Bratislava - Blumentál aneb kde dočasný domov náš ?!
Bratislava, srpen 2018
Když míříme na ´studijní´ pobyt, hledáme strategické místo ubytování. Kritéria jsou tři. Prvním je, aby to bylo co nejblíže místa, kam dorazíme při příjezdu. Druhým je, aby odtamtud bylo pokud možno všude blízko. A třetím je rozumná cena.
Nepotřebujeme komfort, výkrmnu a servis. Hledáme ubytování, kde lze přespat, smýt prach z celodenních cest, uložit potřebné, nabít foťáky i mobily a prostudovat si plán na další den. Nic víc. Jsme tam, abychom poznávali a těkali všude, kde se dá, a nekrněli na - byť luxusním - místě.
Když jsme mířili do Bratislavy vlakem, hledali jsme bod co nejblíže nádraží, co nejméně daleko od centra a s dostatečnou zásobou místních spojů, neboť tohle město neuběháme. A při výběru základny jsme se nezaměřili na hotely, na penziony, ale na osvědčené ubytovny. Nejlépe studentské. Osvědčily se nám už na našich podobných pobytech v Českých Budějovicích i ve Znojmě. A bylo to super. V Ostravě jsme sice byli v ´penzionu´, ale jak se později projevilo, šlo o vysloužilý hodinový hotýlek, vybavení to potvrzovalo, ale byl vzdálen asi čtvrt hodiny od nádraží a deset minut od spojení do centra k radnici. Účel světil prostředky.
Stejně jsme tedy vybírali ubytování i v Bratislavě. Po delším internetovém zkoumání jsme objevili studentskou ubytovnu, co funguje i o prázdninách. 20 minut pěšky od nádraží a 5 minut na křižovatku s plejádou dopravních spojů. No, neberte to… Na druhé straně internetu byla akční, milá a ochotná paní Elena Trochtová, která nám vyšla vstříc, dokonce i v posunu původního termínu, zaviněném menší operací jedné z našich čtyř nohou. No, senzace.
Studentský domov Jura Hronca
Naším týdenním domovem se stal domov studentský - Domov Jura Hronca. Už název byl autorovi těchto řádek na první poslech sympatický. Coby dávný příznivec slovenského popu, rozhlasové Zákruty, Slovenské hitparády, ducha - bohužel předčasně zesnulého - slovenského popu, Ivana Úradníčka, ale i tajný ctitel Zuzky Lonské, obdivovatel invence Ivana Krajíčka, sběratele desek Prúdů Pavola Hammela a dalších, mu vytanulo jméno orchestru Braňo Hronce. Ale něco nehrálo. Muzikant byl Hronec, ale Braňo, ne Juro… Tak zvídavá povaha vysloužilého novináře zapátrala (dnes je ku pomoci internet, to je ale to jediné pozitivní, co na něm je) a zjistila, že jde o někoho úplně jiného.
Jur Hronec
Ano, ač se to z českého jazykového hlediska zdá divné, tenhle Hronec nebyl Jura či Juro, jako třeba Jánošík, ale byl opravdu Jur. A nebyl to jen tak někdo. A dokonce stojí za zmínku.
Akademik Jur Hronec (17. 5. 1881 - 1. 12. 1959) byl významný slovenský matematik a vysokoškolský pedagog. Původně kluk z dědiny Gočovo u Rožňavy, kde odmaturoval, vystudoval univerzitu matematiky a fyziky. Studoval - jak bylo tehdy zvykem nejen doma, ale ku prospěchu věci i v zahraničí. V seznamu měst a univerzit najdeme totiž i naši pražskou, kde studoval v letech 1922 - 1923. Inu, byli jsme jeden stát a svět je malý. Doktorskou disertační práci z oblasti diferenciálních rovnic zase obhájil roku 1912 u profesora Ludvíka Schlesingera v Giessenu. Habilitoval pak na Karlově univerzitě, v roce 1923. Od roku 1924 do okupace v roce 1939 byl profesorem matematiky na brněnské ČVÚT. Hronec se celý život věnoval hlavně diferenciálním rovnicím a studiu Fuchsovy teorie lineárních diferenciálních rovnic, jež zobecnil. Co to je, nevíme ani ze škol, ale Hronec o tom napsal řadu vědeckých publikací a vysokoškolských učebnic. Matematika nikdy nebyla naší nejsilnější stránkou, tak vynechme soupis názvů hlavních děl.
Podstatné je, že první učebnici pro vysokou matematiku publikoval v roce 1923, už po studiu a poslední v roce 1958 rok před svým skonem.
A k tomu odborné články a přednášky na celostátních i mezinárodních konferencích a sympoziích.
Slovensko si ho považuje mimo jiné i proto, že se zasloužil o vznik a rozvoj technických a přírodovědných vysokých škol na Slovensku. Největší péči ale věnoval ´své´ katedře matematiky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Uvádí se, že tam odchoval plné dvě generace slovenských matematiků. Získal řadu ocenění a řádů. V Bratislavě jeho jméno nese gymnázium a námi týden obývaný internát.
Bernolák
Internát - Studentský domov Juro Hronca - se nachází na Bernolákově ulici ve čtvrti Bratislava 1. V jeho okolí je k dispozici minimálně 10 linek tramvají a několik autobusů a trolejbusů. Hlavní spoj do centra trvá 5 minut. Takže, ideálně splněné našich podmínky.
Studentský domov Jura Hronca provozuje Slovenská technická univerzita v Bratislavě jako účelové zařízení. Jak jsme zjistili, Studentský domov Jura Hronca se v hantýrce studentů zove důvěrně po ulici, kde se nachází, tedy Bernolák. A ubytování? Prostorné, pohodlné, dvoulůžák se sociálním zařízením. Zmíněná paní Trochtová nám (asi s vzhledem k naší pooperační noze) přidělila přízemí s výhledem na sousední evangelický kostel, jenž byl v noci nasvícen. Ideální stav. Až na maličkost: přes den bylo 35 stupňů a v noci jen o něco méně. Ale otevřít okno dokořán znamenalo hledět face to face kolemjdoucím nočním chodcům. Tak jsme s tím museli opatrně. Jinak by to byl nádherný stav usínat s pohledem na osvícený kostel pod nebem posetým hvězdami. Třeba by kousek osvícení osvítilo i nás. Takhle jsme okno přivírali a záhy i oči.
Stavbu navrhl tým architektů (Ing. arch. Ľ. Jendreják, Ing. arch. Ferdinand Koneček, Ing. arch. Ilja Skoček, Ing. arch. Ľubomír Titl a Ing. arch. G. Tursunov) v roce 1960. Vyžádal si to narůst vysokoškoláků z Bratislavy a odjinud.
Vznik budovy má zajímavou historii.
Prvotní návrhy byly výsledkem zadání pro studenty Stavební vysoké školy technické na Katedře architektonické tvorby. Tedy studenti studentům. Návrhy pak byly rozpracovány odborníky na bytovou architekturu.
Dokončený Bernolák se tak stal prvním z připravovaných zařízení pro studenty v Bratislavě. Internátní komplex má kapacitu 2 tisíce studentů a zaujímá poměrně malý pozemek. Ocenili jsme, že se Bernolák nachází v centru Bratislavy, mezi ulicemi Legionářská, Radlinského, Bernolákova a Kmeťovo náměstí.
Umístění ale nebylo prvotně míněno jako vhodné pro turisty, jako pro nás, ale proto, že v té době se tu na Náměstí svobody rozrůstal nový vysokoškolský areál. Pozemek vyhrazený stavbě (2 ha) nutil architekty koumat o účelném využití místa.
Odborné materiály hovoří o
„zajímavé hmotové kompozici, efektně vyjadřující vnitřní dispozici.“
A očekávané hemžení studentů kolem vchodu
bylo moudře směrováno do poklidné a málo frekventované ulice Bernolákovy.
Odborný posudek budovy uvádí: „Hlavní hmota je řešena jako výšková budova s fasádou tvořenou pravidelným rastrem oken. Ta je prostorově členěna na dvě rovnocenné části, které spojuje subtilní hmota prosklené chodby na každém podlaží, vyvolávající pocit přemostění mezi oběma částmi. Propojení je vzdušné, odlehčující těžkopádnou hmotu ubytovacích traktů. V hmotách stavby se uplatňuje výšková gradace. Níže objekty jsou situovány do ulice Radlinského, a tím uvolňují hustou zástavbu v okolí dopravního uzlu Račianske mýtné. Stavebně jde o kombinaci materiálů: ocel, beton a velkopanelový systém. Doplňují ho rámové konstrukce oken, často na celou výšku konstrukce podlaží. Tím je dosaženo dokonalé prosvětlení frekventovaných částí budovy. Citlivě architektonicky ztvárněný celek je doplněn výtvarnou výzdobou exteriéru a interiéru.“
Pokoje jsou tedy umístěny ve výškové budově, a to formou obytných buněk s předsíňkou, samostatným hygienickým jádrem a pokojem se 2 či 3 lůžky. Administrativa a služby jsou v dvoupodlažní části budovy, která má i společenskou a sportovní funkci. V suterénu je kuchyně, gymnastická tělocvična, vodní hospodářství, šatny a vstup do bazénové části. To však nebylo o prázdninách v provozu. Snídaně jsme si dělali sami, a tak jsme litovali jen absence bazénu 12,5 x 25 m. Nahradil nám jej náš výlet na Zlaté písky. Ale o tom bude ještě někdy řeč. Do areálu jsou zahrnuty i sportovní plochy, ale bývalé. Ty teď jsou ve špatném technickém stavu. Řečeno diplomaticky…Tolik k ´našemu´ Bernoláku,
Kostel před našimi okny
Zmínili jsme, že z oken byl vidět evangelický kostel. Samozřejmě jsme se o něj zajímali. Za našeho pobytu nebyl otevřený, tak dovnitř jsme nepronikli, ale i tak nás zaujal. Nachází se v zeleném pásu podél Legionářské ulice a ve funkcionalistickém slohu. V roce 1997 byl zapsán do ústředního Seznamu památkového fondu SR a od roku 2002 je národní kulturní památkou SR.
Evangelický kostel na Legionářské slouží evangelíkům augsburského vyznání na Slovensku. Vysvěcen byl 1933 Samuelem Štefanem Osuským v roce 1933. Architekt kamenné funkcionalistické stavby byl arch. Milan Michal Harminc a dílo dostavěli v roce 1932.
Kostel vyniká precizním cihlovým kabřincovým povrchem, má zajímavě asymetricky situovanou kostelní věž, typicky funkcionalistickou plochou střechu a prý i funkcionalisticky strohý interiér. V parteru jej zdobí výrazný travertinový obklad, uvnitř, po stranách, v převýšení sálového prostoru je chór. Kostel není solitér, ale tvoří součást dalších staveb - fary a internátu.
Bernolákova ulice
Ulice, kde jsme měli náš bratislavský azyl, Studentský domov Jura Hronca, patří do Starého Města 1 a existuje už dlouho. Do roku 1879 se jmenovala Leyerova a do roku 1921 Walterskirchenova.
Leyer byl majitel domů v ulici a Georg William Walterskirchen šlechetný baron (1796 - 1865), jenž se staral o chudé. Ten spoluzaložil první železniční trat Bratislava - Trnava. A Antona Bernoláka (1762 - 1813) známe z učebnic na základní škole jako slovenského jazykovědce a kodifikátora první spisovné slovenštiny.
Z více jak 150 let historie ´naší´ ulice plyne, že nebyla vždy taková, jak jsme ji poznali. Vyčetli jsme, že tu byl původně vinohradnický záhon (do roku 1916) a stálo tu 8 domů, 2 stavební podniky a sklad cementu. Od roku 1925 tu byla vozatajské kasárna. Od roku 1930 dlažba. Dnes se zde kromě Studentského domu na rohu Radlinského a Bernolákovy ulice nachází ještě zajímavý tzv. Bytový dům, nazvaný Práce, dílo to slovenského architekta Desiderata Quastlera.
Nový Blumentál
Tramvajová stanice a celá oblast má jméno Blumentál. Jde dnes o rozvojové místo, kde se stále staví. Část moderních objektů už je, část mohutně vzniká. Rezidenční projekt Blumentál má typickou skladbu podobných projektů: byty, apartmánové byty, obchodní a kancelářské prostory a dokonce má vzniknout i náměstí.
Nová zástavba zachovává půdorys původní zástavby, tedy sevření ulicemi Mýtná a Radlinského. A nutno říci, že při kratičkém ranním startovacím a večerním návratovém kontaktu jde o pohledný areál o ´nekrabicové´ sofistikované architektonické řešení s využitím nápaditých desénových prvků. Je to, jak se říká, dobrá adresa. Je to odtud jen 1,6 km k Michalské věži, 1,8 km k aréně Ondreja Nepela, 2,8 km k Bratislavskému hradu. Incheba je 4,4 km daleko a letiště Bratislava 7 km.
Starý Blumental
Území Blumentál zahrnuje Nemocnici - Staré město, Železniční nemocnici a polikliniku, objekt správy sociálního zabezpečení.
Blumentál či Květná dolina byl od 18. století až do 1. pol. 20. století samostatnou částí Bratislavy. Vznikl v místě dnešní Vazovovej ulice a ve 2. pol. 18. st. šlo o vnější předměstí Bratislavy, severovýchodně od předměstských palisád. Koncem 19. st. se Květná dolina označovala také jako Nové Město.
V roce 1840 se tak Bratislava dělila na tři části: vnitřní město, vnitřní předměstí a vnější předměstí - Blumenthal. I když se později statut Květné doliny, Blumentálu či Nového Města měnil, používalo se dál hlavně jméno Blumenthal. Dominantou lokality byl a je římskokatolický Kostel Nanebevzetí Panny Marie v novorománském stylu od architektů Fridricha Rumpelmayera a Emila Bresslera na rohu mezi Florianským náměstím a Blumentálskou ulicí v letech 1885 - 1888. Kostel byl prohlášen také za Národní kulturní památku SR. Jezdili jsme a chodili kolem, ale ani ten jsme nenavštívili.
Poznávat je krásné, ale jíst se musí
Zde si dovolíme malou vsuvku o našem stravování při pobytu v Bratislavě. Ano, snažíme se vždy a všude zkoušet různá pohostinství a různé menu. Bratislava byla ale trochu výjimkou. Proč? No, první večer po příjezdu a základním prozkoumání okolí nás nohy a světelné upoutání dovedlo do nepříliš osobní restaurace na Račianském mýtu.
Další den jsme zastavili pro změnu v jedné běžné pouliční nárožní restauraci na Radlinského ulici - určená spíše pro místní. Dva hladoví a žízniví Češi tu působili jako zjevení.
Až třetí pokus vyšel. Vsadili jsme na ´jistotu´ a navštívili jsme Českou pivnici na Radlinského 39. A tam jsme už zůstali. Je to hloupé, česká hospoda v Bratislavě, ale bylo tam to tak útulné. Obsluha i strava. Po zbytek pobytu jsme se zde zastavili každý večer v útulném vnitrobloku, no spíš v zadním dvorku staré zástavby, na dvě rakovnická piva (přes den 35 stupňů horka) a na dvě české večeře. Pozorná obsluha již při druhé návštěvě nás brala za své a na konci pobytu se s námi loučili jako se štamgasty.
Jak jsme pak zjistili, měli jsme šťastnou ruku. Česká pivnice je - podle internetového žebříčku - řazena mezi 10 nejlepších stravovacích zařízení Bratislavy. A podle nás - právem.
Vítal nás sám Samo Chalupka…
Při příchodu k naší dočasné bratislavské základně (Domov Jura Hronca) nás vítal Samo Chalupka…Má tam v parčíku mezi Leginářskou ulicí a ´naší´ ulicí Bernolákovou svůj nepřehlédnutelný pomník.
Samo Chalupka… Ach bože, kolik je to let, co jsme se o něm – neradi, jak už to u klasiků v osnovách literatury na střední škole bývá, učili. Byla to dokonce jedna z maturitních otázek z českého jazyka. Nejvíc nás u něj tehdy oslovovala jeho úderná báseň - Mor ho!, kterou, jak nás učili, chtěl vyjádřit odhodlání získat národní svobodu a jež se pak stala pro mnohé symbolem slovenských národních snah.
A protože autor těchto řádek v roce 1968 studoval na gymplu, tak po sovětské okupaci báseň měla co říci i českým národním snahám. A to se Samo Chalupka narodil o jeden a půl století předtím.
Pak, že dějiny nejdou do kruhu.
Samo Chalupka se narodil roku 1812 a zesnul ve věku 71 let, v roce 1883. Pro oživení paměti dodejme, že Samo Chalupka nebyl jen básník, ale i spisovatel. Dodnes si vybavujeme jeho romány Boj při Jelšave, Branko a hlavně pak Turčín Poničan, který autor těchto řádek dokonce četl. A nejen z povinnosti. Byl to totiž tehdy docela ´akčňák´, řečeno dnešní pa-češtinou. No a ještě poslední větu. Samo Chalupka byl evangelický kněz. Takže asi proto se jeho bratislavský pomník nachází poblíž Evangelického kostela před našimi tamními okny.
A čem, že to bude příště?
Končíme kapitolu pomníkem ve veřejném prostoru. Tak, co třeba něco o umění ve veřejném prostoru? Bratislava nám v tomto směru přišla totiž velice požehnaná. Tak uvidíme…
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková