Baně aneb malý únik před koronavirem za dechovým cvičením na pasece v lese…
Baně - Praha
8. 4. 2020
Když už nám tušení dalšího dušení v rouškách působilo bušení, zavzpomínali jsme, jak se dostat co nejsnáze a co nejméně nápadně do nějakého lesa, a tam se v skrytu loubí nadýchat lesní vůně. Napadl nás jeden - relativně - snadný bleskový ´výpad´ do míst, které známe z mnoha našich každosobotních cest za našeho předlouhého života. Baně. Což nejsou žádné slovenské doly, ale obec nacházející se na Praze 5, a to hned nad Zbraslaví.
Baně, hurá na ně!
Baně, ale také Báně, je relativně samostatná osada až na nejzazším jihozápadním konci Prahy, která organizačně náleží do katastru Zbraslav. Nachází se v podstatě na severním svahu onoho mohutného silničního taháku - kopce nad Zbraslaví, směrem z města ven na Dobříš a dál. Pro pěší je odtamtud nádherný výhled nejen na Zbraslav dole, ale také dál po toku Vltavy, směrem k hlavnímu městu, takže na Radotín, Modřany a až na horizont velké Prahy.
Baně, to je vlastně i známý mohutný štěrkopískový lom dole, nacházející se u řeky.
Uvádí se, že je to dokonce svého druhu největší lom v Čechách.
A když už padla zmínka o tom silničním výpadovkovém taháku. Jedná se o silnici číslo 4 - Strakonická, nájezdovou komunikaci na dálnici D4, jež vede od zdola ze Zbraslavi nahoru na Jíloviště, kde se vlévá do té D4. Je to také úsek, o kterém se - za minulého režimu - tvrdívalo, že je tam pod tím kopcem nějaký skrytý magnetismus, který zpomaluje výkon vozidel při stoupání. Zda je to možné, těžko říci, spíš jde o - dnešními slovy řečeno - konspirační teorii, ale faktem je, že to pozorovával i sám autor těchto řádek, jak s prvním vozem značky Trabant, tak s následnými vozy značky Škoda.
Je to také onen úsek, který po pravé straně cestou vzhůru mimo jiné míjí komplex neatraktivních budov. Kdysi patřily vnitru bývalého režimu, dnes tu sídlí policie ČR. Své sídlo tu má mít údajně i Útvar rychlého nasazení, známý jako URNA.
Na Baně, tam, kam jsme potřebovali dojet, se ale nejezdí přímo tudy, ale obcí, a to ze Smíchovského nádraží. Mají tam namířeno hned dva autobusy - č. 129 a č. 318. Linka č. 129 tu má konečnou. A to tak skvělou konečnou, že se na obratišti autobusu vystoupí vlastně přímo do lesa. Hurááá!!!
A začíná tam dokonce i turistická značka. Červená a vede po jediné cestě od obratiště směrem do kopce. Kopce, na němž kdysi stával rozhlasový vysílač, do jisté míry, předchůdce dnešního Cukráku. Později byl ale přemístěn a modernizován, takže dnes složí mnoha účelům navíc, jako známý vysílač nad obcí Lipence. Ze zaniklého rozhlasového vysílače nad Baněmi už zbyla pouze komunikace a doprovodná budova. Nachází se ale mimo směr našeho putování za lesní vůní, takže kolem naše únikovka nevedla a nebylo to ani naším cílem.
Kaplička na Baních
Po malém stoupání (maximálně tak 10 minut dlouhém) od konečné stanice autobusu - onou jedinou cestou po červené značce - stojí u cesty, či přímo v cestě, půvabná výklenková kaple. Jedná se o výklenkovou kapličku zasvěcenou Panně Marii. A kříž umístěný v této kapli je považován za nejjižněji umístěný kříž na území města Prahy. Ověřili jsme si, že toto tvrzení není pouhým přesvědčením poutníků jdoucích kolem, ani snahou o popularizaci místa v turistických průvodcích, ale že to opravdu i úředně potvrzeno.
Pod nikou kaple, je patrný dvojjazyčný nápis:
„Uvěř, zde jest stánek milosti! - Glaube, hier ist eine Gnadenstætte - J.N.A.J.P. 1840.“
Kaplička je dobře udržovaná, a dokonce navštěvovaná nejen kolemjdoucími, ale i věřícími využívaná. U kapličky Panny Marie na Baních se totiž konají každoročně tzv. Mariánské pobožnosti, konané v režii zbraslavské farnosti.
U kapličky jsme se samozřejmě a jako vždy rádi zastavili, chvíli poseděli v tichém zadumání, (doba a situace si o to přímo říkala). Ale - žel - ještě stále s rouškami. I když - přiznejme - už opatrně poodhalovanými.
Ukázalo se totiž, že v době všeobecně umrtveného pohybu lidí venku dostalo obdobný nápad jako my ještě i několik dalších odvážlivců.
My i oni jsme byli k sobě navzájem ohleduplní, takže pod rouškami, což ale mělo za následek, že účel našeho výpadu tím ještě plně naplněn nebyl. A tak naše kroky vedly dál, abychom se rozptýlili (doslova fyzicky i obrazně duševně) v lese.
Obora Daliborka
Cesta po červené značce vede ještě chvíli vzhůru, a pak už jen po rovině, podél dřevěné ohrady nacházející se po její levé straně. Co je za tou ohradou? Pětaosmdesáti hektarová obora nazývaná Daliborka, která patří k lokalitě Jíloviště - Praha Západ.
Tato rozlehlá lesní obora rozložená směrem dolů, po stráni nad Vltavou, je vyhrazena pro vysokou zvěř. Nám se ale žádnou vysokou spatřit nepodařilo. A to byl kolem nás klid a na cestě, po níž jsme kráčeli, se už také skoro nikdo neplížil. Jiná věc, je (či byla? - putovali jsme tudy 8. 4. 2020), že dřevěná ohrada místy, a to mnoha místy, chyběla a byla povalená.
Důvodem ale možná nebyla jen nepéče o ni,
ale i nedávná únorová vichřice a s ní spojené polomy.
Současně se zde nedaleko nachází výpadovka Strakonická,
vedoucí prakticky paralelně,
jen pár set metrů dál kolem obory,
už dlouhodobě proslulá srážkami se zvěří.
Uvádí se, že za půl roku v celém Středočeském kraji je sraženo víc jak 1 800 kusů zvěře. Což představuje téměř čtvrtinu všech podobných nehod za celou republiku. A jako absolutně nejhorší úsek v rámci území hlavního města se hodnotí právě silnice I/4 v úseku mezi Jílovištěm a Zbraslaví.
Tedy ta, co vede kolem obory Daliborka. A přímo na úplně nejbližším úseku, v délce 170 metrů se půlročně eviduje 7 srážek vozidla se zvěří, s celkovou škodou 305 000 korun. Takže, jak to je s tou námi neviděnou vysokou, je to trochu otázka. Vtipně to v jedné internetové diskuzi, týkající se provalenin ohrady obory Daliborka, kdosi formuloval, když stejně jako my vysokou nespatřil ani náhodou, že není divu, neboť dírami v ohradě všechna vysoká už dávno odskotačila z obory ven, a to rovnou pod kola aut na blízké výpadovce…
No, nemůžeme posoudit
a
chceme věřit,
že ona provalení ohrady měla na svědomí zmíněná vichřice.
Sabine aneb 7. 2. 2020 hlásí Český hydrometerologický ústav, že….
Už 7. 2. 2020 (tedy dva měsíce před naší cestou za vůní lesa) vydal ČHMU výstrahu před silným větrem, který zasáhne velkou část České republiky. Vítr pak opravdu zesiloval od nedělního večera (9. 2. 2020) a v průběhu pondělí (10. 2. 2020) a úterý (11. 2. 2020) dosáhl rychlosti až 90 km/hodinu. Což se, podle běžných kritérií, už blíží spodní hranici orkánu. Takže ČHMU plným právem tehdy varoval a na dané dny vyhlašoval tzv. vysoký stupeň nebezpečí.
Důsledkem takovéto fujavice jsou pak celkem logicky poškozeny stromy a lesní porost.
Čehož byl jasným důkazem právě námi navštívený (někdejší) les,
nacházející se vpravo od naší cesty podél obory Daliborka.
Padlé kmeny byly všude a mnohé zbortily i onu dřevěnou ohradu obory Daliborka.
Obraz to tedy nebyl pěkný. Byl smutný.
A to, i subjektivně, proto, že jsme se původně vydali do lesa nadýchat se vzduchu a jeho vůní v čase naší koronavirové dušnosti pod rouškou roušek. A tak očekávané potěšení lesem a jeho uklidňujícím šuměním se měnilo v trudnomyslné rozhlížení po té spoušti. Les dostal zkrátka zabrat. A to tak, že velmi. A s ním a díky jemu i ona ohrada.
Takže Sabine, tak byla tahle vichřice nazvána,
která na Sněžce kulminovala silou 100 km za hodinu
a
napáchala státu téměř miliardovou škodu,
poněkud pokazila psychicky i fyzicky i náš úlet.
Konec smutný, ale přece…
Ale snaha dosíci svého nás hnala dál. Kráčeli jsme, kráčeli, po té červené, skoro až na Jíloviště, dál a dál kolem polomů, až jsme se dostali do míst, kterým se ta zatracená Sabine nějakým řízením osudu vyhnula. Tam už polomy byly nastojato a ne naležato, a tam jsme si našli dva pařezy a usedli, sňali roušky a nasávali sil a vzduchu na boj s dalšími peripetiemi celosvětové koronavirové anabáze. Inu, už to tak bývá. Člověk míní, Sabine - totiž příroda - mění.
Ale za těch pár doušků to nakonec přece jenom stálo…
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček (zdroj: internet)
Foto: © Ing. Olga Koníčková
