Úvod > Bakchantky aneb jaké to je (bude?) na přelomu světů a civilizací, který nastane (nastal?)

Bakchantky aneb jaké to je (bude?) na přelomu světů a civilizací, který nastane (nastal?)

02.04.2017 15:52

Divadlo D21 – Praha

17. 3. 2017

Snad to nebude znít vychloubačně, ale troufáme si říci, že na naše slova došlo.

www.www-kulturaok-eu.cz se věnuje mimo jiné i divadlu. Bezmála pět let. Vesměs jde o malé, progresivní a něčím specifické soubory. Dominuje - nám blízké - divadlo D21. Je to – jak se módně říká – naše krevní skupina. A od naší prvé návštěvy v jeho prostorách přesvědčujeme se - a spolu s námi i naše čtenáře - že kvalita D21 roste každým představením. A teď jsme u té naší - výše předeslané, leč oprávněné – pýchy: dne 24. 3. 2017 věnoval Český rozhlas – Mozaika divadlu D21 pořad. (viz. https://www.rozhlas.cz/mozaika/divadlo/_zprava/obrad-tradice-obet-to-je-motto-letosni-sezony-prazskeho-divadla-d21--1711490). Plným právem. Byla tak oceněna snaha i úspěšnost celého kolektivu D21. Proto si i my na www.www-kulturaok-eu.cz troufáme troufale hlásat a jásat - na naše slova (konečně!) došlo.

Eurípidés akční (i dnes!)

Když jsme byli divadlem D21 zváni na další z premiér, na hru Bakchnatky, skoro jsme si skepticky říkali, že po fenomenálním Macbethovi, o němž podrobně referujeme na jiném místě (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/macbeth-v-d21-aneb-kdyz-divadelni-krev-na-hercich-i-divacich-ulpi/) - to nejde už trumfnout. To byl vrchol a už není možné vypálit další srovnatelnou pecku o pár týdnů později.

Člověk se mýlí, divadlo sílí.

Nelze hry srovnávat. Každá je jiná, jinak koncipovaná. Obě ale – domýšleno – ježí na zádech husí kůži a v mysli rozbublávají velké jezero neklidu. A obě mají filozofický přesah. Žel nejen cvičně fiktivní, ale sakra drsně dohledný. Navíc se opět potvrzuje, že dějiny jdou do kruhu a lidé jsou nepoučitelní. A že karty, rozdané kdysi dávným Eurípidem v kolébce demokracie – antickém Řecku, jsou sice za ty věky ohmatané, ale pořád, pořád hratelné a také hrané. Mění se jen hráči, co je mají v rukou, hra sama ani náhodou.

Pohled z kdysi do zanedlouho (ne-li dnes)

Eurípidovy Bakchantky pro D21 přepsala domácí režisérka a dramaturgyně, Lucie Ferenzová. Trochu přimíchala další Euripidovy hry a celé to okořenila (doslova) citacemi trefných a nekompromisně aktuálních básní a písní Eurípidovy doby. Na takto utkanou síť či konstrukci pak Jiří Ondra, režisér představení, též domácí, navěšel ohňostroj gagů a nápadů, jež nejsou vůbec samoúčelné, nýbrž plně funkční a spoluvytvářejí atmosféru a svíravý pocit.

Premiéra hry Bakchantky se odehrála v pátek 17. 3. 2017. A vtáhla nás – ať už bychom chtěli či ne - do víru prastarých magických rituálů, poňoukaných zlomyslným i vizionářským bohem vína, tance a nevázanosti Bakcha (ve skvělém ztvárnění Michalem Dudkem). Živel, svědomí, nezastavitelná idea, svůdná vize, kult, nový (?) řád, to vše v jednom je tenhle kontroverzní starořecký bůh.

Bůh zatracovaný vlastně i samotnými oficiálními bohy, natož pak demokraticky volenými představiteli řádu a zřízení té doby. Státníka, inteligentního, mazaného, sebevědomého, ale také lstivého, závistivého, pokryteckého a hlavně nebezpečného, povýšeného, majícího plnou hu…, no, plná ústa, frází, v Bakchnatkách vystřihl s bravurou a mnohočetností podání opět vynikající Petr Pochop.

A divák vtažen do děje, obrazně a místy i doslova, zírá, neboť tohle přece už zná, to přece není žádný starověk, toje – až bože (a nejen Bakchu!) – to už je realita - dne.

A najednou to docela mrazí a otevírá oči a … a hlavně, nutí přemýšlet. Či přesněji, uvědomovat si a domýšlet. A není to věru příliš odlehčené domýšlení. To nám věřte.

„Bakchantky jsou hrou o cizích vlivech, které k nám přicházejí. Jejich kult a myšlenky pocházejí z Asie. Jsou nám blíž a blíž. Máme se jich bát? Šílet z nich? Je to vůbec třeba, když se nakonec všichni i tak sejdeme v podsvětí?“,

říká k dané materii režisér Jiří Ondra.

Se zpěvy a s hudbou míříme – kam, ale…?!

Skoro se nabízí říci, že dominantní je v inscenaci hudba. A aby ne! Bakchanálie, byl přece vždy rej, zpěv, hudba a spontaneita. A tak i zde je rovnocennou složkou hry hudba a zpěv. A pozor, žádné techno, elektrika, či počítače.

Autor hudby Jan Čtvrtník nebyl v tomto případě snad ani tak pouhý skladatel, jako tvůrce, a to v pravém slova smyslu. K atmosféře, historizování i faktickým možnostem účinkujících nevybral a nekomponoval jen motivy, ale rovnou i nástroje. A značně bizarní. Značně nezvyklé (lyra z paroží), značně fantasmagorické, ale náležitě znějící a ději plně odpovídající. Kdyby nešlo o tak závažnou věc, mohla by to být docela ulítlá hudební klauniáda. Ale není. Je to vážné. I v té hudební složce…

Ono totiž tohle představení odnáší herce i diváky do bezčasí, jež umí nastat kdykoli a kdekoli. Takže nejen ono staré (a možná ještě relativně) dobré antické Řecko. Nikoli. A jak to ostatně formuluje i sám režisér Jiří Ondra:

„Naše Bakchantky se odehrávají v postapokalyptické době, která spojuje tragédie, které se už staly. Můžeme se tvářit jako čestní obyvatelé své země chránící svou nacionalitu, ovšem sejde na tom ještě? Starý svět zanikl a nový se ještě nevytvořil. V inscenaci pracujeme s vlastními rituály, které vznikly z jiných prastarých rituálů, a s množstvím odkazů – antických a kulturních, na kterých stojí naše civilizace.“

Scénická výprava je výprava do neznáma, které je nám ale povědomé…

Pro každé představení jsou důležité kostýmy a výprava. Nehrají-li se právě Adamité. Ale i tam to není tak jednoduché. Je třeba navodit atmosféru. I scénou a kostýmy. Pro Bakchnatky je vytvořila Jana Hauskrechtová. A padly jak ulité. Inscenaci a většinou i hercům. Něco antiky, něco hororu, něco bizaru, něco - dnes všelijak působícího - Dálnovýchodu, něco pravěku, něco současna a něco ´jakoby´ Hvězdných válek či čeho. A vše pěkně pohromadě. Změť, pelmel, chaos, zlom, zanikání, vznikání a unikání lidskému zvykovému chápání.

A ta scéna? Totéž. Od sudů s ropou z ropných velmocí (kde že převážně jsou?) až po pravěké nástroje a doplňky.

A podle staré divadelní zásady, to, co na scéně je, má hrát. Přímo či zprostředkovaně. A to tu také hraje. Přímo i zprostředkovaně. Klade to mimochodem nesporně mimořádné nároky na herce, aby byli právě ve chvíli své repliky, právě u té části dekorace či u té které rekvizity a nepletli se při tom ostatním, (pohybuje se tu přece jen na malém a značně zaplněném prostoru pět nemálo rozpohybovaných herců!).

A ještě jedna neopominutelná složka představení. Světlo a barvy. Skoro až něco jako polyekran, laterna magika a zadní projekce v jednom (představení). A k tomu nasvícení scén. Přímo to jsou barevné hry, až orgie. Ano, říkáte si, to se dělá i jinde. A D21 není výjimkou ani v jiných inscenacích. A máte pravdu. Ale v Bakchnatkách to doslova hraje rovnocenně se vším ostatním dohromady. Tak jako zmíněná hudba, zpěv, kostýmy, scénografie či slova, která znějí. Vše dohromady je jednotným atakem diváka, jenž chvílemi až nestíhá dýchat, chvílemi poslouchat a chvílemi ani vidět. Chvílemi je vytržen ze sedadla a vtažen do víru událostí. Bezmocně, mocně, správně, i když jen obrazně.

O hercích? Není co dodat.

O protagonistech, co táhnou představení jak drožkářské kobyly bryčku plnou děje a myšlenek, už byla řeč. O Bakchnatkách ne. Ale bacha! Kdo by čekal (a vzrušeně se těšil) na lascivní plejádu podbízejících se poodhalených dívčích těl, má smůlu. Bakchnatky jsou tři. A dvě z nich - jsou chlap. Opravdu ženskou svůdností tu září jen jediná žena přestavení - Kristýna Podzimková. Ale na - přesně 333 - fotografiích, jež jsme za www.www-kulturaok-eu.cz při představení pořídili, si její tvář neprohlédnete. A s ostatními půvaby - taky bída.

Kostýmy tu – jak řečeno - hrají víc, než by u Bakchnatek divák mohl (a chtěl, co si budeme povídat) čekat.

Ale abychom to nelíčili zas až tak pesimisticky. Strhující podívanou nám nabídne závěrečný dvojdialog Podzimkové s Pochopem. Je totiž veden při strhující kreaci Kristýny Podzimkové. Jde až do dřeně ženství, sexuality a vrcholí přesvědčivou závěrečnou extází.

Zde, doporučujeme diváctvu nenechat se - pokud možno - plně unést kreací Podzimkové tak, že by unikla slova onoho souběžného dvojdialogu.

Nebylo by divu, ale bylo by to škoda. Dialog mezi zvědavým a dychtícím mužem a zběsilou, zvířecími pudy ovládanou, ženou, je - lapidárně a s nadsázkou - ´ona o voze, on o koze´. Až je z toho tragédie. A antická.

A ještě něco. Věnujte – dokážete-li – při výstupu Kristýny Podzimkové odtrhnout alespoň na moment hled a věnovat ho osnovateli všeho - Bakchovi. Jak je za vodou, nad věcí a jak se baví. Pravda, dost krutě, ale s vědomím, že na jeho slova nakonec došlo. A nejen v téhle hře.

Obě další Bakchnatky, pánové Hasan Zahirović a hostující Libor Novák, jsou ve svých kreacích nejen že výstižní, ale občas přímo rozkošní, i když většinou skoro anonymní. Jsou přece vlastně dav. A dav je anonymní. A to je určitě třeba si také dobře uvědomit…