Bechyně aneb o městě, chodníkem, po cestě…
Bechyně - březen 2017
Když jsme si pro náš týdenní pobyt vybírali město, jemuž jsme chtěli věnovat bez počítačů, našeho webu, a tím pádem i (omlouváme se) našich čtenářů, nebyl výběr zas až tak náhodný. Po Františkových lázních, Ostravě, Volarech a Českých Budějovicích, zmiňujeme-li města, jež jsme již – viděna našima zvědavýma a zvídavýma očima - na stránkách www.www-kulturaok-eu.cz „proprali“ ze všech stran a úhlů, se ocitla Bechyně.
Důvod byl dost subjektivní. Rod autorky webu je z Jižních Čech. Dokonce z okolí Bechyně. A v Bechyni žila dokonce i jedna z tet. A do nedalekých Zběšiček jezdívala k jiné z tet na prázdniny, později s budoucím manželem na krátké pobyty, pak už i jako rodina se synem, pak už zase bez syna a pak - už dlouho nic. Jednak pro nával jiných povinností a jednak pro řídnoucí řady tet. A potomstvo tet vymizelo jinam. A tak, na stáří, možná i naposledy, jsme se tedy vypravili zase po čase do Bechyně. Na týden, který nám připadal jako měsíc. Minimálně. A protože je Bechyně krásná a nám to nedá, podělíme se o to, co jsme viděli, navštívili, zjistili a vyfotili.
Ostatně něco už se na našich stránkách objevilo. Nesneslo to odkladu. Především Bechyňská naučná stezka, jejíž otevření jsme tam stihli (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bechynska-naucna-stezka-aneb-stredoveke-opevneni-mesta-bechyne-stoji-za-to/).
Další byla prohlídka a předpremiéra nové sezony bechyňského Muzea turistiky (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/muzeum-turistiky-v-bechyni-aneb-vyvoj-turistiky-v-ceskych-zemich-v-kostce/ ).
Do třetice pak také předsezonní návštěva místního Židovského muzea. ( viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/zidovska-synagoga-v-bechyni-aneb-co-vime-o-dejinach-mistni-zidovske-komunity/)
A samozřejmě jsme nevynechali ani možnost zhlédnout alespoň dvě místní výstavy. Jednu v nové otevřené Galerii v Lázních Bechyně (o těch ještě budeme psát podrobně) zvané Záliv (viz.náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/ryba-na-suchu-aneb-kdyz-kulturu-preneseme-i-k-nasim-pacientum/).
Druhá začínala v místní galerii nazvané 2+1 (viz.náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/daniela-mikulaskova-sijice-se-divam-aneb-co-v-bechynske-galerii-2-1-prave-vystavujeme/). Vše akce a události, o nichž jsme chtěli informovat včas či v předstihu. Na později jsme nechali témata, nadčasová, jež počkají a snesou odkladu až do chvíle, kdy na ně bude konečně čas.
O městě, chodníkem, po cestě…
Titulek kapitolky je rádoby žertovný, ale i pravdivý. Jihočeské město Bechyně má plochu 21,20 km², (pedanti ocení i její zeměpisné souřadnice 49°17′43″ s. š., 14°28′5″ v. d.) a žije v něm 5 129 (údaj z roku 2017) stálých obyvatel v nadmořské výšce 406 m n. m.
Bechyně se nalézá 19 km jihozápadně od Tábora na ostrohu nad soutokem říčky Smutné a řeky Lužnice.
Z uvedeného plyne, že Bechyně je město nevelké, což je nám, jemu, a jistě i většině jeho obyvatel sympatické. A jako takové má sice ulice, auta, provoz, hlavní třídu, průmyslovou zónu, sídliště a nákupní centrum i tři městské části (Bechyně, Hvožďany a Senožaty) a samozřejmě i historickou část. To jsou ty chodníky z titulku.
Ale Bechyně má i parky, zeleň, hřiště, vilové čtvrti, řeku, malebné břehy a pár kroků za městem na všechny strany, lesy, louky, skály, meandry řeky… A to je o těch cestách v titulku.
Bechyně je město, ale také pohostinné místo k rekreaci, pobytu a úniku před velkým městem. Maloměsto. Ale ne v nějakém pejorativním slova smyslu, ale v tom nejlepším a nejmalebnějším smyslu toho slova. Takové sousedské a vlídné. A družné, o čemž nesporně vypoví až neuvěřitelná přehlídka aktivních místních Spolků a sdružení. Od kulturních (Bechyňský divadelní spolek Lužnice, lidová dudácká muzika Duha), přes zájmové (včelaři, filatelisté, turisté), nadšenecké (Junák, dobrovolní hasiči, spolek rodáků a přátel Bechyně) až po společenské (Podpůrný spolek Svépomoc, diabetiků a tělesně postižených).
No, chcete-li, nastavte si web Bechyně (www.mestobechyne.cz ) a uvidíte, že nepřeháníme.
Od pravěku dodnes
O historii místa a posléze města jsme už mnohé uvedli v článku věnovaném Bechyňské naučné stezce. A tak to jen shrneme a možná v něčem doplníme.
Místo nad soutokem, chráněné zářezy řeky hluboko pod sbíhajícím se ostrohem, se nabízelo k relativně bezpečnému osídlení. Stačilo chránit jednu stranu trojúhelníka.
Není divu, že jsou doklady osídlení z pravěku. A nad slunce jasné je, že tu sídlili Keltové. Doložily to archeologické nálezy (2011), kde se zjistilo, že tu žili od 1. st. př. n. l.
A co je nejzajímavější, našlo se množství keramiky. Už tehdy! A Bechyně je proslulá výrobou keramiky. Dá se říci, že tu má tradici už přes dvě tisícovky let. A to je co říci.
Ale od Keltů k Bechyni, či dříve německy Bechin, případně Beching (říká se jí tak od roku 1167), je ještě daleko. Do našich dějin byla existence sídelního celku (černé na bílém) vepsána Kosmou, v kronice, kde zmiňuje, že v 9. st. „na ostrožně řek“ vzniklo slovanské hradiště.
Další dějinný skok je do roku 1268, kdy se král železný a zlatý, Přemysl Otakar II., rozhodl vybudovat tu královský hrad. A pak už to šlo ráz na ráz. Jan Lucemburský (1323)založil v podhradí město. Od roku 1340 už ale nebyla Bechyně v držení panovníků ale šlechtických majitelů (Šternberkové, Bechyňové z Lažan, Švamberkové, Rožmberkové a nejposledněji rod Paarů.)
Největším přínosem pro Bechyni byly ale jednoznačně Šternberkové a v 2. pol. 16. st. Rožmberkové. Tehdy se také z místního hradu stal renesanční zámek. Do roku 1776 byla Bechyně krajské město. Ale pak bylo rozhodnuto jinak, a Bechyně se stala městem okresním.
Bechyně ale měla naštěstí pro ni (a tím pádem i pro nás současníky) jinou prioritu pro svou existenci než jen význam administrativní.
Od 15. st. prosperovalo ve městě hrnčířství. A z něj se vyvinula dodnes trvající keramická tradice. První výslovně keramická dílna vznikla koncem 19. století. A ne jen tak ledasjaká. Věhlasná tak, že v roce 1884 mohla být v Bechyni otevřena první, a tím pádem úplně nejstarší odborná keramická škola v Čechách. Je vzácností, ale také potvrzením jejího významu a úrovně, že funguje dodnes a že se v ní dál učí. Dál tu působí vynikající pedagogové a absolvovali ji naši přední výtvarníci.
Stačí nahlédnout do městského seznamu významných osobností města Bechyně (sochař Bohuslav Burian, sochař a pedagog Bohumil Dobiáš st., keramik Bohumil Dobiáš ml., keramik a také nadšený ochotník Rudolf Franta, sochař František Hošek, sochař Jan Kolář, keramik Jaroslav Podmol a z těch vůbec nejznámějších také třeba sochař Otto Gutfreund).
Město žilo, přežilo všechny peripetie dějin a nepodlehlo nějakým excesům stavebním, asanačním či průmyslovým. Díky tomu je dnes zachovalé historické jádro města Bechyně (od roku 1990) na seznamu nejhodnotnějších městských památkových zón v Čechách.
Historické centrum a my
Týden pobytu je málo i na malou Bechyni. Zejména při našem nasazení a rozptylu zájmů. A ještě mimo sezonu. My tam byli na konci března, což má do sezony otevřených památek ještě nějaký čas. Proto jsme třeba viděli bechyňský Zámek, ale nenavštívili ho. V té době to nešlo.
Zámek byl přestavěn z gotického hradu (renesančně) Petrem Vokem z Rožmberka v 16. století. Zámek se stal jeho sídlem a byl značně reprezentativní. Sídlil zde i po své svatbě (1580) s Kateřinou z Ludanic. Po té už se ale majitelé střídali a dnes ho vlastní soukromý podnikatel.
Vzdor tomu je v sezoně zámecký komplex veřejně přístupný a jeho nabídka je orientována právě na svého stvořitele veskrze známou postavu dějin, Petra Voka.
V někdejším zámeckém pivovaru jsou pak k vidění dokonce výstavní expozice keramiky pocházející ze sbírek Alšovy jihočeské galerie, která zde má své detašované působiště. A v někdejší zámecké sýpce je Muzeum Vladimíra Preclíka.
Zámek nám tedy unikl tak jako za naší návštěvy nepřístupný klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, dominující z vnějšího pohledu na město skále nad Lužnicí. Byl postaven v roce 1491 (síňové dvoulodí s obdélným, polygonálně uzavřeným presbytářem). Kdysi tu byl klášter františkánů (13. st.), ale husitého na počátku 15. st. zlikvidovali. Uvnitř kostela je k vidění neběžná „sklípková klenba“, a také náhrobní kameny držitelů Bechyně. Kolem kláštera jsou (jindy) přístupné terasovité zahrady a z nich výhledy do údolí Lužnice.
Sezona nesezona, dominanta historického náměstí Bechyně, dnes Masarykova náměstí, se nám nevyhnula. Tu nepřehlédnete. Stejně jako řádku skvostných historických domů. Ale děkanský kostel sv. Matěje vévodí. Od zlomu 13. a 14. st. s přestavbou v roce 1740.
Šternberkové (Jan Norbert) se zasloužili v 2. pol. 17 st. o další kostel. Hřbitovní, zasvěcený sv. Michalovi, s ceněnou „barokní eliptickou centrálou“.
Jeho součástí, v Michalské ulici, je i malebný starý bechyňský hřbitov. I ten jsme navštívili. Hledali jsme tu stopy předků. A našli. I když ti, které jsme znali my, už odpočívají jinde, na novém bechyňském hřbitově.
V Bechyni žila židovská minorita. Viz. zmíněná Synagoga. Nedaleko od starého bechyňského hřbitova je i židovský. Vstup na něj je možný ale až po domluvě a s omezeními. Tak jsme tam nepronikli. Škoda. Jsou tam prý zachovány náhrobky až z 2. pol. 17. století.
2100 let tradice bechyňské keramiky
Opět nadsazeno. Keltská keramika z 1. st. př. n. l. se našla, ale keramika a Bechyně jsou oficiálně spojeny až od 16. století. A zprvu ryze prakticky - hrnčířství a kamnářství. Pak přišla na řadu místní specialita, střešní krytina zvaná dodnes „bechyňské háky“. A dodnes ji lze prý na některých domech. My ji neviděli nebo nepoznali, ale kvalita to byla, to jistě. Však také v roce 1884 otevřeli právě zde v Bechyni odbornou keramickou školu. A v části města zvané Na Libuši vyrostla před víc jak půlstoletím (1961) továrna na výrobu sanitární keramiky (Jihočeská keramika, čiliona chronicky známá JIKA). Po roce 1989 potřebovala kapitálovou injekci, tak ji v roce 1991 dostala od Švýcarů (Schweizer Keramik Holding AG Laufen) a dnes je spolu s podobnou provozovnou ve Znojmě součástí špičkové firmy Laufen CZ.
Hasičské muzeum
Nevíme to úplně jistě, ale jak jsme tak na svých toulkách Bechyní mluvili s místními, neměli jsme pocit, že by neměli kladný vztah k městu. A to, že tu kdekdo zná kdekoho (i na naši bechyňskou tetu si starší občané k našemu údivu pamatovali), tu není, zdá se ani důvod k nevraživosti či kolektivní ponorkové nemoci. A jak už bylo zmíněno, jsou Bechyňáci kolektivní.
Samozřejmostí jsou v takovém případě nejen oni obecní dobrovolní hasiči. Ti tu mají ostatně dokonce i Hasičské muzeum, a prý s dost unikátní sbírkou staré techniky, najde se v budově Městského muzea na náměstí TGM (v roce 2001 se sem stěhovalo z židovské synagogy). Osobně jsme v něm ale nebyli, nebyl čas, ale věříme.
Bechyně divadelně ochotnická
Jak jsme vyčetli, tak už v roce 1855 se v Bechyni hrálo divadlo. A dodnes se konají v rámci místního kulturáku divadelní přehlídky. Od roku 1971 s názvem Divadelní Bechyně. Od roku 1992 ještě letní festival konaný pod širým nebem v klášterní zahradě nazvaný Divadlo v trávě. Od roku 1994 přibyl zimní festival Bechyňské perlení, a aby toho nebylo málo, tak od téhož roku 1994 i tzv. Bechyňské jaro. A pro děcka, ale zdaleka nejen pro ně, navíc od roku 1993 divadelní přehlídka Faustování, věnovaná loutkovému divadlu a loutkářství vůbec.
A že to tu divadlem žilo od věků, potvrdí pohled na seznam osobností města Bechyně.
Řada z nich byli ochotníci (Jiří Cikánek, Rudolf Franta, Jaroslav Konvalinka, Antonie Lhotová, Anna Nováková, Helena Pekařová, Pavel Stašek…) a dva nejznámější vůbec - písničkář Karel Kryl a režisér a mimořádná osobnost naší Zlaté kapličky, Karel Hugo Hilar.
Ale když už jsme u toho, tak k divadlu patří i muzika a výtvarné umění a vlastně i literární talent. A stačí opět pohled do seznamu osobností města Bechyně.
Najdeme skladatele (Karel Kazimour a Evžen Illín), muzikanty (Josef Matějka), malíře (Rudolf Krajc, Karel Postl, Jindřich Schenk, Josef Šimák) i literáty (Anna Blažíčková, Josef Šatra).
Když město, tak znak, prapor i moderní logo
Znak má Bechyně dávno a definuje se takto:
„Na modrém štítě je u spodku hradební zeď zlatá s cimbuřím o pěti stínkách a s otevřenou branou bez vrat,
uvnitř černě malovanou, s vytaženou mříží.
Nad zdí vystupují dvě zlaté věže o dvou viditelných stranách i podlažích,
každá s oknem v každém podlaží na každé straně a s červenou valbovou střechou.
Mezi věžemi nad branou je bílá, doprava hledící nekorunovaná orlice se čtvrceným štítkem na prsou.
Na štítku je v 1. a 4. poli černém lvice přirozené barvy, v 2. a 3. poli červeném je černý dvouocasý lev, všichni ke středu obrácení.
Nad velkým štítem je otevřený turnajský helm zepředu s pokryvadly vpravo černozlatými, vlevo modrozlatými.
V klenotu jsou dvě rozložená křídla, pravé červené, levé černé.“
Prapor města Bechyně nad ní zavlál poprvé až v roce 1998. I on má svou odbornou definici:
„List tvoří tři svislé pruhy: modrý, žlutý a modrý. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.“
A nejmladší je moderní logo Bechyně, to pochází z roku 2010.
Město a jeho muzeum
Přiznáme se, že ani v Městském muzeu jsme nebyli. Máme radši živé dojmy. A tak sdělíme jen něco z toho, co jsme vyčetli v místních materiálech a o čem jsme diskutovali, když jsme ho na náměstí TGM obhlíželi.
- bylo založeno v roce 1911
- na vzniku se podíleli tři „otcové“- zámožný K. Plaňanský a dva profesoři keramické školy. Prof. Eduard Hauptmann a prof. Václav Mařan
- K. Plaňanský byl po dvě volební období starostou města, oba profesory najedeme v seznamu významných osobností Bechyně
- v roce 1938 byl muzeu přidělen dům na dnešním náměstí TGM
- ale okupace přerušila jeho chod
- sbírky byly znovu zpřístupněny až po roce 1945
- to už se jich ujal další v seznamu osobností profesor keramické školy, arch. Antonín Smíšek. Staral se o ně i po roce 1948, kdy byl muzeu vnucen jiný podtext. Když ale zesnul, zůstalo muzeum nadlouho uzavřeno
- obnova nastala až v roce 1958, kdy převzal správu profesor SPŠK, Ing. Radovan Pospíšil
- v roce 1959 bylo otevřeno jako tzv. Městské vlastivědné muzeum v Bechyni
A jak jsme viděli (ač jen z venku) funguje dosud.
A perlička z webu města Bechyně na závěr
Víte, že v USA, ve státě Minnesota, je městečko „Bechyn“? Založili ho rodáci z Bechyně, kteří dorazili do Ameriky za prací. A co je ještě zajímavější, že se tu dodnes hrdě hlásí k českému původu, a že každoročně pořádají tzv. „Bechyn Czech fest“. Při něm se tam společně setkávají a udržují dávné tradice. Jde kupodivu o stále živou vzpomínku, která o své činnosti nezapomíná dokonce vést nejmodernější sdělovací způsob - web a sociální sítě…
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková