Antonín Švehla a Hostivař aneb o významném politikovi 1. Republiky, osudech jeho rodu a místa odkud rod pocházel – Hostivaře
Antonín Švehla a Hostivař
Autorka: Marie Zdeňková
Vydavatel: Milpo media (MILPO)
„Politika je krásná,
ale ze všech nejkrásnější je politika československá.
Protože je tak těžká.“
Antonín Švehla
.jpg)
Již druhé a rozšířené vydání zajímavé knížky Marie Zdeňkové nazvané jednoznačně – Antonín Švehla a Hostivař
věnující se o osudu našeho předního politika, které vyšlo
u příležitosti 135. výročí narození a 75. výročí úmrtí Antonína Švehly,
k 90. výročí vzniku Československé republiky
a zároveň i k 940. výročí první zmínky o Hostivaři je
ve většině knižních obchodů již opětovně rozebráno…
Čím to?
.jpg)
Antonín Švehla znovuobjevovaný
Osobnost Antonína Švehly, jednoho klíčových mužů 28. Října a pozdějšího víceletého a dokonce opakovaně, předsedy naší prvorepublikové vlády, kolegy a osobního přítele prezidenta ČSR T. G. Masarayka, dnes už zase, téměř sto let po jeho skonu údivně, objevně a obdivně objevujeme.
Jak je to možné v národě, k němuž tak bytostně a zemitě patřil, ve státě, který se pyšní odkazem na vzorovou První republiku, kterou právě Antonín Švehla spoluzakládal, spoluutvářel a výrazně pomáhal dovést do stavu, na nějž jsme dnes tak nostalgicky hrdí, na nějž se odkazujeme a o jehož návratu v skrytu i veřejně tak často sníme.
Antonín Švehla nám byl zatajován.
Nedlouho po jeho skonu nejprve hnědou okupační totalitou, pak po nepatrném krátkodechém poválečném pocitu o návrat ke kořenům, těm, které on před válkou spoluutvářel, už zase čtyři desetiletí rudou a nesvéprávnou totalitou dirigovanou z východu. A teď, až teď (!) doháníme, co jsme zameškali. Objevujeme - a vzhledem k té opakované rozebranosti knihy o něm a jeho díle – dokonce se zájmem. Chvála osudu a konstelaci, že tak, i když máme, jako národ, minimálně tři generace zpoždění. Máme tedy co dohánět.
Kniha Antonín Švehla a Hostivař paní Marie Zdeňkové nám k tomu našemu vědomostnímu i národo-hrdostnímu skluzu může dopomoci.
.jpg)
7 (statečných) kapitol
Napsat paní autorka, dnes už emeritní kronikářka městské části zvané Praha 15, jejímž základem je právě Hostivař, odkud rod Antona Švehly pocházel, napsat tedy paní Marie Zdeňková „jenom“ faktografický životopis Antona Švehly, bylo by to i tak záslužné, ale bylo by to jen suché čtení a těžko by bylo už po druhém vydání v podstatě opět rozebráno.
Byl by to totiž jen literární pomníček, jakých vychází na tuny a to i o daleko méně závažných osobnostech.
Autorka, vyžívající své profese i povahy, šla moudře za tuto zvykovou, pomníkovou, a už dost otřepanou cestu připomínky nějaké osobnosti a připravila nám mnohem širší obraz se zajímavými a zlidšťujícími přesahy. Stačilo jí k tomu sedm dobře cílených kapitol. A v tom je kouzlo téhle publikace a také vysvětlení, oné opakované rozebranosti.
.jpg)
Malý čtenářův průlet sedmicí kapitol
· Dějinami Hostivaře
Autorka nezačíná svoji knihu stereotypně, rovnou povídáním o A. Š. Ne, jde dál a jde na to zajímavěji. Takříkajíc – od Adama. Skoro. Přesněji od první písemné zmínky, ještě dávno nikoli o Švehlovi, jak by to učinila většina nepříliš fundovaných autorů, ale průletem dějin lokality zvané (skoro od počátku svých dějin vytrvale stejně) Hostivař. Jsoucnost v nějaké lokalitě a v jejím vývoji či koloritu, sice není zárukou na utvoření charakteru nějakého místního rodu a už vůbec ne konkrétních osob, ale rozhodně to svůj vliv na obé má. To nelze popřít. Pozitivní anebo negativní. Jak která lokalita na jak který rod. Hostivař ale rozhodně na rod Švehlů působil pozitivně.
· Historie Švehlova rodu
Jakmile nás autorka umístila do kontextu lokality, do jejích dějin, zvyklostí a vnitřního řádu, zaměřuje se na detailnější linku, už na historii Švehlova rodu. A protože jen vzácně je někdo od někudy od nepaměti, takhle přímočaře se osudy lidí většinou nevyvíjejí, nebyli prapůvodně ani Švehlovi hned Hostivařští. A tak se seznámíme se souběhem osudů části rodu předhostivařské, abychom pak byli autorkou precizně se všemi odbočkami a peripetiemi seznámeni s osudy rodu hostivařského.
Pěkně, „kus po kuse“, až k otci zakladateli naší republiky, Antonínu „Tonovi“ Švehlů. Pěkně sedláka k sedlákovi, od statkáře ke statkáři, od mlynáře k mlynáři. A pak najednou –hup -ministerský předseda. Inu kolo dějin se točí a rotace lidských osudů je všeliká. I když právě takovéhoto ministerského předsedu, aby pohledal. Rozum skvělého politika, srdce a logika sedláka. Kde dnes nějaké takové najít…
· Švehla a Hostivař
Všechno někde nějak začíná. Autorka knihy si dala práci a sesbírala, vypátrala, nastudovala nejrůznější střípky o A. Š. Od zrození do skonu. Ne, životopis, proč, když zajímavější jsou epizody, detaily, vzpomínky pamětníků, střípky modelující mozaiku vztahu sedláka k jeho půdě, člověka k lidem kolem něj, rodáka k jeho místu a osobnosti k jeho zázemí. I když se Antonín Švehla druhou polovinu života vzdálil práci na statku, půdě a sklízení úrody, nezapomněl na to. Neodcizil se ani Hostivaři, ani sám sobě. Vracel se tam, jak jen mohl a uchyloval se tam, když už nemohl. Byl v Hostivaři doma a nikdy, jak z přehlídky příhod, záznamů, zmínek a vzpomínek sousedů vyplývá, nikdy, se nikde tak dobře necítil.
· Švehla politik a státník
Není málo toho, co pro nás vykonal, není dost slov, které by to docenily. Autorka ani v tomto pohledu na osobnost A. Š., neuvízla jenom ve výčtu dat a stupínků od statku v Hostivaři do předsednického křesla v sídle vlády. Ukázala, že u Švehly mělo vše své zákonitosti, své uzlové události a své postoje i svůj vývoj. I Švehla se nedostal zázračným přenesením až na osobu vážně zvažovanou jako nástupce T. G. M jen tak. Vše mělo své vývojové stupínky. Ne ale kariérní, ve smyslu dnes tak bujně zprofanovaném, lačnění po funkcích, ale zcela přirozeně, zákonité a zasloužené. Uznané, uznávané, ceněné a oceňované. Tak nějak jako by nikoli vlastním přičiněním od funkce k funkci, ale hlásáním zásad a jejich dodržování, konáním skutků bez postraních úmyslů. Tehdy na to ještě lidé slyšeli a uměli to i ocenit.
.jpg)
· Legenda
Antonín Švehla neměl zdraví, jak nám v souvislostech vysvětluje autorka, jaké by si on sám přál, a jaké by odpovídalo jeho zápřahu. A jsa z tvrdého sedláckého kmene, nebral na to ohled. Ani přes varování, ani přes ubývající síly. A tak nás opustil ve chvíli, kdy se nad republikou začaly stahovat mraky od vedle. Tenkrát nepřicházel ještě mráz z východu, ale pořádné peklo ze západu. Bylo by nám osobnosti formátu Švehly nesporně bývalo zapotřebí. A tak si na něj lid alespoň vzpomínal a politici následující po jeho éře se zase rádi lidu převáděli, jako že i oni se v něm viděli. A tak pomníky rostly, aby za pár let při okupaci byly ničeny. A za dalších pár let, po válce, byly zase obnovovány. A za necelé tři už byly znovu ničeny. Na hodně let. Až za čtyři desetiletí už jméno Antonín Švehla skoro nikdo neznal.
Sem tam se zase už pomníky obnovují, sem se i budují, ale čas odnesl tři generace vývoje a zamlčování…
Svým způsobem by byl Švehla rád, odmítal pocty a nechtěl mít ani státní pohřeb. Trval na běžném venkovském obřadu a na spočinutí v rodinné hrobce u něj doma - v Hostivaři. Ale trochu přidat bychom asi přece jen mohli. A měli. Zasloužil by si to.
A že to jde klidně i bez patosu, dokazuje například kniha paní Zdeňkové.
· Z korespondence Antonína Švehly
Historici bádají, kde se dá. A čtou, i když je to v zásadě neslušné, soukromé dopisy odešlých, o nichž je jimi bádáno. Nelze to ale nijak kritizovat. Má-li historik správně zhodnotit a vykreslit obraz toho, o němž bádá, musí vědět vše. Pokud jde o korespondenci, váže, nebo by mělo jej vázat, jakési skoro až zpovědní tajemství. U Marie Zdeňkové, této noblesní dámy a přepečlivé badatelky, to ani jinak být nemůže. A tak nám nabídne faximile jen těch dopisů, které ve své empatii k osobě A. Š., považuje za vypovídající, ale nezpovídající. Ne, vše je dnes už na těch faksimile dobře čitelné, hlavně rukopisy autorů, ale při troše trpělivosti se dopisy od T.G.M., Jana Masaryka, Karla Čapka a dalších lidí s velkým L, přečtou. A naznačí, že korespondence určená Švehlovi snad ani nic zlého obnášet nemohla. Navíc byla i jiná doba. Ne jako dnes, když se častujeme vším, co slina na jazyk přinese a světově tomu říkáme hejty (že by od oprsklého – Hej, ty…!).
· Epilog aneb Proroctví Antonína Švehly
Ne nebojte. Antonín Švehla nebyl žádná česká Pythia, Sybila, Nostradamus či dnes tak módní Baba Vanga. Ne. Jen v rozhovoru s Karlem Čapkem, který naštěstí Čapek vzorně zaznamenal a publikoval, se tenhle prozíravý politik jsa na vrcholu své cesty, tak obyčejně – pěkně po selsku – zamýšlel nad chodem následných dějin. A on, se svou předvídavou perspektivou, tak asi na generaci či dvě dopředu. Ale čteme-li tu jeho úvahu dnes, je vidět, že viděl mnohem, mnohem dál. Až z toho mrazí. Ale nejsou v tom žádná mystická vidění, jen reálný pohled, racionální dedukce a jasnozřivost. A takový Antonín Švehla, podle všeho, opravdu byl. A o tom je také vlastně i celá kniha paní Marie Zdeňkové, nazvaná Antonín Švehla a Hostivař.
„Demokracie není jen právo, ale také povinnost.
Pečlivě volte své vůdce, kterým svěřujete své osudy.“
Antonín Švehla
Text: Richard Koníček
Ilustrace: z knihy Antonín Švehla a Hostivař
.jpg)
Antonín Švehla a Hostivař
Autorka: Marie Zdeňková
Vydavatel: Milpo media (MILPO)
Počet stran: 176
Autor obálky: Martin Záhora
Vazba knihy: pevná / vázaná
cca 140 ilustrací
.jpg)