´Kniha o biči´ aneb Vladimír Páral v zajetí sexu?
5. 3. 2014 - Praha
Před pár dny proběhl křest náhle se zrodivší novely pana Vladimíra Párala. Je to potěšující i zavazující. Potěšující pro čtenáře, zavazující pro autora. Odmlka autora trvala 20 let.Za tu dobu nastaly velké změny v náhledech čtenářů, a také změny ve zpracovávání témat. Do jisté míry i v používaném jazyce. Na druhou stranu je zajímavé a vlastně logické, že se Páral číst nepřestal. Potvrzují to statistiky knihkupců i knihoven. A to nevidíme do domácích knihovniček, kde také nějaký ten Páral je. A kdo ví, kolikrát byl za to dvacetiletí někým vytažen a znovu – či prvně - přečten. A tak je veřejnost žhavá, co nám to ten Páral napsal.
Otázky a zvědavost…
Je to stále ještě ten, co vévodil naší beletrii v 60. letech 20. stol. a stal se vzorem a často a marně i napodobovaným? Nebo už je čas jinde a Páral nové i staré čtenáře nemůže nijak oslovit? Otázky spolu se zvědavostí vyvolají poptávku. Autor má prostě jméno a jeho čtenáři či jejich potomci dychtiví a zvědaví. Je skoro tak, jako když výběr našich nejlepších hokejistů jede na olympiádu a rovnou se předpokládá, že pro zlato. Jako by tomu tak muselo nutně být. Ten tlak na ně i na našeho autora je srovnatelný.
Tak jak tedy, získá Páral zlatou nebo ne?
Dobře si toho byl vědom i autor. Byl to risk. Ale Páral nikdy nebyl ten, kdo se pohodlně a s jistotou vezl na nerizikové vlně. To by nebyl tím, kým je.A jeho knihy by zapadly v normalizačním balastu. Ne, Páral byl vždy trochu furiant, či bonviván a šel do toho hrdě a po hlavě. A vycházelo to. V 60. letech na stoprocent, v 90. o poznání méně, ale pořád to byl on a kdo chtěl, ten se v něm nezklamal. Dá se tedy tušit, že když muž takového formátu dostal pnutí a chuť zase ´něco´ napsat, neodolal touze a s vervou, jako kdysi, se pustil do psaní. Ale tajně, dá se říci. Sám si možná nebyl jist. Kniha však vznikla a Mistr s ní šel na trh stejně, jako se chodí s kůží.
Kniha o biči…
Tak jako kdysi v jednom ze svých románů Páral válčil s mnohozvířetem, teď válčil s ´mnohotématem´. Děj knihy není světodějný, ´Vojna a mír´ to není, ale to ani autor nechtěl. Chtěl, na pozadí relativně exotického, relativně dobrodružného a relativně ilustrativního děje, vyslovit pár základních tezí. A to se zdařilo. Knižní novinka ´Kniha o biči´ je fiktivní, ale realistické ztvárnění lidského pinožení v jednom relativně malém a uzavřeném prostředí. Původní rituály, dané původními podmínkami a okolnostmi, se postupně nahlodávají, bortí a z generace na generaci rozmělňují. Tu k dobrému, tu k horšímu, až se po definitivním vyšumění ´stvořitelů´ začínají jevit nepoužitelné. Dochází k anarchiím, revolucím, převratům, snaží se na tom profitovat lidé ušlechtilí s napravitelskými idejemi i šíbři,co vidí jen zisk, ber kde ber. Na pokraji sebezničení se z chaosu plynoucího z absence řádu věcí (starý svržen, nový nestvořen) se nakonec společnost v pudu sebezáchovy k řádu věcí uchyluje a vzniká řád nový. Přílišná volnost je neúnosná a lid si žádá zákon. Doslova. To je přece jasná a názorná alegorie o poznání světa, alegorie o poznání nás samých, protože kdo z nás vnímal realitu řádově tohoto dvacetiletí tak jako Páral, musí cítit, že tak nějak to je. Optimistický náznak řešení je povzbudivý a logický. Pád říší lidstvo nakonec vždy nějak ustálo. A vždy se zase dalo nějak dohromady. Ve velkém i malém. V globálním i v jedné mrňavé kotlině na této planetě. Prostě lidstvo potřebuje bič. Obrazně i doslova. Proto ´Kniha o biči´.
Autorova variace na jeho věčné téma
Páral se svou pozdní novelou vrací symbolicky tam, odkud vyšel. K ´Veletrhu splněných přání´ z roku 1964, k ´Soukromé vichřici´, ke ´Katapultu´ či k ´Milencům a vrahům´. Jen opustil svůj tradiční region, kde se vše, co lidstvo vzrušuje i trápí, odehrává v malém. Ale jinak stejně, neboť zákonitě. Možná bude pro někoho méně stravitelné, že se ke své prapodstatě vrací formou převažující v jeho dílech z let 90. (´Playgirls´ a jiné pozdní práce) tedy erotickou otevřeností. A v nejnovějším díle jde dokonce ještě dál. Ten bič tu práská až se sadomasochistickými dopady. Ale tak horké to není. Páral psal celý život o sexu. Jen byl možná trochu z tlaku dobové tutlavosti v tom směru, za socialismu se přece děti rodily, ale nikde se neřešilo, jak se vyrábějí. Ale to Páral řešil vždy. Jenže decentně a netransparentně. Ale nebyl to kalkul, je to decentní muž a sází na fantazii čtenáře. Erotika se totiž od pornografie liší tím, že navodí atmosféru, naznačí a pak dá prostor fantazii. Není prvoplánová. Zato porno jen ukazuje, popisuje, vede a na fantazii či vlastní představy není místo. Páral byl decentnější kdysi, protože doba a společnost nebyla tak daleko, aby to otevřenější vyjádření unesla. Přeženeme-li to, kdysi vzrušoval poodhalený kotník dámy, dnes se reklama na mýdlo neobejde bez totální nahoty. A nic! Nikdo není pohoršen. Hranice se prostě posouvají. A Páral zase dospěl až k nim. Ale pozor, i teď při - pro někoho možná šokující otevřenosti – zase není popisný. Je opět decentně náznakový. A zase nám dává ten sladký prostor k představám.
"Rozkoš je zkrácené mučení a každá žena to zná"
Parafrázuji preambuli a zjevné (na první straně knihy přesně citované) motto celé novely. Ale hlavně i celého humbuku kolem erotičnosti v díle autorem prezentované. Už ten citát dává prostor pro zmíněnou fantazii. Jaké mučení, jaká rozkoš?! Jak pro koho, jak, kdo chce, jak to, co kdo rád. A jak si to kdo domyslí.
´Kniha o biči´ je i kniha o sexu, ale hlavně o dopadech moci
Moc je opojná a vzrušující. Z pohledu toho, kdo ji momentálně má, i toho, kdo ji momentálně pociťuje. A stejně opojné je jí sloužit, a i to je v podstatě vzrušující. Možná se bude uvažovat, zda snad Páral nekoketoval s následnictvím Sacher-Masocha. Nemyslím. Sacher-Masoch byl mnohem blíž zmiňované popisnosti a nedával moc prostoru k domýšlení.
Děj se děje v Jižní Americe
Je historickým faktem, že v Jižní Americe vznikaly paralelně s třetí říší podivné kolonie, farmy, s přísným až otrokářským řádem. A je také bezpečně známo, že právě sem se později uchylovaly nacismem víc než dost namočené střední kádry zrůdné moci, a že tam pokračovaly v idejích říše třetí s vidinou čtvrté. Marně. Svět se změnil a ti původní postupně vyhynuli. A ti, co to po nich zdědili, už tápou a opouštějí rétoriku, ikonografii a dokonce i pravidla kdysi daná. A právě sem, do Jižní Ameriky, zasadil svůj příběh Vladimír Páral. A navíc do aktuální současnosti. Tedy fiktivní realita, jak by to mohlo být, a jak to také asi je. Mizí kult práce, kázně, poslušnosti i víry, škatulkování na nadlidi, lidi a podlidi, a je to tak dobře. Ale on mizí i ten bič. Začíná svoboda či chcete-li anarchie. Vztahů, hierarchie i kázně. A uzavřený svět se náhle otevírá světu vně a zjišťuje, že není schopen existence. A tak se musí zase znovu zacystovat - uzavřít. Na jiných principech - ale v zásadě ten bič potřebuje a chce, i když mu bude říkat zákon. Ať chceme či ne, dějiny jdou do kruhu. Jen v jiné aranži a reáliích. A to je alegorie Páralova příběhu.A to je i život pozorovaný Páralovým moudrým a jasnozřivým vnímáním.
Název trochu zavádí, ale asi je to záměr …
Novela Vladimíra Párala ´Kniha o biči´ není nic excesivního. Je odvážná, ale pod prvoplánově nabízenými atributy se šine tiše, nenápadně, ale vemlouvavě - ponaučení. Ne polopatická moralita. To by nebyl Páral. Jen takové malé ponaučení o věcech denních, dějících se kolem nás. A erotika a sex? Do naturalismů daleko a do porna ještě dál. Autor nás jen tak trochu dráždí a možná i provokuje. A to je dobře.
Hrst citátů, které nás zaujaly:
- Prudce mu vrazila důtka do ruky. „A teď ty.“ „Ale já tě přece nemůžu bít!“ „Můžeš. Já to chci. Tak dělej!“ „Ale já opravdu –„ „Nebuď srab. Muži přece odjakživa bijí ženy, i ty, které milují. A my jsme tady na to zvyklí.“ (str. 15)
- Pia má k modlitbám silný důvod. Její strýc Don Anselmo užíval její tělo několik let, často, hojně, opakovaně – a ona se s tím usiluje vyrovnat. (str. 32)
- „…Bez právního vědomí nastává jeho nevědomí neboli bezpráví a chaos a zmar veškerých civilizačních hodnot!“ (str. 38)
- … původně lodní tesař, zarostlý hrudník vydutý jak pneumatika jako stůl rovné a pevné břicho. Páchne jak zvíře. Já budu za chvilku taky. (str. 43)
- „Už se nemůžeš dočkat? Šklebil se Simon. „To ne…“ bránil se Daniel. „Ale za podívanou to snad stojí, ne?“ „jako každé násilí. Pouliční rvačka, fotbal, box… Ubohé náhražky starořímských show v Koloseu.“ (str. 53)
- V této zbožňované ženě jsou si nebe a peklo blízko. (str. 59)
- On to dělá silně, dlouho… asi jako píst v našem cukrovaru. Ale já potřebuji něco úplně jiného. (str. 69)
- Konečně přichází dovnitř, odkládá své bílé tričko, šortky, nemá pod tím už nic, ale nechala si navléknutou jednu bílou ponožku. Jakoby narážela na Lolitu Vladimíra Nabokova? (str. 83)
- Oni se zajímali jen o svoje těla, svoje pocity a svoji rozkoš – já u toho byla, i když mi dali třeba diamant, pouhá servisní technička. (str. 100)
- Až budeš v jináči a nevylezeš do sedla, založíme ti slepičí farmu. (s. 116)
- Lola a Sandra jsou nahé, jejich prsy tančí nad jejich pohlavími. (s. 126)
- „U nás asi už každý chce svrhnout každého, tady to bez biče prostě nejde…“ (s. 142)
- … vytáhly instruktorský bič a položili jej na koňské sedlo. „To je pro tebe, Padre. A dej nám zákon.“ (s. 152)
Titul: Kniha o biči
Autor: Vladimír Páral
Vydalo: nakladatelství BONDY,
e-mail. nakladatelství@bvdcz.eu
Vydání: první
Počet stran:156
Hodnocení: 95 %
Richard Koníček
Foto: Václav Koníček
samanam@seznam.cz
www.facebook.com/wenca.nikonicek
www.gothichell.rajce.idnes.cz