Artur Magrot, Martin Chlanda, Jakub Rajnoch: Procesuální instalace aneb když diskutujeme se sochou mrazivě ledovou …
Malostranské náměstí, dolní část, prostor bývalého parkoviště – Praha
30. 1. – 26. 2. 2017
Trvalo leta, než se historické Malostranské náměstí stalo opět náměstím a přestalo být parkovištěm. Skoro třičtvrtě století! Celou tu dobu se vzpomínalo a diskutovalo, jaké to bylo, když Malostranské náměstí bylo náměstím a jaké to je, když je parkovištěm. A přitom až do okupace v roce 1939 náměstí náměstím bylo. Dokonce jedním z nejstarších v Praze vůbec. To až Němci z něj odstranili sochu historika a slavisty Ernsta Denise a zrušili tak nepsaný statut náměstí jakožto opravdového náměstí. Už před ním tu ale trůnil monument symbolizující naši sounáležitost s nenáviděným CK mocnářstvím, hromadný pomník maršála Radeckého. Toho z povrchu náměstí odvál dějinný zlom, vznik vytouženého a vysouženého samostatného Československa.
Ale ani dávno před Radeckým nezelo náměstí prázdnotou. Bývala tu třeba kašna, ale také šibenice či veřejný pranýř… Dnes, tedy po tom tři čtvrtě století stojíme opět před otázkou, co s vyprázdněným náměstím. A zní na ni tisíce odpovědí. Odborníků i laiků. Lze říci, že jak už je v české kotlině zvykem, každý z nás víme nejlépe, jak s obnoveným náměstím naložit.
Ale více hlav není vždy jen více rozumu, ale i pobídka, aby se slova a hodně hlasitého ujali i ti nejpovolanější a nejoprávněnější.
A i tady to není jednoduché…
Tempora mutantur, et alius monumenta
Již staří Římané měli úsloví, že časy se mění a my s nimi. Poupravme si je, jak platí také. Že časy se mění a pomníky s nimi čili Tempora mutantur, et alius monumenta. Každá doba přece přeje jiným objektům ve veřejném prostoru. Jak obecně, tak politicky, a také tím, jak se mění místo, kam jsou, byly, budou ta pomníky, sochy, artefakty, objekty oživující i umrtvující daný veřejný prostor, umístěny.
A tak ani historické Malostranské náměstí není výjimkou. Mělo přece jinou náplň a atmosféru za časů zmíněné šibenice, jinou s kašnou a zase jinou s Radeckým. A jinou má i dnes.
Dopravní tepna, bod startu mnoha turistů směrem k Pražskému hradu či Karlovu mostu i brána k politickému komplexu budov. Vše je jiné než kdysi. A otázka je nastolena. Auta jsou – sláva - pryč, ale už nedaleko bydlící glosátor Jan Neruda řešil otázku, kam s ním, ale věděl s čím. My máme před sebou nejen otázku kam s ním, ale dokonce i kam – s čím?
Jak oživit resuscitované náměstí?
Tak jak kdysi, vzdor času?
Tak jako dosud nikdy, vzdor rozumu?
Nebo tak, jak velí zdravý rozum a ne řehtající se úřední šiml?
Toť otázka…
Malé popíchnutí má jméno Procesuální instalace
Experimentální ledové dílo zvané Procesuální instalace, vytvořené třemi studenty pražské AVU, jmenovitě Arturem Magrotem (*1985), Martinem Chlandou (* 1984) a Jakubem Rajnochem (* 1978), je k vidění od 30. 1. do 26. 2. 2017 na ploše někdejšího parkoviště na Malostranském náměstí.
Autorům, jak nám na tiskové konferenci osobně potvrdili, šlo právě o ten podnět k živě probíhající diskuzi o významu a pozici umění ve veřejném prostoru. Objekt je z ledu, protože může a nemusí roztát. Je umístěn v bazénku, který - roztátý led - může a nemusí plnit vodou. (Obsah nádrže je prý propočten tak, aby voda nepřetekla). A proč to?
Inu, studenti pracovali
„s tématem dočasnosti a proměnlivosti obecně sdílených idejí a jejich uměleckých forem“.
To zní dost velebně, ale fakticky jde o to, že i skutečné pomníky mizí, aby je naradily jiné, že objekty ve veřejném prostoru jsou vystaveny všemu možnému, od povětrnostních vlivů až po vandaly a třeba i petice občanů a úřední moc. A konkrétně tato socha? Zatím mrzne, tak je to hmota ledu.
Až bude tát, stane se kombinací torza sochy, či abstraktním dílem a jezírka, na jejím úpatí.
A až roztaje, bude z ní jezírko uprostřed náměstí, které za jasné oblohy bude skvostně zrcadlit věž blízkého chrámu i okolní zástavbu.
Tak nějak je objekt zamýšlen. A lidé, my Pražané, ale ve značné míře i turisté a cizinci, budeme zvědavě sledovat vývoj objektu v našem veřejném prostou a budeme o něm diskutovat. Ale také o tom, co bude po něm, a co by tu mělo být a být nemělo a … a budeme diskutovat. A to je hlavní poslání objektu nazvaného jako Procesuální instalace.
Jak se to všechno stalo?
Na tiskové konferenci u příležitosti instalace pilíře na Malostranské náměstí, kam nás za www.www-kulturaok-eu.cz pozvala pořádající GHMP, jsme se genezi akce dozvěděli z úst zainteresovaných, včetně autorů díla (třetí z autorů - Jakub Rajnoch se za stůl již nevešel).
Vše totiž vzniklo díky spolupráci. A dobré, jak potvrdili všichni přítomní. Tedy spolupráce Galerie hlavního města Prahy, Akademie výtvarného umění v Praze, Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy a všech tří autorů.
Vznik objektu v dolní části Malostranského námětí popsala ředitelka GHMP PhDr. Magdalena Juříková takto:
„GHMP byla v létě 2016 oslovena Institutem plánování a rozvoje hl. m. Prahy, která má ve správě prostor bývalého parkoviště na Malostranském náměstí, aby zde realizovala výtvarnou intervenci podle svého uvážení. Kurátorka GHMP Jitka Hlaváčková poté zahájila spolupráci s Ateliérem intermediální tvorby II (Akademie výtvarných umění v Praze) pod vedením Dušana Zahoranského a Pavly Scerankové. Na základě neformální studentské soutěže byl k realizaci vybrán návrh autorů Artura Magrota, Martina Chlandy a Jakuba Rajnocha.“
O díle
Dílo tří autorů je jimi definováno jako „ experimentální dílo s názvem Procesuální instalace.“ Na počátku ledový kvádr (4 x 1 x 1 metr) v prázdné nádrži (průměr 6 metrů), jenž se bude teplem rozpouštět a plnit nádrž vodou. Autoři vnímají dílo jako svůj příspěvek k diskusi o významu a pozici umění ve veřejném prostoru a specifice Malostranského náměstí.
Stopy tu zanechala historie i kultura. Právem tu jsou pamětní desky uherského knížete Ference Rákócsiho i operní pěvkyně Emy Destinnové, a to zdaleka nebyly jediné osobnosti s vazbou k náměstí.
Po technické stránce to byl celkem složitý projekt. Vzhledem k svažitému terénu bylo nejprve třeba srovnat základnu, k instalaci poskládat téměř 4 tun ledu. A ledařina nebyla snadná profese, jak nakonec uznali a poznali vlastní kůži studenti. Led byl autory vyřezán z rybníka Kumšík u Dublovic na Sedlčansku a na náměstí sestaven do výchozího kvádru, aby postupně a samovolně měnil svůj strohý tvar. K instalaci náleží vysvětlující trojpanel, který mapuje historii, projekt a otázku veřejného prostoru.
A ještě slovo kurátorky celé akce - Jitky Hlaváčkové:
„Dílo je z ideové i vizuální stránky koncipováno nejen ´na míru´ prostoru, ale i aktuálnímu období a současnému mrazivému počasí zvláště. Podobně jako instalaci mění vliv klimatických podmínek, mění se sdílené ideje ve společnosti, a především umělecký jazyk, jímž jsou tyto ideje sdělovány. Rádi bychom poukázali na nutnost vstupovat do veřejného prostoru s maximální vnímavostí vůči aktuálním společenským tématům i prostorovému a ideovému kontextu místa, ale také na nutnost vyjadřovat umělecké záměry aktuálním jazykem.“
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček, © Ing. Olga Koníčková (4x noční záběry)