Úvod > Bílkova vila aneb nejunikátnější mistrova „socha“, která byla současně jeho ateliérem i obytným domem

Bílkova vila aneb nejunikátnější mistrova „socha“, která byla současně jeho ateliérem i obytným domem

25.06.2023 17:40

Bílkova vila

Mickiewiczova 233/1, 160 00 Praha 6, Hradčany

Bílkova vila je ojedinělý doklad symbolismu v evropské architektuře. Autorem této pozoruhodné stavby z let 1910–1911 byl sám sochař, František Bílek (1872–1941), jeden z našich nejoriginálnějších umělců přelomu 19. a 20. století. Objekt se nachází ve správě Galerie hlavního města Prahy již od roku 1963.

Ve veřejnosti přístupném, raně secesním, objektu, jenž je sám o sobě uměleckým dílem, se od loňského roku nachází nová expozice věnovaná především životu a dílu majitele a tvůrce této vily, Františku Bílkovi.

Bílek byl především sochař a grafik. Svým náboženským vnímáním umění usiloval o vytvoření prostředí, v němž by jeho tvorba vyznívala ve více směrech než jen jako samostatné sochy. Za své poslání považoval spiritualizaci života. A tomu podřizoval i svoji architekturu.

Bílkova vila měla – jak bývá citováno:

„vyjadřovat život jako pole plné zralých klasů, skýtajících výživu bratří na každý den. Mnohé klasy svázány ve snopy – sloupy. Některé ze sloupů nedostavěny, protože ničeho nenesou.“

Proto členěný půdorys budovy má symbolizovat stopy kosy žnoucí obilí. Neobvyklé tvary sloupoví evokují dojem staroegyptského chrámu. Režná cihla a nahrubo otesané balvany zase původ v přírodě a lidské činnosti.

Stavba je společně s okolní zahradou a pomníkem Komenský se loučí s vlastí zapsána na seznamu kulturních památek České republiky.

O umístění vily

Umístění Bílkovy vily je promyšleně zvláštní na jednom z pozemků, jenž se uvolnili po zbourání Mariánských hradeb. Citujeme z materiálů GHMP v jejíž správě se architektonický unikát nachází. „Vila je situána nad někdejší Chotkovou silnicí. Z tehdy zastavovaného prostoru hradčanských barokních bastionů si sebevědomý umělec úmyslně zvolil největší a pohledově exponovanou parcelu, do jejíhož středu umístil své velkolepé obydlí evokující starověký chrám. Původní ideální podobu anticko-egyptizující ruiny se zborceným zdivem i sloupy bylo však nutné - po výhradách stavebního úřadu - racionalizovat, aby mohla být zkolaudována. Budova proto byla ze středu zahrady přisunuta směrem k dnešní Mickiewiczově ulici a získala svůj blokovitý kompaktní charakter, který se zřejmě inspiroval nedalekou usedlostí Zátorka, o jejíž koupi Bílek předtím usiloval.“

Ateliér vile vévodí

Interiér Bílkovy vily je zcela nepravidelně členěn. Rozhodující je značně vysoký ateliér, který byl pro Františka Bílka nejen skutečným ateliérem, ale ve své koncepci stavby ho záměrně povýšil na jakési duchovní srdce celého objektu.

V materiálech GHMP se doslova uvádí:

„Přestože se jedná o jeden z prvních tuzemských rodinných domů s plochou střechou, odráží jeho zevnějšek především Bílkovo hluboké náboženské založení. Z promyšlené symboliky vychází i atypický půdorys stavby. Do středu pomyslné kružnice, v němž je dnes umístěn Komenského pomník, sochař původně situoval sochu Mojžíše – starozákonního rozsévače a předobraz Krista, se kterým se ostatně sám identifikoval.

Právě myšlenky duchovní orby, setby, zrání a úrody byly stěžejními alegoriemi Bílkovy spirituality. Obdobný význam mají ostatně i betonové egyptizující klasové sloupy, které kontrastují s tmavým režným zdivem stavby.“

Bílek byl mystik

Bílek zastával v celém svém díle neběžné souznění více zdánlivě nesourodých ideologií. V jeho námětech a dílech se tedy prolíná křesťanství, se starověkou civilizací, stejně jako východní náboženství s ryze českým husitstvím. Bílek se zjevně cítil být jakýmsi veleknězem jenž svoji dílnu povýšil na svůj chrám, a svá díla chápal jako osobní motlitby z tohoto chrámu vycházející. Takto autorem svébytně pojímaná tvorba zákonitě vzbouzela v okolním světě jeho doby rozpory s běžnými trendy těch dob a setkávala se i s odporem, negativními hodnoceními a především s nezralostí dobového chápání tvorby vůbec.

I vlastní byt nebyl v souladu s běžnými zvyklostmi

Zatímco jižní křídlo Bílkovy vily zabírá impozantní ateliér, do severního křídla budovy byl situován o poznání skromnější, ale také netradiční byt pro Bílkovu rodinu. Dodejme, že Bílkova manželka Berta, po manželově skonu celou vilu s ateliérem i souborem soch věnovala městu Praha.

V materiálech GHMP je uváděn rozbor obytné části takto:

„V severním křídle budovy se nacházel dvoupodlažní byt umělcovy rodiny. Žádná z místností není pravoúhlá, okosením jejich nároží vzniká uvnitř labyrint menších komunikačních prostor a intimních zákoutí. Autentickou atmosféru osobitých interiérů dotvářejí kromě původního, Bílkem navrženého a částečně i jeho vlastní rukou řezaného nábytku četné symbolicky pojímané detaily, které koncipoval v široké škále materiálů.

Kromě vkládaných samostatných reliéfů jsou v kameni či štuku plasticky pojednána dveřní a okenní ostění, interiérové konzole či lucerny. Dveře pak přikrášlují dřevořezby sestávající z biblických a kosmologických figurálních námětů, přírodních či ryze symbolických motivů doprovázených signifikantními a nesnadno čitelnými nápisy. Bílek ovšem navrhoval též interiérové prvky v kovu, jak dokládají především původní lustry a dveřní kliky vesměs přírodních tvarů.“

Důvod k návštěvě Bílkovy vily je dnes dvojí

Především je to sám zcela ojedinělý charakter tohoto komplexně utvářeného obydlí a ateliéru jednoho z nejoriginálnějších tvůrců své doby. Druhým důvodem k doslova zážitkové návštěvě Bílkovy vily, je soubor vystavených děl, shrnující „pod jednu střechu“ ty vůbec nejvrcholnější práce, vybrané jak ze známé Bílkovy tvorby sochařské, tak také v jejím stínu se doposud poněkud tísnící autorovy tvorby grafické.

Text a foto: Richard Koníček