Bechyně - město dvou řek aneb Smutná i Lužnice
Bechyně - březen 2017
O tom, že Bechyně je na strmém ostrohu mezi řekami, jsme psali (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bechyne-aneb-o-meste-chodnikem-po-ceste/). Dobře hájitelné místo vedlo předky k budování hradiště, pak hradu a podhradí, nakonec města. Města, jehož opevnění se zachovalo a je kulturní památkou (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bechynska-naucna-stezka-aneb-stredoveke-opevneni-mesta-bechyne-stoji-za-to/).
Město Bechyně ale potřebovalo spojení se světem. Po všech vývojových stádiích tu vzniklo nakonec to nejmodernější, které předstihlo svou dobu (elektrická železnice zvaná Elinka) a ještě si vyžádalo vybudování most přes jednu z řek, a hned také dobový zázrak techniky a architektury Most Duha (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bechynsky-most-a-trat-bechyne-tabor-aneb-elinka-a-duha-co-to-znamena/).
Vše námi dosud do našeho webu napsané však neřeklo nic o obou řekách a o tom, co s nimi a s Bechyní souvisí. Tak se tomu pokusíme alespoň letmo věnovat, protože za našeho týdenního pobytu v Bechyni jsme se samozřejmě zajímali i o řeky.
Lužnice
Tak předně, délka toku Lužnice je 208 km. Průměrně jí protéká 24,3 m³/s. Pramení v Novohradských horách (970 m n. m.), ale na rakouské straně (Eichelberg) a ústí do Orlické přehrady (u Neznašova), tedy do Vltavy (346 m n. m.).
Protéká - zeměpisně - nejprve Horním Rakouskem a pak už Jihočeským krajem. Cestou ji posílí 67 přítoků (vč. Bechyňský potoka a říčky Smutné). Pětkrát překročí státní hranice od nás do Rakouska a zpět. Protne mnoho měst a obcí (vč. Bechyně), překlene ji řada lávek a mostů (vč. Mostu Duhy).
Lužnice (německy Lainsitz, Luschnitz, Lužnitz) na rozdíl od jiných jihočeských řek má malý spád a pomalý tok. Výhodou je, že poměrně zachované přírodní koryto (zejména horní tok) tvoří meandry a umožňuje přirozený rozliv, takže působí jako polder a značně tlumí případné povodně. Dá se říci, že je to „hodná“ řeka a že slouží lidem odjakživa ku prospěchu.
I Lužnice se ale občas umí na lidi rozhněvat, a to pak způsobí povodně vzdor všemu a všem. Ty znamenají především neúrodu, zejména obilí a zkázu na obydlích i životech. A to je už zle.
Těch největších a zaznamenáníhodných (i když, jak se to vezme, raději na povodně nevzpomínat), bylo od roku 1501 zaevidováno deset. Naposledy to ale skoro všichni pamatujeme i v Praze, z roku 2002. Ve Veselí nad Lužnicí a dalších jihočeských městech (včetně Bechyně) a vesnicích na toku Lužnice to však pamatují ještě čerstvěji - z roku 2006. Bylo to tehdy tak velké, že vláda vyhlásila pro Jihočeský kraj stav nouze na 8 nejhorších dnů.
Smutná
Řeka Smutná, podle místních v Bechyni – zřejmě v porovnání s Lužnicí - říčka má od pramene k ústí cestu opravdu oproti Lužnici sotva čtvrtinovou. Délka jejího toku je 47,8 km a průměrný průtok (zjistili jsme jen hodnotu uváděnou pro Rataje) činí 1,01 m³/s.
Říčka (řečeno po bechyňsku) Smutná (na horním toku, kdy je ještě spíše potokem, se jí říká také místně – Cedron, což je přenesené, původně biblické pojmenování) pramení asi 4 km od Jistebnice, ve výšce 620 m n. m. a ústí do Lužnice v Bechyni (356 m n. m.). Je to tedy čistě pravověrná jihočeská řeka. Cestou do Bechyně ji doplňuje 11 potočních přítoků. Jak naznačuje citové přízvisko Bechyňáků – říčka, je to tok téměř neškodný.
Ale i říčka Smutná se už v minulosti dokázala změnit v hodně nepříjemnou řeku Smutnou. A nebylo to pro okolní zjištění veselé, ale značně smutné. Rozdivočela se na více místech v povodňově osudném srpnu roku 2002. Tehdy už ze dne na den (6. – 7. 8. 2002) se protrhla hráz Mlýnského rybníka a nežádoucím způsobem posílena, zaplavila (8. 8.) Rataje (nabyla na 3,1 m vody!) a svou daň si pak vybrala i v Bechyni, kde zatopila domy na Plechamru.
Ale jinak je hodná. Na toku bylo (1985) vyhlášeno chráněné území (4,35 ha/2,5 km toku).
Nezajímavé nejsou ani historické souvislosti. Kolem Smutné bylo živo už v prehistorii. Viz. objev mohyl a pohanské pohřebiště. O doklady té dávné historie se zasloužil nadšenec z rodu buditelů, rodák z Rataj u Bechyně, Karel Hraše (1840-1907), učitel, spisovatel a archeolog.
Lidé od vody
Lužnici brázdili vory už od počátku. Voraři. Sám otec vlasti, Karel IV. už v roce 1366 stanovil předpisy (přímo pro Lužnici) – pokyny pro péči o splavnění Lužnice k dopravě dřeva. Což se pak dělo od té doby v podstatě až do 20. století, tedy šest století.
Mezitím, zejména s počátkem skautingu u nás, se stala Lužnice mekkou vodáků. A to trvá a je stále sofistikovanější a stále masovější. I když dnes řeku brázdí i snobové, nesportovci, co se předvádějí na vodních skútrech a nedodržují nic, natož úctu k řece, jež tu plyne tisíciletí. Ale nepřevládli dosud vodáky opravdové. A tak lze stále říci, a pro Bechyňáky dokonce hrdě, že „jejich“ Lužnice patří u vodáků k nejoblíbenějším českým řekám. Ideál pro rekreační pohodovou kanoistiku, zejména v úseku "rychlejší vody", jakou nabízí Lužnice od Tábora k Bechyni. Lahůdkou je pak nesporně jez před Bechyní, pod obloukovým mostem.
A ti, co „nevodákují?“, ti se v Lužnici alespoň zdárně koupou. A dodnes. A dodnes také vzpomínají na slávu slavné, žel už neexistující Bechyňské plovárny.
Bechyňská plovárna
Nalézala se – podle pamětníků – 100 metrů za Mostem Duhou (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bechynsky-most-a-trat-bechyne-tabor-aneb-elinka-a-duha-co-to-znamena/) ven z města, v jehož klenutém oblouku, který mu dal příhodnější jméno než původní Jubilejní, se rámovalo panorama Bechyně na hřebenu vysokého svahu.
Řeka se tam rozlévá do široka a právě tam bývala ona slavná Bechyňská plovárna. Pro místní všech dob, jak vzpomínají, oáza svobody slova i myšlenek. Dokonce i za 2. sv. války se tu místní snílci scházeli a představovali si (slovy a nahlas) vytoužený budoucí mír. A prý jí dál dokonce drze říkali „sokolská plovárna“, i když byl Sokol v té době temna jízdenkou do pekla.
Po válce věnoval oblíbený a šlechetný majitel Lázní, pan Krátký, už zase oficiálním Sokolům nezištně půl stovky kabin z Lázeňské plovárny. A Plovárna mohla zas fungovat, jak měla. Dokonce prý byla ještě lepší než dřív. A také voda v Lužnici byla ještě čistá a jen trochu přírodně jílem zkalená. Zkalené však byly místní vztahy, jako všeobecný důsledek 50. let. 20. století.
Ale dál, i svépomocně, vznikala mola, skákadla, vory, schůdky… Plovárenští se o plovárnu starali. Byla jejich, než ji převzal Městský národní výbor. Ale neuměl to, a tak se zas vrátila plovárenským. A zas to šlapalo. Vzniklo i obnovené hřiště. Místní tu prý mívali „vyležená“ místa. A to se respektovalo. Jak u štamgastů hospod. Ale byli i náplavy. Spíš ale vážení hosté. Okouzlující Irena Kačírková, věčný tramp a bavič, Jarda Štercl či skladatel Ilja Hurník.
Po srpnu 68 ale nějak nastal zlom. Doba přestala přát plovárně a místní se jí odcizili. Chátrala. I řeka přestávala být krásnou ke koupání. Lidé se uzavřeli do sebe, družnost ta tam, a televize, auta a další civilizační výdobytky ji vylidnily. Až smutkem tiše skomřela. Na úbytě.
Po roce 1989 se místní nadšenci zabývali myšlenkou na její obnovu, ale tržní hospodářství a boj o koryto či o přežití, jak u koho, už prostě starosvětské plovárně šanci nedal.
A odkud, to tak pěkně víme, když plovárna dnes už neexistuje? Pomohl nám dnes tak všemocný internet. Na webu města Bechyně na „svoji“ plovárnu vzpomíná, a moc krásně, pan dr. Jiří Bumerle. Stojí to za přečtení. A stálo nám to i za stručné přetlumočení.
Jo, a Bechyňská plovárna se dostala do filmu. Jmenoval se Ryba na suchu a když jsme byli v Bechyni a pátrali - mimo jiné i po plovárně - vzdávala Bechyně hold tomu filmu, Vlastovi Burianovi (měl hlavní roli) a vlastně i Bechyňské plovárně. (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/ryba-na-suchu-aneb-kdyz-kulturu-preneseme-i-k-nasim-pacientum/)
Fotky ale nemáme. Pochopitelně. Ale doporučujeme všem, kdo by chtěl Bechyňskou plovárnu spatřit v plné kráse, tak ve filmu Ryba na suchu „hraje“ hlavní vedlejší roli.
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček, © Ing. Olga Koníčková