
Je to těžké. V cizím městě. Líbí se vám a zajímá vás moc věcí. Ale v rámci pouhého jednoho týdne nelze vše probádat, objevit, zapamatovat si a zaznamenat. Až z fotek jsme zpětně zjistili, že jsme minuli řadu osobností, významných připomínek a zajímavých zastavení.
Mnohé známe, mnohé si umíme zařadit a jiné nám- cizincům či nevzdělancům - neříkají nic.
Anton Petrák, příslušník zahraniční armády, podle uniformy hrdina bitvy o Anglii, Ludovít Štúr, jedna z největších slovenských osobností a mimochodem i „kolega“ novinář, co založil 1. 8. 1845 Slovenské národné noviny, které dnes nově vydává Matica Slovenská.
Nebo T. V. Wilson, americký prezident z doby vzniku ČSR, P. O. Hviezdoslav, další postava nad jiné, Džavaharlar Néhru, indický prezident, který byl v Bratislavě na jednání a ubytován, či třeba Imrich Lichtenfeld, sportovec, který nám sice znám není, stejně jako třeba Dr. A. Kolísek či István Széchenyi (že by ten, po němž jsou v Budapešti pojmenované vrchy?).
Některý pomník či připomínka nám ale znám být ani nemusí, a přesto má výmluvný příběh. Jako v případě Dávida Unreicha - zápasníka, mistra světa.Ten příběh je hodně smutný. Nápis na desce praví, že se mu podařilo uprchnout před nacisty. Ano, ale dole na chodníku pak spatříte i u nás známé zlaté tabulky se jmény ostatních jeho příbuzných, kteří to štěstí neměli…
Ale jsou i pomníky ohlasu dějin. Třeba Blatec - 1. mince ražená v Bratislavě v 1. st. př. n. l. či něco z druhého konce dějin, Sviečková manifestácia, jež napomohla novodobé historii. Hodně fotografií, zastavení, pohledů a ještě to není vše. Jen hledáme, potkáváme a dáváme se oslovovat.
Čumil
Jednu sochu jsme ale hledali. A našli. To by nebyla pro nás Bratislava úplná (což ale stejně není možné chtít). Čumil! Bratislavský Čumil! Jedna z asi vůbec nejznámějších soch Bratislavy a jedna z největších atrakcí centra. Což můžeme potvrdit. Stále byl v obležení, někdy doslova, stále byl fotografován, stále se k němu sbíhali děti i dospělí.
Bronzová socha od Viktora Hulíka byla osazena 26. 7. 1997 a už patří k nejfotografovanějším sochám Bratislavy. Našli jsme ho na křižovatce Laurinské, Panské a Rybářské brány. Že prý jsou obdobné sochy i v jiných městech, vč. Ruské federace. Asi ano. Ale Čumil Bratislavský čuměl na nás, když jsme jedli zmrzlinu. A tak má přednost před - možná? - jemu podobnými.
Hans Christian Andersen
Autorem sochy je akademický sochař Tibor Bartfay a vytvořil ji v roce 2006 jako svůj dar dětem, a to bez nároku na honorář (!). Osazení zajistila iniciativa Občanského sdružení (OZ) Hanse Christiana Andersena a Mezinárodního domu umění pro děti Bibiana.
H. Ch. Andersen (2. 4. 1805 - 4. 8. 1875), dánský spisovatel a největší světový pohádkář. Napsal jich 156 a vesměs se staly klasikou (Princezna na hrášku, Ošklivé káčátko, Císařův slavík, Císařovy nové šaty, Statečný cínový vojáček, Křesadlo a Malá mořská víla). Psal i verše, romány a divadelní hry. Jeho pohádky jsou zvláštní tím, že vesměs dobře nekončí. A charakterizují se jako příběhy s pohádkovými motivy, pro děti i dospělé.
Proč nás tak H. Ch. Andersen zaujal? Vždyť s Bratislavou, pokud víme, neměl nikdy nic společného.
Důvody byly dva. Autor těchto řádek ve své době přepsal Ošklivé káče ve verších do 117 slok. Nikdy nevyšlo, tak dobré není, ale mnoha známým a jejich dětem v průběhu let už udělalo radost, byť v neumělé ruční vazbě. (Nebo se tak alespoň tvářili). Vždy však bylo a je bez ilustrací. Původní verze je ale měla. Vytvořila je jedna nadaná kolegyně. A autor, džentlmen, jí ten jeden originální exemplář věnoval, čímž dodnes je to jeho „veledílo“ bez ilustrací.
A druhý důvod? Po několik let jsme se synem trávili prázdniny v Poděbradech, v kempu. On tam byl dva měsíce, my se s ženou střídali po týdnech. Ono by to s ním ani déle vydržet nešlo. Zprvu stan, pak chatka. A na týden, který autor těchto řádek trávil se synem, vyšel příjezd dánského souboru s nastudováním dánského muzikálu dle Andersena - Slavík. Dánsky Nattergal. V dánštině. Ale fantastický muzikál. Nezapomenutelný. Hráli ho v zahradě poděbradského zámku a přehnala se přes nás při tom bouřka. Oni hráli dál a my dál poslouchali. Za dva dny byla repríza. Nechyběli jsme a už naštěstí nepršelo. Hudební motivy si syn dlouho přehrával na klavír a já dlouho na služebních cestách do Německa sháněl CD s muzikálem Nattergal. Marně.
V Dánsku jsme nikdy nebyli. A když jsem pak ptal na jedné tiskové konferenci dánské delegace, jež k nám přijela zahajovat „Rok H. Ch. Andersena“, vůbec netušili, že takový muzikál u nich vznikl. Dnes už si nepamatujeme nic. Jen ten nádherný zážitek…
Pomník Johanna Nepomuka Hummela, aneb stěhovavý pomník skladatele
Pomník J. N. Hummela nás zaujal, aniž bychom příliš moc věděli o této postavě. Ano, jméno jsme znali, ale podrobnosti… A když budeme upřímní a nediskrétní, tak skoro víc než tmavá busta s patinou času na vrcholu pylonu, nás zaujali „prdelatí“ andělíčci, pnoucí se k jeho majestátu. Když nebylo lze lovit v paměti, zalovili jsme ve zdrojích. A hle, rozjasnilo se.
Tak předně pomník je národní kulturní památka Slovenské republiky. Setkali jsme se ním naStarém Městě, na Hviezdoslavově náměstí, před velvyslanectvím Spolkové republiky Německo.
Zapátrali jsme a zjistili, že pomník je z roku 1887 a byl věnován Hummelovi (1778 - 1837) coby významnému rakouskému skladateli proto, že se v Bratislavě narodil. Instalován byl včšak až v den 50. výročí skladatelova úmrtí. Autorem je bratislavský sochař Viktor Tilgner.
Pomník je vytvořen z kararského mramoru, tedy nablýskaní jsou nahatí baculáčci, busta Mistra je z bronzu. Je dost vysoko, tak vám to nepřijde, ale musela být vytvořena v nadživotní velikosti, aby nezanikla při pohledu na rozměrný a vysoký pomník. Jak jsme se dočetli, už tenkrát, ostatně jako vždy dosud, nebyly peníze na realizaci. Otevřenou hlavou byl vynalézavý bratislavský archivář (J. Batko mladší), jehož napadlo zorganizovat šňůru benefičních koncertů Mistrových děl a sérii výstav věnovaných Mistrovi. Z výtěžků dofinancoval celý pomník.
Pomník ale původně nestál, kde jsme ho našli. Stěhoval se a opakovaně. Prapůvodně stál před Slovenským národním divadlem proti fontáně.V roce 1904 se stěhoval do parku před kostel kanonistek Notre Dame. Tam vydržel ke spokojenosti všech do roku 1945. Tehdy ale bylo rozhodnuto, že cenné místo musí uvolnit Pomníku osvoboditelů.
Otázka dál zněla, kam s ním? Dočasné stál na Rybném náměstí před Neszterovým palácem, ale i tam nespočinul věčně a zase se stěhoval. Do zahrady za Grasalkovičovým palácem. No, a po poslední rekonstrukci byl vrácen před budovu Německého velvyslanectví, kde jsme ho potkali my. Nevíme, zda kniha rekordů uvádí nejstěhovanější sochu světa, ale pan Hummel by nemusel být bez šance.
My jsme Hummela našli už ve skvělém stavu, ale ani to tak nebylo vždy. V roce 2002 musel chudák absolvovat náročnou rekonstrukcí, protože byl úplně v dezolátním stavu. Na vině byl sice i zub času, ale navíc i nevybité a vybíjející se choutky bezduchých vandalů.
K panu Hummelovi malý dovětek. Byl to tedy rakouský hudební skladatel, ale i klavírista, dirigent a hudební pedagog. Jeho hudba se označuje jako typická pro dobu mezi zanikajícím klasicismem a nastupujícím romantismem. Zajímavostí je, že byl při křtu pojmenován po českém světci Janu Nepomuckém, nebo to, že se v osmi letech stal žákem samotného W. A. Mozarta. Ten byl prý tak ohromen chlapcovým nadáním, že ho plné dva roky nejenže učil, ale i ubytovával. Dokonce s ním Hummel směl jednou vystoupit i na Mozartově koncertě…
Joseph Haydn zase pro Hummela zkomponoval speciální klavírní sonátu, a když ji Hummel uvedl v Hannoverské koncertní síni, skladatel mu osobně složil hold. Ve Vídni Hummel studoval s mladým Beethovenem.A i když se stali přáteli, Beethoven na Hummela působil po tvůrčí stránce negativně. Hummel si vedle něj připadal jako skladatelský neumětel. Ale nebyl. Což dokázal svým dílem, jež začalo být zase oceňováno s nástupem 20. století.
Pomník holocaustu na Rybném náměstí
Zcela jinak nás zaujala modernistická skulptura Památník holocaustu v Bratislavě. Dílo z roku 1996. Připomíná temné místo světových dějin, a to mimořádně apelativně. Což je dobře. Je třeba to připomínat. Ani ne tak se slzou v oku, ta už nikomu nepomůže a nic nezmění, ale s uvědoměním a pevnou vírou, že tudy a taková cesta už nikdy nesmí vést.
Skulptura je výmluvný symbolem deportace Židů do koncentračních táborů, jejich povětšině navždy opuštěných domů a nakonec i brutální demolice židovské čtvrti. Dvě reliéfní tabule na plastice naznačují náhrobní kameny. Na deskách se promítají vjíždějící a vycházející stíny - symboly těch, co se už nevrátili a menšiny těch, co se vzdor všemu osudu navrátili. Autory tristního, ale působivého díla jsou arch. Peter a Lucia Žalmanovi a ak. sochař Milan Lukáč. Všechna čest.
Socha strážce ve stráži s fontánou pitné vody na zadní straně
Ale abychom nekončili jenom tak pateticky. Na svých toulkách ulicemi města jsme objevili i „Poslední městskou strážnici.“ A opravdu s pítkem na zadní straně, jež jsme - my důchodci - lačně toužili, leč neuměli použít. Čilé moderní dítko nás vidělo a ochotně a rádo předvedlo, co ono, zvládne, zatímco stařečkové to neumějí a oživilo nám ho. Díky mu.
Když jsme pak zapátrali, nejen po tom, jak se ovládá to pítko, ale i o co jde, zjistili jsme, že Mestská strážnica aktivně sloužila v letech 1767 až 1860. Původní dřevěnou zlikvidoval požár, tak nová (z roku 1767) už byla zděná (autor, stavitel M. Walch). Roku 1860 však byla pro nepotřebnost odstraněna. Dnes zhruba na témže místě stojí ta námi potkaná plastika jako upomínka na stanoviště historické stráže na Hlavním náměstí. Autory jsou slovenští architekti Otto Grossman a Juraj Šimko a slovenský sochař a malíř Marián Prešnajder.
A kytička nakonec
Do veřejného prostoru patří i květiny, dekorace, zeleň. Nevím, zda jsme byli nepozorní a více koukali na věci hmotné než kvetoucí, ale květinových dekorací jsme moc nepotkali.
Zeleň, jak řečeno v úvodu v Bratislavě byla. Sytá šťavnatá a plno. Ale malebných květinových zákoutí pomálu. Ale jak opakujeme, možná jsme v tom týdenním letu nestihali vše vidět, potkat a vnímat. Nestihli jsme totiž ani botanickou zahradu. Dokonce jsme kolem jeli, ale čas nebyl. To zoologická zahrada, ta nám neunikla. Tak někdy příště o zvířátkách v ZOO Bratislava.
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková