Úvod > Bianka Bellová/Lucie Ferenzová - Jezero aneb o osamělém a ztraceném lidstvu v současné civilizaci...

Bianka Bellová/Lucie Ferenzová - Jezero aneb o osamělém a ztraceném lidstvu v současné civilizaci...

05.12.2019 16:52

Sezona 52

O čem jsme zapomněli mluvit?

Divadlo A studio Rubín - Praha

30. 11. 2019

Nová premiéra inscenace, na niž jsme byli pozváni vedením A studia Rubín, má strohý název Jezero. A nutno předem dodat, že vůbec nejde o plážový volejbal, slunění či okukování ústřižků látky, zvaných plážová móda. Ne. Žádné lážo - plážo. Tohle jezero je totiž značně kalné, temné, páchne a vysychá. A podle toho vypadá i vše kolem onoho dnes už jen bědně skomírajícího, leč druhdy téměř divoucího divu přírody.

Lidé, život, atmosféra, vše nevábně zavání a hyne.

Iluze, naděje, lásky, životy, flóra, fauna, vzduch.

A do toho odvěká touha člověka

vymanit se, vzepřít, překonat,

vyjít z toho ven,

najít cestu a začít znovu,

jinak a lépe.

Jde to ještě vůbec…?

Příběh současný, leč starý jako lidstvo samo

Předlohou divadelní inscenace Jezero byla stejnojmenná próza Bianky Bellové české autorky s bulharskými kořeny. Příběh, který její kniha vypráví, ohromil jak čtenáře, tak odborníky, a proto byl záhy ověnčen cenami. Ocenění jako ´Kniha roku 2017 Magnesie Litery´ či ´Cena Evropské unie za literaturu´ mají svou váhu a jen tak pro nic za nic se nerozdávají .

Příběh se odehrává kolem jezera, jež zaniká (ne však přirozenou cestou, ale díky necitlivému zásahu shora). Rybářská ves ztrácí smysl. Přístavní mola rybářských bárek se vzdalují mizející hladině, ryby hynou, uprostřed se vynořuje tajůplný ostrov a u břehů přízračné pozůstatky minulosti. Zlé i romanticky krásné. Obojí už ale zmizelé.

Chemické zbraně se tu už netestují a na pláži se dávno nedá ležet. Muži se utápějí ve vodce, ženy ve starostech o děti a děti se učí žít s alergiemi a vyrážkami.

Jako Nami, hlavní hrdina a jeho okolí. Život před sebou, první lásku, o niž ho připravila nedotknutelná moc všudypřítomných vojáků, za sebou. Nezbývá než tlít na místě jako ta voda v jezeře, nebo vykročit a jít.

Pryč!

Nami odchází, aby hledal a po čase se vrátil a našel. Pouť jednoho nepoddajného kluka… Tak nějak je to v knize Jezero Bianky Bellové.

Oživlý literární příběh

Lucie Ferenzová je neúnavná a moudrá. Neúnavná v pracovitosti, ačkoli se při každém dalším režijním či autorském počinu autorovi těchto řádek dušuje, že si dá klid a pauzu, tak zanedlouho se objeví na scéně její další kus. A její moudro se četností realizací nemělní, naopak, inscenaci od inscenace vede schůdnou a nementorskou cestou diváka k hlubšímu a hlubšímu zamyšlení a zamýšlení vůbec.

A to i generaci mileniálů, hledících jinak jen na display virtuálního světa elektroniky. Což je kumšt. Při premiéře to bylo znát. Diváci radostně hýkali a povzbuzovali účinkující a při děkovačce je hnali na klanění snad desetkrát. Ne ze snobství, ale z prolomení bariéry mezi hrou a reálným životem.

Hra je totiž nadčasová i aktuální, hra je obecná i zcela tristně konkrétní a boj hrdiny s tím vším je inspirativní a vtahující.

Lucie Ferenzová měla při psaní hry kliku. Bianca Bellová, autorka knihy Jezero, jí dala k dramatizaci volnou ruku.

Důvodem bylo,

že téma i knihu už vnímá

„jako uzavřenou kapitolu svého života

zajímají ji možné interpretace

obměny na základě nových společenských témat a názorů.“

Autorka scénáře a zároveň režisérka Lucie Ferenzová se proto rozhodla

„do divadelního zpracování

vnést důraz na základní iniciační drama

hlavního hrdiny

zaměřila se i na současnou disfunkčnost mužských vzorů a rolí.“

Děj hry se od románové předlohy nevzdaluje, ale doplňuje ji. Divadelní i barové prostory A studia Rubín, kam jsou diváci během hry přemisťováni, se mění ve fiktivní Aralské jezero (o němž příběh opravdu je), v jeho okolí, vesnici a její starousedlíky, ale i v město úniku a jeho obrácenou atmosféru i náladu. Tudy všudy nás provází Nami, jenž se dokázal vzepřít nicotnému soudu a opustit domov, aby se vydal do neznámého a velkého světa hledat…

„Inscenace je o iniciační pouti chlapce dospívajícího v muže. Myšlenkově se inspirujeme knihou Roberta Blye Železný Jan, která vypovídá o hledání mužské role v současném světě, o mizejícím vzoru otce a o rozvratu tradiční rodiny. Na této vnitřní pouti k sobě samému náš hlavní hrdina potkává mnoho mužských vzorů, které ovšem nejsou hodny následování. Proto je ve světě osamělý a ztracený.

Tento svět z knihy Bianky Bellové je navíc záměrně nadsazeně krutý a nepřející jakékoli citlivosti; ženské postavy buď Namiho opouštějí, nebo je vzápětí ztrácí. Inscenace je o osamělosti a hledání vlastní identity a integrity ve světě, kde vzory chybí a nedochází ani k žádné tradiční výchově, což vede k rozkladu společenského řádu. Žánrově se držíme v nadsazené stylizaci a komixovosti, protože kaleidoskop situací a postav, se kterými se Nami setká, je pestrý,” objasnila Lucie Ferenzová, autorka hry, její režisérka a také aktuální umělecká šéfka A studia Rubín.

Když se soubor k souboru vine, tak se dílo podaří

A studio Rubín nemá stálou hereckou partu, a je to dobře. Při dodržení jednotné dramaturgie je každé představení nové už tím, že je v něm angažováno jiné herecké obsazení. Zdařilou se ukázala trojkombinace souborů pro Jezero. Je vidět, že Lucie Ferenzová, ví kam ´sáhnout´, aby vyhmátla nejvhodnější typy pro dané role a dokázala je jako citlivý dirigent sladit v jednotný sound konkrétního představení. V případě Jezera lovila v podstatě ve třech svébytných jezerech. Divadelní spolek Kolonie v koprodukci s A studiem Rubín a Divadlem X10 se tak stal pod její jednotící taktovkou strůjcem vůbec první na jeviště převedené knihy.

První, ale díky vydatnosti předlohy a její naléhavosti,

zřejmě ne poslední.

V inscenaci hrají 4 osobnosti. Vyjma Vojtěcha Hrabáka, představujícího v čase i naturelu vyvíjející se postavu Namiho, ostatní tři herci se objevují v mozaice řady rolí. Příběh tak sestává tu z menších, tu z větších výstupů postav, z nichž některé se časové rovině děje vrací, omleté věkem i událostmi.

Tak se daří zachovat, řečeno s dramaturgií představení

„otevřenou hru podněcující imaginaci,

nadhled a drsný svébytný humor, jaký nabízí předloha.“

Množení rolí si žádá široký rejstřík hereckých prostředků. A těmi ostatní protagonisté - Anita Krausová, Jiří Štrébl a Jakub Gottwald - disponují. Sympatické je, že sdělnou součástí představení je i hudba, jež neživoří jen v podkresu, ale je svébytnou a nosnou částí celku.

Autorkou hudby je Markéta Ptáčníková. Pár písní zazní (sympaticky) ne z playbacku, ale živě v podání herců. Jednoduše variantní a zřetelná je kostýmní složka od výtvarnice Andrijany Trpković a nepřehlédnutelný a výmluvní je světelný design (odlesky, zrcadlení) scénografa Tomáše Bukáčka.

Z titulu hlavní role, a při vší úctě k nasazení ostatních, ale všemu dominuje Vojtěch Hrabák (*1997). Náš web ho pro sebe ´objevil´ v divadle D21, kde zářil ve vedlejší, leč impozantní roli v tamní výborné inscenaci nelehkého Krále Ubu. Hrabákova tvárnost mimiky, pohybová dispozice a především niterní vyzařování při ztvárňování nejrůznějších situací a duševních poloh,ve škále od puberťáka po dospěláka a sebevědomého chlapa, stojí víc než za pozornost. Hlavně do budoucna. Vyplatí se pátrat, kde a na jaké scéně (působí současně v asi v desítce souborů) opět jeho herectví vytane. A neprohloupí, kdo se tam za ním vypraví.

Bavilo se celé hlediště včetně autorky a režisérky

Když představení končí aplausem, je to radost. Když představní končí dlouhým aplausem, je to radost větší. A když končí skandováním, je přerušováno bouřením v hledišti (pozitivním) a děkovaček se nedopočítáte, je to dokonalé. A když - měli jsme při premiéře strategicky výhodné místo, jež nám umožnilo pohledy na autorku a režisérku Lucii Ferenzovou - a když vidíte, jak se upřímně baví ta, jež to celé musela vidět při zkouškách tisíckrát, tak je to sukces, jak se říkalo kdys. A byl. Kdo to stihne, měl by být 6. 12. 2019 v divadle A studio Rubín nebo alespoň pozorně sledovat program na další dny. Litovat bude tehdy, když prošvihne reprízu.