Bezručova Ostrava vzkvétá, žije i pláče aneb bloumáme ulicemi sem a zase tam/část III.
Ostrava - září 2015
Nemůžeme říci, že známe Ostravu. To ne. Byli jsme tam jen týden. Nemůžeme ale už ani říkat, že neznáme. Vždyť jsme tam byli celý dlouhý týden! Krásný týden. Týden poznávání a seznamování. Jako když si namlouváme partnerku či partnera. Jsme překvapováni, oslovováni, zaujati a třeba – když se to nakonec povede – a z obou stran- i zamilováni.
Nevíme, jak Ostrava pojala nás. Víme, jak my ji. Jako krásné, zajímavé, živé a přitažlivé město. Ano, najde se to, co neladí, nesedí, nemělo by jí kazit image, ale tak je to všude. Ale – alespoň my – jsme za ten sluneční týden našli mnohem víc dobrého, co stojí za zaznamenání.
Do fotoaparátu, paměti, a když dovolíte, i do našeho webu www.www-kulturaok-eu.cz.
Šestnáct článků jsme už věnovali tématům Ostravy. Z různých oborů a různých úhlů. Sedmnáctý a – už opravdu poslední – budiž – po všech cílených výletech a návštěvách – naší (konečně) pouhou volnou, a třeba až bezcílnou procházkou tímhle městem v přerodu. Přerodu od obří továrny k obří galerii. Od šedi a popela k barvám a zeleni. Od smogu ke zdravému ovzduší. Ostrava je na cestě. Ostrava je ´on the road´. Kráčí tím směrem a my spolu s ní věříme, že tam i dojde. Držíme jí palce. Protože, i když nevíme, jak nás za ten týden při
jala ona, víme, že ona k nám byla vlídná, přívětivá a přátelská a my, že jsme se do ní - platonicky- zamilovali. A takový stav je přece krásný stav. Tak ať se nám to – oběma - nepokazí.
Mezi novou a starou archi
tekturou je architektura běžná
Běžná architektura, je – jako všude – takříkajíc střídavě oblačná. Zajímavá i nezajímavá. My se především nemohli zbavit dojmu, Ostraváci prominou, jako bychom se ocitli v Lipsku z dob bývalé NDR. Neberte to prosím, nijak pejorativně. Ne, ne. A už vůbec ne nějak geopoliticky. To vem čert. Architekti a odborníci by nás asi vyvedli z omylu, ale nám to ten dojem, kdo ví proč, dávalo. A v Lipsku jsme po jistý čas našich pracovních životů byli ´jako doma´. Při cestách na staré a posléze pak už i na nové výstaviště či i jen tak, za poznáním.
V podobnosti s Lipskem nás ujišťovala (nevědomky a možná proti své vůli) i rozlehlá a vzdušná náměstí. A pak asociace z Lipska po sjednocení a po stavebním boomu. Především všeliká a diskutabilní předmostí. To úplně dnešní Lipsko už neznáme, pár let jsme tam nebyli, už je to třeba jiné, ale předmostí, zabírající zbytečně moc místa, tam bývala jako v Ostravě.
To další asociace už byla a je zcela domácí - pražská. Herny, herny, herny. Doba si je žádá, radnice s nimi bojují, ale nakonec stejně vznikají i tam, kde jsou jako pěst na oko. V Ostravě jako v Praze a jako i jinde. A to nemluvíme o všech dalších aspektech s hernami spojenými.
Baráky na odstřel…
Tak, jako nalezneme, v té naší zdivočele zkapitalizované zemičce, smutné pomníky zániku, najdou se i v Ostravě baráky takříkajíc ´na odstřel´. Z části to smysl má. Z daleko větší části je to ale vliv pochybných podnikatelských záměrů, lumpáren, nesmyslných restitučních a dědických sporů, odprodejů komusi kdesi, za účelem vidiny pozdějšího zisku, a podobně, a tak. Město - jinak pěkné – pak hyzdí nevzhledně děsivé barabizny, i k slzám nutící druhdy asi nádherné domy, ponechané zániku a ještě více nenechavým rukám šedé ekonomiky.
… aneb Bezruč jistě shůry pláče
Nejde říci, že nějaká budova byla bezcenná. Všechny se stavěly k nějakému účelu a mají své osudy. Jsou ale budovy, jež byly nesporně i architektonicky cenné a lidský hyenismus jim způsobil to, co neměl. Teď jsou jen smutné memento rubu současné doby. Samozřejmě, že každý líc má rub. A bez rubu by líc nebyl. To jo, ale k sakru, proč se na ten rub doby musely dostat právě ty a ty stavby, ty a ty budovy? To člověka žere. V Praze, jako v Ostravě. A tam možná víc. Tam, totiž, zase až tak moc těch budov, které by jinak tvořily – nebýt zničeny a odsouzeny k potupné záhubě – ten líc doby, jako v Praze nemají. Škoda. Pro nás všechny.
Doprava do prava i do leva
Jak už asi čtenář pochopil, mnoho jsme se po Ostravě nevozili. Jednak jsme chodci a jednak jsme chtěli vpíjet atmosféru. A té se ze sedadla tramvaje asi moc nenavnímá. Ale přece jen, je ta Ostrava 3. největší město v republice a rozlohu má jako hrom. A my měli své cíle a některé byl i dost vzdálené. A tak na dopravu samozřejmě také došlo. I když na ni místní nadávali, dokonce ještě první den po příjezdu nejezdily tramvaje páteřní třídou Ostravy, Nádražní ulicí, protože se tam opravovaly koleje, nemůžeme si – jakožto turisté – kteří nemusí kvaltovat do práce, belhat se do nemocnice či vláčet s nákupem odkudsi kamsi, říci, že jsme byli nespokojeni. Ledva jsme pochopili systém lístků a pásem, které se označují a nahromadili dostatek mincí, jimiž se od automatu kupují, byla to radost, úleva a časová úspora. Využili jsme postupně tramvaje i autobusy a zavzpomínali si i na ty trolejbusy. Ty jsme si v Ostravě nenechali rozhodně ujít. Kdyby pro nic jiného, tak pro to potěšení.
Dopravou jsme se dostali všude včas a spolehlivě. Není co dodat. A že Ostravští nadávají na dopravu? Znáte město a jeho obyvatele v téhle republice, kde by na dopravu nenadávali? To víme. Každému od baráku k pracovišti prostě jezdit MHD a ještě v tu jeho oblíbenou dobu nemůže.Tak nadáváme. To už je tak v nás lidech zařízeno. V Praze i v Ostravě. A abychom nezapomněli, tak V Ostravě se dá samozřejmě k vnitroměstské a hlavně příměstské dopravě využít i vlak. V tomto dopravním mediu jsme ale absentovali. Nebyl nějak důvod.
Důl Jindřich v Moravské Ostravě
Že je Ostrava typická a specifická je jasné. Už tím přerodem z téměř fabriky na železo na město kultury. A tak má i svá specifika, která - myslíme si - jinde obdoby, nebo alespoň v takovém rozsahu nemají. Jednou z nejtypičtějších vůbec je Důl Jindřich. Heinrich Schacht, jak se také nazýval, byl klasický černouhelný hlubinný důl, umístěný v samém centru Moravské Ostravy. Dnes už není. Jako žádný z dolů. Zbyla z něj ale tzv. ´jámová budova´ s těžní věží u východní strany Nádražní ulice, poblíž křižovatky s ulicí 30. dubna.
- 1846 se zde začalo hloubení ´kutací jámy´
- 1848 už jáma ´povýšila´a byla přestavěna na ´důlní víceúčelovou jámu´´
- 1853 došlo k další přestavbě to už na ´hlubinný důl´
- a po rozjezdu, začala od roku 1863 masivní pravidelná těžba uhlí
- běžela zdárně do roku 1932, kdy skončila těžba ve vlastní těžební jámě dolu Jindřich
- ale důl sloužil dál
- až do 1960 byl důl Jindřich pomocným dolem pro jiný důl
- ale rokem 1960 začala jeho postupná likvidace
- v roce 1982 bylo dokončeno zasypání jeho těžební jámy
- a objekty nalézající se nad zemí, byly - až na jámovou budovu a těžní věž –nemilosrdně zbourány
A ty nezbourané zůstaly dodnes. Dnes už tedy jenom těžní věž z příhradové ocelové nýtované konstrukce a jámová budova z režného cihlového zdiva jsou jediné pozůstatky kdysi slavného dolu Jindřich. K jejich i našemu štěstí jsou od roku 1958 zapsány do státního seznamu památek.
Otázka zní, co dál? Nápis na fasádě hlásá ´Hotelový dům Jindřich´ a naznačuje, že objekt mohl docela nápaditě žít dál. Ale nežije. Chátrá. Mluvilo se všelicos. Navrhovala se Jindřich Plaza, neboli obligátní obchodní centrum. Pak se o tom už ale zase nemluvilo. Pak se mluvilo pro změnu o rekonstrukci na hotelový dům. Odtud ten nápis. Pak ale už zas ne. No, a pokud víme, tak posledním výkřikem je ´Jindřich´ - hotelový dům a nákupní centrum v jednom. A že prý má být do této podoby zrekonstruován do dvou let. Kéž by. Ale známe to, kdo ví…
Škoda. Je samozřejmě otázka, co dál? Další muzeum starého hornictví jako je Landek park (viz.: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/ostrava-landek-park-aneb-nacancane-starenky-masinky-ocima-jiz-nemlade-vsak-okouzlene-olinky/) nemá smysl. Další muzeum starých technických vynálezů jako je Hala U6 (viz.: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/maly-svet-techniky-u6-aneb-kdyz-jules-verne-je-skoro-porad-mezi-nami/) také ne. Takže se nechme překvapit. A držme palce té krásné budově s impozantní těžní věží.
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková