Babycall
Babycall (Chůvička)
aneb
když už realitu od představ nerozeznáme
V těchto lednových dnech jde do českých kin film ´Babycall´, který v norsko-německo-švédské koprodukci natočil režisér Pål Sletaune. Získal za něj řadu ocenění a nominací – ceny Amanda Award, Gérardmer Award, Rome Film Award.
V hlavní roli matky Anny osmiletého syna Anderse se představila mezinárodně známá, talentovaná a momentálně velmi žádaná herečka Noomi Rapace, která zazářila jako Lisbeth Salander v trojdílné televizní adaptaci sbírky novel švédského novináře Stiega Larssona (v roce 2009 nominace na cenu BAFTA za snímek ´Muži, kteří nenávidí ženy´´). V další hlavní roli se objeví Kristoffer Joner, který hraje Helgeho (prodavače Babycallu).
Když se hned nedozvíme, kde Anders je?
Přijali jsme pozvánku na novinářskou projekci filmu ´Babycall´, s tím, kdo že se chce bát. Film je totiž uváděn jako horor/thriller. Film začíná scénou, kterou také nakonec končí, kdy před domem k ležící umírající ženě se zakrváceným obličejem neustále promlouvá naléhavý mužský hlas, jenž se ptá po Andersovi, kde že je? Odpovědi se už ale bohužel nedočkáme.
Když před násilím prcháme
Jakmile se Anna se svým milovaným synem nastěhuje do nového bytu v obrovském bytovém domě, protože prchá před násilnickým manželem, tudíž otcem malého Anderse, okamžitě zajišťuje vstupní dveře do bytu řetězem, a hledá, co by ještě k větší jejich bezpečnosti udělala, až nakonec zatahuje i okenní závěsy. Oba mají za sebou zřejmě velmi nepříjemné zážitky. Andersova tvář vyjadřuje smutek a Anna, se svou neustále neupravenou tváří a zplihlými vlasy působí rovněž velmi divně, má nervy zcela nadranc. Anna, i když ji ze sociální péče ujišťují, že se nikdo nedozví, kde tajně a nově bydlí (odmítá i možnost vlastnit telefon), o tom stále pochybuje a trpí obsedantní představou, že jsou dále pronásledováni. Chce mít proto Anderse pod kontrolou. Proto, přesto, že by mohl syn spát na palandě v jiné místnosti, první noc ji musí trávit s matkou na manželské posteli. Když se Anna v noci probudí, shledá, že Anders je pryč. Najde ho klidně spícího na palandě. Přesto ho ale odnáší v náručí k sobě do postele…
Když se matka na své dítě nezdravě upne
Ale Anna i tak před lidmi neunikne. Musí totiž otevřít Grete a Ole, sociálním pracovníkům. S nimi se pak dohaduje o tom, že Anders, podle nich, musí v každém případě do školy chodit, zatímco ona se tomu brání, neboť ho chce mít stále pod dozorem. Argumentuje, že ho hodlá doma doučovat sama. Není ale zbytí, a Anders se musí naučit žít mezi dětmi. A tak Anna syna do školy denně odvádí a denně na něj čeká před koncem vyučování, kdy ho zase odvede domů. To se nesetká s pochopením školy. V další docela zajímavé scéně, už učitel ztratí trpělivost a nestrpí, aby mu matka celé vyučování hlídkovala na lavičce na školním dvorku, a beze slova ji z něj doslova vyžene. Zoufalá Anna bezhlavě nastoupí do prvního autobusu, který se právě namane. Má ale v úmyslu se opět do školy vrátit, takže v záchvatu paniky vystoupí, hned jak má možnost. V autobuse její zběsilost sledoval muž, Helge, který s ní zřejmě soucítil.
Když potkáme spřízněnou duši
Anna nakonec bezcílně bloudí po městě. Zřejmě z nějakého důvodu nemusí pracovat, což se ovšem nedozvíme. Cestou vejde do obchodu, kde si koupí elektronickou chůvu – Babycall. Bojí se, že se její manžel pro jejího Anderse jednou vrátí. Shodou okolností jí přístroj prodá muž z autobusu, prodavač Helge, který má pro její přání velké pochopení. A tak se pomalu rodí přátelství mezi postarším mužem, který má problémy se svou umírající nemocnou matkou a se zcela vyčerpanou nevyspalou Annou.
Když konečně Babycall máme!
Anna seznámí Anderse s novým přístrojem, který má sloužit k tomu, že bude slyšet všechny zvuky v pokoji, kde Anders bude spát. A tak oba rozradostněni, že mají vysílačku,
si s ní chvilku hrají. V noci to ale začne! Z babycallu ležícího vedle Anny na posteli se začnou ozývat hlasy dítěte, které se neustále brání… Zděšená Anna vbíhá do dětského pokoje, ale tam spatří jen jeho klidnou spící tvář. Když zkoumá záhadné hlasy a reklamuje přístroj v obchodě, je poučena, že pokud nemá naladěny stejně obě části přístroje na jeden kanál, může chytnout úplně někoho jiného (podobný případ se stal u nás v případě kuřimských děti). Z monitoru tak stále vycházejí ony tajemné zvuky, které ale nepocházejí ze synova pokoje. Anna dokonce slyší zvuky připomínající vraždu. To jí samozřejmě na klidu nepřidá. Z prospektů vyčte, že v okruhu 50 metrů, má-li nestejně naladěné kanály na obou přístrojích, může zachytit jakýkoliv signál. A tak vyděšeně naslouchá naříkání týraného neznámého dítěte. A když pak vidí, jak z domu vynášejí ve spacím pytli mrtvolu, myslí si o tom své. Navíc se stane také svědkem toho jak je topen malý chlapec v jezírku. Jenže svěří-li se někomu se svými zjištěními, berou ji za pomatenou a vyhrožují jí odejmutím syna bývalým manželem… Anna se tak zmítá v nekonečně bludném kruhu strachu a hrůzy… a my jen nechápavě přihlížíme.
Když se přehnanou mateřskou láskou dusíme
Sledujeme osamocenou a představami trýzněnou hrdinku, Annu, její neustálý pobyt v uzavřeném bytě a její neschopnost rozumného myšlení a vnímání vede k tomu, že stejně jako my, neví, co vlastně je a co není realitou. Například si, jak často sama zdůrazňuje, nepamatuje, kde byla poslední dobou atp. Zoufalá Anna zakáže synovi, abych chodil sám ven, aby měl kamaráda, kterého si ale nakonec stejně přivede. Udělá to proto, že věci nevidí tak jako jeho matka a snaží se tak vymanit z bludného kruhu její přehnané péče. My ale zjistíme, že onen kamarád je týrané dítě, a Anders mu solidárně slibuje, že si jeho modřiny přendá na své tělo. To se ale pak stane osudným pro Annu. Je obviněna z týrání milovaného Anderse. Tím však přeteče její pohár trpělivosti.
Když to Anna konečně sama vyřeší
Anna už svůj pocit beznaděje, že se všichni neprávem spikli proti ní, řeší radikálně, v naději, že jenom tak zůstane navěky se svým milovaným synem Andersem. Přichází ale rychlé rozuzlení. I když nám moc se moc jasné zdát nemusí, neboť nevíme čemu věřit a čemu ne. Prozrazovat už nic víc nebudu. Zdá se, že ono zmatení byl záměr tvůrců. Po skončení filmu totiž začneme zřejmě chtě nechtě přemýšlet nad všemi záhadnými a nevysvětlenými událostmi, které jsme zhlédli. Proč Helge v kavárně viděl Andersova kamaráda, jaké dítě vlastně Anna v jezeře zachraňovala, kdo "byl vyhozen" z okna, existovali vůbec sociální pracovníci Grete a Ole, dělo se tedy něco v sousedství, co Anna slyšela v chůvičce za dětské zoufalé hlásky? Ne, ani mysteriózního vysvětlení se nám však autoři neposkytnou…
Když o hororu tu mluvit nelze
Podle ohlasů z festivalů, představitelky hlavní postavy i samotného námětu jsme čekali víc. O hororu tu, bohužel, nemůže být ani řeč. Film můžeme považovat opravdu za psychotryler, za sociální drama matky a jejího syna, kteří nemohou najít nikde zastání. Herečka Noomi Rapace mi připadala navíc nevýrazná, po celou dobu trvání filmu měla v obličeji stále stejný výraz a emotivní mi už vůbec nepřipadala. Herec Kristoffer Joner tento nedostatek aspoň trochu vyvažoval, ale spíše mě zaujaly dětské role obou chlapců, kteří představu týraných dětí ztvárnili věrohodně. Film Babycall se nebude líbit všem. Není to krvák, ani se nemáme vlastně čeho bát. Jen sledujeme psychické drama osamělé a zrazené ženy… A dumáme proč tomu tak je? Ale to si musíme zjistit každý sám...!
Titul: Babycall (Chůvička)
Norsko - v norsko-německo-švédské koprodukci 2011
Režie: Pål Sletaune
Hudba: Fernando Velázquez
Hrají: Noomi Rapace (Anna), Kristoffer Joner, Vetle Qvenild Werring, Henrik Rafaelsen
Žánr: horor/ thriller
Stopáž: 96 minut
Distribuce: Film Europe CZ
Premiéra: 10. ledna 2013
Žánr: horor/ psychothriller
Hodnocení: 50 %
www.filmeurope.cz
Ing. Olga Koníčková
Foto: internet