Bechyně trochu jinak aneb arrivederci Bechyně, snad vrátíme se zas…
Bechyně - jaro 2017
Jsme už tací, že když jednou v nějakém městě jsme, zajímáme se jak o fakta (a o ta zvláště), tak se – ač to není při týdenním pobytu možné – snažíme také vpít do všední atmosféry všedního dne. Jen tak uvidět krásno ve věcech, místech, mnohdy i banálních detailech, jaké člověk v shonu současné pádící doby míjí bez povšimnutí. Nevnímá je. Ale ony přesto odrážejí duši města a duši lidí v něm žijících.
A o tom vypovídají nejlépe parky a poklidná zákoutí, sochy opracované časem, počasím a třeba i rukou vandalů, zvířátka domácí i přírodní, zeleň neupravená i upravená a třeba i ta naaranžovaná, maličkosti, které jsou, aniž by o ně kdo jevil zájem a milé drobnosti v oknech, na zahrádkách a všude, kde žijí lidé, kteří ještě žít umějí a chtějí. To je pro nás město. Nevyčíslitelné, nevypočitatelné, ale zažité a vyfocené. Zachycené. Okamžik po okamžiku, bez ladu skladu, jen tak pro radost. A o tu se v našem posledním pohledu do Bechyně, zkusíme podělit i s čtenáři našeho www.www-kulturaok-eu.cz.
Chvála elektronice
Kde je doba, kdy jsme museli zvažovat každý záběr na 36 okéncích filmu v těžkém a těžkopádném aparátu. Co pohledů a okamžiků uniklo nezachyceno, a když, tak jen v blednoucí mysli. Moderní technika umožní s jakousi magickou krabičkou v ruce zachytit vše, o čem si usmyslíme, že za zachycení stojí. A s klidnou myslí pak – ve střízlivějším prohlížení – ten okamžik vymazat. Na věky? Z aparátu, neboť v duši, pocitu, sestávajícím z miliard podobných pohledů, vjemů, se to sleje v dojem. A fotky, co zůstanou na nějaké té počítačové paměti, pak už jen ten dojem vyvolávají i později. Ale zas vyvolají víc, než je na těch fotkách. A to je dobře. Dokonce prý je to to nejlepší, co může člověk pro svou mysl a duši – relaxačně – udělat.
Snít o tom, co viděl a zažil, protože to mu už nikdo nikdy nevezme.
Parky
Parky jsou takové polopřírodní oázy klidu a pohody. Bechyně jich má dost. Největší parkový areál je nesporně a správně u lázní. Hosté, ´pajduláci´ (jak píšeme a vysvětlujeme v našem článku věnovaném Lázním Bechyně https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/lazne-bechyne-aneb-spravne-misto-pohybove-nemocne/) zde mají často jedinou možnost ´vycházky´. Tak ať to stojí za to.
A co v zimě, kdy zdravý má problém jít normálně. Co ´pajduláci´ pak? Ptali jsme se a dozvěděli, že cestičky jsou schůdné i v zimě, protože zde se uklízí. Věříme a přejeme lázeňským ´pajdulákům´ příjemné zimní pocházení, když už ne procházení.
Parky jsou krásné. Kolem lázní i jinde. Pohled do korun stromu, na jejich často mnohovýznamové propletení větví, na krmítka pro ptáčky, na cestičky a zeleň je pohled, který léčí i zdravé, natož pak ´pajduláky´. Léčil i nás. A díky mu a Bechyni za to.
Sochy
Sochy mají jména. Jako lidé. I historii. Jako my. A autory. Jako socha Jana Nepomuckého na děkanském kostele sv. Matěje na bechyňském náměstí Tomáše Garrique Masaryka. (viz., náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bechyne-aneb-o-meste-chodnikem-po-ceste/). O ní se to ovšem všeobecně ví a je také do jisté míry i chráněna.
Jsou však i jiné sochy, o nichž by se jistě dalo vypátrat, kdo je tam, kde jsou, a kdy a proč postavil. I proč a kdo je usochal. Ale proč to? Jsou tam. Mlčenliví svědci našeho pinožení, povznesení na marnosti lidského bytí, soucitní s našimi problémy bolestmi i starostmi. Trpí při našich atacích zbytečné lidskosti a ještě zbytečnější nelidskosti.
Jsou tam a stárnou s námi.
Před námi i po nás. Mimo nás. Stárnou si po svém. A žijí si po svém. I sochy mají své osudy a i ony jsou součástí osudů našich. Nás obyvatel měst, uživatelů míst. A prostoru. Je nám totiž společný. Nám, sochám i lidem. A mění se v čase. Nejen z vůle, či z vůle zvůle, lidí, ale z vůle přírody, slunce, větru, deště. Sochy těm živlům neporoučí. Tedy neporoučíme jim dodnes ani my, ale ony se o to ani nepokoušejí. Jsou moudřejší. Na rozdíl od nás.
Ony jsou tu a my je míjíme. Ony stojí tam, kam byly umístěny a my je občas přemisťujeme. A občas i vytěsňujeme. A občas zase vynášíme na slunce boží i na piedestal. A ony jsou a budou. A my se na ně můžeme a nemusíme dívat, a my je můžeme a nemusíme vnímat, a my je můžeme a nemusíme chtít. Ale bez nich by ani parky nebyly parky, ani náměstí by nebyla náměstími, tj. nestaly by se kouty pro lásku i vzpomínku. Pro klid v duši i ve svědomí. Anebo naopak. Bez nich bychom to nebyly my a ony by nebyly bez nás. A bez nich by Bechyně nebyla Bechyní. Proto jim patří náš dík i vděk.
Zvířátka
Na rozdíl od soch jsou živá. Díky nám – ta domácí, díky přírodě – zase ta přírodní. Potkávali jsme je v Bechyni všude. Snad úplně nejvíc při naší pouti za zachovanými hradbami bechyňského opevnění (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bechynska-naucna-stezka-aneb-stredoveke-opevneni-mesta-bechyne-stoji-za-to/)
Jejich zvířecí, v tom nejsladším slova smyslu, projevy znějí městem i místem. Zpěvem v koruně, štěkotem za ploty, šustotem v křoví, šplícháním na hladině. Žijí a oživují. Město bez zvířátek by bylo mrtvé. Lidé by to sami nedohonili. Bylo by mrtvé, protože díky zvířátkům se ví, že tu žijí lidé a ne zvířata. Či roboti. Jsou mazlíčky, občas pro zlost a hlavně pro radost. Slyšíme je ráno za okny, vidíme přes den kolem a tušíme v noci, kdo ví kde.
Pejsci s psíma očima, ocásky, co vrtí úpěnlivě,
že jejich tetelení a jejich radost se často přenáší na nás.
Kočičky se svýma číhavýma očima, plíživými pohyby a nejasností náklonnosti.
Chtějí-li, jsou naše. Nechtějí-li, jsme jejich my. Ony jsou – na rozdíl od pejsků – svobodné a své.
Psi si to jen myslí. Ony kočky - se - na rozdíl od pejsků - nesnaží připodobnit nám, ony si k sobě připodobňují nás. A my jsme vděční. Rádi se jim přizpůsobujeme, jen abychom si získali jejich náklonost. Ne pro jejich původní účel, odchyt myší. To už dávno moc nedělají. A my to řešíme jinak. Ale proto, abychom si je získali, abychom si je mohli hladit, aby nám předly v náručí a ovíjely se kolem našich nohou. Za to jim dáváme, co žádají a děláme pro ně, co si vyžadují.
A nad hlavami pějí ptáčci. No, pějí, nám, ale jim ani tak moc o nás nejde. Oni si pějí, protože mají křídla, pějí, protože tím volá jejich přírodní zákon, pějí, protože je to jejich projev. A my, si to celé neskromně přivlastňujeme. A říkáme si, že nám ráno od jara do zimy pějí své trylky. A trpíme, najednou bez nich neumíme být, trpíme, když v zimě zmlknou. A bojíme se o ně. A nosíme jim drobty do krmítek. A hledáme, kde jsou schovaní a zda je nezebou nožičky, když musí stát bosi ve sněhu. A pak vysvitne konečně sluníčko a nebe se roztrhne, a ze sněhové krusty vyraší první sněženky, a – ano – a ozve se první nesmělý zpěv. No, zatím spíš jen takové zapípnutí nějaké předčasného zpěváčka. Ale nám už to zní jak Óda na radost, jak ptačí koncert, jak balzám na duši. A voláme a občas si i tajně zpíváme, že jaro je zase tady.
A pak roztaje led a hladina se změní v plavební dráhu a vyrazí kachničky a vší vodní živel. A my na břehu, lávce, kameni, házíme kousky tvrdého pečiva, co pro ně – ano pro ně – i když se tváříme, že jako pro nás, že jsme toho jako koupili omylem o trochu víc – a my, pro ně, lámeme ten usušený boží dar a házíme jim kousky a ony se ženou z dálky, jako kdyby sto let nejedly, jako kdyby tu před námi nestál jiný a po nás neměl už nikdy žádný další chlebonoš přijít. Díváme se, jak se hašteří o kousek, jako kdyby vedle neplaval jiný, a radujeme, když jim něco z dodávky tajně, střemhlavým výletem z hlubin nespolkne kapr.
Zvířátka jsou součástí měst.
Nebýt jich, byla by města jak zakletá, jak bývají ta v pohádkách.
Městská zeleň
Ty tam jsou doby, kdy se myslelo jen v betonových dimenzích. I když i to se Bechyni nevyhnulo, jak i tom píšeme v jednom z našich článků, ale naštěstí jen trochu (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bechyne-aneb-male-mesto-s-velkou-architekturou/ ).
Ono se totiž na beton ´na beton´ myslí pořád, a všude, ale jen v části z našich myslí. V jiné části se tak naštěstí nemyslí. A tak už se nedá vždy vše a všude jen vybetonovat, zastavět a odzelenit. Naráží to už konečně – naštěstí - na odpor těch, co to vidí jinak. A tak už první pohled při procházce městem napoví, kolik je těch a kolik oněch. Protože bez zeleně není štěstí a není pohoda v ulicích a ve městě.
Zeleň je živá voda prostředí.
Oživuje ho i nás, a my se pak díváme do korun, skrýváme pod stromy, těšíme z prvních lístků a rašení. My se ale díváme i pod nohy – nešlap, nelámej - co to raší, co to kvete, co to voní, co to je za koberec pod námi a co za baldachýn nad námi. A stromy nám mávají větvemi, když jim je neuřezáme, a rostliny květy, když jim je neutrháme, a tráva zelení, když jí ji nezašpiníme.
A najednou je svět barevný.
A od jara do léta víc a víc. A v létě hýří a nabírá na plody, a na podzim dostává nostalgickou barvu a my s tím i náladu. A v zimě, holé větve zasypané sněhem jsou jako ustrojený vánoční stromeček. Ustrojený a nestrojený. A když potaje, tak kapky utvoří krápníčky a ty cinkají a cinkají.
Bez zeleně není nálady a vzduchu.
Drobné krásy města
Lidé – jsou-li spokojeni – zdobí si město. A tak jsme si toho všímali jako vždy a všude i v Bechyni (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bechyne-aneb-o-meste-chodnikem-po-ceste/ ). Lidé město zabydlují desítkami drobných artefaktů, detaily, jež by jinde nebyly, neboť jsou individuální.
Každý si totiž přiloží k svému městu svůj detail.
Někdo podivný, jiný bizarní, další milý, a ještě další krásný až umělecký. Zkrášlujeme si přece svá bydliště, aby byla naše. Aby nebyla uniformní, strohá, stereotypní. Zkrášlujeme a zabydlujeme. Tak jako zabydlíme pokoj, třeba unifikovaný architektem, ale pak každý je jiný díky nájemníkovi. Stejně tak si zabydlíme dům, své okolí, svou ulici, své město. A stačí pak kráčet tím městem a číst si mezi řádky (domů), jak žije, jaké je, a jak se mu vede. Jací lidé tam jsou a zda žijí, či jen přežívají.
Drobné dary města jsou přehlédnutelné,
protože jsou drobné.
Ale stačí se kolem dívat a vnímat a město k vám začne hovořit svou vlastní řečí. Srozumitelnou i bez jazykových bariér. Vydává svou atmosféru a vy ji nasáváte jako včela nektar, či žíznící pramen vody. Město je krásné nejen velikými, pojmenovatelnými, změřitelnými a datovatelnými věcmi, ale i detaily. Nepojmenovatelnými, nezměřitelnými, nedatovatelnými. A proč to také dělat. Jde o pocit, atmosféru, radost z bytí a radost s pobývání.
Sbohem Bechyně
Možná jsme ji viděli – za týden – co jsme tam trávili, navíc ve špatné zdravotní konstelaci – ideálně. Snad nás příliš ohromila její historie či technické zázraky (https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bechynsky-most-a-trat-bechyne-tabor-aneb-elinka-a-duha-co-to-znamena/ ), případně propojení s řekami (https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bechyne-mesto-dvou-rek-aneb-smutna-i-luznice/ ).
Možná. Ale jsme optimisty a ideální stav je nám milejší než zlo, zášť či spory. Nikdy není přece jen modré nebe bez mráčku. Ale my jsme nechtěli vidět tu případnou odvrácenou tvář Bechyně. Navíc na ni ani moc nevěříme. Chtěli jsme vidět město očima Pražáků a pozitivně. A to se nám podařilo. Tak jako před tím České Budějovice, nebo Volary či Ostravu. Stačí nahlédnout na náš web do rubriky Ostatní (https://www.www-kulturaok-eu.cz/ostatni/ ) a začíst se do našich „cestopisů“. Vždy a všude totiž hledáme, nacházíme, vidíme a chceme vidět jen to hezké. Nezbývá nám zas už tak moc času a sil na to, abychom si zbytek života kazili nehezkým. Toho si užije člověk stejně dost a dost. A tak hledáme a nacházíme raději hezké. A v Bechyni toho bylo habaděj. Děkujeme.
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček, © Ing. Olga Koníčková