ANDREA (básně - část 3-4.)
Otevřen
Bez hnutí zmateně pokojem těká,
na vlasy fouká nám varhanní měch.
Držím tě v objetí (co nás zas čeká?),
hřeješ jak sluneční erupce dech.
A vanilkou voníš
jako vánoční rohlíček…
Bezčasí? Fosilie.
Skomření? Šála vlající
zpět jak věčná vigilie.
Tonu v tónu Sladění.
Vstřícně otevřen.
TOBĚ!
Skvělá
Chtěl bych, aby se vrátil čas
a my se zase do sebe zamilovávali.
A poslouchej proč:
Tenkrát,
za ten prvý večer
jsme se poznali.
Ne do všech faktů,
ale veskrze.
Že je nám souzněle.
A pochopili jsme,
Že jeden druhého potřebujeme.
Pro další dny.
Pro další záblesky a soumraky.
A najednou před námi bylo slunce
a romantická cesta
a snění bez břehů.
Příjemné cosi, neznámé a blízké.
Jako vzduch průzračné
a úžasné jak ty.
A ty jsi slyšela, že jsi skvělá.
Jsi skvělá.
A já jsem věděl, že jsi skvělá.
Jsi skvělá.
Jak láska.
A všichni to věděli a mysleli si:
Je skvělá.
A já jsem zahlédl tvou duši,
tak čistou,
a odevzdal ti tu svou.
Je tvá.
A vstupoval jsem do studánek očí.
Tak nekonečných, nekonečných...
A tvá slova mě hladila
a dávala poznat, že si lidé mohou rozumět.
A slova nebrala konce
a duše byly beze dna.
A já jsem řekl: Jsi skvělá.
Jsi skvělá.
A ty jsi věděla, že jsi skvělá.
jsi skvělá.
A všichni to viděli a říkali si:
Je skvělá.
A srdce pookřála
tím, jaká jsi.
A proto jsme se zamilovali.
A proto bychom se měli zase sejít.
Tam kde poprvé.
I když čas nezastavíš.
A i když láska bývá i bolavá.
Ale skvělá...
Napsal: Richard Koníček
Foto: Václav Koníček 
Kontakt na fotografa: Wenca Nikonicek
www.facebook.com/wenca.nikonicek