A studio Rubín - sezona 52 aneb o čem jsme zapomněli mluvit?
(A)VOID Floating Gallery - pražská náplavka na Výtoni
3. 9. 2019
Kalendářní roky už od existence juliánského kalendáře začínají 1. ledna. Roky naše se počítají ode dne narození. To tvoří základ. Jsou ale výjimky. Třeba školní léta nebo divadelní sezony. Divadla svou sezonu zahajují 1. září. A případný divák, který na setkání se ´svým´ souborem a se ´svými´ protagonisty přijde, se tak dozví něco nového o nové sezoně dané divadelní scény .
Divadelní sezona A studia Rubín právě začíná!
Na pozvání - našemu webu přátelského - managementu divadla A studio Rubín, jsme se ocitli na vodě. Přesněji na lodi (spíš malebném, leč historickém vraku) (A)VOID Floating Gallery. Je to ta černá loď, co kotví na náplavce na Výtoni, pod Železničním mostem vedle bárky pražského převozníka na ´Cindu´ a Smíchov.
Příčina naší přítomnosti byla nasnadě. Co se odehraje v 52. sezoně/ 2019 - 2020, neboť nám bylo přislíbeno ´odtajnění chystaných premiérových inscenací, odhalení (jen slovní, ač slunce hřálo) koncepce a představení hereckého obsazení´. A protože sliby, jak zpívá Janek Ledecký ve svém zlidovělém songu, se mají plnit nejen o Vánocích, tak A studio Rubín je plní i počátkem září. Tak, jak jsme nakoupili v letní idylce na vlnách stříbropěnné (no…) Vltavy, prodáváme.
Milý malý prolog
Aby to celé mělo náležitou fazonu a šmrnc, začalo se přesně a hudbou. Předskokankou akce byla mladá písničkářka Amélie Siba. Svým medovým hlasem nabídla 7 songů vlastní tvorby v angličtině. Skoro by se řeklo, že šlo o něžný hlásek něžných lásek. O nich ty niterné výpovědi byly. Sice ruch náplavky a vlaky na mostu intimní atmosféru poněkud tlumily, ale bezprostřednost interpretky to ustála. Konat se koncert někde v intimním prostoru poklidného klubu by bylo lepší. I tak sklidila zasloužený potlesk a dokonce si vysloužila přídavek. Za www.www-kulturaok-eu.cz snad jen přáníčko (?) Co vybrat či složit i nějakou rozvernost? K půvabu a mládí to ladí…No, posuďte sami malou ukázkou za všechny: https://www.youtube.com/watch?v=I1jHsV5clnA&feature=youtu.be
A pak to propuklo - hotové vzpomínky na budoucnost…
Moderování se ujala - vstřícně a ochotně - hvězda divadelních ohlasů na vlnách rozhlasu - Veronika Štefanová. Můžeme poslouchat a číst její články na webu stanice ČRo Vltava, kde mapuje divadelní dění s mimořádnou invencí a obdivuhodnou kadencí co do produktivity. Zde byla její role složitější. Její moderování budoucích představení se uskutečnilo na bázi improvizace herci, dramaturgy, režiséry a autory.
O čem jsme zapomněli mluvit?
Titulek O čem jsme zapomněli mluvit představuje motto nové - 52. sezony divadla A studio Rubín. Témata a z něj vycházející inscenace navazují na předchozí sezonu, kde tématem byla otázka - S kým žijeme? Náměty premiér budou opět zajímavá, i když nepříliš veselá témata. A jak to bude, nám objasnila Lucie Ferenzová, zastupující dramaturgyně A studia Rubín /zástup za Dagmar Radovou, kmenovou dramaturgyni, která je svého času na mateřské dovolené/. Lucie Ferenzová tedy nové téma sezony specifikovala jako zamyšlení nad tématy jako stáří, nemoce, násilí na ženách, emancipace, práce či mateřství. A jak dodala, mělo by jít o pohledy z nadhledu, tedy ne znevažovat, ale mírně odlehčit, s ohledem na okolí těchto závažných jevů, na ty, kteří se s těmi ústředními postavami stýkají, žijí a přemýšlejí o nich. Tedy vlastně ´návody´ pro diváky, neboť každý z nás se s něčím takovým protínal, protíná a protínat bude muset….
Premiéra první: Tumor: karcinogenní romance
Koncept a režie: Nela H. Kornetová, dramaturgie: Dagmar Radová a tým
Premiéra: 17. 9. a reprízy 18. 9. a 9. 10. 2019 na Invalidovně
Projekt vznikl ve spolupráci se Studiem Alta v rámci festivalu Příští vlna/Next Wave. Název je dost výmluvný, tak není moc co dodat. Nela H. Kornetová na prezentaci přítomna nebyla, ale Lucie Ferenzová nám vše ozřejmila. Dá se to shrnout slovy, že život více méně normálně plyne, když najednou nastane bum a vše je jinak. A nikdy už to nebude, jak bylo. A jak vyplývá z anotace představení, máme očekávat tumor i humor, nádor i motor, rakovinu i kocovinu. Takže na rovinu - bude to hustý. Ale bude to romance. I to jde a i to nakonec jít musí. A nejen v tomto představení. Zvláštní zvláštností, je, že se nekoná v A studiu Rubín, ale dost symbolicky v Invalidovně, dnes už alternativním kulturním centru. A jak to bude vypadat, naznačí trailer: https://vimeo.com/357233150?fbclid=IwAR3lrtgz6688jT4FCjsFsN01xNelSbhcrZlhYDSvZqyAz94UdTgPtfl8YEk>
Premiéra druhá: DIY: po tátovi
Režie: Eva Zembok, dramaturgie: Dagmar Radová
Hra vzniká volně dle Jana Balabána: Zeptej se táty
Premiéry: 13. a 14. 12. 2019
Protože je zatím znám jen román Jana Balabána, z něhož bude hra připravena, tak po náznaku od režisérky Evy Zembok, jež vznikající hru charakterizovala jako odhalování kostlivců ve skříni a rozkrývání rodinných tajností, dostala slovo herečka Kristýna Freyová, jež přečetla úryvek z románu. Ukázku i brilantní přednes lze shrnout do motta hry, vepsaného do její anotace: „Co víme o tom, kdo leží v hrobě, který jdeme upravovat?“ Takže, takové malé, možná nemilé, pátrání a objevování o skutečné identitě otce, a s tím i po identitě vlastní.
Premiéra třetí: Jenom matky vědí, o čem ten život je
Režie: Barbara Herz, dramaturgie: Barbara Herz a Anna Smékalová
Premiéry: 28. a 29. 2. 2020
Za www.www-kulturaok-eu.cz bychom volně mohli s nadsázkou hru parafrázovat jako „Sedm Sněhurek a jeden trpaslík“. Jak jsme se dozvěděli, hra se bude zabývat mateřskými povinnostmi, mateřskými úchylkami a mateřskými stereotypy nutnými a matkami chtěnými, ale také matkám vnucenými. Hra představí 7 archetypů současných matek a bude to nářez. Jedna je umrtvená za chůvu, ač pořád má ambice, druhá se uchýlila k diskutované alternativě konzumního žití z výdobytků civilizace, třetí porod naboural život a vykolejil ho, čtvrtá po porodu odvážně dala kopačky svému partnerovi, páté matce je 42 let a narození syna je pro ni nadělení vůči její slibně rozjeté kariéře, šestá se transformovala mimovolně ze zajetí práce do zajetí mateřství a sedmá je levicová feministka. Co dodat? Svébytné přestavení nám k tomu sehrál Jiří Kniha, onen budoucí ´trpaslík´ mezi ´Sněhurkami´, jenž bude ve hře tím, kdo za všechno vlastně může, tedy za muže. Nechte se překvapit, asi se jen tak nedá…
Čtvrtá premiéra: Perníková chaloupka (čekání na lopatu)
Režie: Jiří Ondra, dramaturgie: Lucie Ferenzová a Jiří Ondra
Premiéry: 17. a 18. 4. 2020
Uvedeme-li motto této hry osvědčené autorské dvojice „Prosím tě, až umřu, řekni mi to.“, je už hodně naznačeno. Ano, vše je to v duchu oné známé, trpce žertovné, životní otázky, o tom co je lepší, zda vybryndat panáka kořalky s panem Parkinsonem, nebo naopak s panem Alzheimerem zapomenout vypít. A zdá, se, že tak nějak podobně bude laděná hra - tedy prvoplánově - Jiřího Ondry. Půjde o převyprávění známé lidové pohádky, leč v opačném gardu, kdy do lesa zabřednou rodiče, když je tam vtáhly jejich děti. A rodičové zapomenou, že je kolem les, zapomenou kudy kam a dokonce zapomenou i kde je doma. No, známe to dobře. Hru uvedl Jirka Ondra s kolegou a zapojili i Veroniku Štefanovou coby zvukařku, neboť k dialogu a mezihře byl k dispozici jeden mikrofon. Veronika využila svých osobních zkušeností s rozhlasovými přenosy a svého vzdělání v oboru divadla a ukázka vyzněla, jak měla. Řvali jsme smíchy, ač v zásadě, co si budeme povídat, tu nic k smíchu nebylo. Ten smích ale nebyl zlý, byl očistný. A z kontextu jasně vyplynulo, že druhým plánem je, že pro zapomínající je ten les tak trochu společností a dění kolem, a že hledání světýlka v okně perníkové chaloupky je hledáním světýlka v temnu zapomínání vůbec.
Pátá premiéra: Ruka je osamělý lovec
Režie: Ondřej Štefaňák, podle hry Katji Brunner, v překladu Viktorie Knotové
Premiéra: 5. 6. 2020
Poslední premiérové představení před divadelně prázdninovou přestávkou bude hra předznamenaná mottem „Lidé s ženskou identitou jsou největší světovou menšinou.“ Jedná se o trojici žen všech vlastností, povah i věků. Takže něco o genderovém progresu v české společnosti. Za vše pak na palubě lodi hovořil, totiž skandoval, ba přímo řval stohlavý sbor bulimiček, žeroucí hranolky, zastoupený zatím čtyřmi konzumentkami z A studia Rubín včetně Lucie Ferenzové. A nejen, že žraly a řvaly a skandovaly, že zvracejí na … a za tím následovalo nespočet důvodů, míst, institucí, osob, názorů a zvyklostí, na něž ony žeroucí zvracejí. My na (A)VOID Floating Gallery jsme věděli své, ale kolemjdoucí na náplavce mohli dostat osypky z genderového skandování a z našeho následného potlesku. Opravdu správné vyvrcholení.
Závěr byl opět o hudbě…
Prezentací všech chystaných premiér byla ukončena oficiální část programu. Po malé pauze, kdy zapadající slunce nad smíchovskou stranou utlumovalo skoroletní hic a měnilo ho ve skoropodzimní zeb, dostala slovo znovu hudba, i když už v podpalubí. Svůj elektroset tam rozvibroval hudebník PJONI. Doraž. A klidně i pro náhodnou veřejnost jako důkaz, že A studio Rubín a divadlo vůbec patří všem…
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková
https://www.facebook.com/astudiorubin/
https://www.instagram.com/a_studio_rubin/?hl=cs