Barbara Probst: ´Úplné znejistění´ aneb jak zjistíme, že nic není vlastně jisté?!
Rudolfinum – velká galerie - Praha
24. 4. – 6. 7. 2014
Byli jsme pozváni na tiskovou konferenci k nově připravené výstavě fotografií Barbary Probst, jež byla osobně přítomna včetně ředitele Rudolfina Petra Nedomy a kurátora Davida Koreckého. Petr Nedoma nás přivítal slovy, že fotografie hraje podstatnou roli ve výtvarném umění a je jeho integrální součástí. A že jsou mnohá témata, jimiž se fotografie zabývá. A tak jsme se dostali k Barbaře Probst, k její práci…
„Fotoaparát je jako očitý svědek a fotografie je jako svědecká výpověď. Svědecké výpovědi o téže události se mohou navzájem překvapivě lišit.“ Barbara Probst
Barbara Probst patří k těm umělcům, co si kladou stále znepokojující otázky, co je to realita a co není, jak ji lze zobrazit, jak je také možno chápat svět z více úhlů a co dělat s tou vizuální záplavou a přemírou informací.
Barbara Probst se na rozdíl od ostatních fotografů, kteří se svými pracemi od reality nejrůznějšími cestami odchylují, se k realitě navrací. Její návrat je ale něčím novým. Není návratem v konceptuálním světě, který je třeba nějak vysvětlovat. Naopak sama jde opačnou cestou. Jasné věci nabízí k úvahám a přemýšlení o otázkách, které při pozorování jejích fotografií a celků záměrně v pozorovateli vyvolává.
Kurátor David Korecký nás seznamuje s dílem B. P.
Vyjádření Probst je sice přesné, ale podané tak, aby otevíralo pole pro úvahy a kladení si filozofických otázek.
- Barbara Probst pochází ze sochařské rodiny. Její rodiče žili v Sudetech v Javorníku, odkud byli odsunuti do Německa, do Mnichova. Odsun rodinu výrazně poznamenal.
- Barbara Probst studovala sice na přání rodiny sochařství v Mnichově, ale souhrou náhod se dostala v Düsseldorfu k ročnímu studiu fotografie u fotografa Bernda Bechera. Díky jeho osobnosti a této zkušenosti se sblížila s fotografií jako vyjádřením jejích uměleckých záměrů a začala se věnovat fotografii. Nicméně, sochařský základ v ní zůstal a tak ve svých pracích sice fotografuje jako fotografka, ale uvažuje a koncipuje svá díla jako sochařka. Zajímá ji subjektivita pohledu na svět…
- Výstavu jsme nazvali jako´Úplné znejistění´. Důvodem je to, že jakmile začnete o vystavených fotografiích přemýšlet, znejistíte. ´Znejistění´ spočívá také v tom, že si uvědomíte, že záběr z vašeho prvoplánového přímého pohledu není zdaleka jediným pohledem, že je vždy pouze jedním z mnoha, že je tedy neúplný, a že to, co vidíte a zdá se vám jako definitivní, může být úplně jiné, než to stejně vidí, tedy vnímá a chápe ten vedle vás a ten vedle něho a kdokoli další.
- Královskou disciplínou fotografie je portrét a tomu se především věnuje i Barbara Probst, protože jej chápe jako bránu k druhému, či jak navázat vztah s člověkem. U zmnožených portrétů bychom si měli jako diváci na většině zde vystavených velkoformátových fotografiích všímat tváře, očí a pohledu portrétovaných…jestliže v pohledu nic nevidíme, zachytili jsme moment odcizení…při prohlídce portrétů v jednom sále zkusme kolem snímků chodit stále dokola, můžeme přicházet k nim, trochu od nich ustupovat, ale stále budeme mít pevnou půdu pod nohami…my jako diváci máme tedy možnost jako účastníci si určit vlastní prostorovou instalaci…
- Barbara Probst ale záměrně otevírá těch bran hned několik najednou, ve stejném okamžiku nasnímá objekt z více úhlů, a tím ruší původní prvoplánový jednoduchý a přímý kontakt a nahrazuje ho jakýmsi bludištěm kontaktů různých, které znejistí tu původní jasnou a přímou představu.
- Barbara Probst tak ve svých dílech vytváří jakýsi abstraktní model světa složený z reálných pohledů a dokazuje tak, že vlastně nikdy nelze zachytit absolutní realitu, protože vždy při jejím stanovení záleží na úhlu vašeho pohledu.
Barbara Probst žije od roku 2000 v USA. Tam začala svoji metodu uměleckého vyjadřování rozvíjet a věnuje se už nejen portrétům, i když ty stále převládají, ale i architektuře, krajinářství a dalším tématům ve stejném pojetí. A dokazuje, že i svět kolem nás není vlastně nikdy jediný a takový, jak se jeví teď právě vám. Stojíte-li na vrcholku kopce, můžete vidět minimálně čtyři obrazy toho, co je pod námi…
Barbara Probst je zvláštní tím, že pracuje s dvojím pojetím svých kompozic. Jednak přiznává existenci četných (často až 12 fotoaparátů) a ve výsledku jsou na jednotlivých záběrech všechny vidět, jednak ale také tvoří kompozice, kde fotoaparáty přiznány nejsou. Přiznaná záznamová technika je na výstavě soustředěna do jednoho oddílu, protože kromě výše uvedeného působí ještě navíc dokumentárněji na rozdíl od imaginativnějších kompozic bez přiznaných aparátů, vyvolávající vedlejší a mystičtější otázky po tom, jak to vlastně fotila a odkud.
Fotografie Barbary Probst zásadně neprovokují ve smyslu politickém, sociálním, morálním, a přesto nám pozorovatelům komplikují náš vztah k umění, naše vidění světa, znejisťují jeho vnímání a trvale apelují na fakt, že nic není vlastně jisté.
V nejnovějších pracích Barbary Probst se stále více a cílevědomě objevuje i architektura, lokace fotí z různých úhlů, aby dokázala, že i stejné místo, či stejný objekt, kterým denně procházíme nebo ho míjíme, může být a také je vnímatelné z různých úhlů pohledu jiné a může a má vždy zcela jinou atmosféru.
Barbara Probst: „ Myslím, že zátiší vznikla z touhy pracovat sama v ateliéru po všech těch fotoseancích s týmem modelů a asistentů. Začala jsem studovat dějiny zátiší a naprosto mne fascinovaly, zejména zátiší v malbě 17. století. Ke svému úžasu jsem zjistila, že v mnohých z těchto obrazů lze najít indikaci času, jako mýdlové bubliny nebo motýly. Brzy jsem začala experimentovat se zátiším s využitím mýdlových bublin, padajícího jablka, kouře. A pořád v tom pokračuji.“
Diskuze jako bouře přišla
Rozpoutala se bouřlivá úvahová diskuze o tom, že podobná vyjádření, jaká používá Barbara Probst lze nalézt i u jiných světových i našich fotografů, ale zaznělo také, že v jejich případech jde spíše o intuitivní aktuální vyjádření umělce, zatímco Barbara Probst se této tématice věnuje prakticky od počátku a cílevědomě a systematicky. Navíc si za základ často bere i zavedená klišé, nejen všeobecně známých z filmů (akčních a hororů), ale i z typově se opakujících snímků ze světové fotografie vůbec či obrazových klišé. Barbara Probst v diskuzi přiznala, že nezná českou fotografii, a že se s ní při své návštěvě u nás ráda seznámí.
„Záměrně používám klišé a snažím se o to, aby to někoho jiného připomínalo. Divák by si to měl umět zařadit a měl by mít pocit, že tohle už někde viděl.“ Barbara Probst
Kurátor: David Korecký
Galerie Rudolfinum
110 00 Praha 1
Alšovo nábřeží 12
T: +420/227 059 205
Vstupné:
Plné: 130 Kč
Snížené: 80 Kč
Vstupenka platí pro jeden volný vstup na vybraný doprovodný program
Máme otevřeno:
úterý – středa, pátek – neděle: 10.00 – 18.00 hodin
čtvrtek: 10.00 – 20.00 hodin
Hodnocení: 80 %
Richard Koníček
Foto: Ing. Olga Koníčková
Pro fajnšmekry: z tiskové zprávy: ´Co se skutečně stalo´
V 90. letech vytvořila Barbara Probst několik prostorových instalací s použitím fotografií, kdy hlavním médiem byl prostor místnosti, objekty různého charakteru a fotografický obraz. Probst zde využívala posunu v měřítku objektů a performativního aspektu fyzické přítomnosti diváka v instalaci. Tyto instalace jsou znatelně dílem autora, který uvažuje více jako sochař než jako fotograf. Galerie Rudolfinum představila instalaci s názvem ´Co se skutečně stalo´ z let 1997-1998, která je poslední prací autorky a je zhotovena předtím, než se Probst začala naplno věnovat souborům z cyklu Exposures.
´Co se skutečně stalo´ je zacyklená projekce 81 diapozitivů promítaných v intervalu tří vteřin, které simulují nekonečný pohyb vzad. Fotograf neustále míří objektivem na jedno místo a ustupuje, ale díky rafinované aranži fotografií do záběrů v exteriéru pohyb vzad neznamená cestu od detailu k celku. Probst nepoužívá zoom, každý snímek, byť zdánlivě připomíná detail snímku následujícího, představuje samostatný celek. Autorka se pohybuje, aby se paradoxně vždy dostala do stejné situace – stojí tváří v tvář stále stejně velkému výseku světa. U této práce je jinou formou předvedeno to, co je důležité si uvědomit i u později vytvářených Exposures: autorka se neobrací směrem k médiu, ale ke světu – nezkoumá fotografický obraz jako takový, ale zkoumá vztah jedince a jeho místa ve světě.
´Exposures´
Projekce ´Co se skutečně stalo´ je úvodem k hlavní části expozice v Galerii Rudolfinum, jež se skládá z bezmála 25 fotografických souborů nazvaných ´Exposures´. Tuto práci Probst začala v roce 2000 a dodnes vzniklo něco přes 100 souborů. Všechny spojuje metoda, kterou jsou pořízeny: 2 až 13 fotoaparátů je instalováno v jednom prostoru a jejich závěrky pořídí snímek simultánně za pomoci dálkového, rádiem řízeného ovládání. Vyfotografované snímky jsou divákovi předkládány v řadách, jež mají přesně danou posloupnost – „jako slova ve větě“. Instalace sestává většinou z velkoformátových snímků a divák se musí pohybovat, aby je přehlédl. Stačí pootočení hlavy, krok stranou, vpřed nebo vzad. I u této formálně redukované práce Probst zůstává věrná performativnímu principu interakce s divákem.
V ´Exposures´ Barbara Probst rezignuje na roli tradičního fotografa – roli expertního diváka vybírajícího pro nás záběr, kterého bychom si sami nevšimli nebo ho nemohli vidět. Probst nás opouští jako průvodce a její absence je podtržena tím, že na mnohých snímcích vidíme fotografující aparáty na stativech bez obsluhy. Je narušena důvěra v autora jako v někoho, kdo pro nás obraz světa předvybral. Navíc je divákovi předloženo několik paralelních verzí toho, jak svět vypadá. Chce Probst diváka mást, anebo ho naopak vyvést z klamu subjektivního vnímání?
Znejistění a jak z něj ven
Stejně tak jako k porozumění fotografického díla Barbary Probst nestačí jedna fotografie, tak k porozumění jejích motivací a cílů, tedy toho, co jejím fotografiím předchází a co následuje, nestačí jeden výklad. Jinými slovy, konfrontuje-li Barbara Probst pozorovatele svých fotografií s tím, že není sám, kdo se právě dívá, mějme také na paměti, že nejsme sami, kdo její dílo vykládá. Znejistění tedy také spočívá v odcizení práva na kontrolu (porozumění, způsob přivlastnění) nad světem, který nás bezprostředně obklopuje.