Aldis Cilinskis v Praze aneb vyslechneme si, proč protestoval proti vpádu ruských vojsk v roce 1968 do Československa?!
Beseda Aldis Cilinskis
Galerie Montmartre
Knihovna Václava Havla
Středa 21. 8. 2013 v 19.00 – 21.00 hodin
Vstup: volný
Již tento týden, ve středu 21. srpna 2013 si připomínáme 45.výročí srpnových událostí z roku 1968, kdy jsme se dočkali nezvykle mimořádně přátelské pomoci ze SSSR, i ostatních spřátelených zemí.
A proto, abychom si to připomenuli exkluzivně, pozvali jsme do Prahy na besedu Aldise Cilinskise z Lotyšska, která se bude konat ve středu 21. 8. 2013. Aldis Cilinskis protestoval proti okupaci Československa v roce 1968. Poté strávil 4 roky v sovětských psychiatrických zařízeních.
Besedu pořádá Knihovna Václava Havla a Ústav pro studium totalitních režimů. Návštěva Aldise Cilinskise proběhne pod záštitou lotyšské ambasády v Praze
Aldis Cilinskis - stručně
* narodil se v roce 1947 v Rize
• od srpna 1968 do května 1969 na různých místech Rigy a Siguldy napsal přes 20 ruských i lotyšských nápisů protestujících proti okupaci Československa („Sláva Dubčekovi“, „Pryč se sovětskými okupanty z Československa“ atp.)
• kromě nápisů také v březnu 1969 zalil barvou volební plakáty před volebními okrsky a v dubnu 1969 polil sochu sovětského vojáka v parku červenou barvou
• po zadržení v červnu 1969 strávil dva měsíce ve vyšetřovací vazbě KGB.
• poté byl v nepřítomnosti a bez možnosti se hájit odsouzen k časově neomezené psychiatrické „léčbě“
• sovětské orgány takovýmto způsobem zneužívaly psychiatrii k potírání disidentů a dalších nepohodlných osob, údajným „pacientům“ byly mimo jiné proti jejich vůli podávány nebezpečné léky
• Aldis Cilinskis pobýval rok v rižské centrální vězeňské nemocnici, poté byl transportován do leningradské Zvláštní psychiatrické kliniky spadající pod správu ministerstva vnitra. Tam se setkal s jedním z účastníků demonstrace na Rudém náměstí Viktorem Fajnbergem
• v září 1971 jej převezli zpět do centrální vězeňské nemocnice v Rize, odkud jej na podzim 1972 soud nechal převést do běžné psychiatrické léčebny. Odtud ho v květnu 1973 propustil
• do dalších protestů ani do disidentského hnutí se nezapojil, pracoval jako dělník v továrně na koženou galanterii a v tiskárně.
• po roce 1991 pracoval jako hlídač, nyní je v důchodu
„Naše identita nespočívá přece v tom, že o ní mluvíme a neustále někde vykřikujeme ´My jsme Češi a kdo je víc´, ale v tom, že jsme schopni něco originálního říct jiným, něco konkrétního vytvořit, co může zaujmout i jiné, ale co by stěží někde jinde vzniklo.“ (Václav Havel: Řeč v českém parlamentu, 12. březen 1996)
Galerie Montmartre
Řetězová 7, 110 00 Praha 1
21. srpen 2013, 19:00 – 21:00 hodin
Stálá expozice: Havel v kostce
(https://www.vaclavhavel-library.org/n/uri/11185)
Máme otevřeno: úterý - neděle od 12:00 do 18:00 hodin
Knihovna a archiv
Kateřinská 18, 120 00 Praha 2
Tel.: (+420) 222 220 112
Máme otevřeno: úterý – neděle od 9:00 do 17:00 hodin
Ing. Olga Koníčková
Foto: Galerie Montmartre, internet
Pro fajnšmekry
Jak jsem 21. 8. 1968 prožívala já jako puberťačka?
Bude to právě 45 let, kdy mě bylo sladkých 20 let, a já jsem právě dlela ve Velké Británii na studentské brigádě od AIESECu v Butlin´s campu jako table-supervisor. Mohu říci, že i když se mi o tom vpádu ve snu zdálo, maminka plakala, že odjíždím, tak se to vskutku stalo, a když 21. 8. 1968 nás angličtí kamarádi tahali za ruce, abychom se šly, my Češky a Slovenky, podívat na televizi…a koukáme, tanky v Praze..nějak se na nás kamarádi dívali, a my jen nechápaly…no, staly jsme se mezinárodní raritou mezi těmi všemi jugoslávskými, polskými a jinonárodnostními brigádnicemi…o Češky a Slovenky zájem stoupl okamžitě. Dostávali jsme nabídky k sňatkům od Irčanů, Welšanů i Angličanů, k vycestování do Austrálie, a jiné tramtárie. Nakonec jsem dostala od mámy pohled s Hradčanama, a věděla jsem, že se domů vrátím…dále studovat, na rozdíl od mnoha dívek, které tam zůstaly…přestože mnohé z nich měly už doma mimina. No, po návratu ke konci září 1968 už to v Praze naštěstí nebylo tak horké, jen stopy po střílení a pomníčky zůstaly…a nastala nám konečně normální normalizace, že?! (Ing. Olga Koníčková)