´Na srdce jsou Poděbrady´ aneb když lidská duše z lázní blázní
Každý by se měl mít kam vracet. A každý je odněkud. Já jsem Pražák, křtěný Vltavou. Téměř doslova, ale k srdci mi přirostlo Labe. Žiju v Praze už sedmé desetiletí, ale do Poděbrad se vracím stále a stále, jak nejčastěji mohu. Vracím? Ano, vracím. Tam jsem zakotven, tam si vydechnu a jednu dobu jsem doufal, že tam i vydechnu. Ne, že bych už chtěl, ale když už, tak tam. To poslední se asi nepovede. Bydlíme v Praze a asi tu už dožiju i dodýchám. Ale to na mém mileneckém vztahu k Poděbradům v zásadě nic nemění. Ono mi to pak už bude v podstatě fuk. Zatímco teďka jsem tam, když tam jsem - šťastný. A nejen já.
První, co jsem v Poděbradech vnímal, už od roku nula, bylo vlakové nádraží.
Ne ale ze strany kolejí, ze strany, kde stavěly a dodnes dál zastavují autobusy. Otec měl od hostivařského závodu, kde pracoval, na starosti mimo jiné i podnikovou chatu v Krkonoších. A cesta autobusů do a z Krkonoš vedla vždy přes Poděbrady. S přestávkou u nádraží. A u kašny s minerálkou. „Pij, je to zdravé,“ říkával táta a podával mi kelímek plný poděbradské minerálky. Jsem tedy takořka poděbradkou i odkojen. Nabíral ji totiž také na cestu. A pak večer v krkonošské chalupě mi v ní dokonce rozdělávali krupičnou kaši. Protože ta minerálka je přece zdravá. Asi ano, žiju – přiměřeně věku – a dodnes.
A pak běžel čas a já začal vnímat i okolí Poděbrad. Triumfální příjezd přes most a pod ním plynoucí Labe, průjezd městem okolo mohutné jízdní sochy krále Jiřího a kochal jsem se půvabnou funkcionalistickou stavbou pnoucí se vodárenské věže při výjezdu z města. Jaké asi to město je? Zatoužil jsem poznat.
A tak jsme jednoho dne s tátou vystoupili opět u nádraží, ale tentokrát na straně vlakové. A prošli nádhernou nádražní halou a ocitli se v lázeňském parku. A došli ke kolonádě a prošli k náměstí s tou – zblízka a z podhledu – ještě mnohem impozantnější sochou krále Jiřího a sestoupili pod zámek a tam krmili kachny a labutě. Ty víc. Působí majestátněji. A nejsou tak hašteřivé. A cestou zpět na vlak jsme si na rohu náměstí dali zmrzlinu a po druhé straně lázeňského parku došli na nádraží. A zase odjeli směrem na Nymburk. Okouzleni a vzrušeni z té krásné poklidnosti. A semínko bylo zaseto, a sekera zatnuta. A už mi zůstalo. Navždy. A neopouští mě to ani ve 2. pol. století ani v mém pokročilém věku.
A pak už jsem se do Poděbrad vracel. A co nejčastěji. Zprvu s otcem, pak s kamarádem, pak dlouho sám a od roku 1975 šťastně zamilovaný se svou životní láskou a od roku 1976 už manželkou.
I ona miluje Poděbrady. Ne kvůli mně. Kvůli nim a nezávisle na mně. I ona se sem vracela a ráda vrací dodnes. I ona k nim má své citové i vzpomínkové vazby. A když jsme se na tom spolu domluvili, uvědomili jsme si, co všechno máme společného, jako bychom si byli souzeni. A možná, možná jsme se tam i někdy v útlém věku i setkali, netuše, že jednou se naše cesty spojí a budeme se vracet do Poděbrad spolu.
A vracíme se do nich dodnes. A už nejen my. Je to nakažlivé. Od roku 1985 se sem vracel s námi už i náš syn. A už řadu let se sem vracíme od té doby nezávisle my na našem synovi a on nezávisle na nás. On s přáteli a přítelkyněmi, s kolegy ze spolku historického šermu a s láskami a poslední léta už s láskou jedinou, s níž si našli svoji společnou cestu.
A divme se?! Vždyť tu s námi požil pomalu celé prázdninové dětství! Řadu let pod stanem v kempu na pokraji Poděbrad u břehu Labe směrem k Cidlině. My se u něj po týdnu z nedostatku dovolené střídali a vídali se jen o sobotách a nedělích, on tu býval i celé dva měsíce v celku. Další řadu let jsme už stan opustili, a v témže kempu měli ´svou´ každoroční boudičku. Zprvu ještě rodinně, později už část prázdnin byla boudičkou naší, část už syna bez nás…
Když se stalo pro nás nedostupné naše oblíbené severské moře na pobřeží Baltu, nahradilo nám nudistickou 
písečnou pláž a v písku nezbytné borovice poděbradské Jezero. Koupali jsme se tam a cestou k němu obdivovali přehradu krotící Labe, přes niž vede jedna z cest z kempu na Jezero. Mimochodem přehrada má i elektrárnu. Funkční. Skvostně skrytou v půvabné budově vystavěné v duchu industriální architektury. Nikdy jsem se za ta léta nedostal dál než k náhledu okénkem na ony krásné staré stroje uvnitř, které dodnes Poděbradům slouží a fungují. S obdivem jsem hleděl na ta ohromující soukolí, jež byla průzorem zvenčí viditelná. Dál jsem se nikdy nedostal. Já ne. Až syn se tam probojoval i za mne. Byl uvnitř a viděl a fotil. Vidím v tom pokračující vývoj a prohlubování našeho rodinného poznání Poděbrad. A to je dobře.
A podobné to bylo i se záhadnou budovou vysílací antény na okraji Poděbrad u jedné z nejmalebnějších cest vedoucí kolem zbytků lužného lesa směrem na Choťánky. Za mého mládí to byl přísně střežený objekt. Vdobě synova dětství už spíš eldorádo pro jízdy, jak on tomu říkával - ´teréňáky´ - na kole a později na romantické schůzky. Dnes je to ústřední objekt rozlehlého golfového hřiště. Ani tam jsem nikdy nevstoupil. A i tam se syn – jakoby posouval hranici našeho zdůvěření s Poděbrady - dostal. Ne coby golfista, ale coby fotograf.
Mnohé se mění. Něco k lepšímu, jiné, podle mne, k horšímu. Tak to je všude a ve všem. Vzpomínám třeba na lodičky na jezeře. Jezdili jsme na nich se synem a pod vlivem verneovek a dalších knih, které jsem mu v tom věku četl, dobývali ten tajuplný ostrov uprostřed jezera. Dnes už tam lodičky nejsou.
Chodili jsme po okolí Poděbrad. Na Skupici, do Pátku, do Zálabí, na Žižkov, do Nymburka, Na Cidlinu, Do Libic, do Choťánek, na Střelnici, na závodiště… I na kole jsme tu jezdili. Já znovu po dvaceti letech, kvůli synovi, on pár let se mnou, ale pak už sám anebo častěji i s někým jiným…
Jezdil jsem do Poděbrad, v jednu dobu, po roce 1989 dokonce i služebně. Jako novinář na kongresy, které se tu konávaly a konají. Mé období bývalo po několik let, krátce před Vánocemi. A kongresy se týkaly nedobrého rubu lásky, který se objevil s otevřením hranic a uvolněním mravů. Týkal se zákeřné nemoci AIDS. Svět nás zde informoval, co to obnáší, a my zjišťovali, že na volnou lásku už zase není vhodná doba. Akorát, že před tím jí nepřála cenzura a úzkoprsost, pak ale věci mnohem horší. Ale i tak, když pak člověk vyšel z neveselých workshopů do předvánočních a už se vánočně zdobících Poděbrad, měl tím víc pocit, že je v ráji na zemi. Tak vzdáleném těm děsivostem, proklamovaným burcujícími odborníky z domova i ze světa, devatera oborů, protnutých těmi čtyřmi vražednými písmeny.
S přibývajícím věkem jsme tu s manželkou trávili společně i pobyty v Lázních. Koupali nás tu ve vaničkách plných té naší milované minerálky a my si užívali lázeňského života. Od slavností krále Jiřího v konci léta, přes letní celostátní přehlídky mažoretek až po podzimní závody koníčků na závodišti. A třeba i úžasné letní divadelní festivaly pod širým, a často i hodně pršavým, nebem, v šumné zámecké zahradě.
Ano, chtěli jsme v Poděbradech dožít v nějakém domku. Pak už jen skromněji v pronajatém bytečku na stáří. Protože jsme tam přece jako doma. Věk, možnosti a prostředky tomu ale nepřály a teď už vůbec nepřejí. A tak jsme tu už jen vděčnými a milujícími hosty – patrioty města jeho atmosféry – kteří se sem ale stále vracejí a dokud budou, tak i vracet budou.
Ale naše svůdná myšlenka je, zdá se, už jednou pro vždy zaseta. Syn dokonce v jednu dobu vážně uvažoval, že až jednou by měl svatbu, tak právě v Poděbradech, v místním kostele. I když bylo v Praze mnoho kostelů a občas jsme tam zavítali, a nejen o Vánocích, ten poděbradský byl prvním, který navštěvoval, když chtěl, či jel kolem na kole, a tak ho bral a bere skoro za svůj.
A tak, jako se do Poděbrad vracíme my, vrací se sem i on. Už se svou partnerkou. Jsme tomu moc rádi. Je to dobré místo pro život, pro lásku a klid v duši i srdci. A podle nás pořád ještě platí, jak se dříve říkávalo - na srdce jsou Poděbrady. Jsou. Na ta naše - všechna čtyři – zcela určitě…
Poděbrady
Přistihl jsem se, jak hledím nehnutě
do Labe říčních čeřin.
Uhranuly mě labutě.
Vznešeně bělostným peřím…
Dívám se na ně dychtivě,
jakby se svlékaly panny.
Okouzlen nádherou, mučivě,
nevnímám čas, ani rány.
Saphó prý dávala labutím
tělo své i svou vášeň.
Já jsem však muž a z perutí
vyplula jen ta báseň.
Čím to, že mě tak poutají,
až se k nim denně vracím?
Veřejně, a ne potají,
s nimi čas žití ztrácím?
Je to tím, že jsi vzdálená
navzdory přáním našim.
Proto, má mysl šálená,
proto, svou touhu zháším.
Vždyť oč jsi dál,
o to jsem blíž,
jako bych navždy tě ztrácel.
A oč jsi blíž,
o to jsem dál,
abych se k tobě zas vracel.
Nesrovnávám tě s labutí,
jsi mnohem víc než ona.
To jenom křídel mávnutí,
dotklo se srdce, co stoná…
Napsáno v roce 2002, v poděbradském kempu, při mém pobytu se synem, který byl ovšem už dávno celodenně mimo kemp a do boudy se vracel až večer na jídlo a přespání…
Richard Koníček, v Praze 6. 7. 2014
Foto: Václav Koníček
www.facebook.com/wenca.nikonicek