´Vietnamské umění v Čechách´ aneb Vietnam není jenom pražská SAPA
Národní galerie Praha
Palác Kinských – Výstavní síň Konírna
7. 2. – 11. 5. 2014
V době, kdy probleskují jeden za druhým skandály a nehoráznosti organizované našimi vietnamskými spoluobčany, je možná ten správný čas na jiný pohled na Vietnam. A Sbírka orientálního umění Národní galerie v Praze s takovým počinem přišla.
Vedením Národní galerie a vedením její Sbírky orientálního umění jsme byli pozváni na zahájení jedné z pozoruhodných výstav pořádaných v paláci Kinských, kde se po zrušení stálých expozic na Zbraslavi nalézají a prezentují sbírky orientálního umění. Konkrétně šlo o prostory Výstavní síně Konírna umístěné hned naproti vstupní bráně paláce Kinských.
Proč právě ´Vietnamské umění v Čechách´?
- Již název výstavy, oním dovětkem ´v Čechách´ upozorňuje na jeden zásadní fakt. Vietnam se historicky nacházel a nachází na průsečíku řady kultur Asie. Ze severu je to především vliv Číny, z jihu pak pro změnu Indie. Všechny vlivy v dějinách, vývoji a umění Vietnamu zanechaly své stopy a v mnohém i původní vietnamskou kulturu ovlivnily. Dokonce i buddhismus, který se nám, Středoevropanům odchovaným více či méně v křesťanském vnímání světa, jeví jednotný, je ve Vietnamu ve svých nuancích odlišný. Z jihu je to buddhismus indický, ze severu čínský. A tak, by se dalo z hlediska dlouhodobého časového horizontu pokračovat skoro se vším.
- Ale zpět k otázce z mezititulku - proč ´Vietnamské umění v Čechách´…
Je třeba si vybavit dějiny relativně nedávné po druhé světové válce. Po osvobození od japonské okupace se do Vietnamu vrátili znovu tradiční a dlouholetí kolonizátoři této malebné země - Francouzi. Ale Vietnam už nechtěl koloniální nadvládu, a tak začala osvobozenecká válka. Na podporu Francie se stavěli Američané. Z jejich původně poradního sboru se postupně stala intervenční armáda, Francouzi poraženi odešli a otěže války ve Vietnamu si na svá bedra naložili Američané. Absurdně rozdělená vietnamská země, kde sever byl socialistický a jih kapitalistický se tak postupně dostala do občasné války a její konec přinesla až tak zvaná vietnamizace války, tedy ústup Američanů způsobený jejich domácím odporem k této prohrané válce. Nakonec po porážce sil jižního Vietnamu došlo ke sjednocení země na principu socialistickém.
- A právě doba, kdy severní Vietnam byl spřátelený se socialistickým blokem (od 50. let 20. stol.), kam patřilo i tehdejší Československo, přinesla intenzivní spolupráci obou států i v oblasti kulturní. To sebou neslo i nárůst sbírkových fondů Národní galerie, její vietnamské části Sbírek orientálního umění. Ale nejde o zdroj jediný. Část exponátů na výstavu zapůjčilo také Náprstkovou muzeum, kde je zase uložena především sbírka Náprstkovu muzeu věnovaná českým cestovatelem a sběratelem Joe Hlouchou v roce 1943. Unikátní obraz nazvaný ´Francouzi dobývají pevnost Hung Hoa´ zase pro změnu pochází ze sbírky známého fotografa Josefa Sudka.
A to jsou důvody, proč je právě vystavená expozice zcela právem opatřena přídomkem ´v Čechách´.
Co nás osobně na výstavě zaujalo?
Tak třeba lidové dřevořezy ze severovietnamské vesnice Dong Ho proslulé tradicí tohoto druhu umění. Výstava ale nabízí hned i srovnání s podobnými uměleckými pracemi z jiného místa severního Vietnamu, a to slavné hanojské umělecké uličky Hang Trong (Duch červeného tygra). Za pozornost stojí určitě i ukázka z malířských a grafických děla, konkrétně tří scén z nejznámějšího vietnamského literárního díla, románu psaného ve verších, nazvaného - Kieu. A jak nás upozornila kurátorka výstavy paní Zdenka Klimtová, jde o vůbec první vystavení této literární vzácnosti u nás.
Efektním a mimochodem i nejstarším exponátem je nepřehlédnutelný bronzový buben, jehož vznik je datován do doby kolem přelomu letopočtu a připomíná tak zvanou „dongsongskou kulturu“, která se rozvíjela od roku 1000 před naším letopočtem. Paní kurátorka nás navíc upozornila i na připojený otisk horní desky tohoto bubnu, vytvořený v roce 1961. Zasloužil se o něj Václav Šolc, náš expert, který se v té době podílel na reorganizaci vietnamských muzeí.
Zaujalo nás i tradiční vietnamské buddhistické sochařské umění ovlivněné, již od 2. století našeho letopočtu, buddhistickým sochařstvím čínským a indickým. Hlavním sochařským materiálem bylo ve Vietnamu dřevo. České sbírky se mohou prezentovat krásnými dřevěnými buddhistickými sochami z 18. a 19. století. Jsou samozřejmě také zastoupeny na výstavě. Dominantní je tu ovšem socha Buddhy umístěná hned proti vstupním dveřím. Jak nám vysvětlila paní kurátorka, jde o sochu Buddhy Šákjamuniho sedícího na lotosovém trůnu. Je to robustní řezba v tvrdém těžkém dřevě s červenavě zlatým povrchem, vytvořeným kombinací stříbra a poloprůsvitné vrstvy načervenalého svrchního laku, jehož kvalita a odstín závisely na invenci vietnamských sochařů.
Půvabná je také ukázka tradičních modrobílých kamenin z 19. století.
Upoutaly nás i zajímavé a typické svitkové obrazy, na výstavě zastoupené dvěma ukázkami tzv. Síní rodinných předků a Božstva taoistického pantheonu (tuš na papíře) z roku 1945.
A na co nás ještě upozornila sama paní kurátorka?
Především na tři unikátní sochy, které ukazují zakladatele buddhismu jako dítě. Upomínají, jak nám bylo vysvětleno, na legendární událost, ke které mělo dojít krátce po jeho narození. Dítě tehdy mělo nečekaně a nezvykle vstát, udělat přesně sedm kroků a ukázat jednou rukou k zemi a druhou k nebi, a tím vyjádřit svou svrchovanost nad oběma světy, nebeským i pozemským.
Připomněla i další postavy buddhistického panteonu, včetně ženských podob bohyně Quan Am. Mezi nimiž stojí prázdné obřadní křeslo, bohatě vyřezávaný malý trůn, jaký se staví na oltáře a božstvo je pak v něm- v představách věřících - přítomno.
Paní kurátorka nás také upozornila na virtuózní řezbářskou práci s vícevrstevným prořezávaným reliéfem dveřní výplně z 18. století, kde je zachyceno několik desítek postav. Za zvlášť pozoruhodné pak ještě označila barevné dřevořezy z Dong Ho, které jsou u nás známé jako tzv. „novoroční obrázky“ či „obrázky ke svátkům“.Nabízejí ale i širší škálu témat včetně alegorických (Ropucha učitelem nebo Myší svatba).
Důvod k návštěvě?
Podle nás jednoznačně krása detailu a malebnost starobylých exponátů. Dokonce se nám zdá, že pro oko moderního Středoevropana zpravidla poněkud ´přeplácané´ asijské umění je v této vietnamské ukázce umírněnější a přehlednější.
Výstava je také určitě netradiční sondou do tradiční kultury, která sahá do daleké minulosti.
A ještě jeden aspekt bychom vyzdvihli. Ten je ovšem už naprosto subjektivní. Výstava trochu mění stále více vznikající pohled na Vietnamce jako takové, a dokládá, že nejsou všichni jen kšeftaři a překupníci, ale že je i jiný skutečný Vietnam, který díky této výstavě můžeme alespoň takto zprostředkovaně poznat.
Výstavu připravila Sbírka orientálního umění Národní galerie v Praze.
Kurátorka: Zdenka Klimtová
Architektonické řešení: Irena Brotánková
Grafické řešení: Lada Krupková Křesadlová, Jiří Krupka
Doprovodný program: Lektorské oddělení Sbírky orientálního umění
Místo konání: Výstavní síň Konírna paláce Kinských
Výstava se koná pod záštitou velvyslance Vietnamské socialistické republiky v České republice, jeho excelence pana Truong Manh Sona, a Svazu Vietnamců v České republice.
Katalog výstavy: Zdenka Klimtová: Vietnamské umění v Čechách. Praha, Národní galerie v Praze 2013. Cena 250 Kč.
Palác Kinských
Staroměstské nám. 12
110 15 Praha 1
Vstupné:
základní: 50 Kč
snížené: 30 Kč
rodinné: 70 Kč
školní skupina: 20 Kč / 1 student
Mediální partneři:
Česká televize, Český rozhlas, Prague Events Calendar, Anopress IT
Technologický partner: Samsung
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: ing. Olga Koníčková, NG
Hanojský dřevořez
Tvorba kolorovaných dřevořezů se v Hanoji sice neomezovala jen na ulici Hang Trong, ta však byla nejznámější a nejdéle se udržela, proto je dnes obvyklé označovat podle ní všechny hanojské dřevořezy. Některé z nich na první pohled připomínají spíše malby. Tiskly se jen černé kontury a po podkreslení detailů přišly na řadu krycí barvy v celé ploše obrazy, které často téměř nebo úplně překryly černé linie tisku. Používal se strojově vyráběný papír, starší tisky jsou na novinovém papíru, a běžné syntetické barvy. Ve srovnání s dřevořezy z Dong Ho mají hanojské větší formát, často svitkovou montáž, jsou námětově bohatší a otevřenější v přijímání vnějších a nových vlivů. Hanojská tvorba kolorovaných dřevořezů už téměř zanikla.