Bezručova Ostrava vzkvétá, žije i pláče aneb bloumáme ulicemi sem a zase tam/část I..
Ostrava - září 2015
Nemůžeme říci, že známe Ostravu. To ne. Byli jsme tam jen týden. Nemůžeme ale už ani říkat, že neznáme. Vždyť jsme tam byli celý dlouhý týden! Krásný týden. Týden poznávání a seznamování. Jako když si namlouváme partnerku či partnera. Jsme překvapováni, oslovováni, zaujati a třeba – když se to nakonec povede – a z obou stran- i zamilováni.
Nevíme, jak Ostrava pojala nás. Víme, jak my ji. Jako krásné, zajímavé, živé a přitažlivé město. Ano, najde se to, co neladí, nesedí, nemělo by jí kazit image, ale tak je to všude. Ale – alespoň my – jsme za ten sluneční týden našli mnohem víc dobrého, co stojí za zaznamenání.
Do fotoaparátu, paměti, a když dovolíte, i do našeho webu www.www-kulturaok-eu.cz.
Šestnáct článků jsme už věnovali tématům Ostravy. Z různých oborů a různých úhlů. Sedmnáctý (i když v sérii) je – už opravdu poslední – a po všech cílených výletech a návštěvách, je naší (konečně) pouze volnou, a třeba až bezcílnou procházkou tímhle městem v přerodu. Přerodu od obří továrny k obří galerii. Od šedi a popela k barvám a zeleni. Od smogu ke zdravému ovzduší. Ostrava je na cestě. Ostrava je ´on the road´. Kráčí tím směrem a my spolu s ní věříme, že tam i dojde. Držíme jí palce. Protože, i když nevíme, jak nás za ten týden přijala ona, víme, že ona k nám byla vlídná, přívětivá a přátelská a my, že jsme se do ní - platonicky- zamilovali. A takový stav je přece krásný stav. Tak ať se nám to – oběma - nepokazí.
Přijeli jsme, jasná zpráva …
Přijeli jsme vlakem. Z Prahy na ostravské Hlavní nádraží. Poprvé. Jaké bude, až vystoupíme? Budeme se tam orientovat? Je to přece jen třetí největší město v republice…
Bez obav. Uvítala nás Ostrava Hlavní nádraží. Železniční stanice v Ostravě – Přívoze, na trati Přerov - Bohumín, z níž zde odbočuje trať také do ´ValMezu´ a kam zajíždějí vlaky z Prahy.
Důležitý dopravní uzel už od roku 1847. To se ale stanice jmenovala Ostrau.
Slovní dodatek Hauptbahn přibyl v roce 1881. Ne nadlouho.
Od roku 1895 už nesla jméno Mährisch Ostrau a od roku 1900 s doplňkem - Přívoz. Ten podivný dvojjazyčný název se však v roce 1905 poněmčil na Mährisch Ostrau – Oderfurt a naopak počeštil, v roce 1921, kdy se nádraží přejmenovalo na Moravská Ostrava – Přívoz. Na krátko.
Jen do roku 1937, kdy došlo k jeho ´povýšení´ na ´Moravská Ostrava hl. n.´ Pak přišla okupace a od roku 1940 do roku 1945 to bylo nádraží nazvané dvojjazyčně, jako tehdy vše, Mährisch Ostrau Hbf. – Moravská Ostrava hl. n.
Po válce, od roku 1946, je to už konečně zcela jasné - Ostrava hl. n.
Jak rostl význam nádraží, tak rostly i nároky na prostor a objekty
V letech 1892–1893 byly proto k, už prostorově nevyhovující budově, přistavěny budovy nové, charakteristické červeným režným zdivem.
Takto vydržela nádražní budova fungovat až do roku 1967. Pak došlo k rozhodnutí zbudovat novou odbavovací halu. Projekt byl svěřen brněnskému architektovi Luboru Lacinovi, žáku Bohuslava Fuchse a Jiřího Krohy. Volba architekta správná. Nová hala je dnes označována jako„nejpůsobivější ukázka bruselského stylu v Ostravě“. Lacina spolu se sochařkou Sylvií Lacinovou-Jílkovou vytvořili stavbu propracovanou do posledního detailu. Součástí návrhu bylo i stylové interiérové vybavení.
Prostor doplnila v roce 1973 kašna s plastikou, přestavující kytici z tepané mědi od Sylvy Lacinové-Jílkové. Kruhový otvor v zastřešení nad kašnou nabízel důmyslné pohledy na hlavní prosklenou fasádu nádražní budovy, tvořenou rytmickými vertikálně členěnými pásy a doplněnou o vitráže malíře O. Vašici.
Zub času ale hlodal. Nutná přestavba ale změnila povrchovou úpravu budovy. Původní červenohnědé páskové keramické obklady byly nahrazeny velkoformátovými fasádními deskami. Kolem prosklené fasády jsou nainstalovány tmavomodré skleněné desky. A namísto vitráží přední skleněnou stěnu doplňují nápisy ´Ostrava´ a ´Hlavní nádraží´.
Poslední dobou došlo k dalším změnám. Lepším i horším, jak to bývá. Názory se na to různí. Ale pokud jde o nás osobně, nám se nádraží líbilo. Důstojně uvítalo, ač některé nelogičnosti v bariérovosti nás staré lidi (se zavazadly) moc nenadchly. Ale věřme v další vývoj.
Příjemné je, že před nádražím lze nastoupit na četnou městskou páteřní dopravu. Tramvaje 1, 2, 8, 18, mířící přes Centrum ve směrech Dubina, Výškovice a Poruba, autobusy 34, 56 (noční spoj) ve směru Hlučín a námi pražskými pamětníky milované trolejbusy. Linky 101, 102, 108, 111 jezdí ve směrech ZOO, Stadion Bazaly, Michálkovice, Centrum, Mariánské Hory a Fifejdy. Těch jsme si cenili nejvíc. Aby ne. Tento skvělý ekologický, bezhlučný a čistý dopravní prostředek nám v Praze sloužil od roku 1936 do roku 1972, kdy byl nesmyslným rozhodnutím zrušen a dodnes se o tom, zda trolejbusy v Praze ano či ne, diskutuje. V Ostravě sice začaly jezdit trolejbusy sice až po válce, od roku 1952, ale město si je nechalo dodnes. Třiašedesát let už jí tedy slouží. A o žádném rušení se tu řeč nevede. No nic, my jsme ale naší první cestu z ostravského nádraží k cíli našeho ubytování absolvovali pěšky.
Ulicí, rovnou za nosem
Ta první ulice, kterou jsme se vydali, nesla jméno Nádražní, ty, kterými jsme kráčeli dalších 5 dnů ani nespočítáme. Míjeli jsme i krásné moderní budovy, které nabízely – podle nás – zajímavou architekturu, za kterou se Ostrava rozhodně stydět nemusí. Často s nápaditými prvky. O té vůbec asi nejzdařilejší - Nové Karolíně - jsme psali už v samostatném článku. To se prostě jinak nedalo. A nejen kvůli tamní oceněné architektuře. (viz.: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/karolina-z-jamy-a-koksovny-skoro-aneb-rovnou-do-stavby-roku-2012/)
Prošli jsme na svých toulkách i některá sídliště. Zde se nám zdálo, že jsou v podstatě taková, jaká – před a po revitalizaci – najdeme v kterémkoli větším městě této republiky.
Bylo a je ale znát, že se staví. Na místech zaniklých průmyslových objektů i jinde. Moderně, zajímavě a samozřejmě, že i zcela banálně. Jako všude, kam oko developerovo padne.
Zaujaly nás také četné mosty. Ostrava je protkána šesti řekami. (Psali jsme o nich s obdivem a překvapením, v našem článku věnovaném otevření nové Loděnice na jedné z nich, na řece Ostravici - viz.: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/nova-lodenice-na-soutoku-rek-ostravice-a-luciny-aneb-padlo-v-ruce-zase-po-60-letech/). A vzhledem k takovému počtu řek, říček a vodních náhonů se to samozřejmě v Ostravě mosty jenom hemží. Těmi velikými, dálničními, železničními, běžnými dopravními i spoustou účelových lávek přemosťujících toky pro cyklisty a pro nás pěší. Patří k nim především i slavný a historický most Sýkorův, o kterém jsme už také na našem webu podrobně psali (viz.: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/ostrava-most-milose-sykory-aneb-ten-nas-chlap-si-ho-snad-hlida-dodnes/)
A protože většinu pobytu bylo ´azúro´ a abnormální hic, nevydali jsme se do Měchenic, jako Ivan Mládek v jeho slavném songu pro Banjo Band, ale do prostorného ostravského krytého (ale i dalšího venkovního) bazénu. A i tam bylo fajn. Nejen proto, že bylo horko, ale hlavně proto, že je ideálně uzpůsoben pro potřeby uživatelů. A že jich tam spolu s námi bylo…
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková