´První linie´ v DOXu aneb „jen mrtví zažili konec války.“ (George Santayana)
DOX - Centrum současného umění - Praha
12. 6. – 22. 9. 2014
Na tiskové konferenci k výstavě ´První linie´, kterou připomínáme 100 let od začátku 1. světové války, jsme v hlavním výstavním sále zhlédli monumentální site-specific instalaci slovenských umělců Bohuše a Moniky Kubinských. Je to zvláštní výstava, musíme ji vnímat všemi smysly. Střetávají se tu dvě bojové linie: zákopový val evokující „verdunský“ obranný systém z 1. sv. války a linie tvořená fragmenty autentických protileteckých bunkrů (tzv. „kugelbunkrů“) z 2. sv. války, která byla jejím přímým důsledkem.
Jak oba, Monika i Bohuš Kubinští řekli, fragmenty autentických protileteckých bunkrů (tzv. ´kugelbunkry´) objevili ukryté v kalovém poli poblíž Bratislavy. Bunkry byly určeny pro jednoho muže a sloužily jako úkryt pro strážné při válečných náletech.
Pomyslné opuštěné a ztichlé bojiště, v němž se tyto dvě ´první linie´ dvou největších válečných konfliktů v dějinách lidstva setkávají, se stává jakýmsi mementem uplynulého století válek a jejich absurdity.
„Ke střetu pozic těchto dvou linií historicky nikdy nemohlo dojít. Ve světě utrpení je však nedělí nic“, řekl jeden z kurátorů výstavy ředitel DOXu, Leoš Válka. „Posun od pytlových opevnění k moderním systémovým betonovým bunkrům pro jednoho muže dokazuje, že ´pokrok ´ lidstva´ je nesporný,“ dodal.
…v roce 1914 začala Velká válka…a už nikdy neskončila….
O patro výš představujeme druhou část výstavy, deníkové záznamy, kde zjistíme, jak zejména psychicky působila válka na muže, kteří byli do ní vehnáni, video, fotografie a pozůstalost veteránů Velké války, které jsme objevili na základě výzvy, vyhlášené Českou televizí v rámci příprav dokumentárního cyklu ´Raport o velké válce´.
„Na válce je nejvíc šokující to, že její oběti a nástroje jsou lidské bytosti a že tito lidé jsou díky zrůdným poltickým dohodám nuceni zabíjet a nechat se zabíjet ve sporech, s nimiž nemají nic společného. Aldous Huxley
Po 1. sv. válce se definitivně změnil rytmus i výraz světa. Optimistická představa počátku století o tom, že přichází epocha humanity a vědeckotechnického zázraku, se rychle rozplynula. Miliony lidí, kteří byli odjakživa přivázáni k rodnému gruntu, mašírovaly z vůle osudu a panovníka po světových bojištích a zažily věci, které si doma nikdo nedokázal představit. Odešli jako vojáci rakouské armády a vrátili se do nové republiky v uniformách poražené armády monarchie, jiní jako přeběhlíci či zajatci v legionářských stejnokrojích hrdinů nové doby. Zanechali po sobě své příběhy, unikátní deníky, vzpomínky, dopisy, fotografie… V nesmyslném toku války je deník článkem mezi bytím a nebytím. Vzpomínka touhou po zapomnění. Hrdinství je zradou. A zrada hrdinstvím. Tak začíná dvacáté století. Století velkých válek a absurdity.
„Je zakázáno zabíjet. Proto se všichni vrazi trestají, pokud ovšem nezabíjejí masově a za zvuku trumpet.“ Voltaire
Současné generace Evropanů se na válku dívají jako na vzdálený fenomén s obroušenými hranami. Především (show) realita „války proti terorismu“ z nultých let a mediální obraz „realismu“ geograficky vzdálených vojenských konfliktů oslabily obraz války jako hrozivého civilizačního kazu a nahradily ji vlažnějším mýtem „čehosi odtažitého“. Dnes se slovo „válka“ vyslovuje téměř s lehkovážným tónem a přitom její hrozba není něčím tak zcela nepředstavitelným ani v rámci našeho geopolitického prostoru (jak ostatně ukazuje aktuální případ Ruska a Ukrajiny).
„Nevím, s jakými zbraněmi se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to bude s klacky a kameny. " Albert EInstein
Výstavu doplňuje doprovodný program, jehož součástí budou komentované prohlídky, debaty s historiky, setkání s potomky přímých účastníků 1. světové války a řada dalších akcí.
Kurátoři: Pavel Štingl, Kateřina Štinglová, Michaela Šilpochová, Leoš Válka
Odborný poradce: Eduard Stehlík
„Co je strach. Strach je člověk. Člověk se bojí jen zase člověka. Není mstivějšího tvora nad člověka. Jen skrze mstivost se musí jeden druhého bát. Proč utíká každé zvíře před člověkem, proč utíká každý pták před člověkem. Protože člověk je strach.“
Praha 7 Poupětova 1
Máme otevřeno:
středa, pátek: 11.00 – 19.00 hodin
čtvrtek: 11.00 – 21.00 hodin
sobota, neděle, pondělí: 10.00 - 18.00 hodin
Máme zavřeno: úterý
Hodnocení: 99 %
„Všude se povalují mrtvoly. Prostovlasé i s naraženými čapkami, s rukama nataženýma tak, jako by chtěly něco vyrvat ze země, s nohama křečovitě napjatýma. Je vidět krvavé rány, utrhané ruce i nohy, bezhlavé trupy. Mezitím rozházené z rozstřílených ruksaků, rozletěvší se na všechny strany dopisy. Obnažené bílé kosti hnusně se odrážejí od rudě sedlé krve a špinavých zelených cárů uniforem. A tak umírají lidé. Vědomí, že každým zlomkem vteřiny se mohu proměnit v takový beztvarý ranec zelené látky a rozbitého masa, mi dodalo nejen sil, ale takřka křídel.“ (19. 8. 1917)
Ing. Olga Koníčková (zdroj: oficiální text DOXu)
Foto: autorka