´Následky lásky´aneb všechno je jinak?!
Byli jsme pozváni do malého sálu pražského kina Lucerna na novinářskou projekci italského filmu ´Následky lásky´ režiséra Paola Sorrentina, kde hlavní roli zahrál vynikající italský herec Toni Servillo, o něhož v poslední době zakopáváme v mnoha filmech (´Krásná nádhera´). 
Sorrentinův originální snímek nám nabízí vizuálně opojný filmový zážitek s precizní obrazovou stylizací a podmanivým elektronickým soundtrackem. Byl nominován na Zlatou palmu na MFF Cannes 2004, odnesl si několik cen Davida di Donatella a Italské národní sdružení filmových novinářů mu udělilo několik ocenění Stříbrná stuha.
Jeden z nejprogresivnějších a nejoriginálnějších současných italských režisérů Paolo Sorrentino vytvořil v roce 2004 pozoruhodným snímkem Následky lásky rafinovanou kombinaci motivů kriminálního žánru s působivou analýzou stárnoucího člověka, kterému mezi prsty uniká život a okolní svět i život už jen bez známky jakéhokoliv sentimentu či emoce nečinně pozoruje. Padesátník Titta vede extrémně nudný, extrémně rutinní a extrémně nezáživný život v blíže nespecifikovaném švýcarském hotelu. Jeho každodenní rutinu, stávající z několika neměnných úkonů, však naruší láska a všechny problémy, které z ní vyplývají. Jeho dosavadní život bez práce, plný samoty, ticha, vykouřených cigaret a prázdných skleniček v hotelovém baru se najednou začne měnit. (oficiální text distributora)
Začínáme…se nudit také?!
Nejdříve se octneme v luxusním hotelu ve Švýcarsku a seznámíme se s shlavním hrdinou, věčně vůči ostatním lidem podezřívavým doktorem jménem TItta Di Girolamo (Toni Servillo). Jeho tvář je bez výrazu? Ale není! Je to tvář unaveného muže, který již nic ve svém životě nečeká. Vede nudný život, kdy svět mimo hotelový pokoj pro něj zřejmě již neexistuje. A přemýšlíme asi, proč tomu tak je? Co se mu asi stalo? Již osm let žije ve švýcarském hotelu tento Ital, platí zcela přesně každého 1. v měsíci za ubytování, plnou penzi a diskrétnost hotelového personálu a ukrývá se do svého nitra. Na pozdravy barmanky neodpovídá, nevlastního bratra ani nechce znát, rodině volá po telefonu, a ta ho nechce ani vyslechnout. Co se mu proboha stalo? Ptáme se marně…vše se děje v takovém zpomaleném rytmu… jen se dojímáme jeho myšlenkami, že život je sám nudný, když nemáme dostatek obrazotvornosti, představivosti i fantazie. No, prosím, když si to myslí Titta Di Girolamo, jenž je velmi osamělý, nechme mu to… je prý finanční zprostředkovatel firmy Moulinex…?? Moc mu však nevěříme…a tak zatím vychutnáváme jeho nesčetné hlášky…
„Když tajemství znají dva lidé, už to tajemství není.“ Titta Di G.
Hazardní hra jim život zničila?!
Dále se seznámíme s velmi starými manžely, kde Carlo by chtěl zemřít ne jako starý muž, ale nějakou neobyčejnou smrtí… v každém případě musí platit za pobyt ve svých bývaíých pokojích…o které přišel a které prohrál v hazardní hře. Manželka Isabella mu to kupodivu láskyplně toleruje…v závěru filmu zjistíme, proč je tam režisér umístil...
„Nikdy nemáme přetrhat pouta s dětstvím,“ Titta Di G.
Osamělý muž TItta Di Girolamo
Rutinu, s níž vede TItta Di Girolamo svůj život a svou občasnou práci, postupně občas likvidujeme, když se dozvídáme, jak vlastně ještě dál TItta Di Girolamo žije, spí či nespí, chrání či nechrání si své zdraví. Dále zvyšujeme napětí mezi mladou barmankou a hlavním hrdinou, kdy sám TItta Di Girolamo praví: „ je to možná ten nejnebezpečnějí sklenka u baru, …“. Říkají tomu láska, i když se po zhlédnutí filmu domníváme, že spíše šlo o vztah přátelský… na který doplatili oba...
Známe starou mafiánskou pravdu: "Když si myslíš, že si je převezl, převezli oni tebe."
„Vystoupit ze zvyku pro něj znamená riskovat všechno. Plynulé přechody mezi záběry, choreograficky domyšlené tance po horizontální i vertikální ose, vydávání objektivních záběrů za subjektivní a vytváření falešného napětí, udržují diváka přejedeného klasickým stylem neustále čilého. Bohatost formy důmyslně kontrastuje s „nudnou“ náplní hrdinova života. Záměrný nesoulad mezi dlouze neměnným „o čem“ a proměnlivým „jak“, Sorrentinovi umožňuje odpoutat se od veškerých vyprávěcích konvencí, promlouvat obrazy a pohybem, nacházet poetické v profánním. Drobná změna ve výrazu Servillovi pokerové tváře, sotva postřehnutelné pozvednutí koutků, značí velký pokrok ve vývoji postavy a zároveň spiklenecké zamrkání tvůrce, který se dokáže bavit tak, aniž by přestal bavit druhé.
(zdroj: komentář uživatele (10.5.2013) Enšpígl)
https://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=uDE9J0zPd00#t=0
Děj suneme dopředu pomalu, ale najednou po zbytečné, ba přímo frajerské chybě, kterou Titta Di Girolama spáchá (zakoupí drahý vůz barmance) …už se v tom zcela vezeme jako z kopce…. … osud chladnokrevného Titta Di Girolama, začínajícího nám být sympatický, je nezvratně zpečetěn…
„Každý z nás má nějaké tajemství. Ale Titta Di Girolamo jich má víc než jen jedno.”
Slovo režiséra
Byl jsem v Sao Paolu, Brazílii. V pětihvězdičkovém hotelu. V baru pobitém dřevem, které by se hezky vyjímalo v Tyrolsku, ale my byli v Brazílii. Venku bylo 40° C. Často jsem chodil do tohoto baru a, jako podle hodinek jsem vždy potkával muže kolem padesátky, s plnovousem a pivním pupkem. Elegantní a evropský. Obchodník. Brazílie byla tam za zdmi baru, ale on si toho nevšímal. Matně zíral na své pivo a na televizi, čekal na jakési obchodní jednání. Tak jsem to alespoň viděl já.
Nápad na tento snímek mi tak přišel na mysl při tomto pozorování. Ze zvědavosti se stala posedlost: co dělají všichni tito obchodníci v hotelích po celém světě? O čem přemýšlí v tom nekonečném tichu ztraceném v horkých, nepřátelských barech. Začal jsem si odpovídat na tyto i další otázky.
Představil jsem si člověka, který žije život, který ukradl někomu jinému. Doslova ukradený život. Takové ztělesněné podezření, které občas v každém z nás hlodá: náš život byl ukraden někým nebo něčím. Nejsme si příliš jistí, čím. Ale náš život se nám občas zdá jiný, než jsme si mysleli, že žijeme.
Mezitím jsem doslova hltal eseje o Cosa Nostra. Můj společník mi, čas od času, z legrace nadával, říkal, že je pomalu na čase, abych začal opět číst romány. Ale já nemohl přestat. Při čtení těchto esejí jsem zjistil, že americká Cosa Nostra byla jen banda šupáků, amatéři, v porovnání se sicilskou Cosa Nostra. Zločin na Sicílii ve skutečnosti vládl světu. Přesto americké umění využívalo jako základ pro svoji fantazii americkou Mafii, díky níž vznikla mistrovská díla. Mnohem častěji jsme tam stáli se vztyčeným ukazováčkem a připomínali jim, kdo jsou hodní a kdo špatní chlápci. Ale oni to již věděli.
A dost často jsme odmítali přijmout jediný názor, který dával smysl: Mafii. Správně. Tak jsem si tak sám pro sebe řekl, proč nezměnit tento pohled na svět? Nebude to snadné, ale zkusím to. Pomalu jsem se do toho příběhu obezřetně vplížil. Můj obchodník nebyl již více obchodníkem. Stal se někým, kdo pracoval pro Cosa Nostra. Žádný mafián. Nýbrž stoupenec. Jednou nohou tam a druhou venku. A to mi umožnilo mu vnést do života dvě odlišné cesty. Na jedné straně, ačkoliv kulturně nepodstatné, byl vyděšen divokostí té nejsilnější a nejlépe organizované asociace na světě, na straně druhé rozuměl jejím pravidlům a mechanismu. Takových stoupenců je mnoho. A jsou horší než zvířata! Horší než divoké bestie! Mafie pracuje příliš dobře a příliš dlouho, aby ji někdo smetl jako něco, co vyvstalo z pravěkého instinktu.
Mafie je spořádaná. Švýcarsko je spořádané. Hotel je spořádaný. Titta Di Girolamo žije uvnitř klece těchto tří souřadnic. Nemůže být ničím jiným než spořádaným mužem. V situacích, jako jsou tyto, se však objeví královna chaosu: láska. Ale pro někoho zamilovaného do pořádku by dokonce i méně znamenalo dost. Dokonce i jen “možnost” lásky může zcela zlikvidovat tuto klec. A zde je náhle mladá dívka. Normální a průměrná. Tak akorát, aby prolomila hráze.
A přesto jsou lásky prožívány a zdolávány s bolestným přechodem, zatímco šance nemožné lásky má jiné následky. Melancholické následky, tak dlouho, jakou máme barvitou představivost. Náš Titta Di Girolamo říká: nemá žádnou představivost. V takových případech není žádný prostor pro melancholii a návrat k dřívější spořádanosti není absolutně možný. A při nedostatku melancholie, což je cesta ven, se věci mění v tragédii. A finále.
Jsou to následky lásky, kdy nic jiného není k mání.
Ze životapisu: režisér Paolo Sorrentino
- Paolo Sorrentino se narodil v Neapoli 31. května 1970.
- V roce 1994 napsal a natočil krátký film nazvaný Un paradiso, který se stal finalistou festivalu Palermo Cinema 1995
- V roce 1996 napsal s Antoniem Capuanem scénář k filmu Polvere di Napoli, režírovaný Capuanem.
- V roce 1997 získal cenu Solinas za scénář k filmu Napoletani.
- V roce 1998 napsal s Umbertem Contarellem film nazvaný La voce dell’amore.
- Ve stejném roce také napsal a režíroval krátký film L’amore non ha confini. Tento snímek byl představen v soutěži na Filmovém festivalu Giovani v Turíně a na festivalu N.I.C.E. v New Yorku a San Franciscu. Tento film vyhrál cenu pro nejlepší krátký film na pátém ročníku festivalu Corto Circuito.
Sorrentino dále napsal několik epizod ze seriálu La Squadra pro RAI-Pearson Television. Jeho první celovečerní film, L’Uomo in più, který získal cenu Solinas (1999), byl uveden v soutěži na Benátském filmovém festivalu 2001 a získal si vysoká uznání v Itálii i v zahraničí.
- V roce 2001 napsal a režíroval krátký film La notte lunga, prezentovaný na Turínském festivalu.
Filmografie:
Velká nádhera (2013), Tady to musí být (2011), Božský (2008), Rodinný přítel (2006)
Ze životapisu: Toni Servillo
- narozen v Afragola roku 1959, režisér a herec, založil roku 1977 divadelní společnost Teatro Studio v Casertě, s níž režíroval a interpretoval řadu úspěšných her.
- V roce 1987 se stal jedním ze zakladatelů Teatri Uniti a i nadále pokračoval v práci herce a režiséra na poetických a dramatických látkách Neapolského divadelního jazyka.
- Ve filmu se začal objevovat až od 90. let min. století, avšak díky svému hereckému mistrovství si získal uznání jak odborné veřejnosti, tak i diváků.
- Účast na mnoha filmových festivalech a prestižní filmová ocenění podtrhují Servillův profil coby všestranného a výjimečného herce.
Filmografie:
Ať žije svoboda! (2013, r. Roberto Andò), Velká nádhera (2013, r. Paolo Sorrentino), Spící krása (2012, r. Marco Bellocchio), Malý klenot (2011, r. Andrea Molaiolli), Tichý život (2010, r. Claudio Cupellini), Božský (2008, r. Paolo Sorrentino), Gomora (2008, r. Matteo Garrone), Dívka u jezera (2007, r. Andrea Molaiolli), L’Uomo in più (2001, r. Paolo Sorrentino)
Titul: Následky lásky
Originál italsky: Le Conseguenze dell'amore
Titul anglicky: The Consequences of Love
Produkce: Itálie 2004
Režie: Paolo Sorrentino
Scénář: Paolo Sorrentino
Kamera: Luca Bigazzi
Hudba: Pasquale Catalano
Střih: Giogiò Franchini
Hrají: Toni Servillo, Olivia Magnani, Adriano Giannini, Rolando Ravello, Antonio Ballerio, Gianna Paola Scaffidi
Žánr: kriminální psychodrama - romantické
Stopáž: 100 minut
Hodnocení: 100 %
Přístupnost: do 15 let nevhodné
Distributor: Film Europe Cz
Oficiální premiéra: 13. února 2014
Ing. Olga Koníčková
Foto: Film Europe CZ