Bezručova Ostrava vzkvétá, žije i pláče aneb bloumáme ulicemi sem a zase tam/část II.
Ostrava - září 2015
Nemůžeme říci, že známe Ostravu. To ne. Byli jsme tam jen týden. Nemůžeme ale už ani říkat, že neznáme. Vždyť jsme tam byli celý dlouhý týden! Krásný týden. Týden poznávání a seznamování. Jako když si namlouváme partnerku či partnera. Jsme překvapováni, oslovováni, zaujati a třeba – když se to nakonec povede – a z obou stran- i zamilováni.
Nevíme, jak Ostrava pojala nás. Víme, jak my ji. Jako krásné, zajímavé, živé a přitažlivé město. Ano, najde se to, co neladí, nesedí, nemělo by jí kazit image, ale tak je to všude. Ale – alespoň my – jsme za ten sluneční týden našli mnohem víc dobrého, co stojí za zaznamenání.
Do fotoaparátu, paměti, a když dovolíte, i do našeho webu www.www-kulturaok-eu.cz.
Šestnáct článků jsme už věnovali tématům Ostravy. Z různých oborů a různých úhlů. Sedmnáctý (i když je to celá série) je už opravdu poslední. Po všech cílených výletech a návštěvách je naší (konečně!) pouhou volnou, a třeba až bezcílnou procházkou tímhle městem v přerodu. Přerodu od obří továrny k obří galerii. Od šedi a popela k barvám a zeleni. Od smogu ke zdravému ovzduší. Ostrava je na cestě. Ostrava je ´on the road´. Kráčí tím směrem a my spolu s ní věříme, že tam i dojde. Držíme jí palce. Protože, i když nevíme, jak nás za ten týden přijala ona, víme, že ona k nám byla vlídná, přívětivá a přátelská a my, že jsme se do ní - platonicky- zamilovali. A takový stav je přece krásný stav. Tak ať se nám to – oběma - nepokazí.
Ozvěny noblesy, která kdysi zanikala mezi šedí průmyslu
Jsme už tací. Snad staromilci, snad konzervy, ale nádherně opravená a rekonstruovaná budova nás ohromí vždy. Většinovým podílem umění a dokonalosti, a menšinovým úsporných škrtů všeho, měnících pak vzniklé budovy – na dnes navíc povětšině skleněné – krabice.
Krása starých budov fascinuje a přitahuje. Jak koho, jistě, ale nás určitě. Už jen ta skvostná a promyšlená průčelí. Ne, procovský efekt pro efekt, ale koruna stavby a díla architekta.
Jednou z takových budov, ne-li tou nejvýznamnější, je slavný a nádherný modernistický Dům umění. Ta jednopatrová budova v duchu funkcionalistického a konstruktivistického slohu s fasádou z režných cihel (podle vyjádření odborníků „budova puristického vzhledu s akcentujícími velkými plochami cihlových stěn“), v níž sídlí Galerie výtvarného umění.
- O vznik té budovy, jež byla otevřena v roce 1926, se postaral ostravský stavitel a také vášnivý sběratel umění František Jureček. On způsobil, že v roce 1923 vznikl ´Spolek pro vystavění a udržování výstavního pavilonu v Moravské Ostravě´ a vyhlásil architektonickou soutěž na stavbu budovy výstavní síně.
- Zvítězil v ní společný návrh Františka Fialy (1895 – 1957) a Vladimíra Wallenfelse (1895 – 1962), jejž provedl stavitel Rudolf Kaulich.
- Základem sbírek právě vzniklé Galerie bylo 113 děl, osudu věnovaných samotným Jurečkem.Smůlou, je však duchovní otec celé stavby a zakladatel sbírky, František Jureček, který se završení své snahy nedožil. Dílo architektů Fialy a Wallenfelsese ale se stalo jedným z prvních modernistických výstavních pavilonů u nás, a tak trochu i neformálním pomníkem Františka Jurečka.
Zajímavostí je, že architekti věnovali mimořádnou a úspěšnou pozornost důležité složce všech výstavních prostor – osvětlení. Vyřešili ho velice moderně, ba až novátorsky. Systémem luceren s vertikálními okenními plochami. Toto řešení totiž značně omezuje zdánlivou banalitu, ve výsledku ale velký problém, usedání prachu. Okna ocelových luceren byla zasklena tlačeným sklem, vnitřní strop svítidel sklem leptaným.
Ta světla jsme ale neměli možnosti spatřit na vlastní oči, protože čas nám nedovolil tuto významnou budovu navštívit. Ostatně jako i mnoho jiných.
Naše touhy nás vedly především k moderně, a to k galerii, kterou jsme v Ostravě i navštívili,a jíž byla nová ultramoderní Galerie Plato, o které jsme už na našem webu také psali (viz.: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/vaclav-magid-autonomie-autonomy-aneb-lze-pomoci-estetiky-kultivovat-lidstvo/). Dílo architekta Josefa Pleskota, v němž právě v době naší návštěvy, probíhala výstava prací Václava Magida. Galerie je součástí ´Ostravských Hradčan´, tedy areálu Dolních Vítkovic, kterým jsme se zase pro změnu věnovali v jiném našem článku (viz.: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/dov-znamena-dolni-oblast-vitkovic-aneb-navstivili-jsme-%c2%b4ostravske-hradcany%c2%b4/). 
Ale zpět k ostravskému Domu kultury. A hlavně, k té výše zmíněné fasádě z režných cihel. Proč? No, autoři režnou cihlu jako fasádní prvek, do své stavby zakomponovali právem a správně. Režná cihla je totiž (tedy hlavně byla) tradičním pohledovým řešením většiny budov v Ostravě vůbec a v zástavbě Vítkovic zejména. Patří také k architektuře staveb Dolu Michal v Michálkovicích a všude, kde se zachovala. Je to hlavní poznávací prvek industriální architektury, z dob kdy se Ostrava rozrůstala. Navíc, oba autoři byli žáky Jana Kotěry a Josefa Gočára, pro které byla režná cihla rovněž běžným vyjadřovacím prostředek. A to klidně i u staveb vzniklých v naprosto odlišných lokacích.
A když už jsme u rekonstruovaných starých budov, neměly bychom pominout ty sakrální.
V Ostravě je jich řada. Nesporně jim vévodí Katedrála Božského Spasitele (druhý největší chrám na Moravě po Velehradu). Je na Náměstí Msgre Šrámka a párkrát jsme ho míjeli.
Další je dřevěný skvost lidové architektury, Farní kostel sv. Kateřiny panny a mučednice v Ostravě – Hrabová. Ten původní sice v roce 2002 zcela vyhořel, ale naštěstí nezanikl a již v roce 2004 byla dostavěna jeho replika. My jsme ji ale nestihli vidět.
Zato evangelický Kristův kostel, kolem něhož jsme opakovaně chodili i jezdili, neboť Husovo náměstí, kde je, bylo poblíž našeho ostravského startoviště, nepřehlédnete pro jeho výraznou červenou barvu. Ostraváci mu proto také říkají familiárně ´Červený kostel.´
Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie sice vypadá jako gotický, ale není. Jde o novogoticko-barokní stavbu z roku 1899. Podobnou fikci jakou je i tady v Praze kostel Svaté Ludmily na náměstí Míru. Ten ostravský najdeme na náměstí Svatopluka Čecha v ´naší domovské´ části, Ostravě – Přívoz. I jej jsme mnohokrát míjeli.
Přímo ve Vítkovicích se pak nalézá také novogotický kostel sv. Pavla. Vysvěcen byl v roce 1886, a je také z typických a místně příhodných režných cihel. Ten jsme nějak nenašli.
Další kostel Panny Marie Královny je pro změnu novobarokní a vznikl v roce 1908. Ten se ale nalézá v Ostravě – Mariánské hory, kam jsme nedorazili. A litujeme toho, protože na jeho vzniku se podílela velice zajímavá přehlídka dobových jmen, jež s odstupem času mají stále významnější zvuk. Na stavbě tohoto kostela se totiž podíleli Franta a Joža Úprkovi, Luděk Marold, Zdeňka Vorlová-Vlčková, Ladislav Šaloun či Karel Novák.
To kostel sv. Josefa není ´novo´- ale poctivě původní pozdně barokní stavba z roku 1783. A nemusela být. Přestála totiž propad o 8 metrů následkem poddolování. Stalo se to v roce 1913 a díky důmyslné podpůrné železné kostře stojí a slouží na Slezské Ostravě svému poslání dodnes. Na Slezskou Ostravu jsme sice zavítali, a i tento kostel jsme museli oželet.
Předposlední z ostravských kostelů je kostel Ducha Svatého. Je na rozdíl od ostatních ostravských sakrálních staveb vysloveně modernistickou stavbou. Pyšní se dokonce atypickou architekturou (je elipsovitého tvaru!) a nachází se v Ostravě – Zábřehu. Ani ten nám nebyl z časových důvodů dopřán. Autorem projektu byl ing. arch. Marek Štěpán.
Ne, nemohli jsme všechny kostely a další sakrální stavby za ten náš maratonský týden při nejlepší vůli a při našem bohatém programu navštívit. Ale jeden jediný kostel jsme si ujít nenechali. A dokonce jsme v něm i krátce spočinuli v rozjímání. Dílem znaveni a dílem ztišeni jeho velebností. Byl tzv. filiální kostel sv. Václava na Kostelním náměstí. Praví se, že je doložen už z roku 1297. Byl od té doby mnohokrát přestavován, ale je tuze krásný, krásně opravený a je kvalifikován jako nejstarší dochovaná stavební památka 
Ostravy. Tam jsme vhodili do kasičky i pár drobných mincí. Ne na kostel, to by jej rozhodně nevytrhlo, ale na památku. A abychom se - třeba někdy – vrátili. Jak se to tak říkává…
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková