Úvod > Božská Florence aneb „Lidé mohou říct, že jsem neuměla zpívat. Ale nikdo nemůže říct, že jsem nezpívala.“ F. F. J.

Božská Florence aneb „Lidé mohou říct, že jsem neuměla zpívat. Ale nikdo nemůže říct, že jsem nezpívala.“ F. F. J.

18.08.2016 10:46

Společností Bioscop jsme byli pozváni na novinářskou premiéru mimořádného filmu. Jeho mimořádnost spočívá nejen v námětu, ale především v kongeniální kombinaci špičkového hereckého obsazení, scénáře, režie a vlastně celého tvůrčího týmu. Nebýt toho, mohl vzniknout sladkobolný škvár či krutá komedie. Ale díky těm všem vznikl mimořádně krásný film.

Není moc krásných filmů. A ještě méně je lidských. Božská Florence je především skutečný příběh skutečné osoby. Osoby, jež sice neměla soudnost ani sebereflexi, ale byla dojemně zaseknutá ve svých snech, které si plnila, vzdor všemu a všem, a kterých se nemusela zbavit, jak je to souzeno nám ostatním, protože byla bohatá. A nejen pro sebe a svou rozmařilost…

Milovala umění, zpěv a vzhledem k tomu, jaký osud jí život určil, žila právě jen díky tomu, že svůj dětský sen nemusela opustit, ani kvůli milujícímu manželovi, jenž odmítal vidět, jak to s ní je. Ve své lásce ji přál stůj co stůj žít sen, nenarušený realitou, neboť jen tak žila i ona…

Florence Foster Jenkins

Skutečná F. F. J. se narodila roku 1868 v Pensylvánii. Jako dítě hrála skvěle na klavír. Když dospěla, zmařil jí hudební ambice bohatý otec, jenž odmítl financovat její studium v zahraničí. Florence tedy odešla z domu a živila se jako profesorka klavíru. V roce 1900, ve svých 32 letech, se usadila v New Yorku a rozhodla se stát zpěvačkou…

V roce 1909 došlo ke dvěma událostem, jež jí sen splnily. Zemřel jí otec a zanechal obrovské dědictví. A potkala St. Clair Bayfielda, nemanželského syna anglického hraběte, herce.

Florence začala brát hodiny zpěvu. Založila si hudební klub - Verdiho klub. Jako hudební režisérka a producentka s oblibou hrála v tehdy populárních živých obrazech. Ale jen pro vybrané a soukromé publikum. Velmi brzy si dokonce troufla zpívat ve velkém. Árie Verdiho, Mozarta, Johanna Strausse a dokonce i Brahmsovy lieder (druh německé písně).

Přispěl k tomu objev jejího nadále už pak loajálního a věrného klavíristy – Cosme McMoona.

Problém byl v tom, že nedostatek jejího pěveckého talentu lákal další a další (neupřímné a více méně škodolibé) nadšence. Její sláva se šířila do dalších salónů, kam chodila newyorská smetánka. Aby vše vždy proběhlo bez skandálu, tak za její peníze to zajišťoval manažerský talent a diplomatický šarm jejího muže, St. Clair Bayfielda. Florenc byla uhoupávána, že je skvělá, byla šťastná ve svém nelehkém osudu a blažená ve svém naplnění snu i lásce.

Její sebevědomý a poťouchlý zájem publika o její zpěv ji ale dohnal k další nekritičnosti, která vyvrcholila paradoxně jejím absolutním triumfem, výkonem v Carnegie Hall dne 25. 10. 1944.

Vstupenky byly vyprodány za 2 hodiny a v publiku byly osobnosti jako Cole Porter (vrcholný skladatel), Gian Carlo Menotti (další skladatel) či Lily Pons (vynikající sopranistka). Florence zemřela pár měsíců po tomto koncertu ve věku 76 let.

K nejžádanějším patří výtisk programu z archivu Carnegie Hall na koncert F. F. Jenkins

Nahrávka pro vydavatelství Melotone je historicky nejprodávanějším singlem vydavatelství. Florence Jenkins vzrušuje hudební svět dál. Jedna z 25 nejoblíbenějších vinylových nahrávek Davida Bowieho byla nahrávka Florence Foster Jenkins – The Glory of the Human Voice.

St. Clair Bayfield po smrti své milované Florence dál podporoval hudební New York a žil skromně (+ 1967).

Jak to je ve filmu?!

Film dost věrně mapuje reálnou cestu reálné Florence Foster Jenkinsové. I ve filmu je Florence velmi bohatá žena na vrcholu newyorské smetánky. St. Clair Bayfield je velkorysý mecenáš a patron klasické hudby. S manželem a manažerem v téže osobě oblažují městskou smetánku výběrem slavných operních árií v podání Florence.

Florence ale postrádá hudební nadání i hlas, což před ní manžel tají, a proto organizuje její pěvecké večírky vždy jen pro důkladně vybranou (a zaplacenou) společnost. Když ale v roce 1944 přijde Florence s myšlenkou uspořádat svůj koncert v prestižním sále Carnegie Hall, míněném jako charitu pro veterány vracející se z války (rozdá 1000 volných vstupenek!), je to životní výzva jak pro ni, tak pro manžela i najatého pianistu Cosmého McMoona.

Nedostatkem vystoupení Florence je totiž fakt, že Florence neudrží při zpěvu melodii a její hudební nadání a hlas jsou svébytně chabé. Vroucně milující manžel a celé její okolí ji ale udržuje v přesvědčení, že její zpěv je až nadpozemsky krásný. Až do koncertu v Carnegie Hall ale zpívala pouze - mírně řečeno - loajálnímu publiku…

Kongeniální spojení osobností

Životopisnou komedii o mecenášce a operní divě bez hudebního nadání, Florence Foster Jenkinsové, natočil režisér Stephen Frears s Meryl Streepovou v titulní roli.

Autor scénáře, Nicholas Martin, slyšel pravou Florence na You Tube.

„Byl jsem překvapen upřímností v hlase. Zpěv byl dojemný, zábavný a smutný. Uvědomil jsem si, že z příběhu o cestě do Carnegie Hall by byl skvělý hudební film. Ztvárnit tu nádhernou propast mezi sebedůvěrou Florence a jejími obrovskými nedostatky coby zpěvačky, pro mne bylo téma.“

Za 6 měsíců výzkumu a psaní byl scénář hotov. Putoval k producentu Michaelu Kuhnovi, jenž má blízko k hudbě. Scénář se mu líbil, a stejně tak režiséru Stephenu Frearsovi.

O hlavní představitelce bylo hned jasno:

„Florence zahraje jen jedna herečka – Meryl Streep. Když odmítne, můžem to sbalit a jít. Věděl jsem, že Meryl miluje hudbu a ikonické postavy. Když mi Michale Kuhn zavolal a řekl – Gratuluju, máš svůj film! – věděl jsem, že Meryl do toho jde.“

Producent Michael Kuhn věděl, jak zapůsobit na Meryl.

„Museli jsme mít režiséra, s nímž by pracovala. A to byl Stephen Frears. Točil s Judi Dench i Helen Mirren.“

Režisér Stephen Frears řekl:

„Když získáte Meryl, jdu do toho.“ A tak scénář putoval k Meryl.

její ano, přišlo zpět okamžitě

Příběh má pro Meryl něžné jádro. „Je to o dlouhém a šťastném vztahu dvou lidí, jejichž společný zájem je základem pevného přátelství a lásky,“ vyjádřila Meryl Streep svůj pocit nad scénářem.

Stejně rychle jako Meryl, reagoval Hugh Grant. „Měl jsem povědomí o Florence Foster Jenkins. A Meryl Streep byla obsazena do role Florence, na to nešlo říci nic jiného než ano.“

Grantovy pocity stran spolupráce s Meryl byla prý „čirá hrůza“: „Nejen, že je hvězda, ale pro mě je asi největší filmová herečka na světě. Obklopuje ji zvláštní aura. Je úžasné sledovat ji. Jako kdybyste sledovali Leonarda da Vinci malovat. Není nic, co by nedokázala zahrát. Práce s ní pro mě byla děsivá a navíc jsem měl strach, abych splnil představy režiséra.“

Třetí postavou, která je pro film klíčová, je Cosme McMoon, Florencin klavírní doprovod. Do role byl obsazen Simon Helberg, známý ze seriálu Teorie velkého třesku. Bylo totiž jasné, že to musí být dobrý herec. A musí být zároveň i velmi dobrý klavírista. Po úvodní schůzce kdy se Simon setkal s Meryl, si ho Meryl okamžitě zamilovala. Ve filmu je mezi nimi ta náklonnost znát.

„Volba Simona Helberga byla opravdu geniální. Je to nejen skvělý komik, ale i vynikající pianista. Měli jsme s ním kliku, protože sledovat někoho jiného, který na klavír hrát neumí a jako herec musí předstírat hru na klavír, je přílišné utrpení,“ konstatoval upřímně producent filmu Michael Kuhn.

Ne posledním článkem zdaru byl zpěv. O Meryl se ví, že má výbornou pěveckou průpravu a schopnosti, ale ukázalo se pro ni mnohem složitější, než zpívat dobře a čistě, zpívat jako pravá Florence. Šlo o nejtěžší operní árie (Královna noci z Mozartovy Kouzelné flétny či indickou Bell Song od Lakmé Delibes)...!

„To, co dělá zpěv Florence zábavným, je, že je tak blízko správnému tónu a najednou je naprosto mimo, což je k popukání. V její mysli byl ale její zpěv dokonalý. Tohle ale není o tom, jak strašná zpěvačka Florence byla, ale o tom, jak blízko byla, aby byla zpěvačkou skvělou. Kdyby totiž byla tak špatná, že by se to nedalo poslouchat, neměla by takový úspěch. Ona se ale vždy aspoň na chvíli opravdu dobrému zpěvu přiblížila.“

Meryl Streep trénovala s vokálním poradcem Arthurem Levy a nejprve zpívala vše, jak nejlépe dokázala. „Pak jsme se ale přesunuli do krajiny chyb. Nepřemýšlela jsem o tom, jak by Florence árie zazpívala, přemýšlela jsem, jak by se tomu moje Florence měla přiblížit,“ charakterizovala to Meryl. Podařilo se. Podle odborníků jsou při srovnávání originálních nahrávek Florence a Meryl mnohé pasáže téměř k nerozeznání…

A nakonec pocit diváka?

Nás na www.www-kulturaok-eu.cz překvapil Hugh Grant. Musíme přiznat, že jeho produkce v řadě filmů amerických i britských nás nenadchly. Snad komik, ale hlavně panák jak z reklamy na zubní pastu Thymolin. Zde – alespoň v rámci našich osobních setkání s jeho filmy – nás pprvé opravdu zaujal.

Jeho part je tu vysoce charakterní. Těžký tím, jak musí dávat najevo svou blazeovanost, ač ví, to, co má být okolnímu světu skryto. A uvědomuje si to až až. Hraná žoviálnost proti upřímnému soucítění a láskou ke své jediné, opravdu zbožňované, jeho zoufalá snaha zařídit vše tak, aby byla jen a jen šťastná, to byla jeho role. A když je šťastná ona, je opravdu šťastný i on. Přesto, je ale v jeho podání znát ten (raději spolknutý) střípek kruté hořkosti. Paráda.

Postava klavíristy obsazená Simonem Helbergem byla ´herrliche´ trefa. On je tím, kdo nám dává možnost být na place s Florence a on je tím, kdo za nás vyjadřuje naše pocity. Směs šoku a soucitu, trapnosti a pochopení Simon odlehčuje jen gesty. Role musela být náročná, zejména když u toho musí odvádět ty mimořádně hudebně náročné klavírní kusy. Nejen, že tedy doopravdy skvěle muzicíruje, ale vzdor tomu zůstává i nad věcí, aby nevypadl ze své herecké polohy. A pouze pohledem komentuje danou situaci.

Meryl Streep je herecká osobnost, přesahující americké meze. Proto se uplatnila v tak náročné a charakterní roli, aniž by na chvilku působila odpudivě. Šokuje, je divná, směšná, trapná, jiná, ale svá a člověk obdivuje její touhu. Vždyť její zjevně pranepatrná soudnost je ještě navíc anulována preventivně okolím, které ji nese na obláčku falešné sebedůvěry až za hranice zdravého rozumu. Proměny tváře Meryl vypovídají o postavě snad ještě víc než samotná slova a její pozoruhodný zpěv.