Bechyně aneb malé město s velkou architekturou
Lázně Bechyně – březen 2017
Poklidné město Bechyně má dávnou a dosti pestrou historii, je to město keramiky, jejíž historie je dokonce delší než ta stavební a sídelní, je i město lázeňské, s historií dávnou i současnou a - světe div se (a světe, přijeď se podívat) město i pozoruhodné architektury.
Jak už u nás na www.www-kulturaok-eu.cz bývá zvykem, když na týden někam zavítáme, tak tam nejsme pro parádu (v tom věku…), ale lítáme, zvídáme, hledáme a nacházíme (i v tom věku…). O dávné minulosti Bechyně se mnohé případně dočtete, v jiných našich článcích. O unikátním a dosud zachovaném opevnění města a skvělé naučné stezce, která návštěvníka místního i odjinud vede podél celých hradeb a na nejzajímavějších pohledech nabízí na panelech povídání, co z hradeb vidíme a proč. (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bechynska-naucna-stezka-aneb-stredoveke-opevneni-mesta-bechyne-stoji-za-to/).
O ostatních svědcích minulosti, zejména pak sakrálních stavbách, ale také o hradu, dnes už o zámku, o hřbitovech, klášteru, muzeu a mnohém jiném, se zase dočtete v článku věnovaném městu Bechyni jako takovému v průřezu času.
Ale i tak toho pořád ještě zbývá v Bechyni o Bechyni dost a dost… Teď tedy něco málo, co jsme zjistili a co jsme i na vlastní aparát viděli – o moderní architektuře města Bechyně.
Kotěra, Belada, Smíšek a další
V Bechyni najdeme řadu staveb vynikající moderní architektury. Dokonce i unikát, jakým je Vila Vlasta, secesní letní sídlo silně poučené klasickou anglickou vilovou architekturou, přesto ale ryze české a z tradic české architektury vycházející.
A jak by ne, když ji projektoval ´otec novodobé české architektury´ Jan Kotěra (*1871, Brno, + 1923 v 51 letech, Praha).
Najdeme tu ale i dílo architekta a stavitele Antonína Belady (* 26. 2. 1881 Křivsoudov u Vlašimi, + 20. 4. 1936 Praha). Vila Elektra, situovaná na úpatí městských hradeb, do klidného místa (i dnes) s malebným výhledem na parkán, do níž rád jezdil komponovat hudební skladatel Vítězslav Novák. Pro Pražáky je z mnoha Beladových děl realizovaných v Praze (podle vlastního projektu, či svojí stavební firmou) asi nejproslulejší budova Valdek, na náměstí Míru, kam jsme, my starší, chodívali tančit. Postavil ji s bratrem (arch. Bohumil Belada), jenž by měl být nám Pražákům znám spojením s arch. Vladimírem Listem a jejich projektem – žel nerealizovaným - pražské podpovrchové dráhy (1926!), tedy dnešního metra.
Kuriózní architekturou je ale i tzv. Pštrosova vila z roku 1939, jež je - následkem investorova obdivu k antice, gotice a renezanci - ukázkou kombinace prvků gotiky a renezance. Puristé architektury si o této vile budou myslet své, ale divácky je pěkná a stavebně minimálně zajímavá. Dalo by se ještě pokračovat. Nás ale zaujaly v Bechyni především dva urbanistické stavební celky. Nesrovnatelné, ale přece jen logikou příbuzné. Křižíkova vilová čtvrť Františka Vahaly a Sídliště 5. května se zahradní vilovou miničtvrtí tzv. šumperáků.
Křižíkova vilová čtvrť Františka Vahaly
Tak nejprve pár slov, kdo byl (a díky projektům je dodnes) architekt a výtvarník František Vahala? Narodil se (1881) v Hustopečích nad Bečvou a zemřel (v 60 letech) v roce 1942 (Praha). Pokud se architektury týče, byl žákem Jana Kotěry. Pokud jde o výtvarno, tak jeho učitelem byl sochař Stanislav Sucharda. Po studiích začínal v architektonické kanceláři Otakara Novotného, pak pokračoval pod vedením vynikajícího architekta Antonína Balšánka (Obecní dům v Praze).
Když mu bylo třicet let (1911), osamostatnil se a stal jedním z prvních Kotěrových žáků, co důsledně razili moderní architekturu u nás. Jeho stavby jsou označovány odborníky jako ´prosté, věcné, harmonické, v setrvalém, ale zdokonalujícím se duchu´. Nepodléhaly vlivům a módním excesům. K vrcholům patří (v Praze) kolonie rodinných domů na Ořechovce (1919) a mimo jiné podobné projekty (Citoliby, 1920) především jeho vrcholné dílo, kolonie rodinných domů v Bechyni z roku 1922, nazvaná později jako Křižíkova vilová čtvrť.
V Praze František Vahala souběžně projektoval např. Ústřední školu bytového průmyslu na Žižkově (1923), později zvanou Střední uměleckoprůmyslová škola SUPŠ, dnes Výtvarná škola Václava Hollara. A za jeho nejvyspělejší solitérní stavbu je označován Lékařský dům v Praze na Vinohradech z roku 1928 (budova s podloubím na dolním rohu náměstí I. P. Pavlova). Mimo to se věnoval i projektům vodohospodářským (v Praze jez v Troji a elektrárna na Štvanici).
Bechyňský Vahalův projekt Křižíkovy vilové čtvrti (na východním okraji města) byl dokončen v roce 1924. Jde o celkem 38 funkcionalistických rodinných domů a dvojdomů na někdejším pozemku, zvaném Panská zahrada. Předností projektu je, že zdůrazňuje malebnost a není monotónní. Do svého konceptu sídliště dokázal integrovat i vztah města k proslulé bechyňské keramické škole. Štíty mnohých domů totiž zdobila sgrafita významných pedagogů této školy.
Na základě společenské poptávky pak připojil ke Křižíkově vilové čtvrti i školu, dnes Základní školu Františka Křižíka. Původní budova totiž stála na pozemku v Libušině ulici. Byla jednopatrová a kapacitně neodpovídala. V roce 1922 bylo rozhodnuto zvětšit školu. Projekt byl zadán právě Františku Vahalovi, který v té době řešil i urbanisticky ojedinělý projekt kolonie rodinných domů v Křižíkově vilové čtvrti.
František Vahala požadavku dostál se ctí. Škola byla slavnostně otevřena 1928 a od té doby slouží svému poslání dodnes.
František Vahala se ale se zdarem vypořádal i se dvěma ´problémy´, jež na vybraném pozemku stály. Především vodárenská věž z 18. století. Vahala nejen, že ji nezničil či změnil, dokázal ji identicky včlenit do (o století mladší) architektury funkcionalistické jako oživující funkční prvek. Druhý ´problém´ byl zahradní domek. I ten Vahala nenásilně včlenil do projektu.
Až v roce 1957 ale došlo v případě této budovy k nezbytné přestavbě. Naštěstí citlivé, ctící původní Vahalův koncept a nerušící celek. Vzniklo zde totiž kino. A protože autor projektu arch. František Vahala už v té době 15 let ´projektoval´ v architektonickém nebi, byla přestavba zadána místnímu architektovi, navíc profesoru místní keramické školy, Antonínu Smíškovi (jeho jméno objevíme i v seznamu významných občanů Bechyně, kam byl zařazen i pro své další zásluhy o město a pro město (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bechyne-aneb-o-meste-chodnikem-po-ceste/ v části věnované Městskému muzeu Bechyně).
Projekt arch. Antonína Smíška, stejně jako rozhodnutí umístit kino právě sem, se ukázal jako dokonalý, protože když se pak v roce 2014 objevila idea kino v této budově zrušit a přemístit je do blízké, leč socialistickému realizmu poplatné stavbě Kulturního domu, vznikla v Bechyni téměř ´občanská revolta´. Kino nakonec zůstalo tam, kam byli místní po generace zvyklí chodit, tedy ve Vahalově budově, přestavěné Smíškem. A je tam dodnes.
A ještě jednu informaci k Vahalovu dílu, Křižíkově vilové čtvrti. V lokalitě se nachází i tzv. Křižíkova vila. Mylně je připisována vynikajícímu českému vynálezci a konstruktérovi, Františku Křižíkovi. Nikdy mu ale nepatřila. Křižík pocházel z Plánice (u Klatov), zemřel ve Stádlci (u Tábora) a život prožil v Praze. Ale přesto se legenda o jeho vile do jisté míry plní. Vila po roce 1989 patří pravnučkám Františka Křižíka.
Skutečnost vily byla jiná. Vila byla vyprojektována sice v rámci celého projektu, ale takříkajíc na míru, pro obvodního a železničního bechyňského lékaře MUDr. Bohumila Čámského (kromě bytu obsahovala čekárnu, ordinaci a pokoj pro zdravotní sestru). Dnes je právě proto tato vila kulturní nemovitou památkou. Památková ochrana se ale vztahuje (pro význam Křižíkovy vilové čtvrti)i na areál jako celek, a ten je zase součástí památkové zóny Bechyně.
A Sídliště 5. května?
Je to vlastně totéž co Křižíkova vilová čtvrť, jenže přetransformované do modernismu a v duchu socialistického budování sídlišť. Naštěstí pro Bechyni a obyvatele této čtvrti nikoli formou šedivých paneláků. Ty ostatně v Bechyni najdeme také, ale kupodivu se nám zdálo, že nevypadají zase až tak špatně. Chvála bohu, či komu, v době socialismu…
Sídliště 5. května je zahradním městem v zásadě v duchu zahradních měst z 20. – 30. let. Ale už se tu stavělo svépomocí, družstevně a všelijak a v mezích tehdejších stavebních možností.
Je to příjemné. Protože dnes na periférii měst často narazíme už jen na bezduchá ghetta podnikatelského baroka. Staveb s odpudivou okázalostí přepychu demonstrující, že na ´to´ obyvatel má. Rodinných domů s neinvenčností katalogových nabídek od velkovýroben takových staveb všech úrovní.A hlavně objektů nahloučených na sebe jak v zahrádkářské kolonii. Objektů, kde si ty s dětmi tam uvězněné ´zelené vdovy´, opouštěné svými podnikateli a manažery, mizejícími v konvoji aut do nejbližších center za prací často i s týdenním přebýváním, hledí přes ploty až do talířů, zbaveny všech svých seberealizací.
Ne, tak tohle Sídliště 5. května rozhodně není. Naštěstí.
Co nás ale přímo nadchlo, a bylo pro nás milým, ano milým, ne nemilým, překvapením byla miničtvrtička skrytá uvnitř Sídliště 5. května. Stačí jen přejít ulici od autobusového nádraží a nezbytné plechové škatule Kauflandu a zahnout za první roh mezi vily. A naráz jste jinde.
V miničtvrti ´šumperáků´. Opovrhovaných typizovaných rodinných domů, jež byly ve své době prakticky jediným uvědomělým projektem lidového domu. Domu, který šlo postavit i vlastníma rukama. A protože projekt byl volně (z ruky do ruky) distribuován, mohl se stavět všude a každým. A také stavěl. Čas ukázal, že je vlastně fenoménem doby, současná retro vlna ho dokonce pozvedla co do zájmu (ne snad ke stavění, ale přinejmenším ke vnímání jinak) a učinila z něj kultovní stavbu. Srovnatelnou s trabanty v autoprůmyslu či magnetofonem B52 v ´elekronice´. My na www.www-kulturaok-eu.cz´ šumperáky rozhodně neodsuzujeme. Psali jsme čtvrt století o popřevratovém stavebnictví moderních rodinných domů, a víme o tom své. My šumperáky samozřejmě nemáme ani právo obhajovat, nejsme k tomu povolaní odborníci a sami bydlíme celý život ve starém činžáku, ve čtvrtém štoku bez výtahu, ale náš vztah k šumperákům je prostě spíše obdivný. Ostatně více o tom lze nalézt v našem článku o jedné z pražských výstav tomuto zjevu věnované (viz. https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/sumperak-aneb-kdyz-uctime-fenomen-doby-ktery-vyvolava-emoce-jiz-pulstoleti/). Nebudeme se teď tedy opakovat. Je v něm vše, co k tomu můžeme a umíme říci.
A šumperák v Bechyni? Paráda. Fakt. Neviděli jsme nikdy tak – za léta od vzniku – stmelenou lokalitu (snad tucet) stejných domů, které čas, vkus a možnosti obyvatel (generací) zkultivovaly, zatmelily do zeleně a scelily v jeden celek. Takže klobouk dolů.
Příště se už budeme věnovat lázním.Bechyně je přece významné a historické město lázeňské. Ale to chce nový článek. Tak příště…
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková