´Má vlast´ aneb přesadit strom můžeme, ale kořeny tam zůstanou
Distribuční společnost Film Europe ve spolupráci s Francouzským institutem Praha připravilo do českých kin další mimořádný film, jehož novinářská projekce se konala v příjemném prostoru Kina 35 Francouzského institutu ve Štěpánské ulici.
Pozvání na film nazvaný ´Má vlast´ jsme neodmítli.A dobře jsme udělali. Stali jsme díky tomu svědky pražské premiéry filmu, který, nejenže překračuje hranice dvou zemí, v jejichž prostředí se jeho děj odvíjí, tedy Francie a Alžíru, ale i hranice mnoha dalších evropských států.Věnuje se totiž soužití a vzájemným vztahům lidí z neevropských zemí a kultur, kteří hledají štěstí v zemích a kulturním prostředí Evropy. Tedy téma nutně konfliktní, nesmírně aktuální, nanejvýš závažné a hlavně nesmírně složité. Téma, které se týká - přímo či nepřímo - nás všech. A to na obou stranách duchovních i státních hranic.
Narodil se někde
Doslovný překlad původního názvu filmu ´Néquelque part´ zní - ´Narodil se někde.´ Není melodický ani atraktivní, ale je pravdivý. Hrdina filmu je naturalizovaný Alžířan, jehož rodiče přišli do Francie legálně v horkých dobách francouzsko-alžírské postkoloniální války, zařídili se zde, přizpůsobili se stylu života běžných Francouzů, ale přesto se dál cítí být Alžířany. A to včetně jejich nejstaršího syna, hlavního hrdiny filmu, který se ve Francii narodil a v Alžíru, kde má kořeny, nikdy nebyl, arabsky mluví špatně a málo. Na otázku, kdo je a odkud pochází, odpovídá vždy relativně hrdě, že je Alžířan. Ale to, že je opravdu Alžířan, plně pochopí, až když se spíše nechtěně ocitá v rodné zemi a pomalu, skoro až detektivně objevuje osudy rodiště svého otce, lidi a příbuzné, které zná leda z vyprávění a styl jejich života, který si do té doby nedovedl ani představit. Peripetie a střet jeho už plně evropského myšlení a žití s tamním v mnoha směrech už poevropštělým prostředím ho přivádějí k pochopení a objevování toho, co znal jen z dálky a více méně nezúčastněně. Je to jiný svět, ale je soudržný, životný a lidský. Má – jak hrdina objevuje - jiné, ale v zásadě podobné, problémy jako má svět jeho už francouzský. Včetně zášti, přátelství, podvodníků i charakterů, včetně byrokracie a hamižnosti a touhy už konečně žít v klidu a důstojně. Hrdina je vystaven nejedné zkoušce a nutnosti dívat se na věc očima tamního prostředí, které má jiné postupy i měřítka chování.
Ťali do živého
Tvůrci filmu, bezesporu mají vlastní zkušenosti s danou tématikou a předvedli nám, že nic není jen bílé či černé. A už vůbec ne růžové. A na příkladu dvou zemí představili problémy dnes v globalizovaném světě, valné většiny zemí na vrcholu hmotné úrovně i na jejím chvostu. Propaganda, reklama, záměrné matení vyvolává iluze ráje v duších chudých mimo Evropu a nepochopení a postkoloniální myšlení v hlavách relativně bohatých v Evropě. Ale pozor, ono to celé není jenom o kontrastu nějakého Alžíru a nějaké Francie. Ono to totiž – žel bohu – velice podobně, i když ne tak ostře, funguje i ve vztahu - staré státy evropské unie a jejich postsocialistické přírůstky. Takže z kina odcházíme s nejednou vráskou na čele a chmurou v duši. Trochu zaskočeni, trochu rozčarováni, a hlavně hodně zamyšleni.
Nepoliticky politický film
Snímek ´Má vlast´ je jednoznačně mistrně namíchaným koktejlem´, chvílemi až akčního thrilleru v té nejjemnější zcela neamerické variantě, dobrodružného filmu, poznávacího cestopisu a sondy do nám pramálo známého společenství nefundamentální části arabského světa. To vše na pozadí emocí spojených s krutostmi relativně nedávné války obou národů, a jejich jisté odtažitosti spojené s nedůvěrou k hlásanému přátelství mezi národy a skoro až náhlé změně tvrdých kolonizátorů v humanisty zaštiťující se pomocí a přátelstvím. I když jde o zdroje surovin a mamon jako vždy stejně až na prvním místě. A probouzející se národní uvědomění a hrdost na minulost, která je jiná od té naší, a ani náhodou není zdaleka jen krutá a primitivní, jak jsme byli po staletí vychováváni ji vnímat.
Prostě akční drama k zamyšlení
Naštěstí film netočili Američané a francouzští (alžírští) tvůrci se v nich nezhlíželi a neopisovali od nich. Vznikl tak opravdu kultivovaný film o něčem, co se nás, ať chceme či ne, dotýká a stále více bude. Film, u kterého se nenudíme ani minutu, zažijeme netušené a uvědomíme si mnohé. A díky mírné roadmovie se dokonce pokocháme krásami a zvláštnostmi většině z nás zcela neznámého vnitrozemí této chudé i potencíonálně bohaté tradicionalistické a modernizující se země zvané Alžír.
K obsahu filmu ale dejme slovo přímo distribuci:
„26-letý student práv Faríd žije celý svůj život ve Francii. Když jeho otec onemocní, pošle Farída do Alžírska, aby se pokusil zachránit rodinný dům před nucenou demolicí, Faríd objevuje krajinu, ve které ještě nikdy nebyl, jejíž jazykem se těžko domluví, zemi, která je podle něj nepochopitelně stará a zaostalá. V otcově obci však postupně registruje plejádu mimořádných postav, jejichž humor a přímočarost ho překvapí a hluboce zasáhnou. Mezi nimi je i jeho mladý bratranec, který má stejné jméno jako on a nesplnitelný sen vycestovat do Francie. Oba mladí muži pak spolu cestují do města Oran pro důležitý právní dokument. Po senzační noci plné divoké hudby a alkoholu se Farid probudí sám v hotelovém pokoji - jeho bratranec zmizel i s jeho pasem...“
Mohamed Hamidi a ti druzí
Scénář napsali společně (a dobře, že tak) Alžířan Mohamed Hamidi, který film také režíroval a Alain-Michel Blanc – Francouz. O kameru a střih se postarali francouzští profesionálové, ale herecké obsazení je v podstatě celé alžírského původu. Mohamed Hamidi k tématu filmu, jehož scénář napsal a který podle svého zrežíroval, říká:
„Vycházel jsem z mých osobních zážitků. Když jsem začal vymýšlet příběh filmu, pamatoval jsem si o Alžírsku velmi málo. Nevkročil jsem tam od svých jedenácti let. A ten výlet v jedenácti mě rozhodně neinspiroval k návratu. Bylo to v roce 1984, můj otec právě ztratil práci u firmy Peugeot a začal stavět svůj vlastní dům - bylo tam 45° C ve stínu, žádná elektřina, televize, vodu jsme museli čerpat ze studny… Strávil jsem dva měsíce lovením ještěrek a házením kamenů. Po tomto zážitku jsem chtěl raději zůstat ve Francii, na předměstí Paříže, s mými bratry a sestrami. Můj otec se vrátil do své rodné vesnice, aby dokončil stavbu domu, který jsme znali jen z fotek. V roce 2005 můj otec onemocněl a já jsem si uvědomil, že bych si s ním jeho dům už nikdy nemusel užít. A tak jsem se vydal do Alžírska se svými rodiči, dvěma bratry a jednou z mých sester. Pro mě to byl návrat do vlasti po 21 letech. Když jsem zase viděl své bratrance, pomyslel jsem si: ´Co by se asi stalo, kdyby tady můj otec zůstal? Co kdybych se tady narodil? Jaký bych asi žil život bez školy, kina, bez ničeho?´ Příběh jsem postavil na těchto zkušenostech. Ve skutečném životě mám také, jako ve filmu, bratrance, který se jmenuje úplně stejně a je mi podobný. Je jako ve filmu bystrý a vždy se chtěl usadit v Paříži. Ale zde jeho podobnost s postavou končí. Nikdy mi neukradl pas!“
Jděte na snímek ´Má vlast´
Kdo se chce poučit a je poučitelný, kdo se chce dozvědět a je zvídavý, kdo se chce pobavit a není ze zásady předpojatý, kdo je zvědavý a není primárně zaseklý, měl by na snímek ´Má vlast´ jít. Lidství není zase až tak běžný artikl ve filmech, kterými jsou naše kina, videa a obrazovek počítačů zahlcena. A taková malá infuze lidství nikomu z nás rozhodně neuškodí.
https://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=FMaS5EGhp2M#t=0
- Film má oficiální podtitul: „Návrat ke kořenům bývá občas bolestivý.”
- Z rozhovoru s režisérem a spoluautorem scénáře:
Proč jste film nazval ´Néquelque part´ (´Narozen někde´)?
Kvůli jedné zásadní scéně ve filmu, kdy si Faríd se svým bratrancem dávají trávu potom, co se zapletli do černého obchodu s benzínem. Bratranec, kterého hraje Jamel Debbouze, mu poví:
„Taky jsem se měl narodit ve Francii. Můj otec tam měl odejít, ale dostal strach a tak místo něj šel tvůj otec. Ty ses narodil tam a já tady.“
Tohle se stává mnoha rodinám. Jeden ze členů rodiny se musí vydat pracovat do Francie, aby mohl zaopatřit ty ostatní. U nás odešel zrovna můj otec a jeho bratři zůstali. Náš osud změní jen velmi málo věcí, třeba právě to místo narození.
Kromě Hadždovy vnučky Samíry se ve filmu v Alžírsku nesetkáme skoro se žádnou ženou. Proč?
„Ženy můžete vidět v kavárnách, po ulicích a v barech, když jsou bratranci v Oranu. Ale na venkově vládnou jiné poměry. Je to konzervativní svět, ve kterém jsou muži a ženy navzájem stále odděleni. Chtěl jsem zachovat skutečnost země, přestože je archaická. Muži a ženy se vyskytují bok po boku v rodinném kruhu, nebo když jste přizváni jako Faríd do určité společnosti. Farid navštěvuje Hadžde, protože ho rád poslouchá, ale také kvůli krásné Samíře. Jedině tady může doufat, že ji uvidí.“
Jak jste si vybíral herce?
Výběr herců byla nejzajímavější část příprav na film. Režíroval jsem vždy hlavně živá vystoupení, takže jsem potřeboval, aby mě herci vtáhli do příběhu. Tewfik Jallab v sobě má citlivost, zranitelnost a určitou míru sebevědomí, která Farída, hlavní postavu, vystihuje. A navíc je pohledný. Především ale bylo důležité, abychom mohli již na první pohled říci, že není Alžířanem z Alžírska.
- Mohamed Majd, který hraje Hadžde, je skvělý herec v Maroku a arabském světe. Viděl jsem ho v ´Požárech´ (Incendies) a ´Pramenu žen´ (La source des femmes) a hned jsem s ním chtěl spolupracovat. Jsem velmi smutný, že minulou zimu zemřel a neviděl dokončený film.
- Fatsah Bouyahmed, telefonní operátor a Secteur, majitel kavárny, jsou oba herci, se kterými jsem spolupracoval na divadle. Podle mě předvádí typický alžírský humor. Alžířané jsou sebeironičtí a umí skvěle zlehčovat tragické situace. Fatsah i Secteur dokáží mluvit o hrozných věcech a přitom vás přimějí k tomu, abyste se smíchy popadali za břicho. Chtěl jsem film naladit na takovou strunu a ukázat chvíle, ve kterých se lidé od srdce smějí, včetně Farída, což mu pomáhá zapomenout na okolní dění.
- Jamel Debbouze - Faridův alžírský bratranec je trošku chuligán, kšeftař, kecal, jeho přezdívka chaouchi znamená mazaný člověk, švindlíř. Svému otci vyčítá, že se neodvážil odejít do Francie, čímž ho odsoudil k životu v této malé alžírské vesnici. Učinil tak otci ze života peklo. Obyvatelé vesnice ho mají rádi, protože je vtipný a vždy ví, co říct. Ale každý si je zároveň vědom toho, že je může kdykoli okrást. Když se vydá do Francie s pasem svého bratrance, někteří ho v tom podporují a jiní s tím nesouhlasí. Dokonce sám Faríd mu odpustí, protože si myslí, že kdyby byl na jeho místě, udělal by nejspíš to samé.
- Mustafa (automechanik) je romantik. Setkal se se svou sestřenicí, která žije v severní Francii a chce tam žít s ní. Pravidelně žádá o vízum, které mu není nikdy uděleno. Potkal jsem mnoho kluků podobných Mustafovi, kteří říkají: „Francie nám posílá jenom lítost.“ Slovo lítost pochází z oznámení o neúspěšné žádosti o vízum, které vždy začíná slovy: „S lítostí Vám oznamujeme…“ V jedné chvíli už Mustafovi dojde trpělivost a rozhodne se odjet nelegálně.
Jste také hudebník a skladatel. Podílel jste se na sestavení soundtracku?
Některé scény jsem napsal při poslechu písní, které se nakonec dostaly do filmu. Například skladby alžírského rappera Lofti Double Canon nebo Cheikhy Rimitti - alžírské Cesariy Evory a oblíbenkyně mého otce. Měl jsem představu, jaká hudba by měla být ve zbytku filmu, ale nepovažoval jsem za vhodné, abych ji složil sám. Tak jsem tento úkol přenechal Armandu Amarovi…
Proč jste natáčeli v Maroku a ne v Alžírsku?
Byl bych moc rád, kdyby vyšlo natáčení v Alžírsku, ale bylo to velmi složité, co se týče produkce a shánění povolení. Doufám, že se to jednoho dne povede. Film jsme natočili na marockém venkově, který je velmi podobný tomu alžírskému, zvlášť když jsme pár věcí poupravili. Domy jsme například přebarvili žlutou a zelenou barvou, protože v Maroku jsou natřené na červeno. Ti, kteří měli na starosti výpravu a kulisy, v Alžírsku nakoupili a přivezli pití, cigarety apod. Ale zase tolik na tom nezáleželo, protože vyprávíme příběh, který není jen typicky alžírský, ale více univerzální.
Jaké je podle vás hlavní poselství filmu?
Chtěl jsem se hlavně pokusit vysvětlit, proč muži a ženy tolik riskují a opouští svou vlast a rodinu. Nedělají to, aby si zajistili sociální pojištění a zaplatili prázdniny! Jejich cílem je umožnit svým dětem lepší budoucnost. Mluvíme o migraci jen z obecného pohledu a zapomínáme, že se za každou rodinou skrývá nespočet osobních příběhů a životních rozhodnutí. Je to film o identitě a původu. Když se o tom vyjadřuji takto, zní to skoro jako bych natočil drama! Ale to nesmíte zapomenout na moje alžírské kořeny.
BIOGRAFIE MOHAMEDA HAMIDI
Mohamed Hamidi byl režisérem a jedním ze scénáristů show Jamela Debbouze ´All About Jamel´ (Vše o Jamelovi). Režíroval a psal scénáře také pro one-man show Malik se la aconte Malika Bentalha, Vie de chien Abdelkadera Secteura a Dans la tyté Redouanne Harjanea.
Podílel se na realizaci rozličných mediálních, rozhlasových a televizních projektů, například jako umělecký režisér nebo režisér Marrakesh Laugh Festival, Made in Jamel DVD (TF1 video), All about Jamel a pravidelných programů na radiu Pascala Clarka a televizních programů stanice Canal+.
Přes 10 let učil v Bobigny, na předměstí Paříže, business a management. Přednášel také o nových médiích na Science Po Paris. Je předsedou a jedním ze zakladatelů Bondy-Blogu, kde v letech 2006 a 2007 působil také jako editor.
Mohamed Hamidi pomáhal založit a nyní předsedá organizaci Alter-Egaux Association, která nabízí mladým lidem ze sociálně slabšího prostředí poradenství o možnostech vzdělávání a profesních nabídek, bojuje proti autocenzuře ve skupinách a pomáhá jim vytvářet pozitivní vztahy.
Titul: Má vlast
Producent: Francie 2013
Originální název: Néquelque part
Režie: Mohamed Hamidi
Scénář: Mohamed Hamidi, Alain-Michel Blanc
Kamera: Alex Lamarque
Střih: Marion Monnier
Hudba: Armandu Amarovi…
Hrají: Jamel Debbouze, Tewfik Jallab, Abdelkader Secteur
České titulky
Stopáž:: 87 minut
Premiéra: 20. 2. 2014
Přístupnost: nevhodné do 15 let
Žánr: akční tragikomedie
Distributor: Film Europe Media Company
Hodnocení: 80 %
Richard Koníček
Foto: Europe film Cz