Bitva na Bílé hoře aneb bojujeme s armádami (battle - knight)
Bitva na Bílé hoře aneb bojujeme s armádami 
22. 9. 2012
Praha 6 – Bílá hora
Bitva na Bílé Hoře u Prahy, 8. listopadu 1620, byla sice krátká, pro České země však znamenala tragédii. Mnoho lidí muselo uprchnout za hranice a 27 českých pánů skončilo na popravišti. Český stát se stal součástí cizího rakouského státu a tento stav trval celých 298 let. V konečném důsledku vedla bitva k hrůzám naplno rozpoutané třicetileté války.
Co se stalo 22. září 2012?
Vůbec nic! Jenom na návrší Bílé hory jsme v tuto sobotu 22. 9. 2012 s nadšením pozorovali, jak proti sobě stanula vojska českých stavů na jedné straně, a spojená vojska Katolické ligy a císařské armády na straně druhé. To se nadšenci do historických uniforem a bitev, kteří volný čas tráví navlečeni do vojenských uniforem, které přesně odpovídají historické předloze a neváhají do nich investovat dost svých peněz, sešli, aby předvedli jako rytíři již po šestý rok své schopnosti ve vzájemném boji.
Celá akce proběhla dobře (ve spolupráci s městskou částí Prahy 6) a splnila naše očekávání jako diváků, že jsme příjemně prožili podzimní den. Nepostrádali jsme ani celodenní program. Akce na pláni startovala v sobotu dopoledne otevřením historického tržiště s dobovými stánky. Prohlídkou stájí a vojenského ležení jsme si vylepšili naše představy o životě vojáků - rytířů. V průběhu dne jsme naslouchali jednotlivým historickým hudebním skupinám. Zaujaly nás i ukázky z výcviku vojáků, tanečnice a vystoupení dělostřelců.
jsme sledovali jako velké představení, jež se odehrálo za účasti několika stovek účinkujících, přičemž jsme nepostrádali hudbu a pyrotechnické efekty. Bitva byla zrealizována tak, aby se co nejvíce podobala skutečné historické události. Jedinou vadou na kráse byli někteří neukáznění diváci, kteří v civilu vstupovali na bojové pole, aby si mohli bojovníky prý vyfotografovat blíže!
Bitva na Bílé hoře v číslech
Při bitvě 8. listopadu 1620 na Bílé hoře stálo proti sobě 28 tisíc vojáků císaře Ferdinanda II. a 21 tisíc vojáků českého krále Fridricha Falckého. Celá neslavná bitva trvala necelé dvě hodiny a skončila porážkou vojska stavovského vojska s nedozírnými následky. Špatně placená a morálně rozložená stavovská armáda se dala nečekaně na útěk již po krátkém zkušebním výpadu armády císaře Ferdinanda, který měl jen otestovat, jak bude skutečná bitva probíhat. Snadným vítězstvím překvapené katolické vojsko se mstilo na prchajících vojácích. Podle dobových kronik množství mrtvých dosahovalo 2 tisíce až 5 tisíc obětí.
V důsledku bitvy museli všichni lidé přejít na katolickou víru anebo odejít z Čech.
Nelze také nepřipomenout popravu 27 předáků stavovského povstání dne 21. června 1621 na Staroměstském náměstí. Habsburkové upevnili svoji moc a vládli českým zemím až do roku 1918.
Projekt Bílá Hora 1620
Občanské sdružení Bílá Hora 1620 jsme založili k 1. lednu 2008, za účelem organizace akce "Rekonstrukce bitvy na Bílé hoře 1620". Projekt Bílá hora 1620 vznikl jako nezisková aktivita lidí se zájmem o historii a vojenství. Cílem bylo posílení tradic a zájmu veřejnosti o historii. Aktivity podobných nadšenců v žádném případě nesouvisejí s oslavou války nebo militarismu, naopak se snaží o připomínku základních hodnot života.
Autoři projektu si vytkli zejména tyto úkoly:
•Přiblížit toto historické období široké veřejnosti zajímavým a divácky atraktivním způsobem.
•Připravovat a koordinovat rekonstrukci bitvy a události s ní spojené.
•Podporovat vědomí historické sounáležitosti naší země s evropskými zeměmi a Evropou jako celkem.
•Napomáhat hlubšímu poznání historie a kultury podporou tématických přednášek a seminářů, expozic, filmových dokumentů atp.
•svou činností vytvářet takové aktivity, které budou přitahovat zájem turistů z tuzemska i zahraničí a tím přispět k celkové podpoře turistického ruchu.
V našem produkčním týmu pracujeme nadšenci jako Martin Cholinský, Milan Sýkora, Ondřej Kotyza, Marek Hlaváč a Ondřej Tuháček.
Centrální kontakt:
web: www.bilahora.eu
email: bila_hora@atlas.cz
Produkce:
Martin Cholinský
Petřínská 30 Plzeň
Mobil: +420 602 386 963
Pro sponzory:
Milan Sýkora
mobil: +420 776 591 260
Pro šermíře:
Ondřej Tuháček
mobil: +420 724 929 685
Pro stánkaře:
Tomáš Cholinský
mail: Tominnic@seznam.cz
Organizátoři ´Rekonstrukce bitvy na Bílé hoře 1620´
Občanské sdružení Bílá hora 1620,
RYTÍŘI KORUNY ČESKÉ, o. s, RKC
Ve spolupráci s MČ. PRAHA 6
A na co se můžeme ještě letos těšit?
30. listopadu - 2. prosince 2012 očekáváme oslavy Bitvy u Slavkova z roku 1805 (listopad).
Ing. Olga Koníčková
Foto: Václav Koníček (pikenýr, rytíř, bubeník a fotograf – SHŠ Collegium Armatum)
www.facebook.com/wenca.nikonicek
A DALŠÍ TEXT ČTEME JEN MY,
KTEŘÍ SE O BITVU ZAJÍMÁME
DETAILNĚ!
Situace před bitvou
Ligistická a česká armáda se setkaly 7. listopadu, ligisté dále nepostupovali a čekali na císařské až do setmění. Poté se doneslo katolické armádě, že Češi ustoupili ze svých pozic. Proto se kolem 21. hodiny začaly zvedat i bavorské voje. Přibližně v této době, po půlnoci, se odehrála první bojůvka mezi císařským plukovníkem Nicolou de Gauchierem a předsunutým táborem lehké uherské jízdy u Ruzyně. Gauchier velel půlce pluku valonské jízdy, připojilo se k němu ještě 200 jezdců od ligistů a dva praporce kozáků, což v součtu činilo mezi 800 a 1000 mužů. Existují dvě teorie, jak střet proběhl. Buď Gauchier napadl připravený tábor a způsobil velké ztráty na životech, nebo napadl lehkomyslné Uhry nepřipravené a nezpůsobil velké škody a Uhrové prchli patrně do Liboce, nicméně v obou případech odehnal nejméně na 1000 koní.
Musíme se ještě zmínit, že postup a následné postavení obou armád jednoduše nepopíšeme, protože jediné dochované dobové záznamy pochází od nečeských autorů, kteří neznali místní názvy a ani příliš nekladli důraz na podrobný popis krajiny. O podrobnější popis se například pokusil Jindřich Fitzsimon, ale ten také viděl krajinu pouze jednou. Stavovské vojsko se dostalo na svoje místo okolo půlnoci na přelomu 7. a 8. listopadu. Ligistická armáda začala zaujímat svoje postavení kolem 5. hodiny ranní a císařská dorazila s určitým zpožděním, snad kolem 10. hodiny.
O vlastním rozestavění česko-moravské armády existují dva majoritní popisy, od vrchního velitele Kristiána I. Anhaltského, který vznikl na počátku roku 1621 a Fitzsimonův. Oba dva se poněkud liší. Později samozřejmě vzniklo i mnoho různých dalších studií, jedna z významných soudobých teorií o bitvě pochází od Dušana Uhlíře.
Stavovské vojsko se rozložilo nedaleko pražských hradeb na návrší Bílá hora, které k severu a západu prudce klesá zhruba o 50 výškových metrů do údolí Litovického potoka. Pravé stavovské křídlo se opíralo o vysokou zeď rozsáhlé obory u letohrádku Hvězda a levé křídlo bylo posíleno dělostřelectvem. Koncepce bojové formace, kterou vytvořil Anhalt na západní straně hory, se dá přirovnat k pružné šachovnici, kdy rozestavil svoji armádu do dvou řad s mezerami tak aby šiky z druhé řady mohly prostoupit dopředu. Do třetí potom umístil uherskou jízdu. Pět praporců jeho jízdy pak mělo předsunutou pozici kvůli pohybu do stran. Muži byli děleni po praporcích čili kornetech. Podle tabulkových počtů by měl mít jízdní praporec po 100 mužích a pěší praporec třikrát více.
Císařsko-ligistická armáda se začala šikovat později a byla poněkud odlišná. Císařská část armády tvořila pravou část uspořádání a skládala se ze tří šiků, první tvořily dvě pěší tercie (reálný počet mužů se pohyboval kolem 4 tisíc) a napravo od nich valonské pluky. Tento šik byl ještě na vnější straně doplněn třemi jízdními křídly po 500 mužích. V druhé řadě byla pouze jedna tercie „Neapolitánců“ pouze s 2500 muži a jezdecká křídla: nalevo 550 mužů a napravo 400 mužů. Základ posledního šiku tvořily opět dvě tercie a jízda. Mezi prvním až třetím šikem se pohybovalo asi 800 kozáků. Císařské armádě byly k dispozici též čtyři děla. Šikování provedl generál dělostřelectva Maxmilián z Lichtenštejna a o velení se dělil s plukovníkem Tiefenbachem. Císařské síly jsou odhadovány na 18–20 tisíc mužů.
Ligistická armáda, která ležela nalevo od císařské, byla seřazena do čtyř šiků. Přáním vrchního velitele celé armády, Karla Buquoye, bylo, aby první byl tvořen dvěma terciemi, aby vytvořil mohutnou první linii. Druhý šik obsahoval patnáct kornet jízdy. Třetí se potom skládal ze tří tercií, které byly tvořeny pěti pluky pěchoty. Čtvrtý šik byl zbytek jízdy. Ligisté měli přibližně šest děl. Počet ligistických se pohyboval kolem 12–13 tisíci mužů. Tato formace byla podřízena Janu Tserclaesovi Tillymu.
Je spíše zajímavostí, že se nejspíše této bitvy zúčastnil na katolické straně i francouzský filozof René Descartes, jeho úloha totiž nemohla být nijak významná.
Porady v katolickém generálním štábu vedl Maxmilián Bavorský, od něho také pochází počáteční obavy z dobré pozice nepřátel, ale také to byl on, kdo se snažil udělat z budoucího střetu rozhodující bitvu. La Motte, který se vrátil z terénního průzkumu, označil Anhaltovy pozice za slabé, což dodalo generálnímu štábu nemalé sebevědomí.
V tehdejší době také bylo obvyklé nějak bitvu nazvat a vybrat motto. Katolické označení bitvy navrhl Carlo Spinelli a zní „veliká srážka“. Do diskuze o mottu vstoupil mnich a bělohorská legenda, karmelitán Dominik à Jesu Maria a ukončil ji slovy: „ Spolehněte se na Boha a udeřte.“ Následně se katolické vojsko připravovalo na bitvu jídlem a pitím; někteří se hlasitě modlili, nebo přijímali svátost smíření. Sám Dominik jezdil na koni a zvyšoval morálku mužů svoji ohnivou řečí.
Oproti tomu tábor českých stavů byl tichý, probíhalo zde dostavování náspů a teprve postupně přicházeli poslední velitelé, přičemž mnoho nedorazilo vůbec, z těch nejprominentnějších to byl sám Fridrich Falcký, který ani nevěřil, že bitva proběhne a zasedl k obědu s anglickými vyslanci Richardem Westonem a Edwardem Conwayem. Král se sice nakonec po obědě rozhodl bojiště navštívit, ale to se již setkal s ustupující armádou.
Průběh bitvy
Bitva začala kolem poledne, nejspíš v půl dvanácté. Započalo ji pravé křídlo císařského šiku, kde veleli Gauchier, La Motte a de Lacroix, ale bylo odraženo Thurnovým jízdním plukem a částí Bubnova jízdního pluku pod velením Iselteina. Stavovská jízda pokračovala dále a těžce udeřila na tercii, zde však selhaly okolní stavovské jednotky, útok nepodpořily a ten ztroskotal. Toho opět využili císařští, posíleni jízdním plukem pana z Meggau a valonskou jízdou a znovu napadli levé křídlo. Na pomoc mu sice přispěchal Streif vedoucí Anhaltovu jízdu a baron Hofkirch vedoucí dolnorakouskou jízdu, ale poté co byl Hofkirch zabit, dali se Rakušané na ústup a strhli spolu i Anhaltovce. Do boje také nastoupily čtyři kornety slezské jízdy, ale vzhledem ke svojí poloze, vzdálené od boje, nenabyly významu. Poté začala ustupovat i Anhaltova pěchota a ve čtvrt hodině bylo levé křídlo první řady poraženo. V tuto chvíli již byla císařská pěchota na pochodu podporována Dampierrovou jízdou z druhé řady a volnou jednotkou kozáků. Naopak uherská jednotka, která dosud stála v pozadí a do boje nezasáhla, začala ustupovat, a to zapříčinilo pád celého stavovského levého křídla.[10]
Úspěšná akce Kristiána mladšího Anhaltského
V této situaci – podle tehdejších tradičních doktrín znamenala prohranou bitvu – se ještě na nějaký čas podařilo obrátit kartu mladému princi Kristiánu Anhaltskému, který velel devíti kornetám pluku ve středu druhé řady a který velel k protiútoku. Při svém pokusu byl podpořen Kaplířovým plukem, Stubenvollovou moravskou jízdou a Mansfeldovou jízdou z prvního pluku pod vedením plukovníka Styruma. Tento útok byl veden na pravou císařskou tercii, která byla po předchozích akcích odhalená.
Útok byl zprvu úspěšný, ukořistili praporec z pravého jízdního křídla a tři z vlastní tercie, dokonce zajali jejího velitele plukovníka Breunera. Odtud pokračoval útok mladého prince na citlivé místo při styku císařské a ligistické armády, kam před sebou vytlačil Löblovu jízdu. Zde mu také pomohly uherské jednotky z pravého stavovského křídla a situace byla tak vážná, že i zraněný Buquoy si nechal sedlat koně. Ovšem to již začínal Anhalt potřebovat pomoc pěchoty a císařské jednotky se navracely z pronásledování zpět. Na Anhalta začala dotírat Dampierrova i Löblova jízda, Cratz s bavorským plukem a Verdugo, který se vrátil. Hohenlohe i starý Anhalt se snažili dostat svoji pěchotu k mladému Anhaltovi, ale tento poslední pokus o zvrácení vítězství na svoji stranu stavům nevyšel – Anhalt mladší byl obklíčen a později i zajat dřív než pěchota dorazila.
Nejznámější, ale také nejvíce diskutovanou částí bitvy se stala díky Jindřichu Fitzsimonovi nadcházející závěrečná část útoku katolických sil na pravé křídlo stavovské armády. Buquoyův irský zpovědník totiž tuto část popsal mírně tendenčně, aby vyzdvihl katolické vítězství. Tato část je také známa tím, že se ji zúčastnily především jednotky z německých zemí najaté za peníze moravských stavů pod vedením Jindřicha Šlika spolu s částí Thurnova pěšího pluku pod velením Františka Bernarda z Thurnu, Thurnovi se podařilo ustoupit, ale Šlikovi již ne.
Fitzsimon popsal střet Maxmiliána z Lichtenštejna, který vedl Spinelliho tercii, Löblovu jízdu a Marradasův pluk proti pravému křídlu, jako hrdinné obětování statečných Moravanů u hradební zdi do posledního muže, tedy jako těžce vybojované vítězství. Pravdou zůstává, že moravské pluky měly poněkud větší ztráty než jiné oddíly. Na druhé straně, není zcela jisté kolik mužů vlastně padlo a kolik jich kapitulovalo. Sám hrabě Šlik byl zajat na jiném místě než byl jeho pluk.
Další zvláštnost z konce bitvy je osud stavovských záloh, které byly umístěny v oboře letohrádku Hvězda, zálohy obsahovaly Anhaltovu pěchotu, výmarský půlpluk a dva praporce královské gardy. Tato záloha vyčkávala po celou dobu bitvy – a to dokonce v době, když boje probíhaly před zdmi obory – a nakonec se vzdala úplně bez boje. Přesné zakončení bitvy není známo, ale předpokládá se, že k první hodině odpolední bylo dobojováno.
Události po bitvě
Jak jsme již výše napsali, Fridrich se vydal se svoji družinou na bojiště, ale u domu U Zlaté koule se král setkal s knížetem Kristiánem z Anhaltu, Jindřichem Matyášem Thurnem a Jiřím Fridrichem z Hohenlohe na uřícených koních. Ti zadrželi královskou družinu a sdělili smutnou novinu o prohrané bitvě. Král dojel k bráně a vystoupil na hradby, aby se přesvědčil sám.
Viděl, jak jízda uháněla z bojiště k vrchu sv. Vavřince a níže přes vinohrady, vozová cesta vedoucí od Bílé hory k Pohořelecké bráně byla ujíždějícími a převrácenými zásobními vozy zatarasena; po druhé straně utíkalo pěší vojsko s pobíhajícími koňmi po širém poli jako o závod, za nimi se hnala pronásledující císařská jízda, ti co se dostali k hradbám se je snažili přelézt. Král pochopil, že bitva je ztracena. Na příkaz Ondřeje z Habernfeldu byla ve jménu krále otevřena brána, aby se prchající mohli zachránit. Kristián starší z Anhaltu se snažil přesvědčit prchající vojáky, aby nastoupili k obraně hradeb, ale uposlechlo ho jen šest mužů, proto král poslal ihned svého štalmistra Obentrauta ke královně Alžbětě, aby se odebrala do Prahy pro větší bezpečnost. Sám také jel zpátky na hrad.
Královna Alžběta nemohla uvěřit, že by tak najednou mohla být v nebezpečí; když však viděla po chvilce přijíždět krále samého s předními veliteli a slyšela od nich zprávu o porážce, pocítila při vší své srdnatosti tíhu celého neštěstí. Ve spěchu sbalili korunu, klenoty a svatováclavský archiv, a král vsedl s dítětem, královnou i dvořanstvem do vozů a odjel přes most na Staré Město. Ubytoval se v nárožním Langenbrukově domě naproti jezuitskému kostelu u mostu, poněvadž se však obával, že by ani zde, hned za vodou, nebyl v bezpečí, odstěhoval se k primátoru Starého Města Valentinu Kirchmayerovi. Korunu s klenoty a archivem nechal složit na Staroměstské radnici. Zpráva o nešťastně svedené bitvě ohromila skoro veškeré třídy pražského obyvatelstva, odjezd Fridricha Falckého z královského sídla způsobil naprostý zmatek a zděšení.
Večer se král radil s Anhaltem, Hohenlohem, Thurnem a jinými plukovníky a vojenskými rady, má-li být Praha bráněna, anebo má-li ji král se svým dvorem opustit. Nakonec byl král přesvědčen, aby z Prahy odjel. Druhého dne po deváté hodině ranní bylo zapřaháno do vozů. Královna s maličkým synáčkem na ruce vstoupila do vozu, král vsedl na koně a za ním dlouhá řada vozů, na nichž bylo naloženo stříbro a jiné dražší věci královského dvora.
K tomuto průvodu se připojilo několik nejvyšších zemských úředníků a jiných cizích šlechticů a průvod tří stovek jezdců, kteří se vydali k horské bráně. Brána byla zavřena, a proto muselo být posláno pro městského hejtmana, aby bránu otevřel. S hejtmanem přibyla i městská rada. Král se loučil krátkými slovy s městskými zástupci, smutně na něho pohlížejícími. Mezitím se u brány shromáždili prostí Pražané: někteří hořekovali, jiní láli, vyhrožovali, a kdyby se byl král s útěkem u brány o hodinu zpozdil, byli by ho snad Pražané ani nepustili.
Nejvyšší zemští úředníci Bohuslav Berka z Dubé a Václav Vilém z Roupova se snažili uklidnit lid, ale nakonec ho s králem též opustili. Za chvíli vyjížděl smutný průvod z brány. Král se zapomněl nad svou královskou povinností a jako psanec utíkal ze země. Téhož dne, v pondělí dne 9. listopadu, vtrhlo císařské vojsko o 11. hodině dopolední do Prahy.
12. listopadu všechny tři stavy neoficiálně kapitulovaly, ale vzhledem k nepřítomnosti některých zástupců došlo k oficiální kapitulaci a odevzdání konfederačních smluv do rukou vítězů až o den později, 13. listopadu. Tak skončilo období konfederace zemí Koruny české, tedy konfederace Českého království s Uherskem, Rakousy, Lužicemi, Slezskem a Moravou.
Ztráty
Na české straně padlo v řádném boji poměrně málo lidu, mnoho vojska však bylo pobito na útěku. Nejvíce pěchoty a jízdy zahynulo u letohrádku Hvězda. Počet padlých mohl tedy být kolem 5000 mužů. Pražský městský úřad, jenž dal 11. listopadu mrtvoly pochovat, napočítal jen 1600 padlých, jiné prameny, například Fitzsimon, však udávají počet zabitých až na 9000 mužů. Počet 1600 je zajisté příliš nízký, uvážíme-li se, kolik vojáků bylo zabito na útěku a co jich zahynulo u Hvězdy, nepočítajíc utopené ve Vltavě. Češi ztratili všechna svá děla a několik tisíc kusů zbraní, jelikož prchající žoldnéři své zbraně zahazovali. Dále asi 100 praporců, množství střeliva, zbytek svých zavazadel a všechny zásobovací vozy. Vítězové ukořistili také asi 5 tisíc koní.
Vzhledem k tomu, že přípravy královského dvora byly vykonány ve spěchu, dobyvatelé potom v Praze získali mnoho velmi cenných kořistí. Jistá prestižní kořist byly zdobené insignie Podvazkového řádu, který král Fridrich obdržel od tchána krále Jakuba I. Možná ještě významnější byl nález velké části královského archivu na Pražském hradě. Je také zajímavé, že ve spěchu královská rodina málem zapomněla malého syna Ruprechta.
Pokud Fitzsimon nadsadil počet padlých na české straně, tak na katolické straně tento počet zase zmenšil jak nejlépe dokázal, když zaznamenal, že na straně císařské a ligistické padlo pouze 250–300 mužů. V jedné zprávě o bitvě je totiž zaznamenána podrobnost, že z Breunerova pluku padl praporečník Platte a 500 žoldnéřů a jiná zpráva tvrdí, že na straně císařské a ligistické zahynulo dva tisíce mužů. Tato zpráva je zajisté pravděpodobnější než zpráva o ztrátě 250 mužů.
Odkaz bitvy dnešku
Roku 1622 vyzval pražský arcibiskup Jan Lohelius veřejným listem ke sbírání příspěvků na vystavění památné kaple na Bílé hoře při hlavní silnici, kudy vedla poutní cesta z Prahy k loretě v Hájku. Dne 8. listopadu 1624 je známo první procesí z Pražského hradu do kaple na Bílé hoře, kde bylo kázáno česky i německy a děkováno Bohu za vítězství. O rozšíření kultu Panny Marie Vítězné a potažmo potom o zviditelnění bitvy v rámci celého katolického světa se postaral již zmiňovaný karmelitán Dominik à Jesu Maria. Kaple byla v letech 1704 až 1730 nahrazena výstavným poutním kostelem Panny Marie Vítězné.
Dnes je Bílá hora 380 m vysoká vyvýšenina při západním okraji Prahy na hranici souvislé pražské zástavby. Většinu někdejšího bitevního pole pokrývají vily z první poloviny 20. století. Jen vlastní temeno návrší představuje otevřené pole s malou mohylou a pomníčkem z roku 1920 na paměť třístého výročí bitvy. Ve vilové části sousední čtvrti Břevnov je také na památku bitvy jedna z místních ulic pojmenována jako ulice Osmého listopadu.
Příběh bitvy zpracoval Karel Kryl v písni „Bílá hora“ na albu Rakovina z roku 1969, které reaguje na vstup armád Varšavské smlouvy na území Československa o rok dříve a na vývoj po obsazení.
Daniel Landa v písni "Bílá hora" na albu Neofolk vyčítá zahraničnímu žoldnéři Thurnovy armády útěk z bitvy, i když i českým stavům přiznává vinu, a to za podcenění situace volbou slabého krále Fridricha Falckého ("zimní loutky") v realitě nevyhnutelné války s Ferdinandem II.
Zdroj: Internet a jiné