"The Tap Tap načerno" aneb ´let s´go´?!
Galerie Atrium - Praha
20. 3. – 18. 4. 2014
Poslední letošní zimní večer byl v Praze na Žižkově, v kulturním centru Atrium a jeho přilehlé zahradě, už vlastně úplně jarní, takže venkovní koncert čím dál tím populárnějšího a čím dál tím víc fascinujícího tělesa The Tap Tap se jako vždy povedl a my měli tu kliku, že jsme byli u toho.
Proč načerno?!
To černo, načerno, v názvu koncertního cyklu unikátní hudební sestavy
pražského Jedličkova ústavu známé jako The Tap Tap, nemá ani zbla co do činění s černým viděním, či snad cítěním členů souboru a jeho přátel s nimi spojených. Ani náhodou. Ono ´načerno´ je odvozeno od humoru na černo – černého. Taky se mu někdy říká ještě břitčeji - šibeniční, a má naznačovat, že ten, kdo je v nějaké bryndě, je přesto všechno vnitřně tak silný, že ho humor neopouští ani, když už není jasné, jak z té bryndy ven. Budiž smeknuto před takovými jedinci.
Muzicírující parta z Jedličkova ústavu se přesně z takových jedinců skládá. Zatímco my, takzvaně zdraví, si naříkáme nad každou bolístkou, oni, takzvaně handicapovaní, si z toho svého stavu dokáží udělat pořádnou legraci, co legraci, srandu, co? srandu!, dokážou si z toho dělat, jak se lidově říká - prdel. A to tak, že velmi. I v textech písniček i v podání muziky i v aranžích, ale i ve vlastních pohledech na svět. Prostě ve všem a všemu a všem navzdory. Stačí zhlédnout jeden jediný jejich koncert a vidíte svět o pár dioptrií růžověji.
Je to něco jako kdysi národ sobě
Jak to příhodně ohodnotil zdatný moderátor všech koncertů The Tap Tap, Ladislav Angelovič, „je to něco jako kdysi bylo heslo ´Národ sobě´ a vzniklo Národní divadlo.“ Dnes jde skupině The Tap Tap jako exponentům Jedličkova ústavu o něco podobného. Získat nezbytné prostředky. Jedličkův ústav totiž potřebuje zaplatit dostavbu svého po léta zavedeného vyšehradského objektu - tzv. Vzdělávací centrum Studeo. Bude to místo, které umožní handicapovaným na sobě ještě daleko kvalifikovaněji pracovat. Unikátní vzdělávací centrum pro lidi se speciálními potřebami. Jak se tomu říká. A tak smyslem celé akce, tedy koncertu, na kterém jsme byli i náročné celoroční koncertní šňůry skupiny propagující mateřský ústav, je apelovat na přítomné diváky, aby přispěli podle svých možností do společné kasy určené na financování centra Studeo. Tříletou sbírku pořádá občanské sdružení TAP ve spolupráci s kapelou The Tap Tap, Jedličkovým ústavem a Magistrátem hl. m. Prahy.
Černý humor jako zdroj zábavy i příspěvků
Když už byla řeč o černém humoru jako až po hudbě, ale druhém hlavním zdroji zábavy souboru The Tap Tap, tak při přípravě koncertní šňůry skupiny, došlo i na úvahu, že by to neměl být jen koncert, jakých už skupina absolvovala bezpočet, ale že by to chtělo ještě něco navíc, když už mají návštěvníci přispívat na dobrou věc. A právě černý humor se stal pojítkem mezi skupinou The Tap Tap a partou ´ostrých´ hochů a dívky, které až do konce roku 2013 mohli tvořit unikátní humoristický časopis ´Sorry´, věnovaný od samého počátku v polovině 90. let právě černému humoru. Oslovení mistři černého humoru se myšlenkou nadchli a vznikl projekt ´The TapTap načerno´. Symbióza výstavy prací autorů, věnujících se po léta černému humoru a koncertu skupiny, která, i přes své problémy, bere černý humor jako štít proti všem ´černým´ myšlenkám.
Za vším hledej Šimona Ornesta
Patronem pražské výstavy je sice dlouholetý spolupracovník kapely The Tap Tap Ondřej Ládek (známý také jako Xindl X), ale duchovním otcem kapely The Tap Tap, jejího projevu a všeho, co s tím souvisí, včetně jejich černohumorového projektu, je charizmatický a neudolatelně vervní, pozitivitou stále sršící, kapelník Šimon Ornest. On sám o projektu říká:
„Všechny vystavené vtipy prošly tvrdou cenzurou členů The TapTap. Nejtemnější odstín černé legrace je tedy testován přímo ´u zdroje´ a zaručen. Hlavním účelem výstavy je upozornit na význam černého humoru jako důležité schopnosti komunikovat o vážných věcech s nadhledem. Dnes se jedná o první ze šňůry koncertů celostátního turné, nazvaného ´The Tap Tap načerno,´ pořádaného na podporu sbírky na dostavbu areálu Jedličkova ústavu a škol.”
Kluci, co viděli už v devadesátkách dál než já
Začnu s dovolením malinkatou osobní poznámkou.
Když jsem se počátkem 90. let coby redaktor pražského týdeníku PROgram věnovaného našemu městu ze 64 různých stránek, setkal a posléze i setkával s kluky, co rozjeli humoristický magazín drsného zrna ´Sorry´, navazující ještě na undergroundové projekty jako Fámyzdat a podobně, byl jsem – přiznávám - zděšen. Vtipy, které nám do redakce dodával i, mě při jejich mládí mě šokovaly. Přišlo mi to od těch kluků až příliš a nikterak mě to neoslovilo. Postupem času, a hlavně díky vývoji vlčích mravů a drsné až chicagské školy v tuzemských mezilidských vztazích, jsem postupně začal vidět jejich práce jinak, a nakonec jsem musel uznat, že na jejich drsných vtipech není nic urážlivého, ale že jsou jen přiměřenou záplatou na nepřiměřený pytel, v jakém jsme se ocitli. A dnes vidím, že ti kluci, tehdy snad ještě studenti, byli ve svých nemnoha letech o poznání, o velké poznání dál než já a mně podobní. Od té doby jim fandím a sleduju je, i když se naše pracovní cesty dávno ubíraly jinudy.
Sorry Prdel team
Jména jako Marek Douša, Michal Hrdý, Karel Vrána, Lucie Seifertová řečená Pančo, Marek Setíkovský zvaný Setík a samozřejmě spoluzakladatel Sorry- sám velký Fefík - jsou dnes už dávno zavedené značky nejen pro černý humor.
„Vždycky, když si koupím Sorry, směju se tak, že kdybych mohla, tak tě kopnu,´ řekla mi kdysi kamarádka vozíčkářka. Na druhou stranu, nejenom mne, ale i ostatní kolegy z časopisu Sorry, kolikrát někdo osočil, že je náš humor bezcitně drsný, postrádající jakoukoliv empatii k postiženým. Snad proto často uvažuji, kde je ta pomyslná hranice mezi citlivým a bezcitným humorem, smíchem a výsměchem. Vždyť nedostatek nadhledu, fantazie, smyslu pro humor a falešný soucit bývá také závažným postižením a nikdo se nad tím tolik nepohoršuje. Díky neobyčejným muzikantům z The Tap Tap, kteří nás přizvali na jejich načerněné turné, jsem zjistil, že ten náš bezcitný humor chápou i lidé citliví a dokonce se mu i smějou,“ řekl k celé akci další člen Sorry teamu, renomovaný kreslíř karikaturista Jiří Koštýř.
Turné ´The Tap Tap načerno´
Turné spojené s výstavou bude od pražské premiéry, která se konala pod záštitou starostky městské části Praha 3 ing. Vladislavy Hujové, putovat po celé České republice a v plánu je momentálně zhruba 20 koncertů.Nejbližší potvrzené koncerty jsou v Plzni (3. 5. 2014), Hradci Králové (14. 5. 2014) a Chebu (24. 5. 2014).
„Intenzivně jednáme s pořadateli všech potvrzených koncertů, aby diváci při této příležitosti mohli zdarma zhlédnout i výstavu několika desítek drsných vtipů o lidech s handicapem,“ dodal Šimon Ornest.
„Rádi bychom ukázali, že dostavba areálu Jedličkova ústavu a škol se netýká jen Pražáků. Skoro každý z minulých či současných členů The Tap Tap se narodil a vyrostl mimo naše hlavní město a do Prahy se vypravil hlavně kvůli lepším možnostem vzdělání, jež handicapovaným lidem nabízí především Jedličkův ústav. Jeho dostavba se tedy týká všech. Proto každý z koncertů bude ´zaštiťovat´ ten z členů naší kapely, který pochází buď přímo z daného města, nebo z jeho okolí,“ řekl mluvčí kapely a její hvězdný moderátor Ladislav Angelovič.
Tři za všechny Tap Tapáky a všichni za ty tři
Koncert skupiny The Tap Tap nemůže nechat snad nikoho v klidu. Rytmické riffy dokáží v originálních aranžích vypálit Smetanovu Vltavu, až kroutíte v pozitivním údivu hlavou (co toto je?), stejně jako nad Mládkovu ´Dáša jedla cukroví´ či Ládkovu ´Ředitel autobusu´. Pěvecké hlasy jsou až k nevíře a uzpívají na úrovni dokonce zase ve svém typickém a neotřelém soundu i paperback Smetanovy Prodanky. Nabízí se úsloví, že ´od bacha po Vlacha´, ale zde na něm není nic pejorativního. Z hudebního pelmelu totiž především čiší úžasná verva, muzikálnost a neskutečná radost z muziky jako takové. A jak podotkl moderátor koncertů, Ladislav Angelovič, když uváděl právě jedinou orchestrálku námi sledovaného produkce, Smetanovu Vltavu: „I sám kolega Smetana by radostně zíral, jak to pěkně zní, když se to zahraje konečně pořádně.“ A měl v podstatě pravdu. Partičce s rytmickým názvem The Tap Tap Tap není prostě nic svaté. A to je moc a moc dobře.
Závěrem
A teď, za celý kolektiv zmiňme alespoň tři protagonisty souboru. Hlavní zpěvák, čistě intonující sólista je pan Jiří Holzmann, který už si s The Tap Tap zazpíval i po boku Dana Bárty, Kamila Střihavky, Vojty Dyka, Matěje Rupperta nebo Davida Kollera a ve zpěvu se – jak jsme zjistili – nadále vzdělává a zlepšuje. Dlouhodobě také navštěvuje kurz práce s hudebním softwarem.
Pan Ladislav Angelovič je moderátor, který má přirozenou schopnost mluvit stručně, jasně a tak, že to, jak sám říká, ´sedí´. Pracuje jako tiskový mluvčí občanského sdružení TAP a je studentem filozofie na pražské UK.
A nakonec čistý, znělý hlas stále veselé Jany Augustinové, která kromě sólového zpěvu má i výborné výsledky jako lektorka studentů s poruchami soustředění a v lehkém pásmu autismu. Baví jí management a PR.
Podobně by se dalo ale mluvit vlastně o každém ze členů souboru a na jejich webu se dá o nich také mnohé a často překvapivé dozvědět. Ale není to nutné. Ostatní členové jistě prominou, aleje The Tap Tap je prostě jedna bezva parta, co táhne za jeden provaz pořádně silný provaz, muzika je zjevně baví a jeden bez druhého by byli nic.
Jak to nádherně za nás všechny řekl při vernisáži výstavy Marek Douša: „Ti lidé žijí, chovají se, myslí, vnímají stejně jako my. Akorát že vypadají jinak.“ A pak ještě dodal: „Oni se ničeho nebojí a nic jim nevadí. Jsou nad věcí…“ A jsou.
Takže…
Neslyšeli jsme The Tap Tap poprvé a jejich úspěšný zahajovací koncert letošní koncertní šňůry nebyl jenom náhoda. Mají svoji standardní úroveň a stojí za to si je poslechnout. A také je vidět. Z pódia se totiž na vás - mimo nápadité muziky – vyvalí i hotová tsunami chuti do života a dobré nálady.
Neviděli jsme produkci z nabídky výtvarníků sdružených kolem časopisu Sorry poprvé. I když jde prvoplánově o recesy a drsný černý humor, druhoplánově se zamyslíte nad svými „problémy“ a uvidíte je pak v trochu lepším světle. Esprit a drzost jim zůstává i po 20 letech.
Netušili jsme, že se koná sbírka na stavbu tak potřebnou, jakou bude po dokončení Vzdělávací centrum Studeo. Dnes už to víme a prostřednictvím našeho webu www.www-kulturaok-eu.cz už to víte i vy. Tak neváhejte a jděte se na ně podívat. A třeba i přispějte do kasičky, která bude na každém koncertě spojeném s výstavou. Uděláte něco dobrého, a to se v dnešní době dost málo vidí a nosí. Sbírek je plno. To ano, ale účely bývají často dost dost podivné. Tenhle rozhodně není. Tak přijďte pobejt a pobavit se.
Seznam chystaných vystoupení v rámci akce „The Tap Tap načerno“ rok 2014:
1. 5. 2. Ročník festivalu Pojď dál Praha
3. 5. Plzeň
14. 5. Hradec Králové
24. 5. Cheb - Karlovarský kraj
7. 6. Ústí nad Orlicí - Pardubický kraj
14. 6. Louny - Ústecký kraj
14. 6. Znojmo - Jihomoravský kraj
15. 6. Přerov nad Labem - Středočeský kraj
19. 6. Plechárna Černý Most - Praha
21. 6. Humpolec - Vysočina
21. 6. Nové Město na Moravě - Vysočina
3. 7. Rock for People - Královéhradecký kraj
5. 7. Pacov - Vysočina
6. 7. Litomyšl - Pardubický kraj
19. 7. Mníšek pod Brdy - Středočeský kraj
26. 7. Obří důl - Královéhradecký kraj
15. 8. St. Město pod Landštejnem - Jihočeský kraj
6. 9. Žatec - Ústecký kraj
11. 9. Střelecký ostrov Praha
11. 10. Svitavy - Pardubický kraj
1. 12. Státní opera Praha - Praha
Zdalipak víte že:
- Sorry s podtitulem PRaváDEmokratická Legrace byl český humoristický měsíčník.
- Časopis založili v roce 1991 kreslíři a humoristé okolo Marka Douši a Michala Hrdého, aby měli kde publikovat svůj černý humor. Pravidelnou přílohou byla vnitřní dvojstrana s názvem Fámyzdat s podtitulem „víra ve fámy, důvěra v leže“ – pokračovatel občasníku parodujícího noviny, který původně vycházel samostatně.
- Časopis Sorry skončil číslem 12/2013.
- Z vlastního životopisu Šimona Ornesta: „Před cca 11ti lety se mi naskytla možnost začít pracovat v pražském Jedličkově Ústavu jako vychovatel v Domově mládeže. Znělo to tak hrozně, že jsem se rozhodl to zkusit. Součástí mé životní diagnózy je neustálé a neodolatelné nutkání troubit na plátkové dechové nástroje. Založení rytmického souboru The Tap Tap složeného ze studentů škol Jedličkova ústavu se proto zakrátko ukázalo být poznanou nutností. Po nějaké době však soubor začal natolik vzkvétat, že nás několik najednou ve stejnou chvíli napadlo založit hudební školu pro studenty s tělesným postižením.“
- Průběžně aktualizovaný seznam koncertů The Tap Tap najdeme na www.tttnacerno.cz
- Podrobnější informace o sbírce najdeme na www.sbirkajus.cz
- Facebooková stránka kapely The Tap Tap má už téměř 7 tisíc příznivců
Dva z textů The Tap Tap:
1. Kdybych byla mrcha
Kdybych byla mrcha,
měla bych se božsky,
ležel bys mi u nohou,
ty, i všichni mužský.
Nevím, co mě nutí,
mejt denně tvý nádobí,
žehlit, prát a usmívat se,
když už dávno vím - (že)
Kdybych byla mrcha,
měla bych se božsky,
ležel bys mi u nohou,
ty, i všichni mužský
Ve všech sexy vohozech,
si směšně připadám
asi je to výchovou,
ty víš nejlíp sám - že
Kdybych byla mrcha,
měla bych se božsky,
ležel bys mi u nohou,
ty, i všichni mužský
Stačilo by málo,
drahý by to nebylo,
změnit ksicht, pár gest a grifů,
to by se ti líbilo
Kdybych byla mrcha,
měla bych se božsky,
ležel bys mi u nohou,
ty, i všichni mužský
Sprostě mluvit neumím,
ani si brát servítky,
ženský co to dokážou,
tahaj chlapům za nitky.
Kdybych byla mrcha,
měla bych se božsky,
ležel bys mi u nohou,
ty, i všichni mužský
Nenakoupím k jídlu nic,
neustelu postel,
navštívím pár drahejch krámů
a už nikdy kostel
Kdybych byla mrcha,
měla bych se božsky,
ležel bys mi u nohou,
ty, i všichni mužský
Ale že já nejsem,
stojím tu jak kráva,
ty si chodíš za ženskejma,
sem já vůbec (holka) zdravá?
2. Kdybych já byl xindl
Kdybych já byl xindl
Držel bych tě zkrátka
Ale sám bych stejně
Měl zadní vrátka
Musela bys dělat
Jenom co ti říkám
Kdybys chtěla tančit
Řek bych ti Nikam
A že nejsem xindl
Ale hodnej kluk
I když ti to říkám
Tak je ti to fuk
Kdybych věděl dřív, že hodný
Kluci vyšli z módy
Růže bych ti nosit odmít
A nepsal ti ódy
Kdybych to byl věděl dříve
Dával bych si majzla
Prostě bych se jednou ráno proměnil ve
Výstavního hajzla
nánánananánanananá
Kdybych jenom věčně
Nevyvíjel snahu
Nestal bych se jen hadrem na podlahu
Chodil bych do knajpy
Na pivo a guláš
Nečekal bych furt jen
kdy mi zavoláš
A že nejsem xindl
Ale hodnej kluk
V hospodě jsi ty a já
Čumím jako puk
Kdybych věděl dřív, že hodný
Kluci vyšli z módy
Růže bych ti nosit odmít
A nepsal ti ódy
Kdybych to byl věděl dříve
Dával bych si majzla
Prostě bych se jednou ráno proměnil ve
Výstavního hajzla
nánánananánanananá
Kdybych neposlouchal
Tvý debilní kapely
Poslouchala bys mě
V kuchyni, v posteli
Kdybys měla řeči
Šlehaly by blesky
Ale po tý bouřce
Bylo by hezky
Kdybych já byl xindl
Měla bys mě ráda
Ale že jsem hodnej
Ukážeš mi záda
Kdybych věděl dřív, že hodný
Kluci vyšli z módy
Růže bych ti nosit odmít
A nepsal ti ódy
Kdybych to byl věděl dříve
Dával bych si majzla
Prostě bych se jednou ráno proměnil ve
Výstavního hajzla
Nánánananánanananá
Galerie Atrium
130 00 Praha 3
Čajkovského 12/12a
Máme otevřeno: pondělí -pátek: 13.00 – 18.00 hodin a vždy přestávkách koncertů
Hodnocení: 120 %
Richard Koníček
Foto: Ing. Olga Koníčková