´Audience´ aneb Václav Havel (skoro) v D21
Dne 2. října 2013 se konala v divadle D21 premiéra divadelní hry Václava Havla – Audience. Redakce webu www. kulturaok-eu.cz už měla tu čest shlédnout hru přednostně. V našem článku věnovaném ´Zahájení sezony v Divadle D 21´, které se uskutečnilo 15. 9. 2013, jsme také naznačili, že jsme byli svědky něčeho moc a moc zajímavého. Neprozradili jsme ale víc než, že šlo o utajenou předpremiéru. Příliš zvědavým čtenářům našeho webu jsme mírně napověděli, že hra má co do činění s pivem a víc ani muk.
Nechtěli jsme se dělat zajímavými, ale respektovali jsme na jedné straně přání vedení divadla a na druhé straně i starou hereckou zásadu, že o premiéře se pokud možno nemluví dřív, než opravdu je, protože to přináší smůlu, kdy by se třeba díky nějakým nečekaným událostem nakonec ani nemusela konat. Nakonec skutečně došlo k nečekané události, a premiéru jsme odsunuli na 21. hodinu, protože herec Jiří Panzner, j. h., musel natáčet v seriálu ´Ulice´, odkud ho nechtěli nám půjčit. Naštěst dorazil včas živ a zdráv.
A tak po premiéře, která sklidila bouřlivý nekonečný aplaus, můžeme již o hře a jejím provedením diskutovat a psát a přemýšlet, kdy a kde se dá. Tak tak činíme.
Opakování - ´jatka moudrosti?´
Jak kdy, jak kde a jak u koho. U Václava Havla coby dramatika rozhodně ne. Hry Václava Havla mají svou nespornou neopakovatelnost mimo jiné paradoxně, paradoxně právě díky opakování téhož pořád dokola a pokaždé jinak. Je to zřejmě asi tak, jako když mi kdysi jeden dnes renomovaný znalec hudby, tehdy student, tvrdil a u klavíru pak i názorně dokazoval, že genialita skladatele Bedřicha Smetany je v tom, že dokázal z prostinkého nápěvu lidové písničky vytvořit v nesčetných variacích téhož motivu celou symfonickou skladbu. A to neopakoval ´jen´ tentýž motiv v obměněné instrumentaci jako Maurice Ravel v jeho proslulém a rovněž geniálním Boleru, ale varioval základní motiv tak, že se v kompozici až všedním uším ztrácí, ale prý tma je stále. Nevím, nejsem hudebník, ale Smetanovu géniu a snažení by notoval i fakt, že sám Smetana si od počátku vytkl za cíl dokázat světu, že česká melodika, skladba, hudba vůbec je a může být světová. A v jeho kompozicích se jí skutečně stala.
Ale to byla jen odbočka na vysvětlenou, že podobně se opakující banální myšlenka v zásadě primitivního dialogu může vážením slov, slůvek, detailů nejen posouvat děj, ale naplňovat ten prvoplánový dialog jakýmsi druhoplánovým moudrem a obsahem.
Nejjednodušší by bylo, kdybys ta udání na tebe sepisoval sám…
Nejde mi teď o přesnou citaci mistrova textu, jde mi o fakt absurdní, ale bohužel reálný a hodně charakteristický pro dobu, kdy hra vznikla, pro dobu, kterou reflektuje v (ani zas až tak moc) pokřiveném divadle. My starší, kteří tu dobu reálně pamatujeme, nalezneme, myslím, v paměti podobně paradoxní, absurdní, krutě komické a magorskynasírající (pardon za ten výraz) momenty a možná i podobně stupidní dialogy. A i když jde v případě ´Audience´ o jakýsi koncentrát všeho, do jisté míry samozřejmě i o autorskou nadsázku, není to zase tak moc přehnané.
Stokrát totéž, stokrát jinak?
Nejsem divadelní historik, ani kritik, ale přesto si troufám říci, že podle mne je Havlova ´Audience´ asi nejvzorovější z jeho her reflektujících onu podivnou dobu. Bezpočtukrát již byla zinscenována. Na všech možných i nemožných scénách. U nás i v zahraničí. A přesto se nestala profláklou, okoukanou, nudnou. Ne. Stále se na ni dá koukat a usmát se při ní. Vždy totiž jde o to, kdo a jak Havlův text podává. Zlí jazyci jistě mohou tvrdit, že je to text tak jasný, dobrý a nezměnitelný, že se na něm nedá nic zkazit. Omyl. Tupé meldování textu hru pohřbí stejně jako nebetyčná servilnost vůči autorovi. Hra je napsaná tak, aby vyznívala lehce s nadhledem a jistou komickou nadsázkou a je především na režisérovi, aby herce v těchto intencích udržel. Pak je úspěch zaručen. To ano. Ale samo sebou to rozhodně není.
Odvaha, drzost, chuť si to zkusit?
Nejnovějším inscenačním počinem divadla D21, první premiérou, jeho jubilejní 10. sezony, se tak stala hra ´Audience´od Václav Havla. Hra pro dva herce není snadná, i když v ní celkem vzato jde jen a pouze o jeden jediný rozhovor svérázného přízemního šéfa, s umírněným, introvertním filosofem, toho času dělníkem v pivovaru. Kontrast rozhovoru obou zcela odlišných postav vyrostlých ve zcela odlišném světě je nečekaně, v pojetí Havlovy hry, příležitostí pro herecký i myšlenkový koncert pro dva herecké typy.
V podání Divadla D21, jak to sami tvůrci charakterizují je „Audience historickou exkurzí do doby ´dávno minulé´, do doby, která již neexistuje a tudíž se stává něčím jako science-fiction. Nebo ne? Navštívíme zákoutí pivovaru, kde si sládek jednoho dne předvolá na kobereček svého - poněkud komplikovaného - podřízeného Vaňka. Ztratíme se na okamžik v minulém čase, jako v pohádce, v níž jeden koulí, druhý přikuluje a vedoucí to všechno bedlivě sleduje, abychom se opět šťastně vynořili. Někdo se zasměje, jiný zanadává, některý polituje, ale všichni si dáme pivo, protože „u nás všichni pijeme pivo!“
Ondra, Šolc, Panzner a tři další…
Jak už jsem naznačil, tahle pivní exkurze do doby „dávno minulé“ stojí a padá s režijním pojetím. Text měnit nejde, postavy také ne, tak jen režisér (Jiří Ondra) může zachovat tu správně sarkastickou atmosféru, která šimrá bránici stejně, jako mrazí mezi lopatkami. A režisér obstál na výbornou. Trefil se i s obsazením. Již vícekrát se v inscenacích divadla D21 zaskvěl v rolích robustních dobráckých a rázovitých kmenový herec divadla Lukáš Šolc. Navíc – jak už jsme i my vícekrát konstatovali, sedí mu polohy komičtější až komické. Takže jeho sládek, hraný se zjevnou chutí a bez poplatnosti či zbytečného respektu k hereckému předobrazu téhle role - Pavlu Landovskému, obstojí a strhne. On je tou hlavní postavou na jevišti. Volba byla jediná správná a jistě bez diskuzí. Otázkou pro inscenátory ale bylozřejmě obsazení jeho protihráče, Vaňka. Stín autora, osobnosti a dokonce prezidenta Václava Havla se jistě vznášel nad jevištěm i myslí inscenátorů. Kmenový herec divadla D21 Petr Pochop by roli nesporně uhrál. Ale typově je příliš živý, příliš kulíškovský a tatáž slova z jeho úst by zaváděla jinam. Je moc nabitý elánem, kouká mu to z očí, jako skříplý intelektuál by možná byl i skrytě revoltující. Proto asi padla volba na hosta souboru, Jiřího Panznera. Ten se typově hodil na roli spisovatele a dramatika Vaňka lépe. Ani on se nedá, ale čiší z něj nostalgie, víra v nějakou vzdálenou vizi, jako že na jeho slova dojde, ať už si režim a jeho místní „exponent“ a zastupitel říká a myslí, co chce.
Je ale třeba vyzdvihnout ještě tři další plnohodnotné složky představení. Scénografku Pavlu Hovorkovou, která vystihla dokonale zatuchlost, oné špeluňky – kanceláře šéfa – utopené v bednách s pivem a v pivu samém.
Druhým prvkem, bez něhož by hra hodně ztratila, je třetí postava, které si sice každý všimne, ale málokdo si uvědomí, že i ona, ač jen na plakátcích, ve hře hraje. Je to Jiřina Bohdalová, které zřejmě sám autor jejím zbožněním ve hře složil hold. A dobře udělal. V inscenaci divadla D21 je vidět portréty paní Bohdalové z období jejích průlomových rolí. Ať už v trezorovém filmu Ucho, či divácky i herecky úspěšném muzikálu Dáma na kolejích. Tedy z dob, kdy už sice excelovala, bavila národ v prvních vysoce kultivovaných Televarieté, ale ještě zdaleka nemohl nikdo tušit, že jednou to bude herecká národní legenda. Havel, jak se zdá to už, ale asi tušil…
No a nakonec ještě třetí prvek, bez kterého by nebyla inscenace kompletní. Pivo. Pravda, znalci hry budou namítat, že v originále je a pije se pivo jiné značky, a mají pravdu. Ale když on se benešovský pivovar Ferdinand uvolil dát do hry své jméno a mok. Kuloárové špity dokonce jedovatě poznamenávají, že Ferdinand je oblíbenou značkou Lukáše Šolce. To ale nechme raději za oponou. Podstatné je, že bez velkorysosti pivovaru Ferdinand by to nebylo ono. Laskavý divák posoudí na představení sám…
Prima večer, prima zážitek
Zkrátka a dobře, inscenace má tempo, švih, drží diváka při chuti (na pivo), nutí ho ke vzpomínkám (ty starší) a zamyšlení (ty mladší). A možná, možná je i kus úspěchu hry v tom, že současná doba, plná frází a klišé, jakoby v jiné věcné rovině, nebyla v mnohém zase až tak moc odlišná. Nezdá se vám…?
No, nic bavme se a jděme na stále se opakující hru o jednom stále se opakujícím dialogu a uvidíme, že v inteligentním opakování může být skryta opravdová genialita.
Pro fajnšmekry:
Představení Audience patří do nového projektu D21:
<> ke zdi…
… je to nový inscenační cyklus Divadla D21, jehož hlavním cílem je snaha věnovat se tématům, která, ačkoli jsou naší společnosti jakýmsi způsobem známá nebo povědomá, zůstávají často viset na okraji zájmu, případně jsou podezřele kontroverzní.
Možná není úplně příjemné ani populární se o těchto tématech dnes bavit, protože máme přece spoustu jiných a důležitějších starostí. Možná není dobré se těmito tématy vůbec zabývat a vracet se zpátky. Snad proto, že by to, i dnes, mohlo něčemu nebo někomu konkrétnímu být nepříjemné, v horším případě všem obecně lhostejné. Také by to někomu mohlo připadat trapné, mohlo by to něco či někoho připomínat, mohlo by si to z někoho dělat srandu, takže by to navíc mohlo být i podivně zábavné, třebaže například takovej lágr asi není moc vtipný slovo. Mohlo by to někoho urazit, a tím by to mohlo být vlastně i nějak nebezpečné.
Obsahem je totiž více či méně dávná minulost, námětem příběh, který většinou vychází z reality a východiskem deziluze, strach nebo zmar postav, které v příběhu vystupují. Záměrem cyklu není moralizovat, ani jakkoliv agitovat, ale vytvářet divadelní inscenace, které svým sdělením mohou být inspirací k různorodým názorům a diskusím, a doufejme, že budou.
Vedení Divadla D21
Audience
Režie: Jiří Ondra
Hrají: Lukáš Šolc, Jiří Panzner j. h.
Výtvarná spolupráce: Pavla Hovorková
Délka představení: 60 minut
Premiéra: 2. října 2013
Hodnocení: 100 %
Žánr: satira
Vstupné:
Dospělí: 169 Kč
Studenti a důchodci: 89 Kč
Školní skupiny nad 10 osob: 70 Kč
Kontakty:
o. s. Malé Vinohradské
Záhřebská 21, Praha 2 – Vinohrady, 120 00
tel.: 222 512 922, mob.: 774 412 922
Richard Koníček
Foto: Jakub Troníček