Bezručova Ostrava vzkvétá, žije i pláče aneb bloumáme ulicemi sem a zase tam/část IV.
Ostrava - září 2015
Nemůžeme říci, že známe Ostravu. To ne. Byli jsme tam jen týden. Nemůžeme ale už ani říkat, že neznáme. Vždyť jsme tam byli celý dlouhý týden! Krásný týden. Týden poznávání a seznamování. Jako když si namlouváme partnerku či partnera. Jsme překvapováni, oslovováni, zaujati a třeba – když se to nakonec povede – a z obou stran- i zamilováni.
Nevíme, jak Ostrava pojala nás. Víme, jak my ji. Jako krásné, zajímavé, živé a přitažlivé město. Ano, najde se to, co neladí, nesedí, nemělo by jí kazit image, ale tak je to všude. Ale – alespoň my – jsme za ten sluneční týden našli mnohem víc dobrého, co stojí za zaznamenání.
Do fotoaparátu, paměti, a když dovolíte, i do našeho webu www.www-kulturaok-eu.cz.
Šestnáct článků jsme už věnovali tématům Ostravy. Z různých oborů a různých úhlů. Sedmnáctý (i když jako série) je už opravdu poslední. A po všech cílených výletech a návštěvách naší (už konečně!) pouhou volnou, a třeba až bezcílnou, procházkou tímhle městem v přerodu. Přerodu od obří továrny k obří galerii. Od šedi a popela k barvám a zeleni. Od smogu ke zdravému ovzduší. Ostrava je na cestě. Ostrava je ´on the road´. Kráčí tím směrem a my spolu s ní věříme, že tam i dojde. Držíme jí palce. Protože, i když nevíme, jak nás za ten týden přijala ona, víme, že ona k nám byla vlídná, přívětivá a přátelská a my, že jsme se do ní - platonicky- zamilovali. A takový stav je přece krásný stav. Tak ať se nám to – oběma - nepokazí.
Fasády, graffiti a nápisy vypovídají o městě víc, než si město myslí
Na svých toulkách Ostravou jsme si všímali mnoha věcí. Jednou z nich byly i fasády. Jsou-li totiž pohledné, tak město prohlédne. A nemusí za nimi být zase až tak převratná budova či architektura. Ale zase to v Ostravě bylo jako všude. Někde si dali záležet a fasády jsou skoro živé obrazy. Jinde nevíte, co si o tom myslet a co tím autor chtěl říci. A samozřejmě jsou vždy a všude k dispozici i takové, že už není raději ani co dodat.
To graffiti, to už je dnes docela solidní street-artové umění. Jenže… Když je za dílem v anonymitě kloudný umělec a vybere si vhodné místo, je takový počin malé umělecké dílo, které spoluvytváří s okolím a místem, kde se nachází, skoro až malou neformální galerii.
Místy může mít smysl i graffiti jaksi, řekněme, účelové. Stvořené, možná i street-artovým umělcem, leč na objednávku. Hned je to samozřejmě znát, ale budiž.
Cílem takovéhoto graffiti bývá zamezit – nebo alespoň omezit – nežádoucí činnost neumětelů, kteří se chtějí jenom někde krátkodobě zvěčnit. A pokud je takové graffiti objednáno, tak také může mít vypovídací hodnotu. Jako třeba zajímavá výzdoba jinak banální zastávky autobusu na okraji města…
Pak jsou tu ale i ty věčné a už dávno překonané tagy. Ty ´podpisy´ všelijakých ´taky-umělců´. Graficky jsou sice mnohdy i docela zajímavé, ale jinak jsou naprosto zbytečné.
No a nakonec zbývají obligátní pokusy o tagy, prachsprosté (někdy jen sprosté) čmáranice duševně méně vyvinutých jedinců na nové fasádě. Čmár- a honem pryč. Jupí, jsem hrdina, jsem geroj…! Protože nízké sebevědomí si žádá trochu cukříčku do vnitřní hořkosti.
Jiná věc jsou všeliké městské nápisy. Kde je doba, kdy se na zeď psalo ´Servít je vůl!´, aniž by kdo – včetně autorů – tušil, kdo je Servít a proč má býti volem… Ta doba je pryč. Teď lze z nápisů ledacos o městě a jeho lidech vyčíst. Když jsou nápisy vtipné a kultivované, podtrhnou objekt. Nám se - jakožto Kultuře OK - zalíbil nápis za všechny. Hádejte proč…?
Našli jsme i jiná srozumitelná sdělení, jež nenechají nikoho v klidu. Což o všudypřítomné záplavě billboardů říci nejde. Znáte někoho, kdo se podle billboardu řídí? Snad ještě upoutávka na ZOO. To možná, ale my tam měli namířeno i bez billboardů (viz.: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/prochazka-po-ostravske-zoo-aneb-kdyz-jeproste-zcela-jina-nez-ta-prazska/).
A že jsme tuhle kapitolku mohli psáti o Praze, Plzni, Brně a kdo ví, o jakém ještě městě? Mohli. Ale schválně jsme ji psali o Ostravě. Aby bylo znát, že to dávno není černá Ostrava, jež přetrvává v povědomí řady z nás. Že Ostrava úplně normální město se vším, co k němu patří i nepatří.
Ulice jako jiné jinde
Na ulicích se dá potkat cokoli. I v Ostravě i v Praze. Ostrava nabízí za tím účelem jak uličky, tak ulice, tak i široké třídy. Na místech, kde bývaly kdysi haldy či doly, jsou dnes kvetoucí a vesměs nezanedbané a nezdevastované parky. Na vhodných místech se najdou malebná zákoutí, ale také značně – řekněme to smířlivě - nemalebná.
Volná prostranství nabízejí zábavu, zejména, když je tak hezky, jak bylo v tom našem zářijovém týdnu. Výklady v obchodech překvapují, 
šokují, nudí, lákají i odpuzují. Jako všude. A když je hezky, tak lákají předzahrádky, zahrádky či přímo zahradní restaurace a zahradní pivnice. A jak! Na všudypřítomný Radegast a hrdý domácí Ostravar.
A Ostravar má být nač hrdý.
- Když v roce 1896 dozrála myšlenka českých obchodních kruhů v Ostravě na zřízení vlastního pivovaru, uskutečnila se po roce jejich 1. ustanovující schůze. Šlo už o schůzi ´podílníků nově založeného Českého akciového pivovaru v Moravské Ostravě´. Byl rok 1897.
- První pivo se v novém pivovaru vystavilo v roce 1898. Za první republiky pivovar, tak jako i veškerá ekonomika, měl víc než úspěšné období.
- Pak ale přišly krize a II. světová válka. Po té byl Ostravar postupně zrekonstruován a zmodernizován a stal se předním dodavatelem piva v Moravskoslezském kraji.
- I dnes patří mezi 10 největších pivovarů v republice. A chutná znamenitě. Což můžeme potvrdit z vlastní zkušenosti.
A jak jsme tak na chvilku usedli k studenému moku, zaujal nás Prachostřik - vůz městských komunikací. A vskutku originálně vystylovaný. Prostě vyprahlo měla i Ostrava, nejen my.
Ale pak už jsme museli dál. Pořád bylo co sledovat a čas pádil. Žel rychleji než my. Jen tak jsme totiž zjistili, že ve městě také zdárně bují městská fauna i flora. Že pejsci se i zde chovají stejně jako všude. A holubi totéž. I ´holubí letka´ by se tu jistě našla. Ostrava nabízí v okolí za Landekem i les. Není možná jediný na okraji města, ale jediný, který jsme stihli navštívit. A v září, tedy i s lesními plody. A pod lesem, v zahrádkářské kolonii nás vítali také lákavé zahradní plody. Prostě, zase musíme zopakovat to už otřepané, že Ostrava je úplně normální město způsobilé pro normální život. Alespoň po týdnu tam stráveném se nám to tak jevilo.
Až na tu doporučenou policejní hodinu. Ulice 
jsou bezpečné a příjemné. Do osmi hodin večer, jak nás upozornila naše dočasná bytná, a tím nám nastavila i večerku. V osm je dobré být zpět. Naštěstí nám to nevadilo. Na noční život nejsme a po celodenním putování ani nezbývalo sil. A proslulou Stodolní jsme raději míjeli obloukem i přes den…
Ostravský hrad není na kopci, ale je
Správně se jmenuje Slezskoostravský hrad, abychom mu nekřivdili a neupírali na významu. Stojí totiž v ostravském městském obvodu, který se jmenuje Slezská Ostrava. Tak proto. Vystavěn byl ve 2. polovině 13. století. Není na kopci, jak bývá zvykem hradů, zejména těch z té doby, ale měl jinou strategickou roli. Stál u brodiště soutoku Lučiny a Ostravice a bránil stezky z Opavy přes Hlučín a Těšín do Krakova. A byl hradem fortelným. Obehnán 4 metry vysokou a 2,5 metru širokou zdí (!). Pevnost. A hraniční. Tehdy. Pak ale - v roce 1327 - slezská vévodství, včetně těšínského - spadla pod země české a bylo po hraničním významu. Až do roku 1548, kdy ho Jan Sedlnický z Choltic přestavěl na zámek, byl jeho osud nijaký. Jako zámek už byl ale obyvatelný a obýván. Dodnes tu je původní brána s věží. Rok 1621 napovídá na třicetiletou válku. Tehdy zámek vydrancovala – spolu s celým městem - neapolská vojska. A jak šel čas, rány osudu neustávaly. Roku 1626 se na něm vyřádili Dánové, v roce 1628 zase Albrecht z Valdštejna. No a v letech 1642–1649 tu a také v celé tehdejší Ostravě bytovali Švédové. A o těch i my v Praze víme z Karlova mostu své. Od roku 1714 až do roku 1945 byl už ale celkem klid. Zámek vlastnil po dvě století rod Wilczků, jimž byl po válce vyvlastněn. Možná právě včas. Majitelé totiž těžili uhlí bez ohledu na zámek a také svoji střechu nad hlavou. Těžili si totiž uhlí klidně až pod nohama a bylo jim to fuk. Bydleli v té době už jinde. Dokonce v důsledku poddolování poklesl zámek o 16 metrů (!) a v roce 1954 na něj byl vydán dokonce demoliční výměr. Nakonec ale chátrající zámek, už ale zase zvaný hrad, koupilo město a po rekonstrukci je od roku 2004 otevřen pro pořádání kulturních akcí.
Dostali jsme se k němu samozřejmě pěšky po naší návštěvě výstaviště Černá louka (viz.: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/ostravske-vystaviste-aneb-cerna-louka-je-zatim-krasny-zeleny-park-v-centru-mesta/) přes ´Lávku Unie´. Hradu vévodí zmíněná vstupní brána s věží, k ní přiléhá podkrovní galerie a v přízemí je malý sál. Na nádvoří jsou k vidění zbytky tvrze a studna s fontánou. Ve sklepeních prý řízeně straší. To ale osobně potvrdit nemůžeme, neboť jsme pádili dál a sklepy jsme tedy nenavštívili.
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková