´Důvěrná sdělení´ - aneb lidská figura v podání současných malířů Jana Mikulky, Aleše Brázdila,Jakuba Hubálka a Jakuba Janovského
galerie NoD - Praha
10. 9. – 29. 9. 2013
Výstava čtyř autorů zabývajících se tématem figury v současné malbě zahrnuje několik přístupů k obrazu, a to přes interpretace informací, které získáme z médií jako je film, fotografie nebo internet (Jakub Hubálek, Aleš Brázdil) až po subjektivněji řešené kompozice (Jan Mikulka, Jakub Janovský) a historické citace (Jakub Janovský, Aleš Brázdil).
Výstava konfrontuje autory ze dvou ateliérů klasických technik, a to absolventů školy kresby Jitky Svobodové a malířské školy Zdeňka Berana. Po výrazové stránce jde o rozmezí mezi fotorealistickou i klasickou předmoderní malbou (Jan Mikulka), realistickou (Aleš Brázdil, Jakub Hubálek) i více stylizovanou malbou (Jakub Janovský), využívající chemických barev a sprejů. Jakub Hubálek a Aleš Brázdil jsou sobě blízcí malíři, ale Jan Mikulka a Jakub Janovský reprezentují dvě kontrastní polohy.
Výstava čtyř malířů a jednoho autora projekcí vychází z toho, že všichni pracují s realitou nebo s reminiscencemi vztahujícími se k různým situacím a příběhům. Přitom však ke svým námětům přistupují odlišně od dokonalého detailního ztvárnění blízkého fotorealismu a zároveň klasické historické malbě přes zjednodušující pojetí až k experimentálnímu užití nových technologií. Koncepce je tedy založená na různých přístupech, které mají společný základ v přímém či nepřímém vycházení ze skutečnosti.
Jan Mikulka pracuje velmi soustředěně, dokáže dokonale vyjádřit nejjemnější detaily, ale přitom má smysl pro celek. Umí vystihnout atmosféru, přesně zachytit povahové rysy či momentální nálady portrétovaných nebo psychologické vztahy mezi nim. Jde buď o okamžiky setkání a souznění nebo rozchodů, disharmonie a neporozumění. Někdy ztvární i prázdný prostor, který však v sobě může skrývat vzpomínky na různé příběhy. Zachycuje figury v rozmanitých situacích. Rozhodně nemaluje stejným způsobem jako hyperrealisté, vychází totiž z principů staré malby. Jeho obrazy nejsou odosobněné, působí naopak živě. Pracuje hodně se světlem, kterým tvary výrazně a přitom citlivě modeluje. Na rozdíl od některých dalších umělců nepotlačuje, ale naopak zdůrazňuje barevnost. Vyjadřuje napětí mezi postavami v rozhodujících okamžicích, v momentech očekávání. Snaží se naznačit i problémy, které zobrazované postavy řeší. Vychází z odkazu předmoderní malby, klasické realistické ztvárnění využívá k vyjádření současných témat. Někdy maluje podle vlastních fotografií nainstalovaných situací. Na obrazech pracuje velmi dlouho, někdy týdny i měsíce. Zúčastňuje se řady výstav, jeho přístup slaví úspěchy u diváků i odborníků.
Aleš Brázdil vychází nejen z vlastních fotografií, ale i z internetu, z facebooku atd. Objevuje nová témata tvořící spodní vrstvy obrazu, ze kterých se odvíjí obsah obrazů. V počítači vytváří z různých motivů koláže a v nich se v malbě inspiruje. Dospívá k výraznému zjednodušení, čímž dosahuje přesvědčivého a sdělného vyjádření. Na základě počítačových koláží vzniká celistvý obraz, který má jednotnou formu i výraz. Vlastně už na střední škole se věnoval sestavování různých motivů na počítači, ale později na Akademii přešel hlavně k malbě. Zajímají ho způsoby transformace formy, vztah mezi realistickým ztvárněním a stylizací. Nalézá souvislosti mezi různými časy a výrazovými možnostmi. Zpočátku docházel k deformacím, které nikdy nebyly samoúčelné, ale později od nich ustoupil. Sleduje, jak se figurace využívá třeba i ve fotografii, filmu a videu. Věnuje se určitému typu interpretací starých obrazů. Některými tématy se zabývá velmi dlouho, zpracovává je v různých technikách na několikrát, než dospěje k výsledkům odpovídajícím jeho představám.
Jakub Hubálek vychází z motivů nalezených na internetu, který nabízí jejich nekonečnou zásobárnu. Jde mu vlastně o svého druhu reportáže ze současného života, v čemž navazuje na starší obrazy Jiřího Načeradského, který se v 60. letech po určitou dobu inspiroval sportovními fotografiemi. Jeho malba je uvolněná a přitom vlastně střídmá. Vyjadřuje se zkratkou a výraznou nadsázkou. Figury ponechává v přirozeném prostoru, vybírá si různá prostředí. Zajímají ho i určité bizarnosti, zdůrazňuje absurditu některých situací, pracuje s nezvyklými významovými spojeními. V poslední době směřuje k civilnějšímu projevu, i když nadsázka v jeho obrazech zůstává. Ovládá klasický způsob malby, ale zaměřuje se na témata, která vypovídají o současné společnosti, o dnešním stavu našeho prostředí, o situacích typických pro svět až nepřirozeně spoutaný technickým pokrokem.
Jakub Janovský pracuje s klasickými technikami a zároveň záměrně užívá nezvyklé technologie, které nedovolují přesné vyjádření. Snaží se tak zbavit manýry a zavedených přístupů. Linie obrazů vytváří silikonem, který nelze dokonale ovládnout. Dochází k nepřesnostem linií, které oživují výraz. Experimentuje s různými kolážovými postupy, zkouší různé kompoziční možnosti, využívá rozmanité materiály (látky, třpytky, dřívka, silikon, korálky, …). Tématicky se obrací k východu, reaguje například na ruskou avantgardu i na tehdejší propagandistické plakáty (Rodčenko, Lebeděv, …). Zjednodušuje tvary, kompozici vytváří formou hry, řadí za sebou několik plánů. Prostor utváří nejen linkou a barvou, ale i kolážovou skladbou prvků. Zajímá ho fenomén maskování, který je čitelný na většině jeho obrazů. Nejde mu totiž o konkrétní portréty, ale o jakési archetypální zobrazení lidí. Snaží se o vyjádření příběhů, které si každý může interpretovat na základě vlastní zkušenosti. Někdy ho mohou inspirovat osobní vzpomínky, banální motivy z rodinných alb. V jeho tvorbě se projevuje sarkasmus, který odlehčuje chmurnou atmosféru. Pracuje pouze s lehkou barevností, s odlesky světel.
Výstavu jsme doplnili projekcemi z videa Jakuba Wagnera, které se vztahují k naznačeným tématům a propojují reminiscence se současným děním a dojmy z dnešního vývoje. Výstava představuje jednu ze zajímavých poloh současného malířství, která přínosně spojuje staré a nové technologie, vzpomínky na minulost s postřehy ze současného života, psychologické sondy s přesným ztvárněním skutečnosti.
Co víme o galerii NoD?!
Galerie NoD byla otevřena v roce 2000 jako jeden z článků multikulturní koncepce Experimentálního prostoru Roxy/NoD. Je určena nejen klasickým výstavním prezentacím, ale rovněž testování hraničních forem vizuální komunikace a jejím fúzím s dalšími uměleckými oblastmi. Jádrem programu jsou prezentace mladých českých umělců, doplňované zahraničními hosty. Kromě vlastních sálů využívá k jednorázovým akcím i ostatní prostory EP Roxy/NoD. Stejně tak jsou sály galerie k dispozici pro krátkodobé projekty ostatních dramaturgií EP Roxy/NoD. Vzhledem k umístění galerie „mezi” café NoD a sálem pro divadelní, hudební a přednáškovou činnost navštěvuje výstavy širší spektrum veřejnosti než u běžných galeriích.
Zakladatelem a prvním dramaturgem Galerie NoD byl umělec Krištof Kintera. Po jeho odchodu se v této funkci vystřídali René Rohan, Tamara Moyzes, Zuzana Blochová, Jiří Ptáček a Milan Mikuláštík. Stávajícím kurátorem galerie je Jiří Machalický.
Experimentální prostor NoD
Dlouhá 33
110 00, Praha 1
Vstup: volný
Hodnocení: 85 %
Z tiskové zprávy zpracovala ing. Olga Koníčková
Foto: autorka