´Umění Asie´ a ´Umění starověku´ aneb po roce znovu otevíráme v paláci Kinských stálou expozici
´Umění Asie - 1. patro paláce Kinských - Praha
´Umění starověku - 2. patro paláce Kinských ´ - Praha
16. 4. 2014
Byli jsme v ´předvečer´ velikonočních svátků pozváni na tiskovou konferenci, kde jsme se dozvěděli radostnou zprávu, že asijské umění a umění starověku ze sbírek Národní galerie v Praze, Národního muzea a Univerzity Karlovy v Praze jsme po roce úsporných opatření opět zpřístupnili veřejnosti jako stálou expozici.
Přítomni byli kurátorka Národního muzea Marie Dufková, Markéta Hánová- ředitelka Sbírky orientálního umění NG Praha, Mgr. Marek Junek, PhD. - ředitel historického muzea Národního muzea, PhDr. Nikolaj Savický - náměstek ředitele NG a Iva Ondřejová - Ústav pro klasickou archeologii – Filosofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze a tisková mluvčí NG Eva Kolerusová.
„Záměrem je představit unikátní mistrovská díla jak v jejich původním společenském kontextu, tak v historii sběratelství u nás“, uvedla ředitelka Sbírky orientálního umění dr. Markéta Hánová a dodala: „Sbírka orientálního umění Národní galerie v Praze spravuje přes 13 000 uměleckých předmětů původem z Japonska, Číny, Koreje, Tibetu, jižní a jihovýchodní Asie, islámské kulturní oblasti a Afriky. Svým rozsahem a významem patří k předním kolekcím ve střední a východní Evropě. Zásadní význam Sbírky proto spočívá v tom, že dokumentuje obraz sběratelství asijského umění v českých zemích přibližně od poloviny 19. století do současné doby. Kulturní výměna a styky českých zemí s oblastmi východní Asie jsou také jedním ze stěžejních témat, jehož zpracovávání a prezentaci se Sbírka ve své odborné činnosti věnuje.“
Na závěr tiskové konference jsme vyzvali ředitelku Náprstkova muzea, PhDr. Evu Dittertovou, aby nás informovala o Náprstkově muzeu. Paní Dittertová se omlouvala za dočasnou částečnou rekonstrukci , která probíhá na nádvoří i na střeše Náprstkova muzea. 
Dále jsme se dozvěděli, že stálá expozice ´ Amerika´ po 30 letech bude nahrazena mezinárodními projekty, takže od 30. 5. 2014 se můžeme těšit a výstavu ´Země černých faraonů´ a další….Po té jsme se vydali na prohlídku expozice ´Umění Asie´ do 1. patra a 2. patra ´Umění starověku´ paláce Kinských.
Z historie Sbírky orientálního umění
- 1952 - Od svého založení pod vedením dr. Lubora Hájka v roce 1952 Sbírka orientálního umění systematicky buduje soubory umění Asie a rozšiřuje je podle možností cílenými nákupy, převody z jiných veřejných institucí, stejně jako odkazy a dary soukromých sběratelů.
- 2010 - Palác Kinských na Staroměstském náměstí v Praze je od roku 2010 - po přesídlení ze zámku Zbraslav -- mimo jiné také sídlem Sbírky orientálního umění Národní galerie v Praze.
- 16. 4. 2014 - kurátorky sbírky připravily pro návštěvníky ucelenou přehlídku starého i současného asijského umění. Můžeme obdivovat expozici představující nejvýznamnější umělecké soubory archaického čínského umění, buddhistického sochařství, tibetské votivní obrazy zvané /thankgy/, islámskou keramiku a umění kovu, japonské dřevořezy a ilustrované knihy a starou i moderní čínskou malbu.
O tom, že Asie jako region s hlubokou tradicí a kulturou stále inspiruje, se přesvědčíme v prostoru schodiště paláce Kinských, kde jsme vystavili novou monumentální malbu na závěsném svitku. Jejím autorem je současný český výtvarník Patrik Hábl (nar. 1975). Obraz doprovází hudební koláž současného českého skladatele Michala Rataje, inspirovaná zvukovými motivy z prostředí historického centra Pekingu.
Stálá expozice Umění starověku – 2. patro paláce Kinských ze sbírek Národní galerie v Praze, Národního muzea a Univerzity Karlovy v Praze
Na nevelkém prostoru si prohlédneme a srovnáme výběr uměleckých předmětů od starověkého Egypta po Etrusky. „Kurátoři Národního muzea a Národní galerie ve spolupráci s kolegy z Univerzity Karlovy odvedli mimořádný kus odborné práce, aby ukázali návštěvníkům největší poklady starověkého umění z českých sbírek. Je obdivuhodné, jakým bohatstvím se v tomto ohledu může vykázat naše země, která ležela na periférii antického světa, nikdy nepatřila k evropským velmocím a jen zřídka byla schopná organizovat velké archeologické expozice. Donedávna zůstávaly tyto nádherné sbírky skryty: Praha byla, snad spolu s islandským Reykjavíkem, jedinou metropolí v Evropě bez stálého muzea památek klasických starověkých kultur“, uvedl u příležitosti znovuotevření expozice starověku prof. Vít Vlnas, pověřený vedením Národní galerie v Praze a jeden ze spoluautorů.
„Vážíme si dlouholeté a výborné spolupráce s Národní galerií v Praze. Též díky tomuto partnerství může Národní muzeum prezentovat své bohaté antické a egyptské sbírky na prestižním místě v Paláci Kinských. Jsme rádi, že jsme spojili síly, což ocení především návštěvníci a milovníci starověkého umění,“ řekl generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš.
- Do expozice láká návštěvníky plakát mramorové sochy Torzo Venuše. Tato římská práce ze 2. století n. l. podle helénistického originálu je údajně z Varny. Štíhlá nahá ženská postava v podživotní velikosti se zvlněnými prameny vlasů spadajícími na ramena má odlomené paže a nohy a byla rozlomena u pasu. Zobrazena je v póze Venus Pudica (Cudná).
- Vysokou úroveň starověkých kultur dokládají vystavené památky egyptské, anatolské, asyrské, mezopotamské, íránské a antické tvorby. Ta dala základ pozdějšímu umění Evropy. Přitažlivý prolog tvoří umělecké předměty ze starověkého Egypta a Núbie, na něj navazují památky Předního východu, dále Kypru a egejské oblasti. Podstatný úsek expozice dokumentuje uměleckou tvorbu Řeků od rané doby železné až do období helénismu. Uměním Etrusků a Římanů se expozice starověku uzavírá.
Procházíme od shora palácem Kinských...dvaceti sály
1. sál: Co našli čeští egyptologové
První sál expozice věnujeme odkazu kultur starověkého nilského údolí. Hlavní pozornost věnujeme faraonskému Egyptu, dále jsou zastoupeny kultury, které ve starověku vzkvétaly v oblasti středního Nilu, v Núbii. Příběh starověkého Egypta se začíná odvíjet v době vzniku sjednoceného státu okolo roku 3150 př. n. l. Období Staré říše (asi 2700–2180 př. n. l.) je zastoupeno nálezy egyptologů z ústavu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na královské nekropoli v Abúsíru. Následují vzácné modely lodí z doby Střední říše (asi 2064–1797 př. n. l.). Období Nové říše (asi 1543–1078 př. n. l.) je zastoupeno nálezy z vesnice královských řemeslníků odpovědných za stavbu hrobek egyptských panovníků v Údolí králů (řemeslné výrobky a tzv. příklady z Černého sbírky ostrak). Ústředním exponátem sálu je bohatě zdobená tzv. Pražská rakev, datovaná do 10. stol. př. n. l.).
Pražská rakev
Rakev antropomorfního, případně mumiformního, tvaru sestává ze dvou částí – hluboké vany a plasticky ztvárněného víka – a patří do skupiny tzv. žlutých rakví, se kterými se setkáváme v Ramessovském období a v první polovině Třetí přechodné doby (13.–10. stol. př. n. l.). V případě tzv. Pražské rakve se jedná o poměrně pozdní exemplář datovaný do období vlády krále Osorkona I. z 22. dynastie (vládl asi 925–890 př. n. l.). S největší pravděpodobností pochází z rodinné hrobky (opětně použitá novoříšská hrobka), která obsahovala celou řadu pohřbů a byla objevena v Západních Thébách okolo poloviny 19. století. Není vyloučeno, že jejím objevitelem byl slavný Giovanni Batista Belzoni (1778–1823). Hlavu rakve zdobí trojdílná paruka. Okolo krku se nachází široký věnec z květin, ze kterého vystupují ruce. Zbytek víka a celá vana (zvenku u zevnitř) jsou zdobeny vyobrazeními egyptských božstev a obětními scénami, ke kterým jsou připsány sloupce textů v kurzivních hieroglyfech. Přestože se v těchto textech vyskytuje celá řada jmen (především jména kněží boha Amerea a bohyně Mut), jméno samotného majitele rakve se nám bohužel nedochovalo.
2. sál: Kultury Předního východu
Představujeme ve výběru památky kultur starověkého Předního východu od Anatolie, Sýrie Mezopotámie, Íránu až po Afganistan, datované od 3. tisíciletí př. n. l. až do římské doby. Vystřídala se zde řada národů počínaje Sumeřany, které významně přispěly do pokladnice světového kulturního dědictví. Jednotícím prvkem této části starověkého světa bylo užívání klínového písma, které představuje řada exponátů (především tabulky a válečky). Další vystavené předměty jako například keramika, votivní plastika, sochy, výrobky z bronzu a šperky ukazují mistrovství starověkých tvůrců, zejména pokud jde o zpracování materiálu a podivuhodnou tvůrčí imaginaci. Nechybí zde nálezy z výzkumů Bedřicha Hrozného, světově proslulého badatele, který vyluštil jazyk Chetitů.
3. sál: Kypr – perla východního Středomoří
Představujeme převážně archeologické památky Kypru od 3. tisíciletí př. n. l. (chalkolitu) do římské doby. Doplňují je ukázky keramiky z doby bronzové v Anatolii. Kypr, perla východního Středomoří, kde se podle řeckého mýtu zrodila bohyně lásky Afrodíté, byl křižovatkou obchodních cest a kulturních vlivů již v pravěku a starověku. Krásu tvarového bohatství ukazují keramické nádoby s různě zdobeným povrchem; příznačné pro dávné kyperské mistry jsou dnes velmi ceněné chalkolitické kamenné i hliněné idoly. Ostrov se stal součástí řeckého světa díky přistěhovalectví achájských Řeků po pádu mykénských pevností. I přes osvojení řecké kultury původními obyvateli bylo umění Kypru hodně poplatné vlivům Předního východu, odkud přicházelo kyperským prostřednictvím do ostatního Řecka mnoho nových impulzů. Ukázky mykénské keramiky v tomto sále tvoří samostatnou kapitolu.
4. sál: Umění Řecka geometrického a archaického období
Vystavenými kolekcemi ilustrujeme geometrické a archaické umění Řecka (9. – počátek 5. století př. n. l.) Zlomem ve vývoji stylu byla od 10. století př. n. l. geometrická stylizace, která se neprojevila pouze v Řecku, ale byla společným znakem i jiných tehdejších kultur. Řecko, které po dórském stěhování žilo v útlumu a mělo omezené kontakty s okolním, zejména orientálním světem, vyplňovala lokální království, která získávala charakter městských států. V keramické produkci vynikla Attika s centrem v Athénách. Rozměry váz ovlivňuje fakt, že většina z nich představovala urnu na popel zemřelých. Geometrické umění vystřídal s pronikáním východních vlivů orientalizující styl 7. století př. n. l. s lidskými i zvířecími figurami v plném objemu (vázy z Korintu a východního Řecka). Archaické umění Řecka 6. století př. n. l. se rozvíjí v řadě řeckých obcí. Vázy černofigurového a červenofigurového stylu se vyráběly v sériích. Mistrovské jsou i výrobky bronzířských dílen (kovové nádoby, plastiky, kování).
5. sál: Umění Řecka klasického a helénistického období
Souborem řeckých malovaných váz z Attiky a jižní Itálie, drobné plastiky z pálené hlíny a několika zlomků kamenné řecké plastiky demonstrujeme úsilí řeckých umělců a řemeslníků 5. a 4. století př. n. l. o vytvoření klasického ideálu řeckého občana hrdého na to, co vytvořil a co se mu podařilo uhájit před barbarským agresorem – Peršany. Posléze umělci od tohoto ideálu ustupují, doba si žádala jiných hrdinů – typu Alexandra Velikého. Pro svět helénistických říší, v nichž se mísí nejrůznější tradice, je umění velkolepým představením dramatických výjevů nebo naopak pastýřských idyl, což návštěvník nalezne ve druhé části expozice tohoto sálu. Obdivované řecké sochařství ze strany Římanů je opakováno v kopiích některých římských dílen. Zde je to např. bohyně spravedlivé odplaty Nemesis, jejímž původním tvůrcem byl řecký sochař Agorakritos. Zmenšená kopie ve sbírce Národní galerie v Praze pochází z někdejší sbírky Františka Ferdinanda d´Este.
6. sál: Etruské a římské umění
První část sálu patří ukázkám uměleckého řemesla Etrusků, jejichž kultura se rozvinula zhruba na území dnešního Toskánska v Itálii v 8. století př. n. l. Představena je zde typická etruská černá keramika zvaná bucchero, drobné votivní terakoty i doklady mistrovství etruských bronzířů. Druhá část sálu je věnována ukázkám římského umění. Sálu dominují především sochařská díla zastoupená několika velmi kvalitně provedenými portréty, dále je zde vystavena jemná keramika, bronzové nádoby, drobné bronzové figurky a početná série kvalitních ukázek dovednosti římských sklářů.
7. sál: Nejstarší čínské umění (asi 2 500 – 221 př. n. l.)
V prvním sále expozice Umění Asie nacházíme nejstarší památky čínské kultury – rituální předměty z nefritu, bronzové obřadní nádoby, užitkové bronzy se zvířecími motivy, které používaly nomádské kmeny ve stepních oblastech na sever od čínského území, a hrobová keramika dynastie Chan (206 př. n. l. – 220 n. l.). Nefritu se užívalo především k výrobě rituálních artefaktů, které se spolu s mrtvými ukládaly do hrobek. Obřadní nádoby z bronzu sloužily kultu předků a v symbolických sestavách se používaly při obřadech spojených s jejich uctíváním. Bronzové kultury stepních oblastí na severu Číny vyráběly drobné ozdobné spony, třmeny, šípy, reliéfy a sošky. Ty často měly podobu zvířat – tygrů, antilop, jelenů, koní, oslů – a někdy se označují jako předměty „zvířecího stylu“. V průběhu prvního tisíciletí př. n. l. se živé obětiny postupně nahrazovaly sochami v podobě lidí, zvířat, fantastických bytostí či modely různých staveb. Tyto rituální předměty, nazývané ming-čchi, měly zesnulému zajišťovat ochranu a pohodlí v posmrtném životě. Vyráběly se původně ze dřeva a později z keramiky, která se zdobila polychromií a různými druhy polev.
8. sál: Hrobová keramika dynastie Tchang (618–907) a čínské buddhistické umění
Velký rozvoj hrobového umění přineslo období dynastie Chan, kdy byla zavedena masová produkce, při které se sochy tlačily do jednoduchých či párových forem. Často se zpodobovaly figury dvorních dam, ozbrojenců, postavy úředníků, různá mytologická zvířata, skupiny tanečníků a hudebníků ale i nápodoby předmětů z denního života zesnulého. Za dynastie Tchang dosáhl vrcholu rozkvět hrobového sochařství jak po stránce kvantitativní, tak i technické a umělecké. Typickým byl obrat směrem k větší plasticitě a realismu v zobrazování, s důrazem na zachycení dynamiky a přirozeného pohybu figur. K výtvarnému účinku soch přispívala nejen polychromie, ale také zdobení vybraných děl efektní tříbarevnou polevou san-cchaj s charakteristickým akordem žlutých, zelených a okrových tónů. Důležitou námětovou oblastí byly i v období dynastie Tchang postavy žen a to především korpulentních dvorních dam, často zobrazovaných při vyjížďce na koni nebo při hře v pólo. Oblíbené byly také postavy strážců hrobek, skupiny hudebnic a tanečnic, akrobati, postavy zvířat a fantaskních oblud. Jádro expozice tvoří figury koní v nejrůznějších dynamických postojích. Tento motiv odráží vášeň čínské aristokracie pro chov různých plemen koní, z nichž nejžádanější se dováželi z oblasti ferghánského údolí.
9. sál: Čínské buddhistické umění
Čínské myšlení a filozofie se zakládaly na třech myšlenkových systémech – konfucianismu, taoismu a buddhismu. Zatímco první dvě doktríny představují původní čínské nauky, buddhismus, který vznikl v Indii, začal do Číny pronikat ze západu kolem přelomu kře
sťanského letopočtu. V Číně pak dosáhl značného rozkvětu především za dynastie Tchang (618–907) a za dynastie Sung se zde objevila domácí škola zvaná čchan (později zpopularizovaná v Japonsku ve znění zen). Co se týče výtvarného projevu, všechny tři systémy vedly ke vzniku řady uměleckých památek, k nimž patří především nástěnné malby, drobné votivní plastiky a větší dřevěné i kamenné sochy. V buddhismu se postupně vyvinul celý panteon postav zahrnující historického Buddhu Šákjamuniho, nejrůznější bódhisattvy a arhaty (čínsky lochany) i mnoho méně významných postav. Sbírka buddhistického sochařství v Národní galerii v Praze je relativně rozsáhlá a komplexní a obsahuje řadu kvalitních exponátů. K těm nejvýznamnějším se řadí socha lochana Kášjapy s naturalisticky ztvárněnými obličejovými rysy či figury stojící a sedící Kuan-jin, jež představuje čínskou podobu bódhisattvy milosrdenství.
10. sál: Umění tibetského buddhismu
V buddhismu rozlišujeme dva základní směry - hínajánu (théraváda, Malý vůz) a mahájánu (Velký vůz). V Tibetu vznikla zvláštní forma, tzv. tibetský buddhismus, v němž se mísí prvky théravády, mahájány a tantrismu (vadžrajány) a v jehož učení se používají sútry i tantry. Tibetský buddhismus se šířil i do okolních zemí, zahrnuje tedy oblasti Ladaku, Nepálu, Sikkimu, Bhútánu, Mongolska a Burjatska. V 1. století se v Tibetu rozšířilo i šamanské náboženství bön. Bön a buddhismus se později vzájemně ovlivňovaly. Tibetské a mongolské umění je v expozici zastoupeno především malířskými a sochařskými díly. Nejvýrazněji umění tibetského buddhismu reprezentují závěsné obrazy thangky, kterých je ve sbírkách NG přes 160. Tématicky se dají členit na několik skupin: thangky zobrazující buddhistický panteon (buddhy, bódhisattvy, ochranná a osobní božstva), duchovní učitele, ilustrace či obrazce vysvětlující buddhistické učení, mandaly a stúpy. Materiály tibetského sochařství jsou dřevo, hlína a především bronz, přesněji slitiny s převládajícím obsahem mědi. Po dokončení se plastiky zlatily, zdobily polychromií a někdy osazovaly polodrahokamy. Protože byly předmětem uctívání a meditační praxe, vkládaly se do nich drobné předměty, například drahé kameny, relikvie, zrníčka obilí či rýže.
11. sál: Umění jižní a jihovýchodní Asie
Do okruhu umění jižní Asie zahrnujeme tvorbu z území dnešních států Indie, Pákistánu, Bangladéše, Nepálu, Bhútánu a Srí Lanky. Sochařství se rozvíjelo v kontextu tří velkých náboženství – buddhismu, džinismu a hinduismu. V původním prostředí byla sochařská díla spjata s kultem, buď jako samostatné předměty uctívání, nebo jako součást architektury svatyní a chrámů. Sbírka Národní galerie v Praze zahrnuje sochařská díla, z nichž nejstarší, reliéfy s buddhistickými náměty, pocházejí z 2. a 3. století z okruhu gandhárské kultury na území dnešního Pákistánu, a malby, které vznikaly převážně v 17. až 19. století na dvorech indických panovníků a pod jejich patronací. Do formování kultur jednotlivých zemí se promítala také poloha mezi Indií na západě a Čínou na severu. Kontakty s Čínou měly zásadní a trvalý vliv především na umění Vietnamu. Indický kulturní vliv zesílil od prvních staletí našeho letopočtu a v zemích s rozdílnými tradicemi se projevil natolik významně, že je dnes vnímán jako jeden z nejvýraznějších jednotících prvků. Jeho pronikání zprostředkovali obchodníci, misionáři a poutníci. Výběr vystavených děl ukazuje společné rysy a odlišnosti buddhistického sochařství některých oblastí jihovýchodní Asie: Barmy (Myanmy), Thajska, Laosu, Kambodži, Vietnamu a Jávy.
12. sál: Japonské buddhistické umění
Sbírka japonského buddhistického sochařství uchovávaná v Národní galerii v Praze reprezentuje mladší fázi mahájánového buddhismu než kolekce čínská a většinu děl z této sbírky lze datovat do 17. až 19. století. Vyznačují se dynamickou řezbou, bohatým zlacením, kovovými aplikacemi a často i polychromií. V sále věnovaném japonskému buddhistickému umění jsou vystaveny jak charakteristické sochy Buddhy či bódhisattvů, z nichž některé jsou zdobeny lakem a zlacením, tak například domácí oltář s Buddhou a dvěma bódhisattvy, Kannon a Džizóem. K nejpozoruhodnějším exponátům tohoto sálu patří dřevěná socha krále podsvětí zvaného Emma, který podle lidové víry po smrti vynáší nad zemřelými rozsudky. Dále je zde vystaveno několik maleb s buddhistickou tematikou, z nichž některé představují epizody ze života historického Buddhy Šákjamuniho nebo další postavy buddhistického panteonu. K těm patří především bódhisattva milosrdenství, jenž je v Japonsku znám pod jménem Kannon, ale také Buddha Amida nebo mnich Hónen. Malby na papíře a hedvábí jsou z důvodů ochrany před světlem čtyřikrát do roka obměňovány.
13. sál: Japonské dekorativní umění
Dekorace pomocí laku je jednou z nejcharakterističtějších disciplín japonského užitého umění. Lak se zde používal už před více než čtyřmi tisíci lety k ochraně předmětů před povětrnostními vlivy a opotřebením, avšak teprve od období rozkvětu buddhistického umění v 7. století vznikají složitější lakové techniky. Základní z nich je malba lakem (urušie), která může být vykládána zlatými a stříbrnými plíšky (techniky heidacu, hjómon) nebo perletí (technika raden). Snad nejznámější zdobnou technikou jsou tzv. „sypané obrázky“ (makie) s nízkým nebo vysokým reliéfem, kterými se zdobily nejenom obřadní předměty, ale také nádoby a náčiní pro osobní potřebu jako krabice na dokumenty nebo psací náčiní, jídelní misky, podnosy či lahvice na sake. Japonské lakové práce se od 16. století vyráběly také pro evropský trh, kam se dovážely na objednávku, a tvarově tak odpovídaly evropským typům (styl namban). Produkce lakových předmětů dosáhla vrcholné kvality výzdobných technik a dekoru v 17. a 18. století, kdy se proslavil dekorativní styl mistrů, jakými byli Ogata Kórin či Hon’ami Kóecu ze školy Rimpa. Vedle předmětů zdobených lakem je v tomto sále vystaveno i několik ukázek japonského kovotepectví a cizelérství v podobě mečových záštit cuba, jež patří k nejsvéráznějším předmětům japonského uměleckého řemesla.
14. sál: Čínské dekorativní umění
I v Číně se již od pravěku používalo přírodního laku, který se získává z mízy stromu škumpa lakodárná (rhus verniciflua). Po čištění, barvení a sušení se nanáší v mnoha vrstvách na různé podkladové materiály. V průběhu několika tisíciletí se v Číně vyvinuly nejrůznější postupy zdobení lakových předmětů malbou, rytím, vykládáním polodrahokamy, drahými kovy nebo perletí či inkrustace laky kontrastních barev. Pro umění čínského laku se však stala typickou řezba do vysokých – často vícebarevných – vrstev laku, která se rozšířila ve 12. století za dynastie Sung. Umění řezby v rozličných materiálech, jako jsou nefrit a další drahé kameny, kost, slonovina, bambus nebo dřevo, se na čínském území vyvíjelo už od období neolitu. Řezby tvořily nezbytnou součást vybavení pracoven vzdělanců-literátů, například v podobě osobních pečetí, nádob na štětce nebo psacího náčiní. Emailérství je pak technikou, která přišla do Číny z Předního východu a je zde doložena již ve 14. století. Pomocí emailů se zdobily předměty používané pro dekoraci palácových a chrámových prostor, stejně jako obydlí bohatých rodin. Byly to především vázy, vykuřovadla, svícny nebo menší sochy. Od dynastie Ming přišly do módy kopie archaických bronzových rituálních nádob. Z různých tvarů byla nejpopulárnější trojnožka ting. Používaly se například jako vykuřovadla na vonné látky a hrály především dekorativní roli.
15. sál: Japonská keramika a dekorativní umění
Tradiční, ale i moderní keramika řadí Japonsko mezi několik nejvýznamnějších center keramické výroby na světě. Kultura Džómon, z níž se dochovala keramika tzv. „provazového vzoru“, zde existovala již více než deset tisíc let př. n. l. Nejstaršími centry keramické výroby se ve středověku staly dílny v oblastech Seto, Iga, Šino, Karacu, Bizen a další, přičemž výroba často souvisela s čajovým obřadem. Na konci 16. století se originalitou a asymetričností obrazové výzdoby keramiky proslavila rodina Oribe a produkce z dílen v kjótské oblasti Kijomizu. Porcelán se v Japonsku začal vyrábět podle čínských vzorů až ve dvacátých letech 17. století z ložisek kaolinu v severní oblasti ostrova Kjúšú, zejména v lokalitě zvané Arita. Arita zůstala až do poloviny 18. století rychle rostoucím centrem výroby porcelánu pro vývoz do Evropy prostřednictvím holandské Východoindické společnosti. Typy tvarů i dekoru nádob se řídily čínskými a evropskými modely, které do dílen dodávali evropští obchodníci. V sále je zastoupen modrobílý i barevnými emaily zdobený porcelán z Arity, Seta a dalších dílen. Zároveň jsou v sále vystaveny ukázky japonských bronzů a nádob zdobených barevnými emaily, známých jako cloisonné, které si díky své technické dokonalostí získaly v posledních dekádách 19. století popularitu v Evropě.
16. sál: Čínská keramika
Tradice užitné keramiky sahá do období neolitu a rozvíjí se na celém území Číny nepřetržitě až do současnosti. V místnosti věnované čínské keramice jsou vystaveny tři nejstarší artefakty celé expozice – neolitické hrobové zásobnice, které lze datovat do třetího tisíciletí př. n. l. Výjimečné kusy keramiky byly v Číně už od dynastie Sung (960–1279) pro svou kvalitu a estetické hodnoty předmětem sběratelského zájmu a obdivu. Vysoce se hodnotily především kameninové výrobky zdobené jednobarevnými polevami, tzv. monochromy. Slavné jsou zejména seladony, kameninové zboží s jemnými nazelenalými polevami, anebo výrobky s hnědými a černými glazurami. Výroba porcelánu se rozvíjela od dynastie Jüan (1279–1368). Hlavním centrem výroby se staly pece v Ťing-te-čenu v provincii Ťiang-si, kde se těží kvalitní hlína označovaná podle lokality Kao-ling jako kaolín. Za dynastie Ming (1368–1644) dominoval keramické produkci modrobílý porcelán, zdobený kobaltovou modří pod polevou, který je v expozici zastoupen nejhojněji. Pozoruhodná jsou především mísa pchan z počátku 15. století zdobená kobaltem známým jako mohamedánská modř, jenž je u modrobílého porcelánu ceněn nejvíce. Od dynastie Ming se vyvíjel i porcelán barevný. V 15. století byla objevena technologie výroby pětibarevného porcelánu wu-cchaj s kombinací kobaltové malby pod polevou a barevných emailů na polevě. V expozici se však setkáme i s nádobami zdobenými ve stylu tzv. zelené rodiny (famille verte) či růžové rodiny (famille rose). Souběžně s malovaným porcelánem se rozvíjela tradice jednobarevných polev, v níž si velkou oblibu již za dynastie Ming získaly výrobky s bílou polevou z dílen Te-chua v provincii Fu-ťien. V Evropě je toto zboží známé pod názvem blanc de Chine a v expozici je zastoupeno například sedící postavou Boha literatury Wen-čchanga ze 17. století.
17. sál: Japonská malba a grafika
Malířství, které v Číně patřilo vedle kaligrafie a poezie ke třem nejdokonalejším uměleckým projevům, v Japonsku získalo díky čínskému vlivu nový zdroj inspirace. Japonské malířství se vyznačuje koexistencí dvou tak odlišných stylů, jako jsou kolorovaná „japonská malba“ jamatoe a monochromní malba tuší suibokuga. Prolíná se zde několik žánrů, které můžeme rozdělit do tří skupin: krajinomalba sansuiga, figurální malba džimbucuga a žánr zátiší „s květinami a ptáky“ kačóga. V japonské krajinomalbě se zobrazení pravdivé podstaty zakládá nejenom na vnější vizuální podobě šakei, ale také na vystižení vnitřní podstaty obrazového děje, tj. na ideovém zobrazení ša’i. Figurální kompozice byly ovlivněny hlavně nábožensko-filozofickými myšlenkami taoismu, konfucianismu, buddhismu a lidové víry a jejich výrazovým prvkem je typizovaná podoba postav. Žánr květin a ptáků byl oblíben nejenom mezi japonskými vzdělanci aliteráty, ale též mezi zenovými mnichy nebo vojenskou šlechtou. Obecně rostlinné motivy skrývají symbolické významy s asociacemi na charakterové vlastnosti osobnosti. Vývoj japonského dřevořezu od 17. století směřoval od monochromního tisku, přes kolorování k tiskům ze tří až pěti barev až k pestrobarevným „brokátovým obrázkům“ nišikie. Vystavené ukázky zahrnují nejen typické dřevořezové listy, ale také ilustrované knihy a malířské manuály. K nejrozšířenějším žánrům dřevořezu patří bezpochyby „obrázky prchavého světa“ (ukijoe), zachycující prostředí zábavních čtvrtí městských kultur v Edu (Tokiu), Kjótu a Ósace. Sbírka japonské grafiky v Národní galerii v Praze patří k předním kolekcím podobného materiálu v Evropě a zároveň představuje nejpočetnější soubor uměleckých děl Sbírky orientálního umění. Japonské tisky, stejně jako malby na papíře a hedvábí v tomto sále jsou z důvodu ochrany před světlem čtyřikrát ročně obměňovány.
18. sál: Čínská malba a grafika
Tušová malba patří vedle kaligrafie k nejvyšším žánrům čínského umění. Věnovali se jí nejen malíři profesionálové, ale také vzdělanci – literáti (wen-žen), kteří si touto činností krátili volné chvíle a pomocí ní povznášeli svého ducha. K základním pomůckám malíře i kaligrafa patří tzv. čtyři poklady učencovy pracovny, tedy papír či hedvábí, štětec, tuš a třecí kámen. Čínský obraz je považován za kompletní, pokud se v něm spojuje malba, písmo a otisk pečeti. Nápisy na obrazech se vztahovaly ke vzniku díla, psala se na ně poezie či komentáře sběratelů nebo kritiků. Pečeť se připojovala místo podpisu. Čínský umělec jich vlastnil většinou několik a na jednom svitku se tak můžeme setkat s celou řadou pečetí. Tradičním formátem čínského obrazu je podélný a závěsný svitek. Malovalo se však také na volné listy, které mohly být řazeny do alb, či na vějíře nebo paravány. Za vlády dynastie Sung (960–1279) se objevil později dominantní proud čínského malířství, tzv. literátská malba (wen-žen chua), jejímž cílem nebylo přesné znázornění podoby zobrazovaného, ale zachycení jeho vnitřní podstaty. Mistři literátské malby dynastií Sung a Jüan (1279–1368) představovali pro pozdější malíře vzory, jejichž stylu a výrazu se generace mladších mistrů snažily přiblížit. V čínském malířství můžeme najít tři hlavní žánry – figuralistiku (ren-wu chua), krajinomalbu (šan-šuej chua) a tzv. obrazy květin a ptáků (chua-niao chua), neboli přírodní zátiší. Někteří umělci se věnovali výhradně jednomu žánru, jiní byli všestranní. V Číně existovala řada malířských škol, které se odlišovaly regionálně, námětově či způsobem provedení daných témat. Malířské akademie zakládali také čínští císařové. Podporovali umění a někteří z nich se mu i aktivně věnovali. V expozici čínské malby se představuje jak staré malířství, tak moderní tušová malba 20. století, jejíž kolekce v Národní galerii v Praze patří k nejlepším v Evropě. Je zde k vidění také malířské náčiní, jako jsou stojánky na štětce ze slonoviny, lisovaná tuš, třecí kámen či ukázky autorských pečetí.
19. sál: Umění islámské kulturní oblasti
Islámské náboženství od svého vzniku v 7. století n. l. ovlivnilo myšlení a životní styl obyvatelstva geograficky rozsáhlé oblasti od Severní Afriky po Střední a jihovýchodní Asii. Umění tak čerpalo z mnoha starověkých kultur a postupně do sebe vstřebávalo vlivy výtvarných tradic národností, které se staly součástí světa islámu. Hlavním komunikačním prostředkem islámu se stala arabština, jazyk Koránu. Arabské písmo, které později přejaly i jiné jazyky islámské oblasti, představuje nejdůležitější vizuální prvek sjednocující výtvarné umění. Nejvyšší hodnota z uměleckého hlediska je v muslimské společnosti připisována kaligrafii, umění krásného písma. V islámských kulturách hrála významnou úlohu výroba keramiky, jež dosáhla jednoho ze svých vrcholů v technologii listru. Výrazně se rozvinulo zpracování kovů a jejich výzdobné postupy, například vykládání běžného kovu zlatem, stříbrem nebo mědí. Nepřehlédnutelným a téměř jedinečným fenoménem se stala tvorba tkaných a vázaných koberců. Vysoké kvality dosáhlo také zpracování skla a dřevořezba. Islámské umění i přes své různorodé zdroje a národnostní rozmanitost dosáhlo v 9. století n. l. určité stylové jednoty dekoru, která je charakterizována zejména využitím arabského písma a abstraktní rostlinné či geometrické arabesky. V místnosti věnované umění islámských oblastí můžeme najít dva koberce patřící k významné sbírce uchovávané v Národní galerii v Praze, stejně jako soubor iznické keramiky, předměty z kovu a ukázky islámské malby.
Koncepce expozice
1. patro: Markéta Hánová, Helena Honcoopová (Asie)
2. patro: Marie Dufková, Lenka Stolárová, Helena Svobodová, Vít Vlnas (Antika), Pavel Onderka (Egypt), Jana Součková (starověký Přední východ)
Autoři expozice:
1. patro: Lenka Gyaltso, Markéta Hánová, Helena Honcoopová, Zdenka Klimtová, Hana Nováková, Michaela Pejčochová, Petra Polláková, Jana Ryndová (Národní galerie v Praze)
2. patro: Marie Dufková, Pavel Onderka, Jana Součková, Helena Svobodová (Národní muzeum), Lenka Stolárová, Gabriela Šimková, Vít Vlnas (Národní galerie v Praze)
Odborná spolupráce:
Daniel Berounský, Sarah Bílek, Jan Bouzek, Jiří Janoš, Nora Jelínková, Ladislav Kesner ml., Hana Knížková, Alice Kraemerová, Oldřich Král, Jakub Maršálek, Jiří Musil, Iva Ondřejová, Lucie Pejsarová, Dagmar Pospíšilová, Filip Suchomel, Andrea Waldhauserová
Architektonické řešení:
Silvie Bednaříková, Jan Bouček, Jiří Javůrek, Tereza Karásková, Jaroslav Malý (SGL PROJEKT s.r.o.)
Grafické řešení:
Filip Hejduk, Martin Strnad, Josef Musil, Martin Brada, Ondřej Fírek (Hejduk, Musil & Strnad s.r.o.), Tomáš Coufal
Výstavní grafika:
Pavel Bosák, Jiřina Bosáková
Propagace a PR:
Petra Schmalzová, Tomáš Krejča, Eva Kolerusová
Realizace:
Petr Kostka, Dušan Landa, Zdeněk Pečenka (REVYKO spol. s r.o.), Vít Javůrek (ACER DESIGN s.r.o.)
Produkce:
Dagmar Němečková, Nelly Pompeová, Lucie Slunečková, Marcela Znamenáčková (Výstavní oddělení Národní galerie v Praze)
Restaurátorské práce:
Barbora Bartyzalová, Erik Kryšpín, Petr Kuthan, Vlasta Valentová, Miloš Věrný (Restaurátorský ateliér Národní galerie v Praze), Michaela Knížová, Romana Kozáková, Vendula Skřivánková (restaurátorky Národního muzea)
Doprovodné programy
Obě expozice v paláci Kinských již tradičně doprovází pestrá nabídka lektorských programů: přednášek, pořadů a výtvarných dílen, na kterých se podílí všechny partnerské instituce. Můžeme se věnovat vlastní výtvarné činnosti či studiu v ateliéru, v zázemí je pamatováno na rodiny s dětmi. V přízemí jsme otevřeli prodejnu publikací z edic institucí, které se na přípravě stálé expozice podílely.
Aktuální informace a rezervace pořadů: e-mail asiaedu@ngprague.cz, tel. (+420) 222 315 205
Mediální partneři:
Česká televize, Hospodářské noviny, IHNED.cz, Český rozhlas, Prague Events Calendar, Anopress IT
Technologický partner:
Samsung
Palác Kinských
110 15 Praha 1
Staroměstské náměstí 12
VSTUPNÉ V RÁMCI STÁLÉ EXPOZICE:
základní 150 Kč
snížené 80 Kč
rodinné 200 Kč
školní skupina 20 Kč/žák
Hodnocení: 99 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)
Foto: autorka
P. S. Jen pro zajímavost, zda a kde najdeme obrázek, který se stal inspirací pro vizuál plakátu? (Fotografie exponátů, prosím o prominutí, nejsou vždy zařazeny přesně k danému sálu)