Beroun - medvědí město aneb putování nejen za medvědy…
Beroun - 2019
Do Berouna nás v jednu skutečně tropickou červnovou sobotu přivedli medvídci z večerníčků pana Chaloupka. Co si budeme namlouvat. Ale - už jsme tací - ač taženi jedním cílem, vnímáme i jiné věci. O medvědech v berounském Medvědáriu se píše na jiném místě. A kouká. Ale o Berounu cestou k nim, pár slov nyní…
Medvědi jako symbol města
Je to teď ale tak trochu zavádějící. Symbol města je opravdu medvěd. Beroun ho má ve znaku. Ale znak je dávný a Beroun existuje dřív. První nepřímé zmínky se datují do roku 1088 a přímé od roku 1179. Medvědům v Medvědáriu je teprve 18 let. Takže podle nich Beroun své znamení nemá. Je to naopak. Když si medvídci pana Chaloupka odehráli seriál, vyvstala otázka kam s nimi?! Beroun, kvůli medvídkovi ve znaku, zájem skutečně projevil. A medvídci tam našli domov.
Takže zpět k městskému znaku. Na modrém štítě je stříbrná kvádrová hradební zeď s cimbuřím a široce otevřenou branou s vytaženou zlatou mříží. Nad branou mezi věžemi je na cimbuří rytíř s mečem v pravici a štítem v levici. A dole, pod mříží v bráně, je ten medvěd.
Starobylé město se zachovanou částí hradeb
Beroun má rozlohu přes 31 km² a cca 20 tisíc obyvatel. Leží na břehu Berounky, přesněji na jejím soutoku s Litavkou, v nadmořské výšce 235 metrů. Název neodvozuje od bručení medvědů, ale z místně pojatého mixu latinského Verona a německého Beroun. Už od středověku byl Beroun strategickým místem, neboť se nachází na trase Praha- Plzeň a byl tu pro stezku nezbytný brod. Uvádí se, že za krále Václava I. tu proto - zprvu jen němečtí osadníci - založili město. A Beroun se stal zastávkou putujících obchodníků a centrem výroby.
Přemysl Otakar II. dokončil ve 13. století síť 40 mocensky a strategicky významných královských měst a mezi ně zařadil i Beroun. Další osobností pro Beroun významnou byl Václav II., jenž ho dal opevnit. Dodnes zčásti dochované hradby jsou tedy z 1. pol. 14. století. Stav a význam města vydržel až do neblahé 30leté války, kdy po roce 1650 začalo město co do významu upadat. A to až do 18. století, kdy se stalo tzv. posádkovým městem, což Berounu paradoxně prospělo. Pro vojáky peníze jsou vždy a město musí také něco dostat, aby jim poskytovalo zázemí. 0d 60. let 19. století se kolem Berouna začal těžit vápenec a rozvíjel se i další průmysl. Pomohla tomu železnice Praha - Plzeň. Za minulého režimu se tu masivně stavěla i panelová sídliště.
Od roku 1960 se Beroun stal městem okresním. Přesto ale vzalo za své dost památek, kousek od centra se ocitla dálnice a životní prostředí trpělo. Až po roce 1989 byl těžký průmysl zrušen a nahrazen lehkým. Vznikly průmyslové zóny. Zbyla jen těžba vápence.
Od roku 2000 není Beroun městem okresním, ale i tak došlo k rekonstrukci historického jádra, opravě zbytku hradeb a dvou bran. Hlavní náměstí se změnilo v pěší zónu, takže město se stalo turistům příznivé. A aby ne, nachází se totiž v dostupně kopcovité krajině na pomezí Českého krasu a Křivoklátska, dvou chráněných oblastí. Historické jádro je od roku 1992 městskou památkovou zónou.
Od nádraží skrze hradby až do geoparku 
Vlakové nádraží, postavené v roce 1972, odpovídá době vzniku. Slouží, což je podstatné, i když není zrovna architektonickým skvostem. My ale tentokrát přijeli do Berouna příměstským autobusem, v rámci integrované dopravy (č. 380 a č. 384). Staví u metra A, u stanice Motolská nemocnice, nebo jde nastoupit i na Zličíně. Kdo chce klid, nastoupí u Motolské nemocnice, kde je ještě autobus prázdný a ne až na Zličíně, kam zajíždí až poté, kde čeká mnohem víc lidí. Berounské autobusové nádraží je před vlakovým.
My mířili za medvídky, do Medvědária. A vedly nás směrovky. Je to asi 2 km do stráně, do kopce, co se jmenuje Městská hora. Na vrcholu je vidět rozhledna, tak to nejde poplést.
Za medvědy historickým centrem
Cestou míjíme zachovalé zbytky hradeb v Havlíčkově ulici. Vznikly ve středověku za vlády Václava II. (1271 - 1305). Táhly se přes 1 km (výška 6, 5 - 9 m, šířka 2 m dole, 1 m vršek).
Kus za hradbami objevujeme Geopark Barrandien jako součást muzea, které sídlí v architektonicky nejcennějším domě Berouna, Jenštejnském domě z počátku 17. století. Mimo historickou expozici Berouna se část expozice věnuje CHKO Českému krasu a světově významné geologické oblasti Barrandien. Seznamuje s jeskyněmi i propastmi, geovývojem od starohor po čtvrtohory i se současnou přírodou živou. Část expozice je ve venkovním dvoře muzea a zájemci si mohou odnést i některé vzorky hornin na památku. My tak neučinili. Mile nás hlavně překvapilo, že mezi fosiliemi jsme našli i jednu ´zkamenělinu´ dosti nedávnou a neblaze proslulou ze světových dějin. Tu si domu nevzal zatím nikdo. Vzdor všemu, je socha, ať už kohokoli, přece jen umělecké dílo, a tak tu je a hlídá další fosilie, aby zůstaly fosiliemi jako on.
Náměstí a rozcestí
Cesta k medvědům vede Husovým náměstím, kde se konal nezbytný trh (i farmářský).
Zajímavých staveb je na náměstí zmiňováno plno. Nás upoutal kostel Zvěstování Páně a radnice. Mimochodem je to radnice berounská již pátá. Předchozí z nich zničily vesměs požáry. Ta současná je z roku 1903, kdy byla ta čtvrtá zrekonstruována Františkem Coufalem a přestavěna v novobarokním slohu. Dekoraci hlavní budovy provedl sochař Vilém Amort. I v roce 1998 byla radnice vylepšována, ale už ´šlo ´jen´ úpravu a areál dostal prosklené křídlo.
Náměstí vévodí pomník M. Jana Husa z roku 1908 od berounských rodáků Františka Velíka a Josefa Kvasničky.Nepřehlédnutelný je i Pomník obětem bojů 1. sv. války z roku 1924 od Karla Opatrného (padlých Berouňáků bylo 242!).Na pomníku proto stojí socha Čestná smrt.
Do třetice nás upoutala i barokní kašna z roku 1729 se sochou sv. Jana Nepomuckého. Zbudoval ji kameník Jan Slezák a dotvořil sochař Martin de Majos. Postava sv. Jana Nepomuckého je dílem sochaře Petra Vitvara. Originál je však uložen v bezpečí Muzea Českého krasu.
Průvod poselstva vévody Štěpána II. Bavorského
Než jsme se z Husova náměstí vydali za medvídky k Plzeňské bráně, překřížil nám cestu průvod. Historický průvod. Doprovázel vévodu Bavorského. Náhoda. A milá. Jak jsme později zjistili, jde o tradiční berounskou událost. Průvod poselstva vévody Štěpána II. Bavorského. Vede z Králova Dvora, cestou absolvuje vítací ceremoniál se současným představitelem města Beroun, tentokrát se starostkou, Soňou Chalupovou, a pak zamíří do berounského pivovaru, kde se koná dvoudenní akce pro všechny věkové kategorie.
My ale mířili dál, za medvídky…
Z Husova náměstí k nim vede cesta vzhůru, skrze Plzeňskou bránu. Té se dříve, a občas dodnes, říkalo příhodně Horní brána. Patřila kdysi k nejvýznamnějším článkům městského opevnění. Do roku 1842 tudy vedla zemská cesta z Prahy do Plzně. Odtud i její současný název. Plzeňská brána je nádherná dvoupatrová věžovitá stavba s půdorysem 10,3 x 9,6 metru o síle zdiva 2,3 metry. Výškou a polohou nahrazovala i nezbytnou městskou hlásku.
Za branou vzhůru až k medvídkům
Za Plzeňskou branou se otevře pohled na zalesněnou Městskou horu s nepřehlédnutelnou rozhlednou. Tam se nachází námi hledaný výběh, kde město chová, dnes už žel jen 2 ze 3 legendárních medvědů, proslulých ještě ve věku medvíďat z televizních večerníčků Václava Chaloupka. Městskou horou ale město Beroun nekončí. Pokračuje dál, vrchem Děd s další rozhlednou. Z té prý ale není pro okolní porost vidět nic. Tam jsme už nešli, my končili u medvědů.
Jungmannova základní škola
Za Plzeňskou bránou se nachází frekventovaná Plzeňská ulice. Tu bylo třeba cestou k medvídkům ještě překonat. Bezpečný přechod je až u čp. 30, u budovy Jungmannovy školy. Budova pochází z let 1883 - 1884. Původně, až do 70. let 18. století tu byl rozlehlý dvůr, jemuž se říkalo, jak bylo zvykem podle majitele, Šoušovský. Roku 1773 ho ale vystřídala piaristická rezidence a při ní zřízená dvoutřídní škola, kterou navštěvovali významní čeští obrozenci. Zda mezi ně patřil i patron nynější školy, Josef Jungmann, jehož jméno škola dnes nese, jsme nějak nestihli zjistit. Ale když obrozenci, tak obrozenci. A to Jungmann byl a jaký! Tak co by ne.
K medvídkům nám zbývá nám už jen výstup na Městskou horu
Není to na cepín a lano. Městská hora má vrchol ve 291 m n. m. Za středověku tu bylo mohutné opevnění. A podle množství pozemků, jež zde vlastnila církev, se vrcholu říkávalo Kněží hora, až do 80. let 19. století, kdy byla Městská hora zvelebována a měněna na lesopark. Přičinil se o to místní ´okrašlovací spolek´ a hlavně aktivní členové Klubu českých turistů.
Konečně Medvědín
Člověk míní, medvěd mění. Medvědi, když jsme doputovali, nebyli k vidění. Přesněji, jednomu čouhala packa z brlohu. Zklamání fotografické i milovnické. Co teď? Jde se na rozhlednu, Městskou horou až na vrchol a až se budeme vracet, uvidíme, zda něco uvidíme.
Rozhledna na Městské hoře
Stavba rozhledny je nadstavba městského vodojemu, který vznikl v roce 1936. Nápad na rozhlednu následoval. Přišla s ním stavební firma budující vodojem. Šlo jí o peníze za další drahou zakázku. Městu zase, jak to tak bývá o peníze za prodraženou zakázku. No, ale nakonec se dohodli a rozhledna se rozhlédla po okolí. Ční do výšky 14 metrů a je celá železobetonová včetně schodů. A postavila se nakonec dobře. Sloužila totiž bez větší údržby až do 80. let minulého století, ale to už z ní byla skoro troska člověku nebezpečná.
Až do roku 1998 byla proto zavřená. Ale naštěstí to vydržela. A tak si město objednalo její opravu. Dokonce byla rozšířena betonová stříška na celou vyhlídku! Což ale nebylo zase tak moc kvůli ohledům na pozorovatele, ale kvůli prostoru, který slouží k instalaci všemožných mobilních vysílačů. Takže pragmatická akce, ale budiž. Mobily používáme, satelity sledujeme, internet je standard, a hlavně, že od té doby rozhledna zas slouží přicházejícím turistům a rozhlížející se veřejnosti. A rozhlížet se je kam. Především na Beroun, pak na ´konkurenční´ rozhlednu na vrchu Děd, do Chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko, na Český kras a část Brd. Co si přát víc... Co si přát víc? My třeba ty medvídky.
Hurá, medvídek!
Vraceli jsme sek medvídkům. A? O tom píšeme zase jinde. (viz. článekhttps://www.www-kulturaok-eu.cz/news/medved-hnedy-ursus-arctos-ci-tak-blizko-tak-daleko/)
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková