´Only the Good Ones´ aneb víme, co znamená snapshot ve fotografické kultuře?!
Galerie Rudolfinum - Praha
24. 1. – 6. 4. 2014
Vedením Galerie Rudolfinum jsme byli přizváni na zahájení nové, rozsáhlé a svým významem a náplní zcela novátorské výstavy fotografií, nazvané anglicky ´Only the Good Ones´ - The snapshot aesthetic revisited.
Proč je výstava nazvána anglicky?
Proč anglicky, bylo jasné hned, jak jsme se seznámili s autory a jejich pracemi. Jde totiž o soubor fotografií – momentek - fenoménu, který momentálně pulzuje newyorským světem galerií. A nahlédnout za moře, do bezpočtu galerií tohoto megaměsta, se hned tak zase každému nepoštěstí. Navíc prostřednictvím fotografií předních tvůrců, jejichž hlavním pojítkem byla ta momentka.
Oslava skutečné momentky
Momentkou je pouze taková fotografie, která vznikla bez rozmýšlení, je snímkem povětšině amatéra nebo profesionála, který ovšem při jejím vzniku jedná pudově jako amatér a nekalkuluje předem se svým stylem či ostatními pracemi. Momentka se může, a také se stává, zdrojemnásledné inspirace pro uměleckou fotografii.
Výstava nemohla zahrnout vše a všechny, kteří se momentce věnují. A tak již při otvírací tiskové konferenci, kterou vedl kurátor výstavy Michal Nanoru, zazněly zákonitě připomínky z řad odborníků na téma - proč na této přehlídce fotografií a autorů není zastoupen ten či onen. Kurátor to objasnil zcela logicky tím, že ti, co mezi vystavujícími autory nejsou, neodpovídají svým
i pracemi tématu výstavy. Jejich fotografie jsou aranžované a jako momentky se pouze tváří, i když jsou třeba jinak ceněné, kvalitní a uznávané. Ředitel Galerie Rudolfinum PetrNedoma jej správně doplnil asi v tom smyslu, že je velice rád, že nová výstava vyvolává už pár minut po svém otevření polemiky, protože je tak vidět, že veřejnost oslovuje, vyvolává představy a vzpomínky na různé osobnosti fotografie a spory o to, zda na výstavě být měli či ne.A třeba nás tak výstava dožene k tomu, že se znovu podíváme na námi urgované ´chybějící´ fotografie a autory a budeme je porovnávat s těmi vystavenými. A to je přesně to, co taková prezentace má vyvolat.
Momentálně čtyřicet autorů momentek
Výstava 250 prezentuje rovných 40 převážně amerických fotografů. Ale není to dogma. Zastoupen je tu třeba i Němec českého původu JürgenTeller či Britka Corinne Day, která světu představila například Kate Moss. Mezi zastoupenými nalezneme také Skadinávce či Japonce, vždy jsou však spojeni s USA a newyorskou galerijní scénou.
Původní koncept počítal jen se současnými autory, ale…
Jak nám obsáhle vysvětlil kurátor výstavy pan Michal Nanoru, lákala ho původně jen představa současného snapshotu. Pobýval pět let v New Yorku, pohyboval se v tamních galeriích a znal osobně řadu z uvedených autorů. Vypadalo to tedy celkem snadně. Jenže, pak si s realizačním týmem i s autory samými uvědomili, že by bylo dobré ukázat kořeny současné vlny a doložit, že to není nic nového pod sluncem, že to už tady bylo. A najednou tu byl důvod představit v Praze klíčová jména americké fotografie, jejichž fotky tu příliš - ke své škodě – neznáme. Třeba Williama Egglestona považovaného dokonce za jednoho z nejdůležitějších fotografů 20. století. A najednou došel výběr až do roku 1911 a k zápůjčkám z nejprestižnějších amerických galerií. A tak se oblouk vystavujících osobností klene od počátku minulého tisíciletí až do současnosti představované osobnostmi jako jsou Ryan McGinley, Alec Soth, Mike Brodie či JH Engström, kteří v uplynulém roce vládnou různým výročním žebříčkům.
Momentka je rock´n´ roll fotografie
Touto paralelou označuje autor výstavy, Michal Nanoru, fotografickou vlnu, která díky masovému rozšíření možnosti fotografovat, zapříčiněnou digitální technikou a oproštěním autorů od složitých technologických procesů s vlastní fotografií až do nedávna spojených, otevřela dveře právě momentkám a umění v nich skrytým. Jak řekl nedávno jeden náš český významný fotograf, na téma zda fotit klasikou, digitálně nebo dokonce ´jen´ na mobil: „Vůbec není důležitá použitá technologie, důležité je, kdo fotí, co vidí a co chce zachytit a sdělit.“ (Autor těchto řádků se omlouvá, že si nezapamatoval jméno tohoto fotografa, ale lépe by to nikdy sám neřekl, proto cituje i když takto neadresně.)
A co tedy můžeme vidět na výstavě za momentky?
Nás osobně – a do jisté míry i subjektivně – zaujala řada autorů a jejich fotografií. Za všechny jmenujme jenom několik nejvýrazněji uvízlých v naší paměti.
- Corinne Day přestavuje sérii momentek dívek, bezprostředních, po domácku, bez příkras a přesto s odzbrojující přirozeností (Kate 1990).
- Zmíněný Jürgen Telle
r nezapřel německou krev v žilách, a na jeho fotkách je transparentní německá tvrdost, syrovost nahoty, zpravidla v nečekaném (až skoro jako žánr public) prostředí. Názorně je to znát na proslulé vždy předokonale „přestajlované“ modelce Lily-Cole známé zrzce z titulekVogue, která tu je bez make-upu a v netradiční poloze zachycená na pravé momentce a hle, je to pěkná normální ženská. - Nan Goldin zase vstupuje tam, kam oko běžného obyvatele – byť New Yorku – nevidí a nechce ani vidět. Jizvy, monokly, cucfleky po tělech zachycené bez aranže a pózování, tvrdě a bez obalu.
- Walter Pfeiffer zabrousil do jinak uzavřeného vnitřního gay - světa. A ti hoši na těchto momentkách konečně nepózují, neexhibují - ač jinak dost rádi transparentují své mužství.
- Ed Panar je autorem momentek, které vidíme každý kolem sebe. Co ulice dala. Akorát že ta newyorská a možná navíc ta správná ulice…
- Jerry Hsu nechal promluvit svoji asiatskou příměs krve. Jeho momentky jsou směsicí ošklivosti, vomitových scén, trpaslíků, přetloustlých, recese i pissu (Mercedes 2013) a ilustrující tak svět, který je hodně off off a ožívá výhradně v noci.
- Mike Brodie také nahlíží pod povrch. V sérii nazvané jedovatě Prosperity 2006 – 2009 nafotil své momentky ve slumech, mezi feťáky a nebojí se ani otevřené menstruaci.
- Dash Snow nabídl momentky Untitled tedy bez názvu, které jsou přehlídkou na téma žánru sleeping.
- Joel Meycrowitz je na výstavě zastoupen momentkami dokazujícími, že všechno už tu bylo. Série 1975 Colorit odkazuje na léta konce vlny hippie a rozjásaného nevázaného mládí, které ještě nic neví o nebezpečí blížící se ropné krize a pandemie AIDS. Na jeho momentkách ještě svobodně brázdí auty nepřeplněné bulváry mohutní cadillaci a doznívá pohoda slunné Floridy.
- Nobuyoshi Araki přináší asijskou rafinovanost v momentkách z roku 1970, plných nahoty nenahoty, kdy není nic prvoplánové a divák si může do sytosti a po libosti domýšlet.
Zmínili jsme sotva čtvrtinu autorů a zastoupených momentek. Stejně by se dalo zastavit a zastavovat i u všech dalších. Prostě vzhůru do Rudolfina, vidět neviděné a uvědomit si neuvědoměné. Že i naše mobilové, coolpixové, tabletové a kdo ví, jaké momentky mohou jednou ilustrovat svět. Doba i diváci tomu přejí. A hlavně internet. Tak nejdřív na výstavu a pak cvak, cvak, cvak, ale ne na této výstavě, protože se na ní fotografovat nesmíme!!
Only The Good Ones: The Snapshot Aesthetic Revisited
Galerie Rudolfinum
24. 1. – 6. 4. 2014
Vstupné
Plné: 130 Kč
Snížené: 80 Kč
Vstupenka platí pro jeden volný vstup na vybraný doprovodný program.
Máme otevřeno:
úterý – středa, pátek – neděle: 10:00 – 18:00 hodin
čtvrtek: 10:00 – 20:00 hodin
pondělí: zavřeno
Alšovo nábřeží 12
110 01 Praha 1
Tel: 227 059 205
Katalog: texty Michal Nanoru
Vydavatel Galerie Rudolfinum ve spolupráci s nakladatelstvím KANT, Praha 2013
Pro fajnšmekry:
- Momentka, spontánní zachycení banálního okamžiku, minimálně režírované a s malým ohledem na uměleckou nebo žurnalistickou konvenci, plné červených očí, uřezaných hlav, netěsnících závěrek a hypersaturace z drogerie, tvořilo zásadní objem fotografické produkce během celého 20. století a dál zůstává defaultní volbou nezkušených majitelů kompaktů a chytrých telefonů. Během let se ale snapshot mnohokrát stal inspirací pro tvorbu neomezenou rodinným albem a krabicí na půdě. „Jeho možnosti využívali autoři, kteří se buď už pohybovali v galerijním kontextu, nebo jim do něj takové fotografie pomohly,“ říká kurátor Michal Nanoru. „Výstava se proto jmenuje podle klasické série otázek z minilabu – Lesk nebo mat? 9x13? Všechny nebo jenom dobrý? ‚Dobrý‘ většinou znamenalo ty, kde byl hlavní předmět ostrý, ty, kde byl vůbec nějaký hlavní předmět, kde to nebyl gigantický růžový palec fotografa v objektivu nebo kde nešlo třeba o barevnou plochu první fotky při zakládání filmu. Já chtěl pokaždé všechny, protože jsem vždycky nad negativem dumal, jak zaměstnanec fotolabu rozhodne, která je pro někoho ještě dobrá a která už ne. Tahle výstava je v zásadě pokračováním tohoto přemyšlení. Jsou na ní ‚jenom dobrý‘ – ty, které prošly diskriminací nikoli laboranta, ale galerijního kontextu. A není příliš překvapivé, že se na nich často vyskytují právě tyto nečekané efekty, a to nejen formální, ale hlavně obsahové.“
- Když mluvíme o snapshotové estetice, mluvíme tak i o stylu, který se vyvinul zejména během 60. až 80. let v USA, výrazně definoval vzhled 90. let jak v uměleckém, tak i v časopiseckém a reklamním prostředí na obou stranách Atlantiku a který právě teď globálně metastazuje pomocí sociálních sítí. Malý formát snapshotu se proměnil v nástroj, který v různých kontextech během posledních padesáti let plní zvláštní úlohy, paradoxně především tam, kde bylo potřeba pracovat s dojmem nahodilosti a přirozenosti. Výstava Only The Good Ones vypráví dějiny snapshotové estetiky jako příběh provokativní deníkové intimity, poezie všedního dne a rychlého a chytlavého spodního proudu ulice, periodicky oživujících strnulou uměleckou a komerční praxi. „Platí tu punkový předpoklad, že k působivé tvorbě není potřeba zvláštní technologie, rozpočtu nebo vzdělání. Naopak, vyjadřovat se je možné s minimálními prostředky. Stačí vám tři akordy a pravda,“ říká Nanoru. Stejně jako punkrock, vzniká snapshot pomocí základní znalosti ovládání nástroje a svoji zastaralost používá jako záruku toho, že jeho hodnoty spočívají v prožitku. Svou autenticitu odvozuje z vymezení vůči světu, který využívá veškeré dostupné technologické a mocenské prostředky k manipulaci. Tato opozice malého, osobního a bezprostředního vůči velkolepému, odtažitému a přeprodukovanému dala základ rozšíření snapshotové estetiky v kultuře.
- Vliv snapshotu je široký a pestrý, od Roberta Franka a Williama Kleina, kteří v 50. letech rezonovali s horečným bebopovým chaosem moderní Ameriky a velmi dobře se obešli bez kompoziční i emocionální spořádanosti tehdejší profesionální fotografie přes těžko napodobitelnou obratnost nové pouliční fotografie Lee Friedlandera nebo Garryho Winogranda v 60. letech po první průniky barvy do americké umělecké fotografie u Stephena Shora a Williama Egglestona, Williama Christenberryho, Joela Sternfelda nebo Joela Meyerowitze. Banalita amatérských fotografií jako součásti poválečné konzumní kultury, blesku odrážejícího se na naolejovaném povrchu Ameriky, fascinovala pop art a obsedantní polaroidy Andyho Warhola a musí stát v základu každé seriózní myšlenky na setkávání snapshotu s uměním. Silně se bezprostřednost momentky projevovala i v tehdejších experimentech se zobrazováním okrajů společnosti, ať už formou umělecké výpovědi Larryho Clarka či angažovaného dokumentu Jacoba Holdta. Obě tyto polohy inspirovaly fotografy a stylisty, kteří v reakci na vyumělkované, industrializované obrazy 80. let hledali přímočařejší vztah s realitou. Nastupující generace X během několika let rozprostřela autobiografickou intimitu reprezentovanou v první řadě Nan Goldin (ale třeba i dalšími autory bostonské školy nebo Walterem Pfeifferem a Nobuyoshi Arakim) do všech koutů populární kultury, od různých podob dokumentu (Richard Billingham, Ari Marcopoulos) přes prolínání módní a umělecké fotografie (Jürgen Teller, Corinne Day) a nezávislý film (Harmony Korine, Gus Van Sant), až nakonec přestalo být jasné, jestli se reklama snaží vypadat jako momentka, nebo momentka jako reklama.
- Ústup analogové fotografie na začátku nového tisíciletí vyvolal instantní nostalgii i zájem sběratelů a muzeí. Vzhled časopisu Vice pod vedením fotografů Ryana McGinleyho a později Tima Barbera určilo vědomí tradice žánru a potřeba dokumentovat coby už samozřejmá součást večírků a adolescentních experimentů zatím poslední newyorské umělecké generace (Dash Snow a další). Touha mládeže po autenticitě tváří tvář digitálním médiím a rostoucím schopnostem technologií vytvářet dokonalejší umělé světy předala nastupující dekádě balíček, v němž krom snapshotu vězel i bezprecedentní zájem o malonákladový tisk a retro kompakty a plastové aparáty. Hipsterský styl, původně omezený na malou enklávu fanoušků nezávislé hudby a designu, se proměnil ve standard, který teď proniká napříč fotografickým spektrem a rozlévá se do široce lidové retro vlny. „Sociální sítě, v čele s Instagramem, umožňují úpravu digitálních obrazů pomocí jednoduchých filtrů a jejich sdílení a okamžitě balí nesnesitelně vysoké rozlišení naší současnosti do něžně rozostřených teplých tónů, kulatých rohů a polaroidového čtvercového formátu a dál posouvají roli efemérních obrazů a života jako performance do centra tvorby naší identity,“ píše v katalogu Nanoru. Symbolem snapshotu se stal selfie, žánr, který například LeeFriedlander ovládal dokonale, ale který se teprve v době, kdy západní člověk potřebuje průběžně plnit několik kanálů věnovaných svým různým rolím, posouvá do pozice dominantní formy. Snapshot se z prostředku k zachycení rychlosti života ve městě stal jejím znakem, pomůckou k vytváření zdání romantizovaného životního stylu, se všemi vlastnostmi deníkovosti – stylizací, trapností, jednotvárností, opakováním i odhalující přímočarostí.
- Výstava vnímá snapshotovou estetiku jako produkt nepřetržité výměny mezi profesionální a amatérskou sférou, mezi záměrem a bezelstností, mezi subkulturami a médii a mapuje proměnlivost hranice oddělující masu každodenní vizuální produkce od obrazů hodných pozornosti. Vývoj stylu zobrazuje v několika relativně uzavřených celcích a vyzdvihuje autory charakteristické pro jednotlivá období a polohy snapshotu. „Snapshot je rodinná fotografie a výstava představuje album propojených společenství, kde se všichni potkávají v tirážích, na pozvánkách a vzájemných fotografiích,“ doplňuje kurátor. „Za chvíli začnete přátele a milence na těch fotkách poznávat.“ V momentě, kdy se nekouká do hledáčku, stává se focení aktivitou samo o sobě, společnou činností, záminkou pro to být spolu. Mark Borthwick svoji rodinu často zapojuje do portrétování na zakázku, protože mu jde o pocit pospolitosti. Fotografie Nan Goldin pomáhaly dát strukturu jejímu chaotickému světu a vytvořit z okruhu přátel alternativní rodinu. McGinley je z osmi dětí, pořádá fotografické výlety coby několikatýdenní letní tábory a pod jeho ochranou už snapshotu vyrůstá nová generace.
- Na výstavě se tak setkávají méně vídané soubory jako Sentimental Journey z líbánek Nobuyoshiho Arakiho nebo Teenage Lust Larryho Clarka a fotografie z natáčení raných filmů oscarového režiséra Guse Van Santa, Warholův polaroid Arnolda Schwarzeneggera právě jako fotografie automechanika Mika Brodieho, které pořídil během čtyřletého putování Amerikou na nákladních vlacích, snímky Corinne Day, kterými v roce 1990 uvedla do popkultury tehdy čtrnáctiletou Kate Moss nebo ikonická díla Lee Friedlandera, Joela Meyerowitze, Nan Goldin, Jürgena Tellera a dalších.
- Výstava představuje více než 250 děl těchto autorů:
Nobuyoshi Araki, TimBarber, Richard Billingham, Mark Borthwick, Mike Brodie, William Christenberry, LarryClark, Barbara Crane, Bill Dane, Corinne Day, William Eggleston, JH Engström, Walker Evans, Lee Friedlander, Luigi Ghirri, Nan Goldin, Jacob Holdt, Jerry Hsu, William Klein, Jacques Henri Lartigue, Ari Marcopoulos, Ryan McGinley, Joel Meyerowitz, Slava Mogutin, DaidoMoriyama, Mark Morrisroe, Ed Panar, Tod Papageorge, Walter Pfeiffer, Jack Pierson, Stephen Shore, Dash Snow, Alec Soth, Joel Sternfeld, Gus Van Sant, JürgenTeller, Andy Warhol, Henry Wessel, GarryWinogrand. (Zdroj: tisková zpráva )
„Vždycky jde o tvůrce, jejichž dovolená je vyjádřením něčeho obecnějšího, i kdyby třeba za celou dobu nevylezli z postele. Vyprávějí příběhy o překračování prahu z ulice do galerie, ze soukromí do veřejného, z masy do individuality, z nespoutaného v kontrolované. Takhle vedle sebe autory z celé historie snapshotové estetiky zatím nikdo nepověsil.”
Michal Nanoru
Doprovodný program:
Lektorské oddělení Galerie Rudolfinum připravilo k výstavě soubor doprovodných programů, jakými jsou přednášky a komentované prohlídky výstavy. V rámci doprovodných programů k výstavě se například uskuteční filmový večer v kině Aero, v rámci něhož promítneme snímek Spring Breakers amerického režiséra Harmony Korina.
Marian Pliska, pliska@rudolfinum.org, T + 420/227 059 346
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček
Foto: Galerie Rudolfinum, Ing. Olga Koníčková